Vyměním svou zbídačenou duši za tvou ranní dávku štěstí. Stejně si mě vždy vnímala jako bezduchého.
Vyměním své naivní, bláhovou láskou a znásobeným citem bolavé srdce za tvou odpolední dávku naděje. Stejně si mou láskou vždy jen pohrdala a smála se jí. Snad nechtěla si mě ještě více trápit.
Vyměním své nemocí zkroucené tělo za tvou večerní dávku zoufalství. Stejně ses mého těla spíše bála, možná ses ho i štítila a necítila si z něho žádnou sílu a energii.
Chci a sepíši s vesmírným bohémem kontrakt o téhle záměně. Pak už nebudu si více představovat, jaký Svět měl by být. A ty nato snad prorazíš tu nejpevnější zeď, proti které se s tvrdohlavostí sobě vlastní rozebíháš s takovou urputností, kterou sis sama rozšafně nadělila. Vylijeme tak konečně ten přeplněný pohár s koktejlem obsahující lásku a nenávist v tekutém stavu smíchané osudem tak krutě a nelítostně v poměru jedna ku jedné. Vyrveme ty bodající střepy roztříštěné a zapadané do našich očí, zrcadel životních tužeb a přání, nimiž jsme zřeli tenkrát oné Silvestrovské noci cestu společného přátelství, po které však byli jsme schopni jít společně jen tak titěrně krátkou dobu, neb ty ses rozhodla danou štreku proběhnout sprintem, zatímco já se rozhodl jít procházkou, při které je možno popíjet.
Díky tobě nadpozemský paisane za ta slova, která si mi dnes nadělil a svěřil si mi jejich sepsání, neb jen tobě já se zpovídám. Jsou to slova, která jsem nechtěl, nebo se bál je vyslovit, poněvadž jsou tak bodavá, až mě z nich v srdci píchá a trpká tak, že mění víno v blín, jsou to ale slova, která bylo nevyhnutelně nutné vyřknout, jelikož Země se točí a Vesmír se rozpíná dál a dál, což nikdy neustane…
Žádné komentáře:
Okomentovat