úterý 28. července 2015

Bez saka neodejdu

PODLE VAŠEHO HLASOVÁNÍ V ANKETĚ USUZUJI, ŽE SE VÁM MOJE PORNO POVÍDKY DOCELA LÍBÍ, JEN TĚCH KOMENTÁŘŮ BY MOHLO BÝT MOŽNÁ VÍC.Smějící se UVÍTÁM JAKÉKOLI REAKCE, A POKUD SE STYDÍTE, NEBO SI NEPŘEJETE, ABY BYLA VAŠE OSOBA SPOJOVÁNA S EROTIKOU A PORNEM, MŮŽETE MI PSÁT NA EMAIL. MRAVOKÁRCE UPOZORŇUJI, ŽE OBSAH TÉTO POVÍDKY JE STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ. NENÍ-LI TI 18, NEBO TĚ URÁŽÍ EROTICKÝ OBSAH, JDI PRYČ!


Stalo se to před pár lety, ale já si tu událost pamatuji do detailu přesně. Aby také ne. Ten příběh, nebo spíše historka má příchuť nejsladší, ba co víc, má příchuť nejslastnější. Tenkrát jsem měl před sebou důležitý pohovor u jedné prestižní firmy, u které jsem se ucházel o zaměstnání. Nebylo tedy divu, že jsem chtěl vypadat co možná nejlépe, což znamenalo nákup nového kvádra včetně košil, vázanek a bot. Navštívil jsem za tímto účelem spoustu prodejen a obchodních domů a přesto, že si vyloženě nepotrpím na elegantní oblečení, jako většina mužů dávám přednost pohodlnosti před elegancí, můj šatník se najednou chlubil šatstvem značkovým, vytříbeným a vkusným. Vše bylo přichystané, boty, košile, kravaty, kalhoty i na spodní prádlo a ponožky jsem nezapomněl, jen ze saky jsem nebyl dost spokojen, pořád mi totiž chyběl nějaký parádní kousek, zkrátka sako, které by házelo ostatní saka do kapsy, sako, které by mi všichni záviděli, zkrátka sako, které by dávalo slovům, jako jsou elegance a šarm jiný rozměr.

Ten den jsem se tedy rozhodl obejít ještě více obchodů a prodejen věříc, že najdu to, co hledám. Ale život je potvůrka nevyzpytatelná a tak se stalo, co se zkrátka stát muselo a mělo. Byl to už asi osmý obchod toho dne a já už jsem se pomalu loučil se svou vidinou, vidinou saka, ze kterého se každý posadí na zadek. Stal jsem totiž u stojanů ze saky a stále se mi žádné nezdálo dost dobré. Počal jsem být zoufalý a skleslý, když v tom jsem jí uviděl. Zřel jsem jí, ženu. Co ženu? Přímo anděla v ženském provedení, nadženu, která se na mě podívala a usmála se na mě. V rukou měla několik svršku, které si hodlala v převlékací kabince vyzkoušet. V tu chvíli už jsem netušil, proč v tom obchodě vlastně jsem, nějaké sako mi bylo ukradené. Nač je mi sako, když kousek ode mě je ten rozkošný anděl, to zrození nebesky svůdné a svádivé? Sledoval jsem její pohyb, bože byla tak ladná, kráčela jak laň lesem, postavičku překrásnou a ten obličejíček. Ach, obličej dětsky nevinný, přitom ďábelsky hříšný, očka jak dvě šedé tůňky s nádechem zeleného temna do kterého jsou posazeny tečky čoček jako dva drahokamy. Tento zázrak lemovaly lehce zvýrazněné řasy. Pod očima nosánek, jen droboulince pihovatý a zdobený nenápadným piercingem. Po stranách hlavy dvě roztomile překrásná ouška zkrášlená drobnějšími náušnicemi obdélníkového tvaru. A pod nosánkem pusinka, brána do ráje, bože, jak ta musí být sladká, když polibek daruje. Smět jí tak políbit. Pozoroval jsem tu bohyni kráčet směrem ke kabinkám a uvědomoval si také, proč mě zaujala už na první, periferní pohled. Ta žena byla ostříhaná velmi na krátko, jen malý kousek chyběl k tomu, aby se dalo konstatovat, že byla dohola. Ale jak jí to slušelo a seklo jí to. Nemohl jsem z ní spustit oči, ano uvědomoval jsem si, že na ní zírám, jako nadržený floutek, ale jak se může chlap ovládat, když se mu před očima producíruje takhle žhavě vábivá žena. Vstoupila do kabinky, načež ještě vykoukla ven, snad aby se ujistila, že jí nikdo nepozoruje a v ten moment mě zahlédla. Očekával jsem zamračenou reakci a vyčítavý pohled, ale ne, Světě smiluj se, ona se na mě laškovně usmála, což mě přeneslo do stavu, kdy už jsem nebyl schopen se ovládat a zatoužil jsem po ní tak, jako nikdy po nikom.

Chvíli jsem tam stál jako opařený, neschopen udělat jen jediný krok, ale když jsem se trošku vzpamatoval, bylo mi jasné, že pokud tu ženu do minuty neobejmu, zemřu. Bylo by trestuhodné dále váhat a tak jsem nemeškal a svižnějším tempem jsem se vydal do ráje, tedy ke kabince, kde si ta holohlavá spanilost zkoušela vybrané svršky. Cestou k touhou provoněnému cíli jsem se bedlivě rozhlížel, jestli mé následné konání nemá nějakého svědka, ale na štěstí jsme byli v tu dobu jediní zákazníci a dámy prodavačky spolu vedli bujarý rozhovor, ze kterého se nechtěli nechat rušit, čili se zmíněný obchod rázem změnil v mou erotickou arénu, ve které budu co nevidět obcovat se svým, právě nalezeným andílkem. To už jsem ale odhrnoval závěs, abych směl do té malé komůrky, kde se moje bohyně zrovna oblékla do černých, sexy šatů bez rukávů. "Bože, jsi tak nádherná, ty šaty ti moc sluší," oslovil jsem ji ještě dřív, než si mě mohla všimnout v zrcadle a přistoupil jsem k ní zezadu. Pomocí zrcadla jsme si hleděli do oči. Její první, šokovaný výraz se během vteřiny změnil ve vzrušený údiv. "Já vím, že bych tady neměl být, ale já se prostě nedokážu ovládat, líbíš se mi a moc po tobě toužím," udržoval jsem konverzaci, protože jsem nechtěl dát svoji nové milence čas na racionální uvažování. Najednou mi však došly slova a mě nezbývalo, než přejít od mluvy ke skutkům. Pevně jsem ji tudíž objal a zároveň ji začal líbat na krku a šíji. Nejprve se začala bránit a snažila se svýma rukama rozplést ty moje, které ji svíraly pevně, jako lavina, která postupně obejme celý svah, po kterém se valí dolů. Ne tak pevně, takovému andílkovi se nedalo ubližovat. "Také se mi líbíš, ale neznáme se a jsou tady lidi, pust mě prosím, domluvíme se a zajdeme si někam na večeři, jestli chceš," nabízela. Moc lákavá nabídka, ale mamon sexu, který přede mnou mával rudým hadrem, mi nedával ani trochu klidu. "To zajisté uděláme, ale nejdřív si tě vezmu, teď a tady, jinak umřu, rozumíš!" Nepřestával jsem ji líbat krk a ouška, povolil jsem stisk, ale začal jsem ji hladit, nejdřív na břiše, pak jsem se přemístil na její pevná prsa. Přes šaty jsem ji hladil a dráždil bradavky, odtušil jsem jejich ztopořenost. Položila svou ruku na mou, ale místo snahy o zneklidnění mého chtíče mě sama začala hladit. Podíval jsem se přes zrcadlo opět do těch jejich očních studánek, ve kterých už se rozpouštěla touha a chuť po milování, stejně jako kostka ledu v sluncem rozpálené sklenici. Nedalo mi to a dlaní jsem přejel po její hlavě, její vlásky byly tak jemné a hebké, políbil jsem ji na týl a pak i na temeno hlavy, následně jsem sjel rukou dolů a pomalinku začal vykasávat spodek jejich šatů, co nevidět jsem spatřil její bílé kalhotky. Už nebylo cesty zpět, jen jsem přejel prsty po vnitřní straně jejího stehna, ale to už se mi na konečcích mých prstů třpytila rosa, která ji odkapávala z promočených gaťek. Dráždil jsem ji kundičku přes tu sněhově bílou látku čímž se zrychlené dýchání mé víly změnilo ve sténání. A tu jsem dostal nápad, urychleně jsem ji svlékl ten hadřík, přivoněl si k němu, což mě zbavilo posledních zábran a ty promočené kalhotky jsem ji vložil do úst a pokračoval jsem v rajbování její zbrocené mušličky. A tu se náhle víla změnila v nadrženou lolitku, která chce ukojit stůj co stůj. Přes kalhoty mě drapla za ptáka, který už se chlubil majestátnou erekcí a aktuálním cílem pro plešatou krásku se stalo vysvobození mého purpurového bojovníka z tenat mých džínsů. Chtíčem se jí klepaly ruce, ale trvalo to jen několik vteřin a ona už svírala mého chlubílka ve své dlani a dala se do honění. Pak si ke mně přiklekla, vyplivla mokré kalhotky z pusy a bez otálení mi flusla na péro dávku slin, které měla v pusince. Nato udělala něco, co mě přeneslo do úplně jiné dimenze. Ta nymfička jako kdyby věděla, co mě nejvíce blaží, mi počala přejíždět po slinami zbroceném penisu od žaludu ke kořenu, přičemž střídala obě ruce. Zaklonil jsem hlavu a s výrazem oči v sloup jsem slastně vychutnával tu blaženost. Uběhlo sotva pár okamžiků a můj ocas se již nacházel v jejich vášnivých ústech. Sála mi ho s nesmírnou ochotou a láskou, pečovala a hýčkala ho, protože věděla, že čím lépe bude můj čůrák stát, tím lépe pak bude bortit stavidla jejího vyhřátého a šťávičkou zaplaveného pelíšku, do kterého už jsem se velmi těšil a kvačil jsem, už abych tam byl. Stačilo jen přikročit k mému vášnivému andělíčkovi zezadu, zabouchat žaludem na branku, zazvonit špičkou žaludu na erektovaný klitoris a v ten okamžik již byly vrátka samým vlhkém rozevřená a vniknutí do nich bylo tím nejsnadnějším úkolem. Chytil jsem si tu mrdavou zákaznici hezky za bok, prsty jsem tlačil na její kyčelní kost, aby mi ta právě chycená rybka nevyklouzla z udice a bez bázně a hany jsem plnil její orosenku svým pyjem. V ten moment se ale do našeho činění připletly ty dvě prodavačky, které při svém neustálém tlachání pozapomněli, že my dva jsme nepřišli spolu a najednou nás považovali za pár. Podle sténání a vzdychání muselo být jasné, jaký děj se v úkrytu převlékací kabinky odehrává, ale jim to bylo zřejmě jedno. Jen se zeptali, jestli je vše v pořádku a dál se věnovaly svému klábosení, zatímco my jsme pokračovali v načaté jízdě. Zkrátka jsme šoustali, mrdali a šukali, jak nám bylo libo. "Chci si na tebe nasednout a projet se na tobě," žadonila ta bezvlasá víla. Lehl jsem si tedy na zem a ona si naskočila jako žokej na svého koníka během Velké Pardubické, takový to byl závod. Chvíli jsem jí nechával udávat tempo, pak jsem se ale nohama zapřel o zeď, popadl ji za boky tak pevně, až jsem na svých prstech cítil odpor její kyčelní kosti a začal zběsile přirážet, ta líbezná mrška si sama znovu strčila svoje chtíčem orosené kalhotky do úst a moc dobře udělala, protože během okamžiku se otřásla v mohutném orgasmu, který násobil její hlasový projev na entou, takže díky těm gaťkám to snad nebylo slyšet po celém obchodě. Atmosféra v kabince evokovala papiňák, jen vybouchnout, chtíčem posvěcené emoce nám vařily krev v těle. Již nezbylo více ze Světa, veškeré naše okolí bylo vymazáno, zrušeno na věky věků, v celém nekonečném vesmíru jsem v tu chvíli existoval pouze já a má prostovlasá nymfa, bohyně bohyň, má sexem pokřtěná múza co si najednou přede mnou klekla a já vložil svoji přednost mezi té její a začal se mezi nimi pohybovat. Rukama stiskla svá ňadra více k sobě, aby byl pro prožitek co nejlepší, a když vyplázla jazyk a pootevřela tu svou branku rozkoše lemovanou bílými zoubky, můj falus do té branky zajel jako vlak do tunelu. A už mě zase měla ve své moci, jazýčkem masírovala mé libido, má topořivá tělíska se ocitla v tančírně, kde se hrál ten nejtvrdší rock´n´rol, co kdy byl složen. Měl jsem pocit, že mé já každou sekundu musí explodovat uvnitř já jejího, tak byla žhavá ta má nová múza. Neudržel jsem svoji vášeň a uzdě a bez výčitku jsem jí tu lačnou pusinku řádně vyšukal, což se neobešlo bez notné dávky slin vytékajících z jejich úst. "Udělej mi to ještě zezadu," vyslovila žádost za pomocí své právě řádně vymrdané pusiny. Nebyl vůbec žádný důvod jí nevyhovět. Postavila se, opřela se o zídku a to už jsem žaludem roztahoval její závojíčky a můj pták hladově zajížděl do té roztopené pece, přičemž se mi naskytnul pohled na špulící se škvírku její řitky. Nejprve jsem zkusil ukazovák, následně palec a posléze už její prdelka vtahovala tři z mé pravé pětice prstů. Reakce mé slečny byly více, než pozitivní. "Šukej, šukej, šukej," zněl jednoznačný rozkaz. Neuposlechnutí by mě mohlo stát život. Vyňal jsem své prsty z její prdelky i mého ptáka z její protáhnuté kundičky a již jsem svým žaludovým spodkem ťukal na ty zadní vrátka, ona ochotně rukama roztáhla své půlky a já pomaličku a polehoučku vstupoval do toho rozžhaveného análního peklíčka. Měl jsem docela obavy, jelikož jsem neměl do té doby z touto praktikou veliké zkušenosti, ale má konkubína si sama poradila a s ochotou mi předvedla kouzlo této praktiky. Tyto anální hrátky mě však dovedly až na kraj mužské rozkoše a mě bylo zřejmé, že do ejakulace nemám daleko. "Kam to chceš, zlatíčko moje?" zněla výmluvná otázka. "Všechno do pusinky, ať nemusíme nic uklízet," laškovně se zachechtala. Podřepla si přede mě, otevřela pusinku, to mužské prokletí a první záškub mého orgasmu dopřál jejímu jazyku něco bílé smetany, následován záškuby dalšími, které s sebou nesly další chuchvalce mého uspokojení. Hleděla mi přitom do očí a láskyplně čekala, až sebou můj pták přestane cukat a já uklidním svou mysl, jsa ukojen božským orgasmem. Až poté jsem si všiml, že zatímco jsem já stříkal, tak ta moje zrozená kuběna si sama dráždila prsty poštěváček, aby se udělala se mnou.

Sako jsem si ten den sice nekoupil, práci jsem následně také nedostal, přesto jsem prožil něco daleko intenzivnějšího a drahocennějšího. Na tu vůni, která se tenkrát rozvinula v té zkoušecí kabince na tu, do smrti nezapomenu, stejně jako na tuhle rozžhavenou nymfičku. Jak bych také mohl?!

pondělí 27. července 2015

středa 22. července 2015

Postkomunistická

(doporučuji zpívat v opilosti, nahlas a rázovitě s jistou dávkou agresivitySmějící se)


3, 4
A Čech táhne s davem
stejně jako kdysi
Čech táhne s davem
a nezná kompromisy
Čech táhne s davem
nadává jak za totáče
Čech táhne s davem
plive vzteky do půllitru
Čech táhne s davem
jen Blesk má místo Pravdy
Čech táhne s davem
u bedny dřepí jak za komanče
Čech táhne s davem
pořád čumí na Zemana *
Čech táhne s davem
Superstar je mu modlou
Čech táhne s davem
nervózní je u Slavíka
Čech táhne s davem
jestli Kája vyhraje
Čech táhne s davem
obdivuje celebrity
Čech táhne s davem
bez bulváru ani ránu
Čech táhne s davem
vychcanej je jako tenkrát
Čech táhne s davem
okrade i vlastní matku
Čech táhne s davem
všechno svádí na cikány
Čech táhne s davem
hnije doma jako tehdy
Čech táhne s davem
závistí by mohl puknout
Čech táhne s davem
vztek vyleje si anonymně
Čech táhne s davem
díky bože za internet
Čech táhne s davem
pořád volí bolševiky
Čech táhne s davem
populista je mu Bohem
Čech táhne s davem
jeden fandí Rusákovi
Čech táhne s davem
druhý zase Amíkovi
Čech táhne s davem
nakupuje u Vietnamců
Čech táhne s davem
zboží znalé z reklam
Čech táhne s davem
každý má svého úředníka
Čech táhne s davem
proklíná své politiky
Čech táhne s davem
vzpomíná si na Gustava
Čech táhne s davem
že prý s ním bylo lépe
Čech táhne s davem
nepřemýšlí, i když může
Čech táhne s davem
jde se stádem jako vždycky
Čech táhne s davem
on je na tom přece bídně
Čech táhne s davem
Stěžuje si pořád a rád


* myšlen "Major Zeman", nikoli náš současný prezident


úterý 21. července 2015

18. 7. 2015, 17:16:32

Nenadále uslyšel jsem její hlas,
laskavě vlídný, sametové hebký a
všemi barvami nebeské duhy vonící,
mluvila ke mně slova neužívajíc,
ta byla nepotřebná, zbytečná a
do puntíku bezvýznamná, vždyť i
sebekrásnější slovo, co kdy bylo vyřčeno,
stěží by uneslo význam toho,
co chtěla mi říct,
věda o čem hovoří, já
hladově hltal ten její hlas,
tu sladkost mámivou,
lapal jsem po ní, jak
tonoucí, jenž počítá andělíčky,
tak vábivý byl ten hlas, když
magicky mnou prostupoval,
hladil mě, laskal a sváděl,
Bože, jak něžně a přitom hříšně
zněl ten vzkaz, co
darován mi byl, snad po
chmýří, do kterého byl zabalen, by
doručen mi byl bez újmy,
ten vzkaz o počátku i konci
všehomíra,
vtěsnaný do několik slastných vteřin,
pošeptaný v tichu samoty,
jehož síla však hravě nesla jej
stovky kilometrů, jen pro
zahřátí mé zbloudilé a zvlčilé duše.

neděle 19. července 2015

Antikrist (Antichrist)

Lars von Trier je Bůh, chce se mi zvolat a také tak činím. Tak dobrá, Bůh asi ne, ale filmový génius určitě. A v čem podle mě spočívá jeho genialita? Jednoduše v tom, že on nemá zapotřebí překračovat žádné hranice a bourat nějaká tabu. On zkrátka vnímá Svět jinak a za pomocí svých filmů své vidění života zobrazuje a divák je buď ochoten do tohoto Trierova Světa vstoupit, nebo ne. Jeho snímky jsou označovány jako provokativní, perverzní, šokující. Proč? Protože se často v jeho filmech soulož nepředstírá, ale herci skutečně souloží? Anebo proto, že se Trier nebojí ukázat život ze všech stran, nevidí ho černobíle, ale dává svým divákům možnost vnímat daný příběh nejen pohledem a sluchem, nýbrž i vůní a především otevřeným srdcem? Ano, jeho snímky zobrazují lidí často v krajních, v mnohdy nemilosrdných situacích a jeho postavy nejsou lidští hrdinové. O to víc jsou ale jeho filmy zajímavější.

Miluji jeho filmy, což mi dnes zkomplikovalo situaci, jelikož jsem se těžko rozhodoval, které konkrétní dílko vám doporučit. Nakonec vám paradoxně doporučím film, který má na ČSFD o něco slabší hodnocení, než jeho ostatní filmy. Ne, nemluvím o jeho dvoudílné Nymfomance, která pohoršila něco diváků a kritiků, přesto vám ji mohu též vřele doporučit, máte-li chuť na eroticky pikantní příběh (na rozdíl od té stupidity 50 Odstínů šedi).

Dnes vás ale pobídnu ke zhlédnutí Antikrista. Příběh je to prostý a tragický. Manželé přijdou o malého synka, který nedopatřením a nehlídán vypadne z otevřeného okna, zatímco jeho rodiče se ve vedlejší místností vášnivě milují. Následuje postupné a samozřejmě velmi táhlé vyrovnávání se nejen ze ztrátou zemřelého potomka, ale především jsou oba manželé nuceni pohlédnout pravdě do tváře a zápolit s myšlenkou, do jaké míry jsou vinni a zda nezpůsobili smrt svému synovi vlastní nepozorností. Rozehrává se tedy drama o vině, odpuštění si a o schopnosti žít s tímto cejchem dál. Manželé se pro tento účel uchýlí na svoji chatu, která se nachází kdesi, mimo běžnou civilizaci, kde se spolu, ale i každý sám snaží s krutostí osudu vyrovnat.

V jedné recenzi jsem četl, že to je nejkrásnější film o těch nejhnusnějších věcech. S tím mohu jen souhlasit. Ono je to vlastě pro Triera dosti typické, jelikož tento Dán se nebojí ukázat člověka skutečně takového, jaký je. Trier nehledá po filmové stránce nejlepší záběry, mnohdy kašle na kulisy (Dogville, Manderlay), nebo na dokonalost daného obrazu. Pro něj je důležitější herec, respektive postava, kterou herec ztvárňuje. Málokterý režisér nechává své postavy takhle žít a dýchat, jak to dělá právě Lars. Málokdo se dokáže ponořit do hloubky duše a lidské podstaty jako on. Samozřejmě, že tohle chápání filmu není pro každého, což dokazují protichůdné názory na jeho dílo. Jedni ho milují, druzí ho nenávidí. Ale nemá být umění právě takové?


pátek 17. července 2015

Adrenalize + Whore + Big Bad Wolf

Maria Brink a její metalová partička In This Moment. To je to pravé pro klidné usnutí. Smějící se




čtvrtek 16. července 2015

Je Akim dvounohý, nebo čtyřnohý?

Svět je opravdu hodně malé místo, ač se to nezdá. A to naše západočeské město, ve kterém žiji je ještě menší. Jak jinak lze totiž vysvětlit to, že v obci, která čítá bezmála 15000 obyvatel se a to považte v jednom panelákovém vchodě objeví hned tři živočichové téhož jména? Na druhou stranu je to až velmi jednoduché, hned vám to vysvětlím.

Psal se rok 1978 a jedni manželé, kteří nemohli mít své dítě, si jednoho synka adoptovali. A ten chlapec, když trošku povyrostl a naučil se žvatlat pár slov, si sám zvolil svoji přezdívku. Když se ho totiž kdokoliv, ať už známý, či neznámý optal osudnou větou "chlapečku, jak se jmenuješ?" hoch nelenil a z plných plic jal se vykřikovat, "Akim, Akim, Akim." A tak ho celá rodina počala oslovovat touto samozvolenou přezdívkou.

Roky uběhli, Akim vyspěl do ehm zdatného jinocha a později i do ehm ehm ještě zdatnějšího muže. Vystudoval, zapojil se do pracovního procesu a společenského života plného zábavy i smutku, stejně jako všichni ostatní v jeho okolí. A tak si žil klidně, jsa jediným Akimem ve městě i v ulici. Jenže chyba lávky. Jednoho letního dne, když se Akim vracel z jakéhosi fetu, není nutno dodávat, že ve značně podroušené náladě, se vyškrábal do schodů a už už štrachal po kapsách pro potřebné klíče od bytu, tu se náhle z mezaninu ozval rázný ženský hlas. "Akime, lehni!" No uznejte, to by zmátlo každého, tím spíš, má-li nakoupíno, že? Nicméně opilý Akim zachoval klid, nezpanikařil a nezalehl tak, jak to dělají vojáci při rozcvičce, když narukují. Ne, že by mu poloha lezmo byla v danou situaci proti srsti. Pivní i panáková průprava proběhla v plné palbě a také již byla doba, když slušné občanstvo vstávalo na své ranní šichty. Akim přesto zachoval duchapřítomnost, nezalehl, dál hledal ty zpropadené klíče a čekal, co se bude dít. Tu se náhle z mezaninu, kde se vzal, tu ze vzal, vyloupl bílý bišonek, poskakujíc jak střelený a vrtíc ocáskem, hnal se k Akimovi, čili ke mně.

Trvalo jen několik málo sekund a z mezaninu vyšla i jeho panička, moje vrchní sousedka. Inu, nachodil jsem co možná nejinteligentnější výraz, kterého jsem byl schopen, což se pochopitelně minulo účinkem, jelikož má vizáž byla jasně a zřetelně vypovídající. Vlas rozvrkočen, obličej, respektive ksicht povadlý, oko krvavě zarudlé, postava mátožná, sotva stojící, pohyb nejistý, případně samovolný, mluva nezřetelná a šatstvo? Pche, lehce, či spíše více špinavé, snad polité rumem a páchnoucí tak, jakoby snad každá cigareta, co v daném, oprava v daných lokálech nevalné pověsti byla vytáhnuta, se zabodávala svým odérem do mého ošacení. No smrděl jsem jak rasův pytel, to bez mučení přiznávám. Na štěstí, moje vrchní sousedka byla a stále je chápavá a uznalá žena a tak můj momentálně zbídačený stav přešla bez zděšených pohledů, počastovala mě dokonce i upřímným úsměvem, jen si neodpustila poznámku. "Že vy jste zase něco slavili?" načež jsem ji popravdě odvětil, že ano. "Pořídila jsem si psa, je to bišonek a jmenuje se Akim," vysvětlila mi, proč mi u nohy hopsá ta bílá štěkající kulička. "Aha," prohlásil jsem a snažil jsem se chovat, co možná nejstřízlivěji. Mé myšlenky již ale létaly na nadýchaném obláčku, který mi dovolí spočinout spánkem opilcovým. Ani jsem si nebral osobně sousedčin povel, "Akime, nech pána, fuj je to," nakonec ta charakteristika nebyla daleko od pravdy a zapadl jsem raději do bytu, protože jsem taky konečně našel ty zkurvený klíče a vytuhl jsem zcela, ledva jsem padl na postel.

Několik dní na to jsem potkal sousedku znovu, tentokrát již za střízliva a pobavil ji faktem, že pro svého psího mazlíčka zvolila stejné jméno, jaké jsem si jako robě zvolil já, coby přezdívku. Smála se tomu od ucha k uchu, s tím, že teď jsme tedy Akimové dva. A bylo tomu tak. Bohužel, asi tři roky nazpět měl čtyřnohý Akim jakousi zdravotní komplikaci, která nebyla slučitelná ze životem a psík skonal. Majitelka, má sousedka ho pochopitelně se smutkem v srdci oplakala s tím, že už jiného psa nechce ani vidět, ale znáte to. Neuběhlo ani půl roku a u jejich nohou se opět motala malá bílá kulička, další bišonek a hádejte, jak se jmenuje. Samozřejmě, že Akim s pořadovým číslem II. A tak se tedy stalo, že v celkem krátkém časovém horizontu byly v našem paneláku ubytovaný tři Akimové, jeden dvounohý a dva čtyřnozí.

středa 15. července 2015

Lví sny (Luciášova smutnost)

Nač je mi sen, když je noc?
Já ve dne toužím blouznit,
mít nebesa na své straně a
snít tak, jak jen lvi to svedou
hladově, instinktivně, bez pardonů a
s Bohem kdesi v útrobách hříšného těla,
které blaženě lapá po chtíči, když
ty vedle mě ležíš,
schoulená,
rozverná,
bezejmenná,
po rozkoši vonící, jak kořist
na kterou mám zálusk,
chvěješ se, ne strachem,
snad mnohem víc, nežli já, když
sahám po tvé svatozáři, co
odebrali ti kdysi dávno,
tobě slastí zaslepené nymfě,
mající v duši světobolný jed.
Směješ se na mě, Bože tak sladce,
až srdce se mi svírá,
něhy náruč plnou máš a těch
doteků významných na rozdávání, sic
bojíš se vlastní samoty,
kdo by se také nestrachoval, neb
samota je peklem tuze žhavým,
nikdo nesnese ve výhni žít, přec
život máme jen jeden,
srdce nám tluče jen pro jedinkrát,
však duše má hnije neláskou a tak
sním tak, jak džungle král snívá a
prosím bohy o smilování,
o slitování ve formě daru co vánek
seslal by do středu těla mého, vždyť
muselo kdesi trochu té lásky zbýt!


Skladba, která mě inspirovala k sepsání této básně. Nerozhodný

úterý 14. července 2015

Svůdný orgán

Něco pro skutečné hudební fajnšmekry...ty zvuky...ten přednes...ta slova...


hudba/text Wilder / Estep
zpěv Maggie Estep


Carla měla pauzu na noční směně v továrně na majonézu,
Seděla u vrávoravého piknikového stolu,
byl toxicky oranžový měsíc a byla trochu zima.

Carla si vyndala nůž a začala vyškrabávat náhodná
slova do desky stolu,
pak pomyslela na svého kolegu Jacka

Carla s oblibou myslela na Jacka jako na svůdný orgán,
Byl samé maso, ale měl půvab,
svalstvo jako by bylo přivinuté k tělu jako oblek vyrobený z masa
Carla začala myslet na Jacka jako na svůdný orgán v masitém obleku

Tyhle myšlenky dodávaly Carle zasněný úsměv,
Její ústa byla malá, to je třeba předeslat, ale to snění je dělalo ještě menší
Takoví prostě někteří lidé jsou, jejich ústa
se sněním zmenšují.

Carlina malá ústa snila
a její nůž zatím začal vyřezávat do stolu báseň
"Mám ráda rozpálené dutiny, hladké kalhoty, nezorané pole v dešti, mám ráda jazýčky okvětních lístků, pěnu, prudké slunce, ale ze všeho nejradši mám zbožňování svůdného orgánu."

Když byla Carla hotová s vyřezáváním, vrátila se
do závodu
a nabírala lesklou bílou šlichtu do sklenic
Takoví prostě někteří lidé jsou, jejich ústa
se sněním zmenšují.

Příští den si Jack dával svačinu v 1 hodinu ráno u toho samého piknikového stolku
Všiml si básně vyřezané do dřeva

Ačkoliv nevěděl, kdo ji napsal, tak si shodou okolností myslel, že
"svůdný orgán" - to ho přesně vystihuje
Tak vytáhl svůj vlastní nůž a napsal - svůdný orgán byl zde

Za pár dní Carla i Jack náhodou seděli u toho piknikového stolu
ve stejnou dobu
Oba se zadívali na to, co bylo vyřezáno do stolu,
pak se podívali na sebe,
věděli, kdo je ten druhý
Carlina ústa se zmenšila a zasnila, Jackovy oči se rozevřely a rozpálily.

Když byli hotovi s noční směnou
Vrátili se do Jackova bytu a měli spolu sex
Sex beze slov, pomalý sex, rychlý sex, upovídaný sex
Sex jako zvířata, sex jako kluci, sex jako holky
Sex vzhůru nohama, sex skrz naskrz,
Sex s úsměvy, sex se slzami
Sex, sex, sex

Pak si všimla nože na kraji Jackovy postele,
Jack ten nůž zvednul
A Carla ihned poznala, že Jackovy rány jsou od sebepořezání
Jack se snažil vyřezávat básně sám do sebe
A nyní chtěl nějaké vyřezat do ní

A tady hodila zpátečku,
Dělala by všemožný sex, ale ne s nožem

Když se Carla odmítla nechat od Jacka pořezat, Jack se cítil podvedený a oklamaný
Měl pocit, že vyřezáním básně do stolu
si Carla říkala o pořezání
Carla to tak vůbec neviděla,
Vstala a začala si oblékat šaty,
Jacka popad rapl, šel na ní s nožem
Carla byla vyděšená, Carla se třásla a potila
Potom, protože byla malá a mohla se rychle pohybovat, zdrhnula, Jack klopýtnul a upadl
A sám se píchnul do ruky vlastním nožem
Skučel a skučel a Carla odtud rychle vzala roha.

Carla už potom nikdy nemyslela na Jacka jako na svůdný orgán.


neděle 12. července 2015

Wrong

Tedy, na tom internetu se objevují fakt stupidní šílenosti, ale také docela zajímavé, i když úchylné věci. Dnes jsem objevil další video, které propojuje několik scén z mého oblíbeného filmu s hudbou. A nebyl bych to já, aby to nebyli Depeche Mode, že? A ten film? Jedna z lahůdek Larse von Triera, Antikrist. Nebojte, jednou se o něm více zmíním ve svých Filmových chuťovkách, dnes nabízím jen ten klip. Ale nejdřív se podívejte na originální klip, který je také suprově drsný. To byste od Depešáků nečekali, co? Líbí se vám tedy víc original video, nebo to "Antikristové?"



středa 8. července 2015

Past na muže

Sny mohou být různou podobu. Umí být příjemné, bláznivé, eroticky i jinak hravé, veselé, smutné… Ta škála je zkrátka obrovská. Pochopitelně také mohou být sny děsivé až hrůzostrašné. Dokonce i ten děs a hrůza můžou mít různou podobu a intenzitu. Já se dnes, dámy prominou, zaměřím na ryze mužské noční můry. I ty bývají rozlišné, od brutálního mučení, přes špatné výsledky právě hrajícího se Mistrovství Světa, popřípadě jiného důležitého sportovního klání, až po problémy s erekcí.

Nejhorší ovšem je, pokud se nějaká ta mužská noční můra přenese na křídlech schválnosti do holé reality. A kdo jiný dovede svému milému zatopit víc, než jeho láska, žena, milenka, či družka? Ano, dostáváme se opět do Světa mužů a žen, do Světa, kdy jeden bez druhého nedokáže být a žít, ale kdy jeden vystavuje toho druhého odlišným nástrahám, léčkám a pastím. Ne, teď opravdu nemluvím o krizových scénářích, kdy vztah nefunguje, partneři se hádají, osočují a nedokáží se vzájemně vystát. Mluvím o léčkách, které na nás číhají v běžném, fungujícím vztahu. To, že jednou z největších zbraní ženské populace je její krása, která ruku v ruce s mužskou nadržeností a potřebou býti neustále okouzlován něžnějším pohlavím, není zajisté pochyb. Čímž rozhodně nechci tvrdit, že žena je jen obal, ambaláž, u kterého na ničem jiném, než na vizáži nezáleží. Toto tvrzení rezolutně odmítám. Leč, je třeba a fér dodat, že ženská ladnost, svůdnost a spanilost hraje v mužském Světě důležitou roli.

A přesto právě dívčí, či ženská krása dokáže paradoxně mnohdy mužům dosti znepříjemnit jejich život. Ne že by to děvčata, dívky a ženy snad dělaly schválně, jedná se spíše o nevědomé chování, ba co chování, zde se dostáváme k rčení, že nejvíc člověku ublíží zlá věta. V tomto případě se bude jednat o větu tázací, ani ne tak zlou, však o to víc zákeřnou. O to hůř, že takových tázacích vět je několik, co několik, ba spousty existuje takových vět podlých. Chcete už konečně vědět, o čem tu celou dobu hovořím, respektive píši? Tak dobrá.

Vzorová situace. Muž a žena jsou doma, přičemž se žena chystá na důležitou schůzku, či pohovor, jednoduše ji čeká událost, která je pro ni velmi důležitá, což zvyšuje její nejistotu a nervozitu a především ztrátu schopnosti rozhodnout se, co si má v daný okamžik obléci na sebe. A teď přichází ta podlost, ta zákeřnost. Žena místo toho, aby se v daný moment sama vzchopila a danou komplikaci ladně vyřešila, případně rychlým telefonátem oslovila svoji nejlepší kamarádku, použije ten zrádný dotaz a bez mrknutí oka se svého miláčka zeptá třeba… "…mám si vzít tyhle šaty, nebo ty druhé?" nebo "…hodí se k tomuhle kostýmku tato halenka, nebo si mám obléct jinou?" případně "…mám si obout černé, nebo červené lodičky?"… Že vám tyto dotazy zní nevině? Ha chyba lávky, vážení. Ono ani tak nejde o samotné dotazy, jakožto o očekávané odpovědi, které následují. V ten osudný okamžik se totiž žena naprosto zblázní, ba zešílí a ve své bláhovosti očekává fundovanou, odbornou odpověď, která musí ještě ke všemu být správná, rozuměj shodná s jejím vlastním názorem. Odpoví-li muž chybně, či nepřesvědčivě, je zle a hádka visí ve vzduchu.

Vážené dámy, slečny, dívky, děvčata a ženy! Zde je třeba si uvědomit, že muž módě až na výjimky nerozumí a není tedy v jeho moci posoudit, co se k čemu hodí, či zda toto ladí s tímto. Muž vnímá veškerou módu z estetického hlediska ve smyslu líbí - nelíbí, sluší - nesluší a z hlediska praktického, to znamená v intencích, jak se tato věc co nejrychleji svléká. Nemučte a netýrejte proto své mužské protějšky těmito podlostmi a zákeřnostmi. Nebuďte bláhové a neočekávejte, že vám na ně muž odpoví zcela pravdivě a bez výčitek a ještě k tomu fundovaně. Vždyť ani vám by se zajisté nelíbila věta typu "…tak tohle ti fakt nesluší, miláčku," nebo "…v tomhle vypadáš opravdu hrozně". Takhle vám muž nikdy neodpoví, není-li blázen, případně nechce-li se vám záměrně zprotivit. Uvědomte si, že tyto otázky jsou symbolicky nástrahami, do kterých můžete své drahé polovičky vlákat.

Pokud se totiž žena svého chotě, či partnera optá podobným stylem, muž rázem balancuje na houpajícím se laně nad propastí, eventuálně bruslí na tenkém ledě. On se totiž musí v ten osudný moment vcítit do ženských pocitů a nálad a dle chování a mimiky svého andílka usoudit, jak na danou otázku správně odpovědět. Pokud totiž neodpoví adekvátně a správně, je vyhubován a seřván, že "…tomu nerozumí, že je blázen, že myslí bůh ví na co, a že ať se tedy dál do toho neplete, ať dál čumí na ten blbej tenis, že ona si tedy chudinka poradí sama." Je ale také pravda, že některé ženy nejsou tak zákeřné a usnadňují mužům situaci, tím že jim tak trošku napovídají správné odpovědi dobře položenými otázkami typu "… tyhle šaty jsou lepší, že?" nebo "… tahle halenka se k tomu kostýmku hodí lépe, viď?" či "bude lepší, když si vezmu ty černé lodičky, co myslíš?" A muž pak už jen přikyvuje a zaujatě povzbuzuje svou milou, aby jí ten dnešek dopadl, co možná nejlépe. Některé satorie jsou ale tak šílené a kruté, že jsou schopni se zeptat i na vysloveně detailní fragmenty své vizáže, příkladně otázky na účesy a odstíny makeupu jsou více, než zákeřné. Jak asi může muž posoudit, zda vám lépe sedne tato řasenka, neb je lepší zvolit jiný odstín? Tam už muž vyloženě tápe a nezbývá mu nic jiného, než zodpovídat stylem "vždyť ty jsi pro mě vždycky ta nejkrásnější na Světě, tobě sluší úplně všechno, za jinou bych tě neměnil, ani kdyby mě mučili," a jinak lichotit.

A proto apeluji na všechny zástupkyně "slabšího pohlaví." Nebuďte prosím ke svým protějškům tak zákeřné a nemilosrdné, a pokud tedy už položíte svému miláčkovi dotaz týkající se vašeho šatníku, nebo vašeho líčení, poraďte mu také prosím tu bezchybnou odpověď. Pro vás zdravý vztah a dobrou náladu v něm je to bezesporu ta lepší varianta.

PS: Veliké poděkování patří bloggerce pod přezdívkou Kika, jejíž článek, respektive naše debata pod ním nakopla mé myšlenky i vzpomínky a dala mi impuls k sepsání článku mého.

sobota 4. července 2015

Nechť Filípek v klidu spinká - část 2

UPOZORŇUJI, ŽE OBSAH TÉTO POVÍDKY, STEJNĚ JAKO U JEJÍHO PRVNÍHO DÍLU JE STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ. NENÍ-LI TI 18, URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI MYSLÍŠ, ŽE ČETBA PORNO POVÍDKY BY TI MOHLA V TAKOVÉM VEDRU UŠKODIT, BĚŽ A DĚJ SI STUDENOU SPRCHU. Usmívající se


"Tak já trnu strachy, co bude s mámou a ty mi tady zahýbáš, jo?" Lukáš nasadí maximálně vážnou tvář a upřeně se dívá na Lucii. Ta se snaží se instinktivně do něčeho zahalit, ale ve zmatku se jí to absolutně nedaří. Denisa si sedne na gauč a dělá, jakoby tam ani nebyla. "A co vy tady vůbec děláte?" utrhne se na ní její šéf. "Já, já jsem vám dovezla ty dokumenty, jak jste chtěl a trošku…" "A trošku se vám to tady vymklo, koukám," zahartusí Lukáš, ale z jeho tváře už je cítit určitá hranost, zkrátka je vidět, že ve skutečnosti se, byť pro něj nečekanou situací spíše baví. Vzápětí ale nepokrytě a nehraně zvážní. "To ale vyřešíme později, Lucko, teď s tebou potřebuji mluvit vážně." Lucka přichází k Lukášovi a přitom pronáší otázku, na kterou se bojí znát odpověď, přesto se zeptá. "Neříkej, že Libuška zemřela?" Začínají jí téct slzy. Lukáš ji pevně obejme, cítí, jak se Lucie chvěje. Podívá se jí zpříma do očí, políbí ji a jazykem slízne kapku slz, které se jí kutálejí po lících. Prsty ji začne hladit obočí, nejprve u levého, pak i u pravého oka. Ví, že jí to uklidňuje. Plačtivě na něj hledí. "To zatím ne, broučku, doktoři říkali, že nyní je stabilizovaná, ale ten okamžik zkrátka přijde a varovali mě, že to může být otázka několika dní. Budu muset za ní jezdit, a jestli budeš chtít, občas tě vezmu s sebou i s Filípkem." "To bych opravdu moc ráda, víš, jak ji mám ráda," v Lucce se perou pocity. Vyčítá si, že místo truchlení se nechá načapat v podstatě inflagranti. Je celá nesvá, ale sama neví, jak z dané situace ven. Nejradši by poslala Denisu pryč a celá záležitost jí je trapná. I Denisa je více, než nesvá, chvíli přemítá a pak prohlásí. "Tak já tedy půjdu." Pak vstává a začíná se oblékat. "Tak to teda prrr," zalamentuje Lukáš. "Kam byste chodila, když jsem sotva přišel, ty vaše hrátky tady mě docela zajímají, rád bych se k vám přidal, jestli by vám to nevadilo milé dámy. Lucka zahlídne v Lukášově tváři šibalský úsměv, uleví se jí. "Tak ty mi takhle řádíš, když nejsem doma, jo?" lehce ji plácne přes zadek a pak ji obejme a dlaní jí přejíždí po celé ploše zad. "Takže se k nám přidáš?" jedním okem sleduje jeho reakci, periferně už ale také zjišťuje, co na to Denisa. Ta se trošku nejistě podívá na Lucinku a s jistou opatrností se jí optá. "A tobě by to vážně nevadilo?" Ta jen zavrtí hlavou. "My už jsme se spolu bavili o tom, že bychom vzali do trojky nějakou princeznu a ty jsi překrásná. Že je nádherná, viď Luky?" otočí se na něho. No to já nevím, to já si ji musím nejdřív pořádně prohlédnout," škádlivě se na obě culí. "Co kdybys mi ji trochu předvedla?" Lucka nemešká, přiskočí k Denisce na gauč, dá jí nohy od sebe a roztahuje ji kundičku. "Podívej, jak má krásnou čárečku, ta vůně a počkej, až ji ochutnáš. "No Lůco?! Denisa nečekala, že to nabere tak rychlé obrátky, nicméně jí to není nepříjemné. "Koukni, jak je hned vlhká, čubka jedna," Lucka přejíždí svými prsty a nehty po Denisině hladké pokožce, nejprve na bříšku, na bocích a nakonec na vnějších i vnitřních stranách stehen. Má pravdu, Denisa už je evidentně notně vzrušená, její pičku již totiž zdobí rosa po touze a chtíči vonící, matka příroda zas bere vládu do své moci a Denisino tělíčko mění na milostný chrám, ke kterému se za nedlouho budou modlit Lukáš s Luckou.

No myslím, že je čas začít si tykat. Co myslíte slečno Tarantíková?" šklebí se Lukáš a bez meškání přistupuje ke gauči, na kterém se před chvíli odehrálo lesbické představení, při kterém teklo plno líbezně voňavé šťávy. Lukáš podává Denise ruku a líbá ji na ní, hned na to si ale neodpustí ji pohladit a stiskem mezi dvěma prsty podráždit již opět ztopořené bradavky, které naznačují, že druhé dějství může klidně začít. Najednou sebou ale cukne a prudce se otočí na Lucii. "Co Filípek?" vrací se zpět myšlenkami s erotických výšin. "Neboj, ten chrní, vždyť víš, jaký je to zlatíčko," zašvitoří Lucie. "Pro jistotu se tam zajdu podívat, zatím si tady udělejte pohodlí," prohodí Lukáš a pospíchá zkontrolovat klidný spánek svého prvorozeného. Ten je očividně naprosto v pořádku. Jeho miminkovské myšlenky a pocity plují si na obláčku s kašmíru a tucet víl dobraček teď má na starosti jen a jen jeho bezstarostnost. Sledujíc svého syna přemýšlí Lukáš o životě. Uvažuje nad tím, že každý člověk představuje ve svém životě, ať chce, nebo nechce, hned několik rolí. Třeba on teď dbající o své robě je v roli otce, ale až sejde po schodech dolů, jeho počínání se rázem změní na roli chlípného manžela a zhýralého milence, přestože ještě před necelou hodinou ztvárňoval roli zarmouceného syna. Hlavou mu lítají myšlenky, které ho zásobují rozličnými emocemi. Není ten život takový pomyslný kolotoč, nebo mamutí šapito cirkusového stanu, kde se odehrává každou minutu a vteřinu životní show, která nabízí radost i zármutek, slast i trýzeň? Lukáš si dopřeje ještě několik vteřin pohledu na hajajícího Filípka a pak pomalinku schází po schodech. To už ale slyší slastné vzdychání, jak vidno, pohodlí, které si holky udělaly, jim bezesporu svědčí. Aby také ne. Pohled, který vítá Lukáše, mu vlije do žil spoustu nové energie. Pohled je to přímo rozkošný a jakoby určen bohům. Jeho žena Lucinka, ta překrásná a voňavá víla se totiž mrouská z jeho sekretářkou Denisou. Příroda, ta svůdná pábitelka dokáže vymalovat z lidských těl neskonale působivě krásné obrazce. Lukáš zří obě ženy v poloze 69, jakoby v poloze dvou ryb, z nichž každá se řítí řekou na opačnou stranu, což je ale kolosální omyl. Tyhle dvě rybky plují směrem jedním, unáší je totiž strhující proud bezbřehé rozkoše a slasti. Není nic omamnější, než vůně milujícího se lidského těla. A že tyhle dvě ženská těla voní dvojnásob, není třeba dodávat. Uf, jak já vás nyní již chápu pane Grenouille, nefalšovaný mistře vůní, pomyslí si Lukáš, když skrz jeho chřípí zavane ten božsky zrající odér dvou vlhkých kundiček. Teprve teď si uvědomuje, že i milování může být nezbytnou drogou. On však zanechává chladnou hlavu, v žádném případě nehodlá rozbít to požehnané žensko ženské souznění, alespoň ne prozatím. Hezky zpovzdálí sleduje to holčicí mrouskání, konečně si může prohlédnout svoji ženu Lucinku též z jiného úhlu. Zároveň si uvědomuje, jak svoji ženu zbožňuje a jak po ní touží. Jsou překrásné obě, jak tam tak milostně souzní a vzájemně si jazýčky a hbitými prstíčky dopřávají dávky blaženosti. Jsou do sebe tak zahleděné, že až po chvíli si všimnou, že je Lukáš hladově, přesto s lehkým odstupem pozoruje. "Přidáte se už k nám pane šéf?" zeptá se co možná nejvilněji Denisa. On však jen mlčky a raubířským úšklebkem zakroutí hlavou. Lucie se na něho šibalsky zadívá a usměje. Zná ho, ví, jaké je jeho přání. Proto se jen pootočí na Denisku a švitořivě požádá. "Opíchej mě kočko, mrdej mě jako předtím. Chci tě vykouřit a chci, aby si mě pak omrdala," to už se ale otáčí přímo k Denise a podává ji připínací penis, který leží na gauči. Denisa neváhá a upevňuje si svoji zbraň kolem svého pasu a stehen a už je připravena ke kuřbě. Lucie si před ní lehá a hnedle bere připnutého uměláka do svých úst a začíná ho hulit. Lukáš si představuje, jaké by měl asi pocity, kdyby viděl Lucku kouřit jiného muže. Ta představa mu není zcela odporná, nicméně je také rád, že to, co Lucie olizuje teď je jen uměle prodloužení Denisina klínu. "Omrdej ji," zazní Lukášův rozkaz. "Chci se jí koukat do očí a ty ji hezky šukej," pokračuje s příkazy. Není důvod ho neposlechnout, nikdo není proti. Už to mají přece nacvičené, Déňa přiklekne k ležící Lucince a bez jakékoliv komplikací do ní vstoupí. Však už je Lucinka krásně mokrá a průnik ji vůbec nebolí, naopak, zcela okamžitě ji opět strhává do sexolandu, do Země, kde se rozkoš a slast podávají na hektolitry a na tuny. Lukáš přímo na Lucinku zírá. Dívá se jí do očí a vidí v nich tu nevyčerpatelnou studnu milostné tekutiny, která pumpuje do celého jejího rozžhaveného tělíčka a která začíná vytékat z její šukané mušličky. Souzní s Lucinkou, přesto, že to není právě on, kdo vniká do jejího chtíčem lapeného svatostánku. Však to nebude dlouho trvat a bude to on, kdo vystřídá umělého blahodárce. Je už totiž také zcela svlečený a s penisem v erekci přistupuje k milované Lucince. Ta neváhá a bere ho do úst a chystá se ho zpracovávat jazykem. To už to ale Lukáš chtíčem nevydrží a přirazí svého čůráka Lucii hluboko do krku, až ta zalapá po dechu. Po chvilce svůj pyj vyjme z jejich úst, aby ho tam vzápětí vrazil znovu se stejnou razancí. Denisa zatím buší do Lucinky zezadu svým umělým nabijákem. Lucince začne s úst vytékat nemalá dávka slin. To ale Lukáše ještě víc rozdráždí. "Plivni mi na něj," poprosí rázným tónem. Lucinka ho ráda poslechne, protože ví, co bude následovat. Plivne tedy Lukášovi na ptáka a ten jí ho následně strčí znovu do pusy a začne rytmicky přirážet. Zná svoji ženu dokonale a není pro něj tajemstvím, že touto obsesí je jeho ženuška posedlá. Vymrdává jí pusinku celkem pravidelně a dneska ji o tuto úchylku rozhodně nehodlá ošidit. Pumpuje rytmicky a Lucce začínají vytékat z úst sliny, které kapají na gauč a na podlahu. Je vůči Lucce nemilosrdný, jen hlídá její schopnost dýchat, nechává ji se zajíkat a slinit. Drží ji přitom za zátylek, který skrývají její dlouhé hnědé vlasy. Hledí si přitom vzájemně do očí, oba dva v tom spatřuji cosi magického, ačkoliv to na první pohled může vypadat až příliš brutálně. "Lucko, já chci do tebe," zní najednou z Lukášovo úst. Lucie se otočí a lehne si na záda, její manžel ji jen krátce poškádlí žaludem ztopořený poštěváček a už ho její umělákem zbrocená kunda láká do svých tenat. Lukáš se záměrně lehce nazvedává, aby Lucince dopřál tu, co možná největší rozkoš, kterou si jeho láska zaslouží. Jeho sekretářka zatím masíruje, olíbává a okusuje Lucinčiny prsa a bradavky. Lukášovo erekce je mohutná, buší do Lucie, co se dá, ale sám pociťuje, že nastolené tempo je pro něho celkem vražedné a že musí dbát na to, že muž má někdy veliký oči a jeho tělo může každou chvíli vybuchnout. V tom ho ale přímo zpraží vyřčené přání jeho ženy, které se s jeho úsporným programem moc neslučuje. "Lehni si, chci si tě osedlat," rozhodne se tentokrát poroučet Lucinka. Její muž ví, co bude za chvíli následovat, ale jednak nemá srdce to svému miláčkovi odepřít a jednak doufá, že v náruči těchto dvou dračic pro něho nebude problém, pokračovat v jízdě i po první ejakulaci. Lehá si tedy na gauč a nechává svou milou, aby si na něho nasedla. Její kunda ho natotata a bez milosti svírá. Lucinka začíná svojí velikou jízdu. Nabodává se na manželův kyj bez bázně a hany, užívá si každičký pohyb, tam i sem, dovnitř a ven, nahoru, dolů, Bože, jak je to prosté a přitom tak odzbrojující. "Budu stříkat," hlásí Lukáš nevyhnutelnost, už té slasti bylo na něho jednoduše moc a tak netrvá příliš dlouho a bílé chomáčky jeho spermatu dopadají na zbrocenou píču jeho vyvolené. To už je ale připravená i Denisa, která svým jazykem ochutnává tu bělostnou lávu jednak přímo ze zdroje a jednak ji též olizuje z Lucčina tělíčka. Lukáš má mžitky před očima a zpracovává právě prožité okamžiky. "A nemysli si, že tímhle to pro tebe končí, kamaráde," zubí se na něho jeho milá.

"Tak a teď ojedu já tebe," vyslovuje Lucka své přání, dívaje se na Denisu, přičemž si také nasazuje tu připínací gumovou bestii. Vidí, že její muž má prozatím dost a v rámci manželské solidarity mu chce poskytnout kratoučký čas na zotavení. Sekretářka Denisa rozhodně není proti, lehá si na záda a roztahuje nohy. Lucii dosavadní průběh lesbicky trojkového dýchánku patrně řádně rozparádil, neb si před Denisou nebere servítky, flusne ji na kundičku pořádnou dávku slin a už cpe umělého těšitele do její mušličky. "Chceš mě roztrhnout ty malá couro?" brání se Denisa a bez výčitek se ožene a vlepí Lucii facku, která jen mlaskne. "Ty kurvo jedna zkažená," Lucka si to pochopitelně nenechá líbit a chytne Denisu pevně za ruce a nemilosrdně přiráží, až pokojem opět zavane ta nejkrásnější vůně na Světe, ta vůně symbolizující erotické vzrušení. To Denisina lasturka vysílá zvlhlé signály o libosti Lucčina činění. Přirážení netrvá dlouho a Denisino ladné tělo se začne prohýbat a chvět pod náporem vydatného a oči v sloup obracejícího orgasmu. Cukací a škubací stahy v její kundě jsou toho průkazným důkazem. ""Lehni si, mi tě vyhulíme," shodnou se obě bosorky při pohledu na jakž takž zoceleného manžela a šéfa v jedné osobě. On si tedy lehne a ty spanilé divoženky si k němu přikleknou a střídavě berou jeho ztopořenou hostii do úst. Dělí se o něho poctivě, tu se jedna věnuje kulkám a druhá erektovanému penisu. Olizují, ocucávají, olíbávájí ho, přičemž ho rukama a prsty hnětou a jinak masírují, až je Lukáš opět připraven k akci. "Tak co, ojedeš nás obě?" provokuje otázkou Lucie svého manžela. Ten, jako by se jí chtěl za tu otázku malinko pomstít, si bere nejdřív Denisu, vniká do ní ve stoje, jen si ji opře o kus nejbližšího nábytku. Je fakt, že se mu vždycky líbila a nejednou si ji představoval při onanii nahou a myslel na ní. Tohle dnešní malé vítězné povyražení je tedy alespoň malou náplastí v tak nelítostném období. Když se do sytosti nabaží Denisy, pojme v aktu lásky svoji Lucii, kterou si vezme animálně zezadu, aby ona u toho mohla jazykem obšťastňovat svojí dnes nabytou partačku. Lukáš se má po pravdě co ohánět, aby zvládal nastolené tempo, jelikož obě dryády se zdají být nenasytné. Rajtují na něm obkročmo obě, jedna má v moci jeho kolík, druhá využívá jeho čiperný jazyk, po chvílích si své pozice mění. Ale to už je na Lukáše příliš. "Klekni si," přikáže své milované, strčí ji svůj úd mezi její prsa a pohybuje se mezi nimi hezky od spodu až nahoru, kde na jeho špičku žaludu už čeká její netrpělivý jazyk. Ještě pár pohybů a už z jeho ocasu stříká bílá dávka ejakulovaného spermatu. Většina dopadá na Lucčin jazyk, zbytek na její obličej a její skvostná ňadra. Najednou se z ložnice ozve Filípkův pláč, drobeček s hořlavými vlásky se právě probudil. Asi chtěl být ke svému otci mužsky kolegiální a dopřál mu, stejně jako své mamince několik chvilek v náručí sexuální extáze.

čtvrtek 2. července 2015

Sladká Jane - Sweet Jane

Chcete si poplakat? Dneska vám totiž nabídnu tuze dojemný snímek. Žádnou čistě romantickou selanku ale nečekejte, i když lásky je v tomto filmu také dostatek. Tento příběh se totiž odehrává v poměrně drsném prostředí narkomanů, feťáků chcete-li. Zárukou kvality je podle mě výborně napsaný scénář, který nabízí jak dojemné chvilky, tak realisticky naturalistický obraz běžného života závislých lidí. Také herecké výkony obou hlavních představitelů, Samanthy Mathis a především Josepha Gordona-Levitta, jehož mladická vizáž mu v sedmnácti letech dovolila ztvárnit patnáctiletého Tonyho, si zaslouží veliký obdiv.

Tak tedy, Jane je mladá, celkem inteligentní žena, která je však těžce závislá na heroinu a jiných drogách. Právě se předávkovala, takže skončila v nemocnici poté, co ji záchranáři jen tak tak zachránili holé žití. Jane však o lepším způsobu života zdaleka nepřemýšlí, neumí si představit život bez drog. Navíc, v rámci různých vyšetření bylo zjištěno, že je HIV pozitivní, ona však tuto zprávu přijme tak, jako by jí bylo oznámeno, že má rýmu, laxně a bez emocí prosí lékařku o dávku morfia. Když jí není vyhověno, rozhodně se, že nemocnice ji nemá co nabídnout a dá se na neohlášený odchod. Prochází chodbou, spíná ruce a cosi si drmolí. V tomto okamžiku ji zpoza skleněné dveře zahlídne právě patnáctiletý Tony, který v zoufalé feťačce spatří modlícího anděla. I Tony je navzdory své dětské nevinnosti rovněž HIV pozitivní a poté co spatří svou cherubínku, je okamžitě rozhodnut nemocnici opustit a sledovat svou vyvolenou.

Filmů o drogách a závislých lidech je poměrně dost, všichni asi znáte Trainspotting a Requiem za sen. Někteří z vás možná viděli Acid House, Human Traffic, případně třeba My, děti ze stanice ZOO, nebo Candy. Sweet Jane je spíše takový malý, nezávislý filmeček a mě se na něm právě moc líbí to, že jednak nabízí drsnou realitu, tak i spoustu emocí, i když to jsou většinou emoce smutné. To spojení dvou mladých lidí, kteří se blízké smrti nevyhnou, ale kteří v sobě objeví zalíbení jeden pro druhého, mě dojalo do té míry, že se bez studu přiznám, že tento film vždycky obrečím. Ne, já u něho nepláču, jednoduše u něho bulím s hlavou zabořenou v polštáři, jako malé děcko.


pondělí 29. června 2015

Klec bez mříží

Objal ho, horlivě ho svíral,
pokoušel se pozřít jeho duševní já,
tiskl se k němu, sic věděl, že
není cesta zpět, jelikož
lidské hlouposti se meze nekladou a
čas, ten odvěký nepřítel,
plive jim s chutí do tváří,
dnes je zle a zítra líp nebude,
pro rány boží neproste pána o
slitování, pánů je spousta, co
osedlali si úředního šimla a
stranický aparátčík již zlověstně
třímá v prstech spoušť,
bubínek se točí, věc byla rozhodnuta,
teď jen zvolit kulku, která tu
chamraď naučí poslouchat, tančit a
pískat, tak jak velectěný funkcionář
klikou točí u skeletonického flašinetu,
co rozladěný je tak, až je z toho
v srdci teskno, ouzko a bolavo, ale
na lásku se dnes ohledy neberou,
není-li to ta láska pravá, vyvolená,
ouřadou posvěcená a štemplem stvrzena.
Tiskne se k němu, cítí, jak jeho líc
taje pod Petrovým dechem,
hledí si do očí, zajisté naposled,
ne však poprvé a to je přednější,
vzpomínky nejdou smazat,
miluješ-li tak pevně a souznivě,
před Bohem jsme všichni nazí a
Bůh to ví, ačkoliv nehodlá zasáhnout.
Všechny vzpomínky,
ty lístečky z kalendáře vytrhané,
ty poupata květin,
co nestihnou zvadnout ve jménu zásad,
hloupostí křtěných a zákonem páchnoucí.
Vzpomínky na první setkání,
na první polibek,
na pocit odevzdání, když
Petr bral Pavla do úst,
jeho vznešeně ztopořenou hostii,
na první milování, co něhou zvonilo tak, že
celá místnost tetelila se blahem.
Vzpomínky na každé vyznání lásky
vyřčené vždy s horlivou touhou,
po žhavém chtíči sladce volající,
běhají myslí dvou prokletých milenců,
zrovinka k smrti odsouzených,
jen několik momentů před popravou,
nikdy více jeden nepolíbí druhého,
však v těsné blízkosti pro vždy
vydechnou spolu. Provinění?
LÁSKA.

neděle 28. června 2015

Nožky

Sundej fusky má milá
hned zulíbám ti nožičky
a s nálepkou úchyla
budu s tebou na vždycky.

sobota 27. června 2015

Surrender

Asi mi chtěl někdo udělat radost, a tak vzal ne moc známou skladbu od nejlepší kapely na Světe (podle mě pochopitelněSmějící se) a k tomu celkem zajímavě připojil coby klip záběry z filmu Sekretářka, o kterém jsem se již zmiňoval ve svých filmových chuťovkách. Připojuji překlad textu.

Vzdávání se

Ležím na Tvé posvátné posteli
Vedle tenké zdi
Cítím se jako nevěrník
Který není hoden tvého zavolání
Nakažen Tvou nevinností
Přeměněnou na mou víru
Nebudu snášet následky
a nebudu váhat.

Jsem muž z masa a kostí
Vzrušení se mi žene mými žilami
Vášeň plane v mém srdci
Božské vzdávání se je tady opět, yeah!

Spoután jako zvíře
Přikován k svým chtíčům
Pouze další oběť
Pro oheň věčné lásky
Zkroť mě svou něžností
A rozbij mé navenek tvrdé srdce
Blízká dívko
Jak jednoduše ničíš můj svět.

Žijeme ve světě plném iluzí
Všechno je tak nepravdivé
A i když jsem zmatený
Tak nemohu zapřít to, co cítím


čtvrtek 25. června 2015

Akim jako hrom do police

TRAPAS. Každý z nás to slovo zná, není člověka toho, který by nezažil nějakou nežádoucí situaci, nebo událost. Trapas může mít spoustu podob, od zakopnutí na veřejnosti, přes zrádné větry (ne nemluvím o meteorologických podmínkách), které doprovázené patřičným zvukem zavanou, kdy se to nejméně hodí až po příběhy a historky z různých dob a odlišných prostředí. Jsou trapasy úsměvné, politování hodné a také jsou trapasy, ze kterých může i mrazit. Ani já jsem se trapasům nevyhnul a u toho jednoho, který vám odvyprávím, jsem se styděl tedy řádně a dodnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Jde totiž o mrzutost, kdy jsem se vlivem vlastní hlouposti a nepozornosti radoval v době, kdy bylo druhému opravdu těžko, což vám vysvětlím později. Teď ale pěkně popořadě. Chci vám totiž vyprávět hned příběhy dva. První bude tedy příběh můj, pravdivý, u jehož vyprávění se dodnes studem propadám a červenám, a druhý bude příběh, který jsem buď slyšel, nebo někde četl, to už přesně nevím, ale povím vám ho, protože se mi moc líbí. Je totiž o lásce, která i hovna přenáší. Ne to není překlep, hory tam být nemají, protože tento příběh je fakticky, dámy prominou, o hovnech, ale já vám garantuji, že je to historka veskrze romantická. Ale začneme tedy událostí mojí, pravdivou…

Stalo se to v prváku na obchodce, byl jsem vyjukaný puberťák, který se dostal do třídy plné stejně starých dívek a tak si zajisté umíte představit, jaké divy to se mnou muselo dělat. Skutečně, ve třídě nás bylo přes dvacet a z toho čtyři kluci. Já byl tehdy hrozný ňouma, nesmělý a plachý romantik, který se až později začal léčit, a to především alkoholem. Spolužák byl z vesnice o deseti domech a patnácti psech, další kamarád byl z hokejové sportovky, takže ty dva o holku taky nezakopli, jak je rok dlouhý a najednou se se mnou ocitli v této víceméně dívčí třídě, čili si umíte představit, že to s námi holky neměly lehké. Také nám to po letech notně vyčetly se slovy. "My měly hrozné chutě, ale vy jste byli takový jelítka, že jsme si holt musely říct jinde." A měly pravdu, ještě, že ten čtvrtý spolužák byl už trošku ostřílený "kovboj", který uměl s dívkou adekvátně pohovořit, případně ji políbit i jinak a patřičně zaobstarat. Takže si užil alespoň on, snad.

Jak už jsem se zmínil, ta událost se stala hned v prváku, tedy se psal rok 1994, respektive rok 1995. Naše škola byla malá, soukromá, všichni studenti napříč ročníky k sobě měli opravdu blízko, vzájemně jsme si pomáhali a podporovali jsme se. Také profesorský sbor byl spíše mladšího věku. Vyučujících nad 40 let tam bylo opravdu málo, většině profesorům bylo do 30 let, včetně naši třídní, kterou jsme měli moc rádi. A právě naší třídní profesorce, jsem svým trapným výstupem, byť nevědomky dal ochutnat pilulku hořkou a na výsost odpornou. Naše třídní totiž sdílela kabinet se svojí, o pár let starší kolegyní, ke které však osud nebyl příznivě nakloněn a poměrně v brzkém věku ji nadělil zákeřnou nemoc, symbolizovanou třemi písmeny, původně určené pro sladkovodního korýše. Tato paní profesorka byla třídní ve 4.A., zatímco já byl ve 4.B. Školní rozvrh toho roku určil, že tato kantorka naši třídu učit nebude, my jsme ji tedy znali jen jako člověka pohybujícího se po chodbách naší školy, lépe jsme ji ale znali z vyprávění áčkařů, který na ni nedali dopustit. Zpráva o jejím ochoření je přímo zdrtila, ale když viděli, jak jejich paní profesorka z nemocí bojuje a je jim k dispozici nejen v době výuky, začali to brát též pozitivněji a radostněji. O to víc ale pro ně a pochopitelně nejen pro ně byla žalostnější informace o jejím náhlém skonu. Dodnes si vybavuji ten pohled do ztichlé třídy plné plačících a smutnících studentů, kteří se právě dověděli o tom, že jejich milovaná profesorka prohrála souboj s rakovinou. Naši třídu toto úmrtí pochopitelně také zasáhlo, nicméně ne tak bolestivě, jako naše spolužáky z vedlejší třídy. Zato naše třídní profesorka taktéž velmi truchlila, neb nezemřela jen její kolegyně, ale rovněž přítelkyně, kamarádka. Pochopitelně bylo oznámeno, že v den pohřbu veškeré vyučování odpadá, aby se členové profesorského sboru mohli zúčastnit pohřebního aktu. A to už se pomalu blížíme ke dni, kdy se odehrála moje trapná chvilka, moment, kdy se zase jednou Akim předvedl v ne moc dobrém světle. Uběhlo tedy pár dní od úmrtí, studenti s vedlejší třídy trochu pookřáli a v naší třídě už to zase hučelo, jako v úlu. A pak se to tedy stalo, den před pohřbem, ráno vchází naše třídní paní profesorka do třídy a oznamuje ještě rozespalým studentům, že zítřejší hodina tedy odpadá a v tu chvíli se snad ještě ve snech bloudící Akim začíná jásat, vykřikovat "hurá a hezky" a jinak se radovat nad odloženou výukou. Na štěstí jen malou chvíli mu trvá, než si uvědomí díky zmraženým pohledům svých spolužáků, kteří mu posunky a mimikou dávají najevo, že přestřelil. A už i Akim si uvědomuje, proč zítra výuka se nekoná a s údivem nad svojí nesvědomitostí usedá zpět na svoji židli. Řeknu vám, byla to hrozná chvíle, nejhorší byl pohled na naší paní profesorku, kterou moje chování muselo šokovat, její výraz mluvil za vše. Upřímně se přiznám, že kdybych měl tehdy u sebe zbraň, bez milosti se sám odbouchnu. Už jen pro ten její pohled plný bezmocnosti a zranitelnosti. Možná, kdyby tu zbraň měla paní profesorka, patrně by se se mnou nepárala také. Ostatně bych si to v ten moment zasloužil. Snad vám nemusím vysvětlovat, že jsem to neudělal naschvál a už vůbec ne ve zlém úmyslu. Prostě jsem si v ten moment neuvědomil všechny souvislosti. Bylo ráno, mě bylo 15 a seděl jsem ve třídě plné krásných děvčat, tak jsem snad měl nárok na trochu nepozornosti. Nicméně, za svůj čin se dodnes stydím, a když si na to vzpomenu, není mi dvakrát dobře. Zkrátka jsem se tehdy zachoval, jako slon v porcelánu, či hrom do police. Dodnes mě to mrzí, a proto raději obrátím list a zvolím veselou notu.

Ještě vám totiž dlužím ten druhý příběh. Tu historku, která se snad udála, nebo možná ne, ale je to historka veselá a trapas, který se v ní odehraje, se posléze změní v milostnou romanci. Tak tedy. Příběh se odehrál za totality, za minulého režimu a je to vlastně historka o tom, že jeden muž (říkejme mu třeba Josef) potkal na ulici krásnou ženu (říkejme ji třeba Marie), která se mu líbila do té míry, že se odhodlal, oslovil ji a pozval ji na rande. I Josef se Marii líbil a ona proto souhlasila a pozvání bez okolků přijala. Domluvili se tedy hned na druhý den, určili si místo a čas setkání a pak se rozešli. Josefovi se Marie velmi líbila, myslel na ní celý večer, celou noc a celé dopoledne, které strávil v zaměstnání, to už ale vlivem zamilovanosti příliš nevnímal, trpěl a těšil se, kdy opět spatří překrásnou a spanilou Marii, po které toužil, každou minutou víc a víc. I Marie zahořela láskou a touhou, radovala se, že už nebude večery trávit sama u televize, u Bakalářů, či u Azimutu, zvolí-li u svého televizoru druhý program. Konečně byl večer, doba, kdy se čerství milenci měli opět setkat. Josef se vydal na schůzku tramvají, z čehož lze usuzovat, že milostná romance se odehrává ve větším městě, ne-li v hlavním městě, v Praze. Marie šla pěšky, neb to měla poměrně blízko, což ale Josef netušil, on toho vlastně o Marii věděl docela málo, jelikož se měl teprve všechno dovědět právě na té první milostné schůzce. A to, že ví, až příliš málo mu svitlo v okamžiku, kdy ho v tramvaji začali sužovat potíže trávicího ústrojí, porucha zažívání lékařsky označovaná coby diarrhoea, lidsky řečeno, v břiše mu škrundalo a průjmíček jak víno se hlásil o svá práva a oznamoval svému nositeli, kdo tady za chvíli bude pánem. A tak se pro nebohého Josefa stala s cesty za svou milou, cesta bojová, kdy Josef musel bojovat jako lev o záchranu svých čistých kalhot. Pochopte, on chudák neměl na výběr, kdyby tehdy vystoupil a odskočil si kamsi na toaletu, nebyl by na místě včas a tím by riskoval, že Marie odejde ze schůzky dřív, než on dorazí. Navíc, jak víme, ten zamilovaný průjemista netušil, kde Marie bydlí, či kde pracuje a telefonní čísla na pevnou linku si též nevyměnili. Nemohl přece riskovat, že schůzku zmešká a Marii už třeba nikdy neuvidí. Bojoval tedy s vervou, s plným nasazením a odhodláním a celkem se mu to i dařilo. Tramvaj už dorazila na místo určení a dobrák Pepík se opatrným a nejistým krokem vydal na přesně určené místo, kde směl znovu spatřit svoji líbeznou bohyni a už tam Pepík také stál, byť s obrovským sebezapřením udržoval čisté konto i kalhoty a to už spatřil Marii přicházet, srdce mu zaplesalo a tělo se mu něhou uvolnilo, což způsobilo jen nepatrnou ztrátu koncentrace, která se však ukázala býti osudnou, jelikož řídký a hnědý obsah střev nebohého Josefa se rychlostí blesku přemístil do jeho kalhot a to už na něho Marie mávala a s troškou studu na líci se na něho culila, sic ji trošku zarazil zasmušilý výraz jejího nápadníka, který se netvářil zcela nadšeně. Nicméně zemitý Pepík vsadil všechno na kartu pravdy a bez skrupulí vylíčil vše Marii tak, jak se to skutečně odehrálo. Ta sama brzy ucítila, jak se věci mají, duchapřítomně sundala své gumičky z vlasů a pomohla Josefovi podvázat jeho nohavice, aby se to jeho neštěstí dál netrousilo po chodníku a s určitým odstupem si vedla svého Josefa k sobě domů, kde se Pepík za pomocí teplé vody a mýdla dal do kupy. Nějaké to neposkvrněné oblečení se také našlo a tak se mohl odehrát milostný románek, který se po několika letech mohl změnit v manželství, které bylo okořeněno třemi ratolestmi, v podobě jednoho chlapce a dvou děvčat. Stačila jen trocha duchaplnosti a tolerance.

A co vy, stal se vám někdy nějaký pěkný trapas? Jste ochotni se o něm s námi podělit?


úterý 23. června 2015

Tekoucí ekvivalent něhy

Den po dni, dusím se sametem
hltajíc poloprázdné bubliny
svých vlastních hříchů
vztekle tryskajících z tvých
zjizvených očí, co jako
zrcadla tříští se, když kámen
políbí jejich hladové mordy
tušených lží vytesaných do
dětských fontanel zbrklostí
církevních papalášů, jejichž
kleriky symbolizují ostnatý drát
tak prohnilý a prorostlý
dušemi zbědovaných zpustlíků
bušících do hladových kurtizán, až
zvracejí jejich semeno, to
páchnoucí, zkyslé mléko, přesto tak
sněhobílé, jak ledové království,
co Káje uhranulo a ty,
moje Gerda, trháš moji kůži
činěnou velhaným neklidem, což bolí,
hle za okny praští, až zalézá za nehty,
pupečníkový pahýl skřípe němotou,
mlčky a zrádně, jak sliby o
věčné lásce, jež plamenem udí se a
přísahou, co dala si mi s
rukou v klíně předtím, než
kousla ses do rtu, té brány do
kuřárny mužské ješitnosti, co
vyprchá, sotva se řekne čau, tak
hořce bezejmenným milencům
v naivitě plovoucích hrdými tempy
naze, blaze, leč s kondolencí
pod jazykem a s upachtěnou erekcí
nejbohatších mocnářů žíznících po
touze, té holce pro všechno a pro
všechny bohy, kterým spílám, neb
nemohu být v tobě, alespoň pro
jedno lusknutí a pohled do očí, těch
zrádných tůních, po kterých prahnu
bez ochutnání, naslepo, sladce se
motám s tvým jménem vytetováním
na odvrácené straně padajících víček
spontánně a hříchem slepnoucích očí.

sobota 20. června 2015

Donnie Darko

Jednou z nejpalčivějších otázek, jaké moderní lidstvo trápí, je otázka, zda je všechno, co jako lidé prožíváme neměnné, osudem předurčené, něco s čím se musí každý jedinec smířit a vyrovnat se s tím, anebo je-li to zkrátka na nás, jak se k životu postavíme a zda jsme ochotni, či schopni jít svému štěstí naproti a má-li to nějaký význam. Další otázkou je, zda naše konání dokáže ovlivnit životy ostatních, ať už to jsou naši nejbližší, lidé z okolí, nebo jen cizí lidé, které buď potkáme, nebo ne. Jsme tedy schopni a máme nějakou, byť třeba jen minimální moc ovlivnit minulost, přítomnost a budoucnost? A jsou vlastně tyto tři časové veličiny, které jsme si určili platné? Dá se cestovat časoprostorem a existuje někdo, kdo může měnit osudy lidstva a třeba ho i zachránit, spasit?

Donnie Darko je obyčejný teenager, student, který má za sebou obrovské zázemí v podobě milující rodiny, která za ním stojí za všech okolností. Přesto, že má Donnie za sebou několik průšvihů a trablů, díky nimž musí navštěvovat psychoterapeutku, doktorku Thurman, která mu je též oporou, stojí za ním především liberálně, až volnomyšlenkářsky smýšlející otec a to po boku své ženy, Donnieho matky, která svého syna zbožňuje, ačkoliv on se k ní vždy nechová nejlépe. Také jeho dvě sestry, starší Elizabeth a mladší Samantha na něho přes veškeré sourozenecké neshody a hádky nedají dopustit. Všichni nějak podvědomě chápou, že Donnie je zkrátka jiný, určitě ne zlý a že to, co dělá, má určitý význam. Ve škole už to ale tak snadné nemá. Z profesorského sboru si nejlépe rozumí z profesorem Monnitoffem, který mu bude ve dnech budoucích největším rádcem právě v oblasti cestování časoprostorem a který ho nevědomky nasměruje správným směrem, stejně jako jeho kolegyně, profesorka angličtiny Karen Pomeroy. Další profesoři ho ale moc nechápou, stejně jako někteří jeho spolužáci a najdou se i tací, kteří se nebrání, dát mu to ostře najevo.

Příběh tedy může začít, Donnie se poprvé potkává se svým novým imaginárním přítelem, obrovským králíkem Frankem, který mu sdělí, že za 28 dní, 6 hodin, 42 minut a 12 sekund nastane konec Světa. Při příchodu domů zjistí, že přímo do jeho pokoje spadl motor z letadla, následkem toho je celá jeho rodina na několik dnů přestěhována do hotelu. A aby těch událostí nebylo málo, do jejich třídy přibude nová spolužačka Gretchen Ross, do které se Donnie zamiluje, stejně jako ona do něho.

Musím se přiznat, že původně se mi do tohoto filmu příliš nechtělo, odrazovaly mě žánry mystery a sci-fi, na které moc nejsem, ale příběh mě od začátku vtáhnul tak, že jsem sotva dýchal. Donnieho Svět mě zaujal natolik, že druhý den jsem si film musel pustit znovu a následující den opět. Donnieho chápání Světa mě zkrátka oslovilo. S klidným svědomím mohu napsat, že to jeden z těch filmů, který mohu vidět klidě i 20x a vždycky v něm najdu něco nového, původně přehlédnutého a nebojím se ho označit za film kultovní. Je to skvělý snímek, jak po stránce režisérské, tak po stránce herecké. Vyzdvihovat konkrétní herecké výkony se mi nechce, protože si myslím, že výborní jsou všichni, ale nezmínit Jakea Gyllenhaala by byl smrtelný hřích. Mimochodem, jeho starší sestru Elizabeth, hraje jeho skutečná sestra, herečka Maggie Gyllenhaal. Další devizou tohoto filmu je famózní soundtrack.


středa 17. června 2015

Nechť Filípek v klidu spinká

UPOZORŇUJI, ŽE OBSAH TOHOTO ČLÁNKU JE STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ. NENÍ-LI TI 18, URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI MYSLÍŠ, ŽE ČETBA EROTICKÉ POVÍDKY JE PRO TEBE VĚCÍ NEDŮSTOJNOU, UDĚLEJ RADĚJI NĚCO JINÉHO A DŮSTOJNĚJŠÍHO. TŘEBA SHLÉDNI NĚJAKOU REALITY SHOW. Smějící se


Lucinka se cítí opravdu pod psa. Právě dohovořila se svým manželem, který ji smutným hlasem sdělil tu velmi skličující zprávu, že jeho matka a Lucčina tchýně je na tom po zdravotní stránce velmi špatně a že slova o tom, že její život visí na vlásku, nejsou daleko od pravdy. Je sice pravdou, že Libuščin zdravotní stav byl vážný delší dobu, to však nemění nic na pocitu zdrcení, který Lucii přepadl hned, jak položila telefon, respektive s ním v návalu beznaděje mrskla o stůl. Začíná usedavě plakat, po tvářích a líčkách ji tečou slzy a Lucinka se najednou na tom širém Světě cítí zcela osamocena. Chápe, že její muž musí nyní zůstat v nemocnici a být přítomen pro případ, že by bylo opravdu nejhůř. Slíbil ji však, že do dvou hodin se k ní zajisté vrátí a svoji matku zanechá v péči lékařů a v rukou osudu. Leží na gauči, choulí se a svou stresem a steskem trýzněnou hlavu si podepírá o polštář. Má totiž svoji tchýni neskrývaně ráda. Sama totiž své rodiče pozbyla ještě v dětství při požáru. Se svoji tchýní si padli do oka hned a při prvním setkání také poznala, že Libuška je skutečná dáma, která nemá potřebu se jakkoli plést do života svému synovi, ani jeho ženě, ale je více rodinným přítelem, než matkou a tchýní v negativním slova smyslu. O to víc ji daná situace drtí. Velmi lituje toho, že ji byl dopřán tak krátký čas k tomu, aby svou tchýni poznala ještě o něco více. Je tomu totiž 5 let, co poznala svého budoucího muže a po třech letech chození ho pojala za svého muže a po dalších osmnácti měsících povila syna Filipa, který své babičce udělal nevýslovnou radost. Bohužel ale ve stejné době se začal rapidně zhoršovat Libuščin zdravotní stav, její nemoc se bohužel začala rozvíjet rychleji, než dřív. Když se Lucka trošku uklidnila, jde se podívat nahoru do ložnice, kde spinká malý Filípek. Je tak sladký, když jeho zrzavé vlásky budí dojem, jakoby skoro hořely. Spinká naprosto klidně. Lucie se může alespoň na chvíli usmát, její syn je v naprostém pořádku, to kvůli němu zůstala doma, ačkoli původně plánovala, že pojede do nemocnice také i s Filípkem. Její muž jí to ale vymluvil, nechtěl ji totiž vystavovat stresu, který ji však nakonec stejně dohnal. Rozhodla se, že si dopřeje rychlou sprchu, než se Filípek vzbudí, odchází tedy do koupelny, svléká se a chystá se zatočit s kohoutkem, aby si nastavila teplotu vody, když v tom náhle zvonek. Lucie se podiví, nikoho totiž nečeká a tak si trošku neochotně a ležérně obléká župan a jde otevřít. Za dveřmi stojí malá bruneta, kterou Lucie poznává, ta se jí přesto představuje. "Dobrý den, omlouvám se, že vás vyrušuji, já jsem Tarantíková, sekretářka vašeho muže, mohla bych s ním mluvit, nesu mu nějaké vyžádané dokumenty," mluví rázným, přesto příjemným hlasem. "Pojďte dál, já vás znám, manžel mi vás jednou ukazoval ve městě, bohužel jsme tehdy jeli autem, takže nás nemohl představit. On musel náhle do nemocnice za maminkou," zve Lucie sekretářku dál. "Proboha a je to s maminkou vážné?" zajímá se sekretářka. "Bohužel ano, naděje je mizivá, doktoři nás upozornili, že se blíží ke konci své cesty," snaží se doříct větu Lucie, ale daří se jí to s ohromnou námahou, neboť ji opět přemáhá pláč. "To je mi strašně líto, nemám tedy přijít jindy, zas tolik to nespěchá, jen bych vám tu nechala ty dokumenty a s panem šéfem se domluvím v práci," nabízí sekretářka, zároveň však poznává, že Lucie je na rozsypání a nějakou společnost potřebuje jako sůl. Ta má stejný dojem. "Ne, ne pojďte dál prosím, alespoň přijdu na jiné myšlenky a my se konečně poznáme osobně. Mohu vám udělat kávu?" nabízí se Lucinka. "Kávu si dám ráda a mimochodem, jmenuji se Denisa, co kdybychom jsme si tykali, počítám, že budeme přibližně stejně staré." "Jo, to by bylo fajn, já jsem Lucie, posaďte se, já udělám tu kávu."

Sedí vedle sebe v obýváku na gauči a Lucie poté, co převzala dokumenty pro manžela a uvařila sobě i Denise kávu trošku vzpomíná na svoji tchýni, přičemž se neubrání slzám. Denisa ji připadá velmi sympatická, rozumí si inteligenčně a pocitově. Možná by z nás mohli být i kamarádky, pomyslí si, ačkoli se na chvíli neubrání myšlence týkajícího se klasického klišé, že šéfové často obcují se svými sekretářkami. Lucinka si tedy Denisu prohlíží důkladně. A že je co prohlížet, Denisa je totiž překrásná a svůdná žena. Lucie si náhle uvědomí, že těch podobností je u nich o něco více. Podobná, menší postava, spíše menší prsa, ba i styl oblékání je dost podobný, jen oči se liší. Denisa má oči hnědé, zatímco Lucinčiny očka lehce pomrkávají po zelené. Přece, kdyby mi chtěl zahýbat, vybere si jiný typ, přemýšlí Lucie, zatímco hledí upřeně Denise do očí. Ta je z toho malinko nesvá, je totiž lesbicky orientována a už během pití kávy si uvědomila, že se jí Lucie moc líbí a přitahuje ji, takže zatímco si Lucie neochotně představuje možnost milování Denisi s jejím manželem, Denisa si naopak až příliš ochotně představuje lesbické hrátky s Lucinkou. Lucie si najednou uvědomí, že župan je to jediné, co na sobě má, dokonce i podprsenka s kalhotkami leží na zemi v koupelně. Nabírá dech, aby se Denise omluvila a mohla se jít obléknout, ale Denisa ji předběhne. "Vy máte vlastně syna, Filipa, že?" "Ano, je to naše zlatíčko, spinká nahoře. Chceš ho vidět?" Denisa jen zvědavě kývne a tak se obě zvedají, přičemž se uvolní uzel a Lucinčin jediný oděv se na malou chvíli rozevře. Denisa si Lucii instinktivně měří. Shledává, že její prsa jsou přece jen o malý kousek větší, než její, také bradavky má o něco výraznější. Pomalu míří pohledem níž, po tetováním zkrášleném bříšku, nicméně k tíženému cíli nedohlédne, jelikož si Lucie uvědomí situaci a s ruměncem na tváři se zahaluje. "Omlouvám se, chtěla jsem se vysprchovat předtím, než jsi přišla. Ukážu ti Filípka a pak se půjdu upravit," nezakrývá svůj stud. "Ale jdi ty, to jsi takový stydlín? A navíc, za takový kozičky se přece stydět nemusíš," usměje se Denisa a neodpustí si lehké poplácání Lucinčiny pravé půlky. Ta opět zrudne. "Tak tohle je Filípek," představuje šeptem, ale o to ještě s větší pýchou svého syna. "Týýýý jóóóó, vždyť jemu normálně hoří vlasy," směje se potichu, přesto s maximálním údivem Denisa. Chvíli ho obě láskyplně pozorují.

"Tak se ještě posad a já se jdu trošku upravit," Lucinka míří do koupelny, sundává si župan a hází ho na věšák, který ale s velikým rachotem padá. Denisa vstává a běží do koupelny. "Lucinko, jsi v pořádku proboha?" "No to víš, že jsem v pořádku, to spadl jenom stojan na prádlo," usmívá se na Denisku a stojí před ní celá nahá. Tentokrát si ale uvědomuje, že ji něco láká, aby se už před ní nezahalovala, chce, aby si ji Deniska prohlédla celou. A Denisa tak činí. Prsa už viděla prve, tetované bříško také, nyní se tak může směle zaměřit na její pičku, nad kterou se táhne jen lehce zarostlá čárka s chomáčku chloupků a především je na ní krásně vidět, jak se Lucinka začíná třpytit vzrušením. Denisa se nemůže vynadívat a přistupuje k Lucii. Ta však znejistí. "Snad ten pád stojanu nevzbudil Filípka?" obává se. "Já se tam jdu podívat, ty zatím našteluj správnou teplotu vody, vysprchujeme se spolu zlato," Denisa ani nečeká na odpověď a míří nahoru. "Spinká, jako andílek," vrací se spokojeně se tvářící Denisa a okamžitě přebírá iniciativu, začne se totiž sama svlékat. "Když já jsem s holkou ještě nikdy…," bere zpátečku Lucinka. "Neboj, zlatíčko, já si tě nejdřív pěkně osprchuju, určitě jsi hodně špinavá, no jo třeba tady jsi ale hodně špinavá, no podívej se sama," přistoupí k Lucii zezadu a pevně ji chytne za ňadra a začne ji mačkat a dráždit bradavky. Postupně střídá dvojice prstů, kterými svírá její již ztopořené lentilky. Také mění důraz a sílu doteku. Jednou zlehka laská, podruhé silně štípe. Lucinka se přestává bránit, také výčitky hází za hlavu. Uvědomuje si, že se se svým miláčkem o téhle variantě sexu bavila, s tím že vždycky měla chuť okusit chuť a vůni ženského klínu a lízacího milování. Hřeje ji u srdce, že její manžel se vyjádřil v tom smyslu, že by ji tuto zkušenost nikterak nevyčítal. Proč si tedy nedopřát v tento tak nešťastný den trochu holčicí něhy a lásky?

Obě stojí ve sprše pod tekoucí vodou a vzájemně se myjí, objímají se, laskají se a dráždí. Deniska je aktivnější, s Lucinkou si krásně pohrává a ta si to náramně užívá. Prožívá přesně takové pocity, o kterých snila při masturbaci a při občasném pozorování lesbického porna. Denisčin jazýček je mrštný, jako chřestýšův ocásek. Olíbává Lucinčin krk a záda z takovou pečlivostí, že Lucinka je už teď ve stavu naprosté a nepředstavitelné blaženosti a to se zatím děvčata vyhýbají svým nejvzrušivějším místům, což ale nebude platit dlouho. "Chci tě lízat lásko," zní Denisčino jasné přání. Lucinka si lehá na zem a široce roztahuje nohy, její mušlička svůdně voní, je jako čerstvě z moře vytažená. Deniska ji ochutnává, olizuje ji svým chřestýším jazýčkem, který kmitá s takovou sílou, že na Lucinku jdou brzy mrákoty a netrvá dlouho a její první lesbický orgasmus je na Světě. A orgasmus je to jedním slovem mocný, její kundička sebou viditelně cuká a škube, až se Lucinka musí svíjet také. Její nožky se přitom blaženém prožitku krásně choulí do pěstiček. Lucinka snad ani nečekala takovou míru slasti, nicméně si toto počínání užívá s absolutní odevzdaností. Alespoň na chvíli je pryč ten veškerý stres, stesk, strach, to utrpení lidských osudů a veškerá ta zloba nad neschopností a nemožností vzepřít se boží vůli. "A teď vylížu já tebe," hodlá Lucinka obdarovat svého hosta stejnou protislužbou. "Bože, ty tak krásně voníš," zaculí se Lucinka, zatímco si prohlíží hříšné tělíčko sekretářky svého muže. Vzápětí začne se stejnou odhodlaností, jaké se jí prve dostalo, jazýčkem zpracovávat ztopořený klitoris své nové kamarádky. Ta už je rovněž vtažena do kouzelného ráje, kde není bolesti, ani strasti, ale kde je vše krásně zalito nekonečnou a nekončící slastí plovoucí na vlnách rozkoše. Lucinka nepotřebuje dlouhou dobu na to, aby se naučila všechny ty triky, fígle a kouzla, jak dovést svoji souložnici k tížené vše zlé zavrhující mete. Trvá to jen několik málo minut a Denisčina lasturka se ocitá ve stejných křečích, jako před chvíli pička Lucinčina. Obě se k sobě choulí, tulí se a mazlí se, líbajíc se na všech možných místech. "Asi bychom měli přejít do obýváku, kdyby se náhodou Filípek vzbudil," upozorňuje Lucie. "Neboj, miláčku, za chvíli půjdeme, ale chci si tě vzít ještě takhle," opáčí Deniska a počíná se svojí kundou třít o kundu své milenky. Ta pohyby své nové přítelkyně bez skrupulí opětuje. Dívky se o sebe třou, krásně pičkou na pičku, jejich šťávičky se vzájemně mísí, také jejich vůně se vzájemně propojují a vytváří tak vůni další, vůni společnou, která je opojnější, než ta nejtvrdší droga na celém Světě. Uteče jen pár vteřin a ony vybuchují ve společném a vzájemném orgasmu, který je strhává hlouběji, než jim může nabídnout Mariánský příkop a zároveň výše, než jim nabízí majestátná výška Mount Everestu. To jen příroda zná, jak vykouzlit takový zázrak, že dvě osoby, které se ještě před několika minuty prakticky neznali, si jsou mávnutím kouzelného proutku a v okamžení tak propojené a nerozlučně blízko. Obě se vzájemně hladí, laskají, utišují a vzájemně se prohlíží, masturbujíc při tom. Posléze se vzájemně utřou a obnažené jdou zkontrolovat poklidnost spánku nic netušícího Filipa. Jeho mysl si pohodlně plove na vlně brokátové nevinnosti dětského snu. Není třeba ho jakkoli vytrhávat ze sladkého spánku. Lucie s Denisou si mohou dopřát ještě něco hrátek. "Chtěla bych tě oprcat svým pérem, Lucinko," přiznává se Denisa ke svému přání. "A copak ty máš nějakého ptáka," podiví se Lucinka. Sekretářka nemešká, sahá do kabelky a vyndává poměrně veliké dildo s připínacími popruhy. "Ty vole, chceš mě roztrhnout," nebrání se Lucie údivu. "Neboj, broučku, však já si tě předtím řádně rozlížu a při nejhorším mám i krásně hřejivý gel, podívej," ukazuje tubu s lubrikantem. "Tak jo," Lucinka si lehá na záda a roztahuje nohy, čímž pobízí Denisku k lízací přípravě k domluvenému aktu. Chřestýší jazyk je stále při chuti a neubral ani na čilosti a hbitosti. Lucinčina pinda je rázem opět v jednom ohni. "Jo, lízej, lízej mi tu mokrou píču," prosí svého hosta. Prosit není třeba. Lucinka je během chvilky připravena na průnik. Deniska si tedy připíná svůj nabiják a už přejíždí špičkou umělého těšitele po přetékající studánce, kterou má spanilá a líbezná Lucinka mezi stehny, stejně tak vlhké jakou ji měla Lilith, skutečná první žena, která se však vzepřela Adamovi, jelikož nechtěla ležet pod ním. Není nic lehčího, než vniknout do chtíčem rozpálené a v touze plameny šlehající kundy, jež právě zdobí Lucčino mezinoží. Denisa bortí svými přírazy veškeré rozpaky a hranice, které by se mohli vklínit do jejich mysli. Vzájemná touha a chtíč je pohlcuje do svých zvrhlých plamenů instinktivního souznění vtisknutou do ženského já sídlící v každé dámě. Lucinčina píča přijímá umělého spasitele, jako součást Denisčina klínu. Toužebně si pomlaskává a prosí tak o další a další vniknutí. Denisa bez okolků přiráží, není to muž, nemusí se bát předčasné ejakulace, či ztráty erekce. "Budu do tebe bušit tak dlouho, jak budeš potřebovat, ty zvrhlá kurvičko," dává najevo vilným pohledem těšitelka. Hostitelka si rajtování užívá plnými doušky, respektive hlty, kterými vtahuje prodlouženou část Denisčina libida do své promočené moci. Obývákem se line ta omamná vůně dvojmocné propojenosti, ta vůně, která proniká chřípím tak samovolně a smyslně, jako Denisa vniká do Lucky, která se už opět ocitá v chvějivém záchvatu orgasmického spočinutí v objetí slastné planety.

Lucinka má plné ruce práce, aby chytila spoj na cestu zpět do reality. "No teda, takhle mě omrdat," kroutí hlavou a přitom se culí na Denisu. "A teď ošukám já tebe…" "A co kdybych ji ošukal já?" obě dívky se otočí a ve dveřích stojí Denisčin šéf a Lucinčin manžel. "Lukáši, ty už jsi doma?"

úterý 16. června 2015

Elizabeth + Justina + Mistr a Markétka + Antikrist

Kapela XIII. Století je patrně nejznámější česká gothic rocková kapela a pro spoustu fanoušků je žijící legendou, či kultem. Lví podíl na tom má zajisté charismatický zpěvák Petr Štěpán, který tuto skupinu založil spolu se svým bratrem Pavlem na konci osmdesátých let po rozpadu jejich punkové skupiny HNF - Hrdinové nové fronty (1985 - 1988).









úterý 9. června 2015

Nepravý spánek střídá nepravá insomnie

Někdy silně pochybuji o nevyhnutelnosti rčení, že peklo se nachází hluboko v podzemí, zatímco klenba nebeská musí být zákonitě pomyslným vchodem do ráje. Zrovna tuhle totiž z nebe sálal takový žár, že není bláznovstvím vyřknouti, že tak kurevský horko nemůže mít na svědomí jakákoli postava ráj obývající. Nebo že by andělé, cherubíni a serafíni mohli být takoví hajzlíci, že by nám, lidu, tomu "nejmoudřejšímu" stádu Světa, snad jen ze srandy, či ze škodolibosti chtěli dát ochutnat a okusit sílu výhně, která se dá směle označit za pekelnou? Není to náhodou tak, že i v nebi se může nacházet nějaká ta svině a naopak v pekle nějaký ten dobrák? Anebo, není to nakonec tak, že nebe a peklo jedno jest? Vždyť podíváme-li se na věc globálně, tak ta naše Zemička je vlastně ve své podstatě tuze maličká a naopak vesmír je ve své rozmanitosti, rozsáhlosti a velikosti tak nepřehledný, že tam lze schovat i několik rájů a ještě více pekel. Člověk je přece tak malá figurka a hraje tak bezvýznamnou roli v tomto vesmírném dramatu, že mu snad ani nepřísluší o tomto přemýšlet.

Tu noc jsem oka nezamhouřil, byl jsem jak insomniak, co touží slastně spočinout, ale nebylo mi přáno tohoto daru, co s nocí nabízen jest. Snad za to mohlo právě jen to tropické horko, ta nefalšovaná výheň, která v noci jen nepatrnou měrou ochladla oproti slunnému dni, a sluneční žár byl snad jen o to menší, že na tu nebohou a vyprahlou Zemičku nebylo vidět. A to je s pohledem do kalendáře teprve předehra, jen první tóny té ódy na léto a na ten žlutý dar, co nám život dává, ale který nás dokáže svou nesoudností také pěkně štvát. Nespal jsem tedy celou noc, až nad ránem jsem zlehka zaklimbal a má mysl se, byť jen na malý okamžik mohla ocitnout na břehu druhém, když tu náhle zvonek mrštil mnou zpět přímo do neútulných a špičatých pařátů nehostinné reality. Otevřel jsem sotva zavřené oči a celý zpitomělý přemýšlel, zda se mi to zvonění jen nezdá, jestli jsem přece jen na moment neusnul, ale zvonek se hlásil znovu a vehementně o své právo, rušit člověka, když mu není zrovna nejlíp. Kouknul jsem na hodinky, které ukazovaly 6 hodin. Jo, to je ideální čas na vstávání v sobotu ráno po probdělé noci. Sedl jsem si na postel a pomalinku vstal, doufaje, že nezvaný návštěvník přece jen usoudí, že na návštěvu je přece jen trochu brzy a přestane mučit tlačítko zvonku svým prstem. Ale ne, mé naděje byly liché, zvonivý trýznitel řinčel dál, jak smyslu zbavený. Došel jsem ke dveřím, sluchátko jsem ani nezdvihl a rovnou jsem zmáčkl tlačítko, které vpustí nezvaného, ranního hosta do vchodu. Vyřídím si to s ním osobně, pěkně z očí do očí, sjedu ho na tři doby, že si to za rámeček nedá. Odemkl jsem a zprudka otevřel dveře. V mezaninu byl slyšet jen zvláštní šramot, kroky žádné. "Kdo je to, sakra?" nezakrýval jsem svou roztrpčenost a přitom nedočkavě vyhlížel, kdo že se to objeví před mými zraky. Odezva žádná, šouravé zvuky se však přibližovali, někdo tam bezesporu je. Ještě chvíli jsem čekal a tu se mi před očima jakoby ze snu objevila postava krásné, mladé a nahé ženy. Nakonec jsem však zřel, že to není obyčejná žena, ta postava měla totiž křídla, respektive jejich zakrvácené zbytky se snažila udržet ve svých rukou. Krev z nich kapala, nebo spíše stékala na podlahu. "Potřebuješ nějak pomoc, mohu pro tebe něco udělat?" zeptal jsem se hloupě, místo toho, abych hned šáhl po telefonu a vytočil číslo záchranné služby. Byl jsem logicky v obrovském šoku. Nahý, raněný anděl se přece jen nepotkává každý den. "Už je pozdě, mě už není pomoci, za chvíli zemřu, to je nevyhnutelné, jen jsem se ti přišla omluvit," její hlas zněl velmi zvláštně, byl velmi tichý, přesto absolutně zřetelný a zněl elektrizujícím dojmem. "Za co omluvit, to je nesmysl, počkej, já zavolám záchranku, potřebuješ doktora," začal jsem uvažovat alespoň trošku prakticky a uvědoměle, navzdory této šílené situaci, která se vymykala veškeré možné realitě. "Na naše trable jsou lékaři krátcí, my máme život jepičí. V noci jsem měla být tvojí společnicí, měla jsem spočinout ve tvém objetí a následně z tebou prožít chvilky plné něhy a vzájemného porozumění. Patrně i na projevy lásky by došlo, milování též nebylo vyloučeno, ale na vše už je pozdě, mé žití je u konce. Správně by si mě neměl ani spatřit, ale pokládala jsem za nutné, se ti za zmeškání omluvit, ale jak sám vidíš, není to moje chyba, přepadli mě, zbili mě a křídla mi uřezali. Též tě chci o něco poprosit" Hleděl jsem té bytosti do tváře a kromě slz, které se ji v kapkách linuly po líčkách a tvářích, jsem viděl, že její obličej skutečně vykazuje známky bití. Také ruce měla samou modřinu a otok a její ňadra i břicho byly plné škrábanců a oděrek. "A kdo ti to všechno udělal?" zeptal jsem se a vykročil jsem směrem k ní, abych ji pohladil, případně i obejmul. Prudce sebou trhla a rychle uskočila o tři kroky zpět. "Nedotýkej se mě prosím, jakýkoli tvůj dotek mě okamžitě usmrtí," varovala mě dosti vystrašením hlasem, který stále působil elektrizovaně. "Mají všichni andělé takto znějící hlas?" pomyslel jsem si, když jsem si ji prohlížel od hlavy až k nohám. Tělo měla skutečně samý bolák a podlitinu, přesto se nedalo polemizovat o její kráse. Dlouhé tmavé vlasy, pronikavě hledící, kaštanové oči, krásná, dívčí postava, větší, přesto pevná prsa a patrné i krásné nohy, což bylo těžké posuzovat, neb její prsty a chodidla hyzdila špína a vytékající krev. "Pozbyla jsem křídel, musela jsem tedy za tebou pěšky, šla jsem za tebou celou noc" pronesla, když si všimla, že si prohlížím právě její poraněné nohy. "A proč se tě nesmím ani dotknout?" pokusil jsem se ještě zeptat, ačkoliv jsem tušil, že mi dostane stejné odpovědi, jako poprvé. Nemýlil jsem se. "Každý tvůj, byť jen minimální dotek mě naráz usmrtí, prosím dovol mi dokončit svoji omluvu. Také tě chci pokorně požádat o tvoje odpuštění, že jsem se k tobě nedostavila včas. Odpuštění je pochopitelně na tobě, ale pokud mi nepromineš, na věky budu zatracena bloudit v temnotách ze žhavými uhlíky na zádech místo nových křídel. Proto tě moc a moc žádám, projev schovívavost a podaruj mě slovy, která sejmou z mých beder to žhnoucí prokletí, buď prosím tak velkorysý, smiluj se nade mnou a dovol mi po mé smrti znovu procitnout s novými křídly. "Odpouštím ti, jen mi prosím řekni, kdo jsi, máš nějaké jméno?" naše pohledy se střetly ve smírném a láskyplném objetí. "Nemohu ti prozradit své jméno, rovněž bych byla zatracena, jen ti prozradím, že mé jméno je tuze krátké a lidé ho vyslovují, až když se se mnou rozloučí. Děkuji ti za odpuštění, teď už je ale čas na mé klidné spočinutí, díky tobě zemřu v klidu, nebudu prokleta a po nějakém čase se znovu zrodím." Naposled se mi zahleděla do očí, načež se otočila, ukázala mi svá záda, ze kterých ještě trčely pahýly utnutých křídel, a tiše se odšourala do mezaninu. Byl jsem jako opařen, jsa v mrákotách, ze kterých jsem se probral asi až po minutě. Ještě jsem za ní vyběhl, jestli ji snad ještě nezahlédnu, ale ta osoba zlomeného anděla byla ta tam. Jako by se po ni zem slehla. Veškeré rudé stopy, které způsobila krev kapající ze všech těch ran na jejím těle včetně křídel, byly náhle pryč.

Pořád jsem, jako v mrákotách, nemohu a nedokáži myslet na něco jiného. Však se také není čemu divit. Komu se někdy stalo, že v 6 ráno ho přišel navštívit anděl, aby se mu omluvil. Netuším, jen přemítám hnán neklidem a naprostým rozčarováním. Cosi mi našeptává, že to nutně nemusel být anděl. Kdo ale hergot byla ta nahá dívka s useknutými křídly. V hlavě mi to šrotují její slova, "…mé jméno je tuze krátké a lidé ho vyslovují, až když se se mnou rozloučí." A už je mi to jasně, vždyť to přece nebyl žádný anděl, ta dívka byla můj sen, kterému někdo násilím zabránil se mi ve zjevit ve spánku. To proto jsem absolutně nemohl zabrat, ačkoliv jsem utahaný, jako kůň po doběhu Velké Pardubické. Co to ale musí být za gaunera a za grázla, který je schopen přepadnout a zbít dívku ze snu? Musím se někomu svěřit, zavolám Tomášovi, to je ranní ptáče, určitě už nespí. "Ahoj Tome, nespíš? Ne? To je fajn. Poslyš, stalo se mi něco fakt naprosto šíleného, můžu k tobě zaskočit na ranní kávu, všechno ti u ní vysvětlím, ještě teď mi to moc nedochází, budeš valit oči. Tak fajn, za čtvrt hodiny jsem u tebe, čau."

Jdu po prázdné ulici, přesto, že je sedm hodin ráno, sluníčko už zase řádně roztopilo ve svém hvězdném kotli a vypadá to, že nebude dlouho trvat a silnice se opět změní v asfaltové potůčky, říčky a řeky, po kterých budou automobily spíše plout, než jezdit. Ještě přejít přes jednu takovou asfaltovou řeku a už budu u Tomášova věžáku. Dívám se do tváře té žluté bestii, co si hraje na topiče s takovou vervou, že z toho budou za chvíli zase všichni šílet. Najednou se mi zdá, jako bych na tom modravém, širém poli zahlédl tu otlučenou, ale přesto velmi laskavou tvář ženy, která byla vesmírným orlojem vybrána, coby můj sen. Vidím ji docela zřetelně, najednou šílený zvuk, brzdy auta, tupý náraz!


pátek 5. června 2015

Scott Kelly + Steve Von Till

O metalistech se říká, že to jsou lidé, kteří pozbyli citů a něhy. Což je pochopitelně nesmysl a opak je pravdou. Členové kapel, jako jsou například Neurosis, či Tribes of Neurot to vrchovatou měrou dokazují na svých vedlejších, sólových albech. Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představil Scotta Kellyho a Stevea Von Tilla.