Motýlek

V práci se mi na "okno" usadil tenhle krasavec. Byl víkend, tak jsem měl trošku více času, nacvakal jsem tedy pár snímečků a pak už si jen pohrál s efekty v telefonu… a docela jsem si přál, aby se z malinkatého motýlka proměnil na maličkého človíčka, se kterým bych pokecal.

---

Sen má život jepičí

Pro něhu pilulky zloby polykáš,

k vlastnímu srdci klíč hledáš,

v temnotě tvář svou ukrýváš,

co masku pro okolí, procitáš,

však úsměvu půjčenému nevěříš,

pro doteky milostné tělo odložíš,

bohyni do náruče hlavu položíš,

myšlenky mravokárné zaplašíš,

rutinu života bohémsky zavrhneš,

volání zvonů vábivých podlehneš,

hlasy zvonů v mlze rázem ztratíš,

ze snu v realitu nerad se navrátíš.

Méné

Jako bych hýčkal okvětní lístky,

tak něžně zlíbám tvoje laplíčky,

fouknu na ně jen tak zlehýnka,

rosickou zavoní tvá studánka,

andělíčka jazýčkem ti poškádlím,

durdit se nebudeš, to se vsadím,

ňadérka, co v dekoltu skrýváš stěží,

dobývat směle budu, jak špičky věží,

hroty bradavek vztyčených tak hrdě,

polaskám zprvu jemně, poté i tvrdě,

mravokárci už se budou zlostí čertit,

až z očích našich rozkoš bude zářit,

milovat se budeme namísto modlení,

shůry sledovat budou to naše těšení,

ani náhodou nebudou se oni zlobiti,

vždyť láskou my budeme žití slaviti.

Antibible

V bezpečí již není nic,

nezahazuj tak víru svou,

nevystavuj ji nikdy víc

pohledům s mocí šálivou,

jimiž božstva samozvaná

vládnou tak krutě despoticky,

že touha věřit je svázaná,

jako by to mělo být navždycky,

však není tomu tak milý človíčku,

to přec už dlouho moc dobře víš,

uchovej v sobě pohanství jiskřičku,

plameny poznání v lidech rozpálíš.

Za 5 minut u Tesca!

Když na konci devadesátých let natočili Laurence a Andy Wachowští (tehdy ještě jako bratři, dnes sestry) první díl filmového Matrixu fanouškové byli u vytržení. Právem se z trylogie o Neovi, Trinity a dalších hrdinech bojujících za záchranu Světa reálného, ale i toho virtuálního, stala kultovní záležitost. Každého muselo v té době ohromit prolínání těchto dvou vesmírů, realita versus virtuální svět.

Uplynulo skoro 20 let a slovo virtualita je jedním z nejpoužívanějších pojmů především u mladé a nejmladší generace. Internet a sociální sítě jsou dnes, troufám si tvrdit, že bohužel nedílnou součástí našich životů a to mnohdy do té míry, že se množí případy, kdy se jedinec, či skupina lidí v reálném prostředí chovají tak, jako by hráli pouze nějakou virtuální hru. Posledním a pro svou hrůznost přímo typickým příkladem je případ dvou dívek řítících se vy vysoké rychlosti po dálnici a vše zaznamenávající na mobilní telefon jedné z nich. Předpokládám, že valná většina z vás ví, o jaké situaci píši. Nikola a její kámoška sedí v autě a přitom se natáčejí, poslouchají hudbu z rádia, pozpěvují si, v sedě i tancují a co chvíli se usmívají do zapnuté kamery umístěné v mobilu spolujezdkyně. Řidička i její kolegyně dělají chybu za chybou, s nadsázkou by se dalo říci, že kromě toho, že jsou připoutané, neudělají ani jednu správnou věc, chovají se, jako by seděli na nějakém dopravním trenažeru a ne v reálném automobilu jedoucí po skutečné vozovce. Vesele si prozpěvují text své oblíbené skladby, všechno je, fajn, cool a in. Dívky rozverně vtipkují, o životě, o smrti, doslova se vychloubají, že takto nezodpovědně řídí běžně, jim se přece nemůže nic stát, ony přece mají celý život před sebou. Řidička zvedá telefon, volá ji babička, Nikola přizpůsobuje svou mluvu a ubírá na vulgaritě, zatímco její kamarádka se řehní co chvíli do telefonu, děvče si dokonce troufne i na husarský kousek, kdy si během telefonování přihne s kelímku s pitím, čímž samozřejmě nechává volant volantem a dál se věnuje své babičce, kterou má tak ráda. Položí telefon a auto nabírá na rychlosti, snad to stihnou k tomu Tescu za 5 minut, jak se domluvili se svými přáteli. Rychlost auta se zvyšuje, 120, 140 km/h… "Ty pičo, kolik jedeš?" poslední slova spolujezdkyně, výskot, pak náraz, dívky zmizí z obrazu.

Upřímně se vám svěřím, že když jsem to video viděl poprvé, lomcoval mnou vztek, tolika nezodpovědnosti, tady už se nedá mluvit ani o chybě, o lehkomyslnosti a hlouposti. To co dívky předvedly, rovná se pohrdáním životem vlastním, ale i životem ostatních lidí. Nehoda, která zkrátka musela přijít, připravila řidičku o život, její přítelkyně skončila s těžkými poraněními v nemocnici. Smutná bilance, ale pozor, tady je nutno si uvědomit, že by mohlo být o mnoho a mnoho hůř. Co kdyby se například v ten moment opačným směrem vracel odněkud z výletu autobus plný malých dětí? Umíte si to vůbec představit? Takových případů je přece spoustu, život je plný nehod a lidských neštěstí, ale proč tomu napomáhat tímto přístupem? Kdyby mi to pouze někdo jen vyprávěl, asi bych neuvěřil, že se může někdo takhle chovat. Kdo za to může? Dívky, které evidentně žili ve svém, cool komerčním světě, kde je všechno bezva a všechno to "in a cool" se musí natočit a zaznamenat na nejnovější model chytrého přístroje. Život je přece hra, tak ho tak žijme, řekli si asi kámošky.

Vy co mě znáte, víte, že jsem silně empatický člověk a smrt kohokoliv mě rozhodí, za normálních okolností by mi bylo líto i těch dvou mladých životů, jejich konání ale mohlo a ohrožovalo desítky životů nevinných lidí pohybujících se v jejich okolí, je tady tedy důvod k lítosti? Nedopadlo to všechno nakonec navzdory situaci, ještě relativně dobře? Připomínám, že mohlo dojít k úmrtí v řádech desítek lidí, včetně dětí, v protijedoucím autě mohla sedět rodina s dětmi, těhotná žena, kdokoliv z vás. Není nakonec jeden vyhaslý život, navíc život viníkův nutným kompromisem? A kdo je vlastně skutečným viníkem, ta uhynulá dívka, styl jejího života a způsob jakým žila a jakým přemýšlela? Ten video záznam vyvolal samozřejmě obrovskou vlnu emocí, přátelé a rodiny obou dívek ho zajisté shlédli s obrovskou trpkostí ve svých srdcích, nezasvěcené okolí to spíše asi naštve, výjimkou nejsou ani ukázky lidové tvořivosti, které pod rouškou černého humoru připomínají tuto událost. Někdo to nazývá hyenismem, autoři a jiní lidi zase považují za čirý hyenismus to, co předvedly obě aktérky. Pravdu mají asi všichni.

Na tom záznamu je něco, co mě zarazilo, mám na mysli moment těsně před nehodou, kdy obě dívky už asi tuší, že nehodě se nevyhnou, zvláštní ale je, že v jejich očích není vidět strach, obava o holý život. Snad jako by si ani dívky neuvědomovali, že nejde jen o hru.

Když se dnes kolem sebe rozhlídnete a zaměříte se především na mládež a děti, uvědomíte si, že 70% a možná i více svého času vnímají své okolí skrz clonu virtuality na úkor reálného vidění, což může být na jednu lákavé, ale jak vidno, žít ve skutečným světe tak, jako bychom hráli nějakou hru, se občas vůbec nevyplácí. Nezapomínejme prosím na to!!! Ty slečny tady mohly ještě být, stačilo jen vnímat život trošku jinak.

Dědeček Smradoušek

Český Haléřov je město, nebo spíše obec ležící západně od Nedaleka a východně od Blízka. Město není ani malé, ani velké, zkrátka městečko tak akorát, aby se dalo projít do hodinky pěšky, zároveň má různá zákoutí a tajná místečka, kde se může našinec schovat před lomozem moderní doby. "Co je na tom Českém Haléřově tak zvláštní?" ptáte se zajisté. A já vám mohu směle odpovědět. "Nic." To město je naprosto obyčejné a nevyniká ničím zajímavým. Je velmi podobné městům ostatním. Uprostřed města je malé náměstíčko s kašnou a celá plocha Českého Haléřova je poseta množstvím domů, baráků, věžáků, paneláků, obchodů a krámků, stejně jako v každém jiném městě. Ani to nádraží na pokraji města není ničím výjimečné, není ani pohádkové, jak byste si třeba přáli, je to zkrátka obyčejné vlakové nádraží na periferii ještě obyčejnějšího města. A právě na tomto nádraží se jedné zimy odehrál příběh, který vám teď odvyprávím. Možná se to stalo už dávno, a možná se to stalo včera, ale je také možnost, že se to teprve stane, možná již zítra anebo až za sto let. A není to vlastně jedno? Tak tedy.

Stejně jako na každém jiném nádraží pracuje spousta lidí, tak i nádraží v Českém Haléřově mělo několik zaměstnanců, k nimž patřil i výpravčí Petr, což byl milý a laskavý chlapec, pardon, on to vlastně byl už muž, neb mu bylo 23 járů a už měl za sebou pětiletý vztah s Ančou, která mu však dala kopačky, s tím že Peťulka je pro ní měkota, že ona a především její sexem stále zmítané tělo potřebuje jinčího fachmana, a tak utekla k Davidovi, kterému se však muselo říkat Dave, neb on chodil do posilovny a dbal tedy na to, aby jeho břicho zdobil pekáč buchet a pazoury měl jak kolohnát. A tak Dave klátil Anču ze předu, a klátil ji zezadu a z boku a na stojáka a Anča sténala blahem a vesmírnou rozkoší. A to do té doby, než Davovi ruplo v té jeho vyposilované palici a milou Anču ztloukl jak řešeto. Ale to sem vůbec nepatří. Petr byl tedy zklamán svou první velkou láskou a srdce mu svíral žal, ale nedalo se nic dělat, už to bylo nějaký ten pátek a život šel dál. Babička mu říkala, "vidíš Peťulko, kdybys nebyl jenom ten výpravčí, ale třeba doktor, nebo právník, nemusel by ses vůbec zahazovat s takovouhle courou". Ale Petr měl nádraží a vlaky moc rád a tak byl na nádraží velmi spokojen. Všichni jeho kolegové a kolegyně ho měli moc rádi a ujišťovali ho, "neboj Petře, jednou najdeš tu pravou, a třeba ti přejede až sem, vlakem tobě přímo do náruče". A Petr se tomu smál a bavil se tím, ale tajně, když onanoval, představoval si, jak jednou vystoupí z rychlíku polonahá krasavice, obejme ho a odevzdá mu z lásky své touhou mučené tělo, ale udělá to tak něžně a jemně, až se Petrovi zatočí hlava a on pak s touto plavovlasou nymfou vstoupí do světa sexuální nirvany.

Haléřovské nádraží mělo pochopitelné i své štamgasty, tedy lidi, kteří vlakem jezdili každý den do práce a často se ze zaměstnanci nádraží zapovídali a zažertovali. Poslední měsíc ale mělo toto zapadlé nádraží podivného rezidenta. Byl to stařík, s vizáží bezdomovce a také tak voněl a to na několik metrů. A proto se mu začalo říkat Dědeček Smradoušek. Zaměstnanci se ho první dny, co začal chodit, snažili vyhánět, jenže on se na ně vždy mlčky tak divně zahleděl. Měl v očích něco, co se těžko popisovalo, ale co bylo naprosto zřetelné. Každý, kdo se mu podíval do očí, usoudil, že tento stařík prožil něco neskutečně zničujícího a tak se jím ho zželelo a nechávali ho si sednout do čekárny, protože zrovna vládla ledová královna a zima byla třeskutá, až za nehty zalézalo a prsty pálily mrazem. Divnou vlastnost tento pán měl. Vůbec nemluvil, jen sám k sobě uměl mluvit. Ve své torně měl několik zcela popsaných sešitů a vždy, když se posadil do čekárny a ujistil se, že je v místnosti sám, tak s těch svých sešitů začal sám sobě předříkávat slova o vině a osudu, slova tak hluboká a zasahující, že všichni zaměstnanci vlakáče je tajně poslouchali skrz otevřené okno a tajil se jim dech a divili se, proč tak moudrý muž nepřednáší na nějaké prestižní univerzitě, ale je z něho muž bez domova, který sedí u nich na nádraží a smrdí na sto honů.

Josef Novák, tak obyčejné jméno měl tento muž, jehož milně měli za staříka, však mu nebylo ani padesát let, ale již 20 let žil na ulici a mluvil jen samomluvou. Přesně před 20ti roky mu bylo tedy 30 a měl uhrančivě krásnou ženu Marii a 2 caparty, pětiletou Anežku a dvouletého Honzíka, se kterýma se rozhodl navštívit na Mikuláše své rodiče, kteří bydleli na druhé straně naší vlasti, domova našeho, to aby děti viděli před Vánoci babičku a dědečka. Jenže osud byl tehdy tvrdý a nekompromisní a při těžké autonehodě zahynula celá rodina kromě Pepíka. Stalo se to tak, že automobil řídila Maruška, poněvadž Josef neměl řidičák, on se vždy bál řídit a říkal, že by nerad někomu ublížil, či někoho zabil. Smůla byla v tom, že ten samý den se 2 synci místních podnikatelů dohodli o uspořádání soukromého závodu, když mají ta rychlá auta, pořízená z kšeftíků jejich drahých otců. A aby se osud vysmál do sytosti, oba závodníci autonehodu přežili s pár zlomeninami, zatímco Pepa byl rázem bez rodiny. Není záhodno se tedy divit, že z tohoto osudem neprávem ztrestaného muže se lety stal opilecký podivín, toulající se Světem nemyt přednášející sám sobě žalmy a mantry o lidském údělu.

Snad chtěl osud pro tentokrát ukázat svoji druhou, přívětivější tvář a nechal dojít Josefa právě na česko haléřovské nádraží právě tu zimu, co se v nedaleké škole udála neblahost, která mohla taktéž skončit velmi tragicky. Dva místní lumpové, osmáci Michal a Kuba se rozhodli postrašit malou Jarušku, která chodila do 3.B., a jsa malá srůstem byla velmi bázlivá a ostýchavá. A tyhle dva hajzlíci do ní po dobu celé přestávky a i po vyučování hučeli něco v tom smyslu, že její rodiče nejsou její, že je adoptovaná a že jí doma nemá nikdo rád, a Jaruška ve své popletenosti a nejistotě usoudila, že na tom může něco být, tak místo toho, aby kvačila domů a vyplakala se mamče v náručí, dostala ten hloupý nápad, že tedy uteče z domu, když ji tam nemají rádi. Naštěstí, jak říkám, si chtěl osud šplhnout a poslal Jarušku do nedalekého lesíka za městem, přesně do míst, kde si Josef schovával své cenné věci v podobě několika lahví nejlevnější vodky, či jiné kořalky nevalné kvality. Josef našel tuto nebohou dívku schoulenou, hladovou a promrzlou krčící se ve křoví nedaleko své skrýše na chlast. Zprvu se velmi lekl a chtěl utéct, s tím že s danou situací nemá nic společného, což mu ale nedovolily jeho chromé a navíc zmrzlé nohy a tak se zadíval malé Jáje do očí, což jí zprvu vyděsilo, vzápětí pak i svém malém věku pochopila, že jí Pepa nechce ublížit a spíš čekala, co se bude dít. A tak měl Pepa, ten osudem torturovaný nebožák před sebou přetěžký úkol, který by se zdál komukoli jinému tuze snadný, a to promluvit na to robě a zeptat se dívenky, co že sama pohledává večer v lese. Jenže Josef se přece před lety zapřísáhl, že s lidským tvorem už nikdy nepromluví, když mu vzali celou jeho milovanou rodinu. Spatřil však v Jarušce jakéhosi posla, někoho kdo mu trošku ulehčí od bolesti, kterou je nucen snášet pro zbytek svého bytí. Porušil ve jménu Jarušky své samoprokletí a co nejklidněji k ní promluvil. "Ty si utekla z domu?" "Ano," špitlo děvče. "A povíš mi proč?" "Protože kluci ve škole říkali, že nejsem našich, že jsem adoptovaná", soukala ze sebe Jarka. "A proč si jim to zbaštila, vždyť si z tebe stříleli. Do jaké třídy chodíš?" ptal se jí co nejjemněji Josef. "Do třetí," nabrala Jaruška trochu odvahy a vstala. "Dobře, já tě odvedu na nádraží a tam zavolají vašim a oni si pro tebe přijdou, platí, stejně tě určitě už hledají?" "Platí," uculila se Jarka. Když došli na nádraží, Josef si uvědomil, že bude muset ještě jednou překonat svoji mlčenlivost a vysvětlit situaci někomu na nádraží. První na koho narazil, byl právě Petr, který byl zrovna ve službě. Když viděl Dědečka Smradouška s malou holkou podivil se, ale vzápětí mu docvakla situace, protože celé odpoledne poslouchal v místním rádiu reportáž o zmizelé školačce a o tom, že je celé město na nohách a hledá ji. Josef se pořádně nadechl, aby překonal všechny ty roky mlčení, podíval se Petrovi s příma do očí a spustil. "Našel jsem ji v lese, je zmrzlá a hladová, zavolejte policii a možná i doktora." Petr neváhal a netrvalo dlouho a Jarušku už svírali ve svém náručí její plačící rodiče. "Čí by si byla ty blázínku, než naše," podivoval se její otec nad důvodem útěku, zatímco jeho žena tiskla svoji nalezenou dcerku tak pevně, jak jen to šlo. I otec neskrýval slzy a rozplakal se také.

Petr sledoval sanitku odvážející Jarušku za doprovodu rodičů na nezbytné vyšetření. Periferně viděl, že jeho kolega právě odbavil projíždějící vlak, ze kterého vystoupila jen jedna cestující. Byla to mladá žena, blondýna s dlouhými vlasy a byla tuze krásná. Petrovi začalo bušit srdce v rytmu techna. "Co se tady stalo?" zeptala se Monika, tak se ta žena jmenovala. "Ztratila se malá dívka a tamhle ten pán jí našel v lese," ukázal Petr prstem do nádražní čekárny. "A je ta dívka v pořádku?" zeptala se Monika. "Snad jo, byla jen zmrzlá a hladová", odvětil Petr a vkročil do čekárny, aby prohodil pár slov s člověkem, který se dosud vyjadřoval jen samomluvou. Ten však nikde. Petr se ohlédl, a když viděl Moniku, jak stále stojí venku, sebral veškerou svou odvahu a šel za ní. "Mohl bych tě někdy někam pozvat?", zkusil to Petr přímo, nedoufajíc v kladnou odpověď…

Nutno ještě dodat, že Dědečka Smradouška už více v Českém Haléřově už nikdo, nikdy nespatřil.

Kamenem na nebe nedohodíš

Vždycky, když se setkáme,

s noblesou za vlasy tahám tě

a ty bázlivě štěstím

pláčeš, rámus v duši tvé hřmí,

pro něhu bojíš se neznámého.

Táhni Amore

Slova jsou zbytečná,

když ze snu bděle lkáš

hrůzou, co láska tvá

do očí drze vhání ti,

skrz clonu myšlenky,

touhou ostře zvonící,

chtíčem libě vonící.

Simonka

Stránka pro dospělé

Kliknutím na tlačítko "Souhlasím s podmínkami užívání" potvrzuji, že souhlasím s níže uvedenými podmínkami. Přistupuji ke stránkám zveřejněným na Internetu (na http://akasakim.blog.cz/) a jsem si vědom níže uvedených skutečností. Vstupem na uvedené stránky zároveň potvrzuji pravdivost těchto údajů:

1. Je mi nejméně osmnáct (18) let

2. Pokud žiji v zemi, kde se plnoletosti dosahuje v jiném věku než v České republice, potvrzuji, že splňuji všechny podmínky plnoletosti a přístupu k eroticky orientovanému obsahu.

3. Potvrzuji, že sexuálně orientovaná data budu používat pro své osobní účely, tato data mě nijak neurážejí a že tuto stránku navštěvuji dobrovolně.

4. Budu používat pouze ta data, která neporušují zákony země, ve které žiji.

5. Neposkytnu ani nezpřístupním žádná data získaná na této stránce nikomu, kdo je mladší 18 let, ani uživatelům, kteří nesplňují podmínky tohoto ujednání.

Pokud souhlasíte se všemi podmínkami, vstupte. Pokud nesouhlasíte s kteroukoli z těchto podmínek, opusťte prosím tuto stránku.

Souhlasím s podmínkami užívání

Nesouhlasím s podmínkami užívání

Kliknutím na odkaz "Celý článek" a název článku, souhlasím s podmínkami užívání

---

Když se to vezme kolem a kolem, tak já jsem v tom vlastně nevině, navíc proč rovnou mluvit o vině, žádný zločin přece spáchán nebyl. Upřímně ale mohu říci, že jsem s tím nekalkuloval. Tehdy jsem psal svou první, lehce erotickou povídku a rozhodně jsem netušil, jaké to bude mít, byť tuze a slastně příjemné následky. "Nechceš zkusit napsat něco striktně pornografického?" ozvala se jedna blogerka a já to vzal jako výzvu. "Proč ne, ale když už tak rovnou tobě na tělo," vytasil jsem se s proti nabídkou. Souhlasila a můj osud se tím začal měnit a naplňovat. Psát příběh pro krásnou, reálně neznámou ženu, či dívku je velmi povznášející, záhy jsem ale zjistil, že ještě příjemnější je si psát s onou líbeznou bytostí ve chvílích, kdy ona spanilost sama se opájí vlastní rozkoší. Netrvalo to moc dlouho a byla mi předložena nabídka reálného setkání s tím, že pokud budou naše vzájemné sympatie patřičně vřelé, mohlo by dojít i k sexu. Poprvé jsem ale musel tuto velmi lákavou nabídku, i přesto že mi byla poskytnuta slečnou až pekelně půvabnou, odmítnout, jelikož přišla v krajně nevhodný okamžik, prožíval jsem tehdy velmi smutné období a z toho důvodu jsem tedy, asi zbaběle a ještě k tomu pod rouškou lži, dal milé dívce košem. Dodnes mě to mrzí a trápí.

Tuhle nabídku si ale ujít nenechám, další anděl v podobě mé čtenářky s vášnivě uhrančivým pohledem by měl dorazit zhruba za 2 hodiny na chodovské vlakové nádraží. Stačí cestou koupit puget a dovést si bohyni svolnou ke všem špatnostem k sobě domů, do pelíšku. Včera jsem chtěl odpočívat, abych byl dnes v dobré formě, ale čert tomu chtěl, že místo toho jsem se opil tak mocně, že ještě nyní se se mnou svět jen točí, právě vylézám z vany a chystám si dopřát poctivý šálek silné kávy, když v tom zpráva na FB, "mám pro tebe překvapení". "Jaké," vyzvídám nedočkavě, netuše, co se děje. "Vyjela jsem o něco dřív, už jsem v Chodově, do čtvrt hodiny bych měla být u tebe." Mám pocit, že to se mnou sekne. "Počkej, to tě ale nestihnu vyzvednout u vlaku," snažím se oponovat. "To vůbec nevadí, jsem velká holka, najdu si tě sama," opáčí Simona nebojácně. Fajn, uklidňuji se patrně i díky zbytkovému alkoholu, který opájí ještě mou krev, a přestávám to řešit, jen si neodpustím drzou poznámku, že už tedy zůstanu nahý, přece se nebudu oblékat na 15 minut. "Klidně, to myslím zvládnu," laškovně mě ubezpečuje Simonka. Chechtám se od ucha k uchu, přesto si v duchu říkám, jestli to není za hranicí, seznamovat se s děvčetem v rouše Adamově. Záhy ale hodím veškeré výčitky za hlavu. Žijeme jen jednou, ne? Ještě mě napadá, jak by asi Simča reagovala, kdybych ji otevřel "ozbrojen" erekcí. To už mi ale přijde moc, navíc se trošku obávám, co s mým postavením provedla včerejší pijatika. Pochopitelně jsem si dnes naordinoval masturbační půst. V tom už ale zvoní zvonek. Otevírám dveře, na chodbě je klid, kromě přicházející hříšnice ani živáčka, nemusím tudíž řešit svou nahotu. Spatřím ji, je okouzlující, usměvavá s uhrančivým, lehce temným pohledem. Pozdravíme se, následuje přátelské políbení, hledíme na sebe, šibalsky a lehce provinile se usmíváme, pokynu ji, aby šla dál, což udělá a zuje si boty. Dám ji další pusu o dost vřelejší, než předtím, trošku se začervená studem, přesto z jejich očí čtu záblesk touhy pokračovat dál, nebránit se ničemu. "Nejsme mi blázni?" uculí se tak kouzelně, že ztrácím veškeré zábrany, neboť mi dochází, že s touhle ženou po boku si nemusím na nic hrát. "To asi jsme Simonko, ale není to na tom to nejkrásnější?" Souhlasně přikývne, vcházíme do kuchyně a já ji nabízím čaj, případně kafe. "Dala bych si to pivčo, jestli můžu," ve zprávách se mi totiž už předtím zmiňovala, že jde-li někam s přáteli, zásadně holduje chmelovému blahu. "Taky si ho rád dám," odpovím a bez okolků se ji doznávám k včerejší merendě. "Aha, takže vyprošťováček," pronese švitořivě, ovšem bez jakýkoliv známek výčitek. Celý byt je na její přání zahalen do šera, prý aby se zprvu tolik nestyděla, stačí zapálit svíčku s kávovým aroma. Vím, že mi s ní bude nádherně, nepochybuji o tom.

Sedíme v obýváku a povídáme si, o sobě, o životě jako takovém, sexu se pochopitelně nevyhýbáme, hovoříme o svých zkušenostech i tužbách a zjišťujeme, že nebude těžké se sladit. Navíc, zatímco si za pomocí slov povídají naše ústa, naše oči si povídají rovněž, mlčky, hledají se a přímo se vzájemně do sebe vpíjí, naše oči totiž spolu už dávno souloží, ač jen v představách. "Nechceš si sundat ponožky,?" zeptám se a Síma moc dobře ví, proč se ptám, zná totiž moje tajemství, ví, že jsem na nožičky ujetej a že mě pohled na ně nevýslovně rajcuje. "Klidně," odpoví, sundá si ponožky a nastaví nožky tak, abych se je mohl prohlédnout v celé své kráse. Skoro šílím, můj mozek i mé tělo zapravuje pocit bezmezné slasti, neodolám, uchopím jednu její nohu a přisunu si ji k obličeji, jsem tak blízko, stačí otevřít ústa a vložit tu svátost v podobě pěti prstíků do pusy, stačí si jen vybrat, kterému toustíku dát přednost, volba je snadná, vítězí palec. Trhavě se směje pod náporem mého laskání, které ji způsobuje lechtání, přesto vypadá maximálně spokojeně. Je mi blaze a jí dle rozesmátému výrazu též.

"Mužů si prosím odskočit?" dotáže se a já ji posunkem ukazuji kudy se vydat. Ještě, než zmizí za rohem, ohlédne se. Oba cítíme, že naše těla se chtějí, že po sobě touží. Je čas posunout se dál, trošku se do toho opřít. Opětovně doufám, že včera prožití flám nebude mít na moje výkony žádný vliv. Beru své péro do ruky a zdá se, že vše proběhne hladce, během tří vteřin je totiž můj přítel nakloněn kdejaké neřesti. Ozve se splachování a Simonka si jde umýt ruce v, cukuletu je ale zpět, pořád se tak magicky usmívá, kouká mi přímo do očí, přesto je ale jasné, že si nemohla nevšimnout té změny. Potvůrka ale dělá jako by nic, jako by se nechumelilo. Sedá si nazpět vedle mě. "Nevadí ti to?" zakřením se, jako bych byl malej kluk a provedl jsem zrovna nějakou lumpárnu. "Proč by mělo?" podiví se Síma, nakloní se a počíná mě hladit, hned na to mě labužnicky bere do pusinky, polyká mě a zkušeně laská. Úžasný pocit, mhouřím oči a plně si vychutnávám ten okamžik plný nespoutané slasti. Simona krásně vzdychá, evidentně ji naše konání dělá také moc dobře. Hladím ji ve vlasech, na zádech, na šíji a taktéž se neubráním stenům. "Nepřesuneme se do postýlky, broučku?" dostávám tu nejkrásnější otázku na světě a nemám ani jeden jediný důvod říci ne. Beru svíčku a míříme do ložnice vstříc vášni, sexuálnímu blahu, erotické nirváně. Lehám si na gauč a zakláním hlavu, ne však tolik, abych neviděl na tu hravou svůdnici, která nelení a již mého čůráka dráždí teplem a vlahem svých úst. Sama to nevydrží a rozepíná si poklopec u kalhot, to už ale zajíždí svou ručkou do kalhotek a hladí se. "Svlékni se," požádám ji a ona tak udělá, přičemž ji pomáhám. Má nádherné tělo, ne dokonalé, přesto stoprocentně svůdné. Kouří mě, sama se hladí, pak si strčí mou nohu mezi svá stehna a otírá se o mě, laská se. To už ale cítím, že příval první dávky semínka se blíží, snažím se to ustát, zabránit tomu, protože je to moc brzy, ale nejde to. Sperma už v cákancích dopadá na její rameno, mé stehno, ušetřen není ani její stále se culící obličej. "Ne, to je moc brzy," proklínám svou nedočkavost, Simonka však jen mávne rukou. "Určitě to nebyl pro dnešek ten poslední," a nespletla.

"A teď je čas ukojit i Simčátko," pronesl jsem poté, co jsem se opláchl a utřel veškeré to bílé nadělení z jejího žhavého a luxusně vonícího tělíčka. A to jsem zatím neměl nejmenší ponětí o čarovné síle aroma, které se po místnosti rozvinulo jen několik okamžiků poté. Jal jsem se totiž hladit její překrásnou kundičku. Chtěl jsem se nejprve zaměřit na její klitoris, ale Simona mě chytla za ruku a tím mi dala najevo, že si přeje, abych do ní vstoupil. Byla tak vzrušením mokrá, že nebylo snazšího úkolu. To už se místností nesla nejen omamná vůně ženského klínu, ale rozezvučela se jí i ta nejkrásnější a nejsvůdnější skladba, jakou si muž umí představit. Stenání, vzdychání, milostné šeptání, to vše čeřilo hladinu vzduchu mé ložnice. Mé prsty nebyly až tak moc hluboko, přesto jejich hbité polštářky utočili ztečí rovnou a přímo na její Géčko. Netrvalo dlouho a mé rytmické prstení Simčiny pičky mělo za následek srovnání orgasmického skóre na jedna ku jedné. Má bohyně zaklonila hlavu a oddala se své rozkoši naprosto odzbrojujícím způsobem.

Po malém občerstvení jsme se vrátili zpátky do postýlky, i když to nebylo přímo na lůžko, respektive na gauč, na kterém spím. Poprosil jsem totiž Simču, jestli by se totiž přede mnou neukojila sama. Miluji totiž pohled na onanující ženy. Tento okouzlující dar mi s radostí poskytla, posadila se před gauč, opřela se o něj, roztáhla do široka nohy a ukázala mi, co dělá, když je doma sama. Hladila se, mazlila se a svými prstíky rejdila po své lasturce tak zkušeně, že její druhý orgasmus byl na světě dřív, než bys řekl švec. Do ohlušujícího vzdychání procedila jen "postříkej mě celou prosím," a já tak vykonal. Má bělostná rozkoš tak dopadla na její prsa i bříško. Rozjeta Simonka však neměla dost a chtěla, abych ji vyprstil znovu, což jsem s radostí učinil, načež se otázala, zda se může opláchnout. Když jsme dorazili do koupelny, přirozeně jsem rozsvítil, jednak abychom na to omývání lépe viděli, a hlavně jsem chtěl konečně prozkoumat to její božské tělo za plného světla. Sotva však zaznělo cvaknutí vypínače a koupelna se rozzářila světlem, Simonka zavýskla a bleskurychle se zamotala do koupelnového závěsu. "Zhasni, já se hrozně stydím," choulila se do závěsu. Usmál jsem se, začal ji chlácholit a pomalinku jsem ji vymotával ze závěsového úkrytu. Její plachost mě vzrušovala ještě více, stydlivá zvrhlice, pomyslil jsem si, hmm, vražedná kombinace. Poté bylo nutné se znovu občerstvit, popít a popovídat si. Bylo nám spolu tak hezky, ale bylo na čase se pomaličku rozloučit. Předem jsme se totiž domluvili, že to nejmagičtější, tu nejsladší odměnu si přece jen necháme až na další setkání. Poprosil jsem ještě svou novou milenku o možnost, udělat se jí přímo do pusy.

"No to víš, že můžeš, zubí se na mě zase tím nejpůvabnějším způsobem, jaký znám. Přistupuji k ní a své ztopořené péro ji vrazím do úst a přirážím, šukám ji papulu, ona mi přitom kouká do očí, bože, to je taková slast, říkám si, ačkoliv se cítím už i dost vyčerpaně. Chci se ale ještě jednou vycákat, vystříkat se ji do úst. Kouří přímo mistrovsky, byl by smrtelný hřích neokořenit její snahu slastnou odměnou. Po zádech mi stékají krůpěje potu, patrně se dostavuje únava a taky včerejší alkoholové hýření, zároveň se však už ozývá ten blažený pocit, kdy chce sperma ven. Ještě pár pohybů a chuchvalce mé bělostné smetanky zaplňují její jazyk, naše pohledy, naše oči se stále hledají, bože, je tak překrásná. Mám mžitky před očima. "Taktéž se ještě udělám, zašklebí se a já vidím, že to nebude žádný problém, spolu to hravě zvládneme. Ležíme vedle sebe, tulíme se, mazlíme, objímáme a dopřáváme si desítky polibku. Je nám božsky. "Hmm, z toho bude úžasná povídka," stále mě vábí tím svým omračujícím pohledem a já se moc těším na naše další setkání, pak už jen oblékání, pusinkování na rozloučenou, ještě několik zlobivých doteků a spěšný odchod na první vlak, bohužel mě musela opustit takhle brzy. Následně mi na FB přišla ještě vtipná zprávička. "Mám na mikině tvoje semínko, asi jsem se nechtěně otřela."

Tak tedy, takhle se to vážně stalo, jen vám neprozradím, jestli se tak stalo včera, před měsícem, nebo jíž před pár lety. Každopádně teď už vím, jaké to je psát porno povídku nejen podle své fantazie, ale i podle skutečné události.

ABY NEDOŠLO K NEDOROZUMNĚNÍ, TATO POVÍDKA NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO S MÝM SETKÁNÍM S BLOGERKOU EVIL, NAŠE SETKÁNÍ BYLO SICE TAKÉ O OPOJENÍ, ALE V TOMTO PŘÍPADĚ SE JEDNALO O OPOJENÍ HUDEBNÍ. TENTO PŘÍBĚH SE ODEHRÁL JINDY A EVIL S NÍM NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO.

Inkarnace zla

Absence ticha

esence strachu

špetka pohrdání

pláče a chmur

dere se ze snů

křtánem mým

obohacuje zlo

nitrem zpupným

mazlivě hýčkané

vysílené řevem

a to mám za to

že našel jsem zlato

v útrobách něhy

tvé neurozeně

omračující krásy

kladívka tepu

dráždí mužství

touhou prosycené

srdce bije dechem

vášnivě zrychleném

spěchám vstříc

síle tužby nebázlivé

do Bible Svaté

omylem nezapsané

nahotou chráněn

v noci s tebou tančím.

Elvíra

Oči tvé čarovné,

divoce hluboké

hříchem žhnou, sálají,

když do nich hledím,

tělo mé uvnitř tvého,

kůže kůži za svou pojala,

tanec vlka podmanivě

vábeného svou družkou,

bohyní, vlčicí, spasitelkou,

na znamení Luny, které

s obdivem a údivem

pokloní se tímto aktem,

hledajíc smysl života

v kráse třpytu jejího

pravdivě neklamného,

napiji se vláhy tvé,

přímo lokat hodlám ji,

to jen na okamžik

zraky naše odloučí se,

ty usedneš ladně,

přec dravě na obličej můj

a to Světe div se

bez jediné známky studu,

vždyť modlíme se tímto

k bohyni naší potemnělé,

úplňkem svůdně tančící.

Půjde to bez tabulky 18+?

Je to asi 3 dny, co jsem ze svého blogu odstranil onu ošidnou tabulku 18+, která varovala návštěvníky o tom, že jeho obsah je zčásti pornografický. Chtěl jsem to zkrátka zkusit. Předtím jsem pochopitelně zaměnil "nahé" fotky mé kamarádky, které zdobily úvodní stránku mého blogísku a nahradil je nevinnou přírodou a fotkou z mého setkání s kolegyní blogerkou. Dneska jsem však zjistil, že mi opět tak nějak záhadně mizí obsah článků a dokonce se sám upravuje právě i foto design blogu. Mám to brát znovu jako naprostou náhodu a technickou nedokonalost? Již jednou jsem se na to ptal admina a ten se mi dušoval, že on v tom prsty nemá a že proti mně, ani způsobu mého psaní nemá zhola nic. A já neměl důvod mu nevěřit. Asi jsem opravdu paranoidní a příliš vztahovačný, ale na druhou stranu mě pochopte. Jako zaměstnaná osoba zkrátka nemám čas pořád kontrolovat, jestli z mého blogu opětovně něco nemizí. Tak snad to bylo naposled. Opravdu nechápu, proč by někomu měli vadit mé vlastní fotografie z hudebního koncertu, který byl korunován setkáním s tak milou a kouzelnou osůbkou, jako je Evil. Tu varovnou tabulku sem zatím nevrátím, ale čert ví, co se stane třeba už zítra. Uvidíme tedy.

Můra

Celý život vidím krásu tam, kde jí ostatní ani nehledají. Při minulé noční šichtě se mi podařilo nafotit tuhle "zakletou" tančící vílu. Patrně zahynula dříve, než ji stačil někdo polibkem proměnit zpět ve spanilou a líbeznou dívku.

---

Polední menu

Zoufale hledáš způsob,

jak zatřít zápach smrti,

co kosou mává tak hlasitě,

až slzy, jenž derou se proudem

z očích tvých pomněnkových,

ukonejšit nelze,

tolik zla a bolesti,

tolik strádání a utrpení

a to vše jen jako předkrm,

hlavní chod bude následovat

hned po polévce s mastným okem,

naservírované na talíři

hlubokém tak, že dna nedohlédneš,

přesto o něj drhneš lžící,

hltavě, hladově, surově lapáš

po dechu, kterého se ti nedostává,

neblázni, vzduchu je přece dost,

byť páchne hnilobou a po pukavcích

rozklepnutých o tvou přemoudřelou hlavu,

současnost protýká ti mezi prsty,

ač je nemáš děravé, spíš nejistě bojácné,

prahnoucí po jistotě zítřka,

jitra se nedožiješ, proto bojíš se noci,

křivdíš ji tímto, Luna je nevinná,

ta ochrání tě, spolehlivě a navždy,

ale ty o tom nemáš ani ponětí,

při své hlouposti a naivitě hlásáš, že

věčnost je největší lží, samá faleš,

lituješ dní, co prohýřil si v marnosti,

SRABE,

jistotu zítřka ti na zlatém podnosu

nepřinese ani tvůj nejlepší přítel,

ačkoliv by pro tebe snad i dýchal,

sousto po soustu spaseš své dny,

jednou ti budou sečteny, dobrá,

holobrádku dnes tedy ještě ne,

ale neboj, i ty se co nevidět dočkáš.

Setkání s blogerkou a to přímo na Černé Mši

Miluji kapelu Depeche Mode, to ví většina z vás. Jsem na nich ujetej od svých 11ti let, kdy mi je pustil můj milovaný bratranec Michal na svém kazeťáku Telefunken, snad to bylo album "Black Celebration", případně o rok mladší Music fot the Masses" to už si nejsem jist, každopádně psal se revoluční rok 1989, to si vybavuji naprosto přesně. Jejich hudba mě uhranula takovou silou a mocí, že sbírka ostatních kazet typu Michala Davida, Dalibora Jandy a dalších hrůz letěly bezprostředně do odpadkového koše a ze mě se jako mávnutím kouzelného proutku stal ortodoxní Depešák, což mi vydrželo zhruba do poloviny let devadesátých, kdy jsem se pomaličku začal zajímat i o muziku jinou, nicméně fanouškem Depeche Mode jsem dodnes, neboť tvrdím, že fanouškem černooděnců se člověk nestává, nýbrž se jím rodí a kapelu opustí až v den svého skonu. Ano, tak to u Depešáků zkrátka chodí, tak hluboká a vzácná je jejich tvorba.

Letos nám naši miláčkové udělali radost novým a výborným albem "Spirit", které podpořili světovým turné, v rámci kterého nemohla chybět Bratislava, ani Praha. Návštěva pražského koncertu se pro mě stala doslova povinností a myšlenka, že koncert prošvihnu kvůli nepřízni osudu mě děsila od první chvíle, kdy bylo určeno datum, ano to kouzelné datum 24.5.2017, den D, den kdy po šesté spatřím své hrdiny. Navíc se během několika dní ozval právě Míša, bratránek, s tím, že i on už by měl kurva absolvovat svou první DM show, svou první Černou Oslavu, svou první depeš mši a okamžitě se rovněž zajímal, co Pšenda, náš společný přítel David, který se stal DM oddancem přibližně ve stejnou dobu, jako my. Davida jsem širou náhodou potkal pár dní poté a ten svou účast pochopitelně potvrdil, dle očekávání tak učinil i můj další kámoš Kája a tak se nám to začalo krásně rýsovat, objednali se vstupenky a počalo se stříhat pomyslný metr, den po dni to bylo blíž a blíž. Někdy v březnu jsem si uvědomil, že blogerka Evil taktéž poslouchá depešáky a tak jsem se jí zeptal, co říká na nové album Spirit a jestli se chystá do Prahy. Ona odvětila, že do Prahy určitě zavítá a mě blesklo hlavou, že se třeba během koncertu uvidíme. To jsem ale netušil, jaké budu mít štěstí. V půlce května se totiž Evil ozvala s prosbou, že do Prahy jede sama, samotinká mladá dívenka a jestli by se k nám tedy nemohla přidat. Představa samotného děvčete uprostřed pražské divočiny mi naháněla strach, o to s větším nadšením jsem tedy vítal možnost, že s ní v Praze sejít a na její první Černou Oslavu ji doprovodit a zároveň ji tak vezmu pod svá ochranná křídla. A tak se setkání začalo domlouvat, pomohli emaily, SMSky, poslední detaily jsme řešili telefonicky. Evil má bohužel určitou fobii z metra, co je v Praze celkem problém, ale tuto komplikaci mi pomohl vyřešit Michal, který se shodou okolností do Prahy chystal za pomocí známého taxikáře, takže nebyl problém Jitku vyzvednout na Zličíne, zatímco my ostatní jsme o hodinu a čtvrt později měli dorazit na Florenc.

Nastal den "D". Vzbudil jsem se ve 4 ráno a již jsem nezabral, jak typické pro nedočkavého depešáka, únava nehrozila, adrenalin dělá divy, takže jsem se obešel i bez kávičky. Ve 14,00h už jsme seděli v autobuse směr Praha, počítalo se i se zpožděním a plánovaný dojezd něco před pátou se ukázal jako reálný a správný odhad. Stáli jsme tuším, že třikrát a bylo něco před pátou a my jsme vystupovali z autobusu na Florenci. První "kolegové" v černém s tričky a v kůži, ach, jak blažený pocit je vidět, náladička se stupňovala. Následovala blesková návštěva KFC, aby bříška netrpěla hladem, a to už jsme to brali směrem k Edenu, k našemu ráji, kde na nás čekali naši Heroes. Konečně před stadionem, davy fanoušků. Nesnáším veliké davy, ale tento dav mě vyloženě hýčkal každičkým svým pohybem. Telefonické spojení s bratránkem. "Gate číslo 5, pivní stan." Jako bych to čekal dopředu, setkání, podání ruky, objetí, přivítání s Evil. Je to nádherná osůbka, milý, neustále usmívající se čertík, který nezkazí žádnou legraci. Objednali jsme si pivko do speciálního kelímku s logem, případně fotkou kapely, cena lehce přemrštěná, ale to nikdo v den "D" neřeší. Proběhlo klábosení, focení a bylo nám blaze, tak krásně nám bylo, že jsme si patrně dali o jedno pivčo víc, než jsme měli. Ke vstupu na stadion jsme se totiž odhodlali něco před půl osmou, což se ukázalo býti jako čas za minutu 12. Branou jsme totiž vstupovali už za zvuku Intra a nástupu kapely. Pozice celkem vzadu, možnost procpat se dopředu téměř nulová, sakra. Takže uvidíme jen maličkaté panduláčky, ach jo! Díky bohu za plátna a obrazovky, díky nimž má fanoušek prostor podia jako na dlani, ačkoliv stojí od pódia třeba i 80 metrů. Navíc se nám v davu nejdřív ztratil Karel, posléze i David, který se k nám však zhruba v polovině koncertu opět probojoval a ještě k tomu s kelímkem piva, opravdový hrdina. Nač si tedy kazit náladu? Jede se, paříme. A tak se tedy jelo a pařilo, tancovalo, zpívalo, plácalo rukama, objímalo se, když se zahrála oblíbená skladba a dokonce i slzelo dojetím, to když vytáhli z ranku nějakou tu nesmrtelnou. Pochopitelně došlo i na focení a pořizování krátkých videí. Bohužel to bývá tak, že když je člověk naprosto šťastný, minuty ubíhají jako voda. 22 skladeb celkem, z toho 5 novinek, pár libůstek a nesmrtelný základ byl odehrán tak svižně, že byl rázem konec, ale užili jsme si to náramně, myslím, že z fotek je to i cítit. Dav se začal rozpouštět a my si ještě plní dojmu užívali tu atmosféru, huby od ucha k uchu, ještě pár fotek a pak už ven před Tesco, kde jsme měli domluvený sraz, jednak pro případ, že by se někdo ztratil a také jsme byli domluveni s Lenkou a s Petrem, což jsou mí přátelé a Lenka je dokonce Kájovo sestřenice, ty však měli lístky do předního kotle, zatímco my jsme zvolili kotel zadní, takže před koncertem jsme se jen líbli a domluvili se právě na po koncertní afterparty.

Kručení v bříškách se ozvalo rychle, stejně jako bolavé nožičky podpořené příjemnou únavou a tak domluva byla jasná, žádné veliké paření, papů a pivčo to jistí. A tak jsme si sedli do jednoho lokálu, kde už ale nevařili, neb bylo pozdě a tak jsme po jednom pivku navštívili něco, co tak trošku připomínalo bufet, nakládaný hermelín, utopenci a uzený špalek to jistil, k tomu orosený nápoj a už se začalo řešit spaní. Byla totiž první hodina ranní a klížící se oči už nám další alotrie nedovolovala. S Michalem jsem měl domluvené spaní u něho na rozestavěném baráčku a tak jsem ubytování nabídl i mé nové kamarádce, bloggerce Evil. Ta o tom ale zprvu nechtěla ani slyšet. "Kdepak, mě jede ve 4,50 autobus domů, počkám někde na Florenci, když mě tam doprovodíte" zněla její odpověď už v první restauraci. Tato varianta se mi ale vůbec nelíbila. Představa, že opustím samotnou dívku v noční Praze, mi připadala jako bodnutí do zad, což jsem se také snažil vysvětlit, jí však stále více lahodila její varianta. "Akime, ona tě zná jen z netu a nás vůbec, nediv se, že se s námi bojí," argumentovali Michal s Davidem. "Navíc ty tvoje povídky, hmm" zaculila se Evil. Já si však jel svou. "Přece ji tady nenechám samotnou, to je nesmysl, co když ji tady někdo ublíží a já si to budu do smrti vyčítat". "Hmm, to je pravda, uznali pánové." Evil se ale zdála být neoblomná, nakonec však tedy kývla jako že tedy asi jo. Největší podíl na tom asi měla Lenka, která Evil ujistila, že jde-li tedy o mě a Káju, že nás zná od malička a je si jistá, že jsme slušní lidé, kteří by nikomu neublížili a že pokud já se zaručím za Davida a bratránka, měla by být jako v bavlnce. A tak se taky stalo, alespoň doufám. A to už stál domluvený taxík přede dveřmi "bufáče" dokonalé načasování. Jelo se tedy k bratranci na barák, kde vše nabralo rychlý spád, poslední nápoje, vyčůrat a spát, zalehli jsme. Evil měla pochopitelně místnost sama pro sebe, my muži jsme si ustlali v patře. Věděl jsem, že jen tak neusnu, i přes veškerou únavu, adrenalin stále zaplavoval mou mysl právě prožitými zážitky, což mělo fatální následky. Kája, který měl v "nohách" již několikátou oslavu svých narozenin konanou den před koncertem, usnul jako první, což umocněno jeho sennou rýmou mělo za následek v podobě chrápaní takové hlasitosti, že továrna v plném provozu jevila se coby lepší prostředí pro spánek. David utekl kamsi po pár minutách a já se smířil s tím, že tuto noc zkrátka celou probdím. Nestalo se tak, adrenalin se nakonec kamsi vytratil a únava vykonala své, spočinul jsem, alespoň na pár hodin.

Ráno se nešlo v dobré náladě, kávička, lehká snídaně, cigárko a debata různého druhu, zážitky předešlého dne měli pochopitelně prim. A pak už nás bratranec rozvezl domů, nejprve nás kluky a pak se cestou domů i Evil. Všichni dorazili v pořádku, z úžasným pocitem v srdíčku. A tak se tedy stalo, že jsem v jeden den zažil nejen koncert své oblíbené kapely, ale taktéž jsem se poprvé v životě setkal naživo s někým s blogu. A jsem velmi rád, že to byla právě Evil. Moc se těším, až ji někdy znovu spatřím.

---

Drtírna

Slinami slepené vlasy

necháváš prohořet

skrz průzor myšlenek

levných a vzácných,

topíš je v plamenech

obsedantně kompulsivních,

hořících skelnou tříští,

máš pocit, že se rozpadneš

a vlastně po tom i toužíš,

tak jako nikdy dřív, žhneš

chladem a mrazem,

co pálí tě v zátylku,

procitáš,

chlad a žár, jedna inkarnace,

svíjíš se v nahotě,

žiješ,

proč jen po doušcích?

Tápeš, váben vlastní malostí,

poklonit se zdráháš,

studem, nebo povýšeností?

Nevíš, jsi jen člověk,

ten nikdy neprozře,

smysl života nevnímáš,

drtíš ho svými pěstmi,

ztrácíš.

Odzpíval koncert a odešel na věčnost

Včera ještě odzpíval koncert se svou kapelou Soungarden a pak náš navždy opustil. Ano, jedna z žijících ikon hudebního stylu grunge, zpěvák s rozsahem 4 oktáv, člen nejen Temple of the Dog a Soungarden, ale třeba i pohrobku Rage Against the Machine, čili Audioslave, Chris Cornell je po smrti, zemřel náhle a nečekaně, několik okamžiku po doznění posledních tónů koncertního vystoupení. Jak vidno, byl to rocker každým coulem, odešel brzy (52), předčasně a s písní na rtech. Přejme mu lehké spočinutí.

Labutí jezero

Můj Chodov je relativně malá díra, přesto je tu několik velmi dobrých kapel a jedna z nich dokonce již dosáhla statutu kapely kultovní, jmenují se Goodfoul. Dlouhá léta už je bohužel skupina víceméně neaktivní, jen velmi zřídka oblaží své fanoušky nějakou novinku. Letos však všechny potěšila realizací společné desky se spřátelenými "Made By The Fire". Navíc si pro radost natočila i tento skvostný videoklip, první v kariéře. Smutnou informací je, že tento hudební počin ozdoben křtem desky by měl být úplně poslední aktivitou této skupiny. My, fandové tajně doufáme, že tomu tak nebude!

Přes okraje hran snažím se nadechnout. Až deziluze vrátí nám cit. Proč však moje labuť zahynula v letu?

Teď černá můra touží po oběti. Nebo po objetí?

Za okrajem hran hledal jsem vzdor. Našel jsem však pouhou nit, na jejímž konci jsem byl zase jen já.

Smutný a prokletý…

PS: Jak jste si patrně všimli, poslední dobou co se psaní týče, nejsem příliš aktivní ani já. Inu, novinek je spousta, v podstatě se mi otočil styl života o 360 stupňů. Přišel jsem o člověka nejbližšího, svou maminku, osiřel jsem a tak jsem snad s úleku ze samoty pustil některé své nahé múzy blíže mé přítomnosti. Rád bych psal dál, ale jak jsem praxí zjistil, paradoxně se mi píše o něco hůř, mám-li své múzy přímo na dosah a cítím-li jejich vábivou vůni. Ale nebojte, mým zvrhlým textům zajisté konce není, jen to chvíli potrvá, než se řádné nalokám lákavé a po čertech chutné medoviny, co proudem tryská s nahých, dívčích těl, to když roztoužené jsou tak, až jim v podbřišku tančí všichni ti rarášci a nezbedové. Někdy se cítím býti spíše Satyrem, než lidskou bytostí.

Další novinkou je, že po letech odmítání jsem si založil FB profil, šel jsem takzvaně z kůží na trh a představil jsem své, mnohdy provokativní a obscénní dílo svému reálnému okolí, svým přátelům, kamarádům, spolužákům a především své rodině. Přiznám se, že toho jsem se trošku bál. Ale má sestřenice Jíťa mé rozpaky rozmetala větou. "Akime, vždycky tě budu mít ráda, tvé psaní se mi moc líbí a pokud to přece jen občas bude na mě příliš silné, tak to konkrétní dílo zkrátka nedočtu." Moc se mi ulevilo, protože absolutní svoboda byla vždy pro mé psaní nezbytná a nepostradatelná. Připojuji odkaz na svůj FB profil, kdyby měl někdo z vás chuť se mnou prohodit pár slov, případně se spřátelit.

https://www.facebook.com/akas.akim

Sakra, původně jsem sem chtěl vložit jen ten úžasný klípek a nějak jsem se rozkecal. No je tohle normální? Má normálnost vůbec nějaké hranice? No to víte, že nemá, jelikož to co je normální pro jednoho, je pro druhého zvrhlé a naopak.

No ty vole, já jsem zplodil článek a ještě k tomu se hodí do "Tématu týdne". To jsem ale šikulka, to moje podvědomí zase řádí.

52 kapiček touhy

Pro lásku boží

s osudem v ranečku

a čajem v soudečku

srdce mé hoří

i plane, co fakule

s červánků kovaná

polibkem slazená

všechny ty chvíle

kdy líbat tě smím

hryzancem probuzen

chlípností jen ošacen

snad sním, či bdím

já pletu si dny odžité

s těmi, co čekat mohu

stále přemítaje o Bohu

a o své cestě spletité

zdáš se mi, či jsi skutečná

smích dopřál mi hurónský

čaj se jménem "Tatranský"

má touha po tobě je věčná.

Průčelí drahokamu

Hnán silou chtíče,

živen vášní společnou,

lokám kvapně nektar

z tvého klína rodící se,

hltám, saji toužebně

ten dar z nebes tekoucí,

tvé tělo, nahý démon,

co jak vábnička chová se,

v mžiku, bez mrknutí,

v záplavě slasti zrodí se

nové, hříšné sousoší

v kopulaci ukotvené,

to ty a já, modlitbou

milostnou zhášíme

plamen v nás rodící se,

na obdiv hvězdám, co

neplanou zajisté tak,

jako mi v souhvězdí, když

ve jménu neuhasitelné

slasti náhle rodíme se,

příroda požehná nám,

bez výčitek a ne na dluh,

podívej, den už spí,

noc převzala polibkem moc,

žehná našemu milování,

nevěsto, královno, múzo,

roztrhejme horoskopy, ty

nevěstí nikdy nic dobrého,

snad závistivě čertí se

nad naším počínáním,

naše království však

patří jen nám, milencům,

seraf křídlem láká,

my blížíme se rázem

k vrcholu jednolitému,

siamsky prožitému,

tehdy já jsem tebou

a ty jsi provždy mnou.

Hvězdná apokalypsa

Pro příval slz hvězdy

neuvidí svou oslňující zář,

sledujíc trpce lidskou tvář,

na okamžik, či navždy

měnící se v tlamu hyení,

ve jménu chamtivosti podlé,

duše ubita, tělo vinou mdlé,

lidskost zaprodá, vymění,

to pro lesk pozlátka vábivého,

co hodnotu nemá pražádnou,

přec cokoliv za něj nabídnou,

v klidu okrade i druha chorého,

aby nasytil se opět k prasknutí,

ačkoliv bachor již má plný téměř,

váhou jeho hodnot život ty neměř,

nechceš-li zřít hvězdné neštěstí.

Galeje pastýřovi

Slzy v barvách kanou

Slova má rodí se z klína tvého,

hle, horkostí svou Slunce vábí,

když na nebeských lánech plá,

v žáru rudém topí ho plameně,

bez uzardění, přesto tak rudě,

že ruměnec studu závistí bledne,

neptaje se po významu vět i

veršů do básní ladně vetkaných

paprskem úsvitu, co uzme mi tě

hned, jak bez přivítání otevře

svá, spánkem unavená očka,

po hříchu roztoužená životem

bohémsky rozevlátém, ve větru

lapeném v pouta bezbolestná,

přesto tak svůdně pevná, až

láska v nich klíčí samovolně,

svobodně, dětinsky a bez okovů,

touha neptá se po hodinách,

ba ani o vteřinách nemá šajn,

já vězím v tobě bez ohledu na to,

zda smím tě mít dnes v červánkách

v rozpuku nahoty lačně vepsanou.

Hodil mincí

Neptej se osudu!

Zastav se pane prosím,

nech v písmu vrásčitém,

jež v tváři tvé uvidím,

černým uhlem zapsaném,

přečíst si jen veršů pár,

přece nepřemůže tě lakota,

poskytni mi to, co dar,

dobře víš, že nejsem asketa,

srdce mám veskrze prázdné,

duše má zhýralostí vře,

o tom pochyby nejsou žádné,

v tom smyslu není pře,

vždyť paměť tvá bezednou jest,

kdo chlubit se tak může,

tak prozraď mi jen jedinou zvěst,

nikdo se toho nedomůže.

"Díky" ti pane za bolestnou zprávu,

co po tobě nevědomky vyprosil jsem,

tělo mé nyní vězí v černém hávu,

srdce mé ztrátou volá, žalostný vjem.

Ctnost hrubiána

Tvoje potutelně smutné oči

do hávu rozkoše obléknu,

jen co den překulí se do noci,

s výsadou patřící jen pánu

svážu si tě chtivě, horlivě a hravě,

na oko brániti se budeš,

durdíš se, jako dělo by se tak právě

to ruce mé pevné přidusí tě,

srdce mé plesati bude vážně

ta významná slova miluji tě,

tvé tělíčko na pokraji vášně,

v plamenech rázem ocitne se,

krček tvůj i tvá rozžhavená šíje,

mysl tvá už touhou zaplaví se,

šťávičky, co nepozřela by Dyje

s klínu tvého povalí se zurčivě,

k orgasmu už nebude daleko,

práci odvedu s razancí, pečlivě

ty moje na věky milá subinko.

Hle

Hle, podívej, v jejich očích svítá a ještě rozespalé jitro se probouzí, když těla jejich nahá, v sobě propletená vášnivě, v řece lásky a vzájemné odevzdanosti voňavě se topí.

Krásnýho Valentýna pičo!

Chladnokrevnost osudu

Titěrnou klíčovou dírkou

plačky zkoumám duši tvou,

přetéká bolem, hněv boží,

jelikož touhou jasně hoří

plamenem modravým,

jen sotva uhasitelným,

snad i ty prahneš snově,

zoufale, hltavě a dravě

po moji úzké blízkosti stejnou,

měrou bohémsky nepřebernou,

jakou trýzněna je pro všechny dny,

duše má sklíčená, jen tiše vzhlédni,

s bezbřehou naivitou kráčím,

v heřmánku denně si ji máčím,

bych utišil tu žalost pálící,

obtočenou vatou žhnoucí

a v piruetách dupající

po plátně symbolizující

naše po siamsku propojená,

přesto na míle odloučená,

v poutech kovaných trpící,

těla naše nahatá, souznící.

Nihilistický žabikuch

Do noci teskně volá

po hvězdách blouzní

ostří zostra tupí se

v kaskádách plyne

odvahy drze nemaje

bojácně souží se

vlastní otupělostí

skrz mraky ceděnou

výsostně napěněnou

smetanově našlehanou

krvavě rudou ranou

brodí se s úlekem

soutokem své viny

pozřené s hltavou péčí

kapky krve elegantně

v ránách už netančí

bolest palčivou necítí

pro chlad ocelový, co

v pažích trne mu hojně

oddychuje pro kvalt

mašinu ženoucí kamsi

kdesi, kdosi a cosi

jitra zvětralá studem

a pokřivenou morálkou

v lidskosti zrozená

peřina červánčí jest

s kloubu vykloubena

výraz tváře ceny pozbyl

to tvé neukojitelně věčné

dnes, včera, zítra stejně

nemělo nikdy významu.

Zrnko v dlani neschováš (příliš dlouhý sen)

V táhlém klání prosím vlastní stín

o malou špetku nevinného štěstí

zrozeného ústy, v bolesti zlíbané,

šepotem zkroucené, však nikdy

po hříchu a spěšně mlčící,

v ohnivé vodě dlouze máčené,

pot na kůži třpytící se,

v rytmu horkokrevně tančí,

pod visacím zámkem,

klíče do duše dávno ztracené,

po kapkách honosně valí se

vodou, ohněm, vzduchem,

v litém boji očima prohořím

chladem silvestrovského jitra,

den za dnem kutálí se v klubkách,

co osud vzteky na cáry rozcupoval,

o vítězství nestojím, v pokoře,

ohlušen klakou hrdých puritánů,

bez modliteb oči zavřu a spočinu.

Usměj se, lásečko

Do kouta smutku a žalu

vlastním nitrem zahnán jsem,

ač líce má i ústa snad po životě lačná,

culí se, až dolíčky smíchu

tvoří se mi tak rudé, že

červánků zář by jim závidět mohla.

Absinth

Omamná vůně a vytříbená chuť magicky lahodného nápoje.

Myšlenková půlpinda 2

Ach,

pro něžnost

světlem propadám se

do kotle zpěněného strachu

fermentovaného s poctivou dávkou rozkoše

do zlatým písmem zdobených lahviček a butelek,

co v kapačkách budou mi zpětně dávkovány coby placebo

mé uboze smrtelné, myšlenkově neurčující a pohrdavě bezvýznamné existence

ni sebezapření neodůvodní palčivé nutkání v oparu touhy

žití, po kterém lapám, dlaně co v pěsti už mění se

ve stínu bolestné žádosti působit co tvrdák,

jenž v odlesku ženských očí,

až z hlubin pekelných

zhmotní se,

ach.

KRÁSNÉHO A VESELÉHO SILVESTRA PŘEJE AKIM. :-)

Waiting For The Night

I'm waiting for the night to fall
I know that it will save us all
When everything's dark
Keeps us from the stark reality
I'm waiting for the night to fall
When everything is bearable
And there in the still
All that you feel
Is tranquility

There is a star in the sky
Guiding my way with its light
And in the glow of the moon
Know my deliverance will come soon

I'm waiting for the night to fall
I know that it will save us all
When everything's dark
Keeps us from the stark reality
I'm waiting for the night to fall
When everything is bearable
And there in the still
All that you feel
Is tranquility

There is a sound in the calm
Someone is coming to harm
I press my hands to my ears
It's easier here just to forget fear

And when I squinted
The world seemed rose-tinted
And angels appeared to descend
To my surprise
With half-closed eyes
Things looked even better
Than when they were opened

I've been waiting for the night to fall
I know that it will save us all
When everything's dark
Keeps us from the stark reality

I've been waiting for the night to fall
When everything is bearable
And there in the still
All that you feel
Is tranquility

Čekám až přijde noc,
vím že nás spasí
když vše potemní,
ochrání nás od drsné reality
Čekám až přijde noc
kdy bude vše snesitelné
a vše co
můžeš pocítit
je klid...

Na nebi je hvězda
ukazující mi cestu svým světlem
A v záři měsíce vím,
že mé vysvobození přijde brzy

Čekám až přijde noc,
vím že nás spasí
když vše potemní,
ochrání nás od drsné reality
Čekám až přijde noc
kdy bude vše snesitelné
a vše co
můžeš pocítit
je klid...

Zvuk v tichu
někdo přichází zraňovat
tisknu si ruce k uším
je tak snažší na strach zapomenout

A když jsem přihmouřil oči
svět dostal růžový nádech
a zřejmě sestoupili andělé
K mému překvapení
s přivřenýma očima
se věci zdají být lepší
než když byly dokořán

Čekal jsem až přijde noc
věděl jsem, že nás spasí.
Kyž vše je temné
chrání nás od drsné reality

Čekal jsem až přijde noc
kdy je vše snesitelné
a zde v tichu vše,
co pocítiš,
je klid...

PF 2017

Občas se mě někdo zeptá, jak mohu psát tak otevřeně o erotice a sexu. Zajisté si mě představuji jako erotomana, který jen souloží, případně onanuje u porna. Ale tak tomu samozřejmě není, erotiku a sex mám moc rád, onanuji také celkem pravidelně, ale jinak žiji celkem běžný život.

Teď ale trošku vážně, víte, letošní rok byl pro mě peklem, bezesporu tím nejhorším rokem v mém dosavadním životě. Inu, když vám 11 dní po datu vašich narozenin umře maminka, vaše maminka, se kterou jste celý život sdílel domácnost a o kterou jste se poslední rok a čtvrt staral a prožíval s ní její velmi vážnou a smrtelnou chorobu, věděl jste, že umírá a přitom jste se musel tvářit, že je všechno v pořádku, tak vás to sakra vezme, i kdybyste měl srdce ze železa. Najednou si uvědomíte ten fakt, že život nabízí daleko intimnější situace, než je sex a erotika. Ano, láska spojená se sexem je bezpochyby věcí velmi intimní, ale starost o milujícího člověka v jeho posledních měsících, týdnech, hodinách je o mnoho intimnější, to vám s klidem garantuji. Mnozí z vás to již prožili, na ostatní to patrně čeká. Ujišťuji vás, že pochopení pravdy o smrtelnosti je až palčivě bolestné.

Když maminka onemocněla, přepadla mě hloupá myšlenka, že bych o svých hořce páchnoucích pocitech mohl sepsat nějaký ten článek, popsat mou situaci, vyjádřit své myšlenky a pocity, které tu voněly nadějnou touhou po zázraku, jindy se utápěly v slzách beznaděje a fyzického i psychického vyčerpání. Pak jsem si ale uvědomil, jak jsem na blogu vedený. Ano, jsem tu vedený jako ten zvrhlík, co píše to sprosté porno, ten, co musí být na vstupní stránce svého blogu varování o obsahu jeho textů. A mě to šílenství kolem erotické intimity přišlo najednou velmi komické, až směšné. Erotická fantazie je bezbřehá a osvobozující, není důvod se jí vyhýbat, ukrývat ji v sobě. Uvědomil jsem si jednu věc. Naprosto bez výčitek jsem schopen psát o svých erotických představách, touhách a zážitcích, ale v žádném případě nejsem schopen a ochoten psát o svých citech k mé mamince. A víte proč? Protože tyto city vnímám jako daleko intimnější, cennější a ryzejší.

V tomto směru vám tedy neprozradím už nic víc, byl to rok, který se zkrátka nevydařil, ale vše je třeba brát s pokorou. Nyní vím, že cesta, kterou jsem se vydal je správná. Vy, co mě znáte, víte, že jsem člověk velmi otevřený, ale já vám zaručuji, že to, co vám předkládám, je jen pouhé jedno procento z mého soukromí. Absolutně nemám pocit, že bych se nějak obnažoval, což je mi občas také vytýkáno. Své obnažení si představuji zcela jinak a každopádně se k němu nechystám. Do budoucnosti hodlám psát dál. Někteří z vás vědí, že píši podvědomě, čili že neřeším hranice vkusu, nevkusu, intimity, neintimity. Zkrátka mi to ze shora někdo diktuje, tak si případně stěžujte u něho, jasný.

Ještě se vám musím opět pochlubit, zde na blogu mi to tady sice trošku (více) skomírá, ale zato na stránce amateri.cz slavím docela úspěchy, již několikrát jsem vyhrál povídkovou soutěž a ohlasy by se daly označit za nadšené, což mě moc těší a vybízí mě to k dalšímu psaní. Pro ty co snad na amíkách rovněž jsou a nestydí se za to, doplňuji fakt, že na amatérech figuruji coby "AkimWerewolf".

Závěrem tohoto článku vám všem chci popřát krásné a příjemné prožití Svátků Vánočních, bohatého Ježíška vyměním za neutuchající zdraví a za to, abyste se u štědrovečerní večeře sešli v plném počtu. Věřte mi, že to je to nejdůležitější.

Světlo naše (klisničce)

Na paprscích Luny

k tobě kvapně se snáším,

když spatřím tvůj úsměv

a očka omamně zúžená

tou mohutnou a kouzelnou

silou omračující rozkoše,

dnes, včera i v budoucnu,

na věky věků bude tomu tak,

snad dopřeje nám čas

hříchů víc, než unést můžeme,

perly okamžiků vplétáme

hravě co korálky dětské

pod kůži nahoty naší a vášně,

co hoří plamenem tančivým

v pevnosti našeho objetí,

již nikdo nikdy nesvrhne,

byť vzal by ji ztečí útočnou,

toužebné myšlenky jednoho

druhému v mžiku náleží,

ta shoda kouzelná a mocná

ve víru se hravě promění,

ni políbení na rozloučenou

nepřerve tu niťku, která

na pohled první zdá se být

tou nejtenčí na celém Světě.

Byť zaslepené tvé oči uzřely to, co zprvu netušené mělo zůstat. Ach, požehnaná O!

Vampyrismus psýché

Dneska vám pustím opravdu ryzí, hudební skvost. Gotická kapela Bratrstvo Luny poprosila barda české gotik scény, lídra a zpěváka XIII. Století Petra Štěpána o nazpívání jejich skladby "Vampyrismus psýché" a Světe div se, Štěpán nabídku po krátkém rozmýšlení přijal. A tady je výsledek. Já jsem touto verzí skladby vyloženě unesen. Zpěvákovo charisma a podmanivý hlas dodává textu rozměr téměř biblických slov, která by se dala tesat do kamene.

Wake up they are coming back!

Příští rok 2017 bude opět ve znamení kultu všech kultů, tedy kapely Depeche Mode, která finišuje nové album a zároveň se chystá na světové turné pochopitelně v něm zahrnujíc i Prahu a Bratislavu. 20.5.2017 fanoušky čeká koncert na fotbalovém stadionu na Pasienkách v Bratislavě a Češi si DM užijí 24.5.2017 v pražském Edenu. Nezbývá, než se na takovou událost řádně připravit, vstupenku dostanu od Ježíška, stačí se jen adekvátně obléci a těšit se na rok 2017. Připojuji písničku "Lie To Me", je to stařičká skladba (1984), která na turné těžko zazní, ale já jí mám moc rád, vybral jsem navíc verzi, ve které snad ještě víc vyniká erotické napětí do ní vložené. Pokochat se můžete i překladem textu.

LIE TO ME

Pojď sem a lehni si se mnou
Pojď sem a lži mi
Řekni mi, že mě miluješ
Řekni, že jsem jediný

Pojď sem a lež se mnou
Pojď sem a lži mi
Řekni mi, že mě miluješ
Řekni, že jsem jediný

Zkušenosti mají trvalé účinky
Ale slova jednou vyřčena
Teď moc neznamenají
Víra je cesta
Cesta nevinných
A když řeknu nevinný
Měl bych říct naivní
Tak lži mi
Ale udělej to upřímně
Nech mě poslouchat
Jen na chvíli
Nech mě myslet si, že
Je v tom nějaká pravda

Pojď sem a lehni si se mnou
Pojď sem a lži mi
Řekni mi, že mě miluješ
Řekni, že jsem jediný

Pojď sem a lehni si se mnou
Pojď sem a lži mi
Řekni mi, že mě miluješ
Řekni, že jsem jediný

Sliby jsou výhodné
Ne nevyhnutelně
Co potřebujeme
Pravda je slovo
Které ztrácí význam
Pravda se stala
Pouze polopravdou
Tak lži mi
Jak to dělají v továrně
Nech mě myslet si
Že na konci dne
Nějaká dobrá odměna
Půjde mou cestou

Pojď sem a lehni si se mnou
Pojď sem a lži mi
Řekni mi, že mě miluješ
Řekni, že jsem jediný

Pojď sem a lehni si se mnou
Pojď sem a lži mi
Řekni mi, že mě miluješ
Řekni, že jsem jediný

Pojď sem a lehni si se mnou
Pojď sem a lži mi
Řekni mi, že mě miluješ
Řekni, že jsem jediný

Předvánoční šukačka v knihkupectví

UPOZORŇUJI, ŽE OBSAH TÉTO POVÍDKY JE STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ. NENÍ-LI TI 18, URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI MYSLÍŠ, ŽE BY TĚ MOHLA ČETBA EROTICKÉ POVÍDKY NEGATIVNĚ OVLIVNIT, VĚNUJ SE RADĚJI NÁKUPŮM VÁNOČNÍCH DÁRKŮ, PŘÍPADNĚ JINÝM PŘÍPRAVÁM NA SVÁTKY KLIDU A MÍRU.

Jednou s typických neřestí každého správného muže je bezesporu nakupování vánočních dárků na poslední chvíli. I já jsem se vydal vloni shánět tyto prezenty až ve chvíli, kdy kalendář neomylně hlásil, že svátky míru a klidu jsou za dveřmi. Navíc jsem se k lovu darů dostal až po pracovní šichtě, takže do zavíračky nechybělo moc, bohužel, nebo spíše bohudík, jak se posléze ukázalo. Vybrat dárek postarším rodičům není snadné, jejich požitky a zájmy jsou vlivem věku do jisté míry omezené, ale já si řekl, že dobrou literaturou nic nezkazím a tak jsem se vydal do knihkupectví ve vedlejším, krajském městě, jelikož v mém bydlišti, v městečku mém rodném už knihkupectví pro nedostatek zákazníků dávno zrušili. Když jsem vstupoval do obchodu, do zavírací hodiny zbývala slabá čtvrthodinka, zabývat se vlastním výběrem adekvátních knih bylo tedy nesmyslné a tak jsem si to rovnou štrádoval směr prodejní pultík, kde mi snad někdo poradí. "Dobrý den," zahučel jsem ve spěchu hlasitěji, než jsem měl původně v plánu a především než se sluší a patří, takže jsem mohl působit dojmem neomaleného blba a křupana. V tu chvíli jsem si to ale vůbec neuvědomoval a vyhlížel jsem někoho, kdo mi v rychlosti pomůže. "Dobrý den, mohu vám pomoci?" zaslechl jsem dříve, než jsem stačil vzhlédnout správným směrem, hlas evidentně patřil mladší ženě, byl jemný, laškovně něžný, přesto zvonil sebevědomím. Zaostřil jsem. "Panečku," prohlásil můj vnitřní hlas. Přede mnou stála přímo líbezná bytost, mladá, spanilá kůstka, která na první dojem působila skoro až nevinně, to dělal ten její úsměv, co určitě voněl po tom nejsladším cukrátku, co kdy bylo vyrobeno. Pak jsem si všiml jejích vlasů, dlouhých, rovných, v různých částech účesu jinak zbarvených. Základ tvořil odstín růžové s fialovým nádechem, levá část ofiny a prameny k ní náležející prosvítaly do barvy oranžové a jako bonusem kořínky její hřívy vedoucích od zátylku majestátně halila tmavá, až černá barva. Měla překrásnou tvář a nádherně modro šedé oči, jejichž spanilost zvýrazňovaly brýle s obroučky obdélníkového tvaru. "Mladá lvice," opět se ozvalo mé podvědomí a mělo pravdu. Stála přede mnou mladá, překrásná, sebevědomá lvice, co teprve nedávno vyrostla z lvíčete. "Potřebuji něco dobrodružného a něco lehce romantického, ne erotického, je to pro starší paní," vyhrkl jsem ze sebe opět až příliš hrubě, až rozkazovačně. "Aha," odvětila mi dívka a podívala se na mě poměrně vyčítavě. Konečně jsem si uvědomil, že má zbrklost působí téměř hrubiánsky a hulvátsky. "Omlouvám se, vím, že jsem přišel na poslední chvíli, budete zavírat, že? Proto tak drmolím. Zkrátka bych rád zakoupil nějakou pěknou dobrodružnou knihu pro svého otce a něco romantického mamince." Snažil jsem se mluvit co možná nejempatičtěji, abych vykompenzoval svou předchozí odtažitost a hlučnost. "Tak teď už tomu rozumím, určitě něco vybereme, líbí se mi, že o své matce mluvíte jako o mamince, to mnoho mužů neumí," pochválila mě a opřela se dlaněmi o pult tak, že mi ukázala vnitřní strany svých předloktí. Nahnula se ke mně, ucítil jsem její vůni, její parfém, málem mi to podlomilo kolena, netrvalo dlouho a já jsem zatoužil se s touhle nádhernou prodavačkou pomilovat, co pomilovat, ošukat ji, omrdat, oprcat, hned a pokud možno ještě na místě, přímo tam v tom knihkupectví. Nákup darované literatury se rázem stal podružnou, boční záležitostí, hlavním posláním bylo dostat se téhle čubičce do kalhotek a řádně ji promastit a prohnat zvlhlou kundičku. Podíval jsem se jí zpříma do očí. Pořád se v něm culila významná část nevinnosti, ale její pohled též kurážně vábil mé libido, jelikož zřetelně voněl touhou, chtíčem a pudem.

"Krásně voníš," bezmyšlenkovitě jsem vsadil vše na jednu na kartu a bez okolků ji zatykal. Dlouze se mi dívala do očí, jako by se rozmýšlela, jestli mě hned nemá počastovat fackou a zároveň patrně chtěla ukočírovat mou drzost. "Děkuji," pronesla po chvilce. "Takže něco napínavého a něco romantického, ne erotického," zopakovala můj již vyslovený požadavek. "Ani trochu erotiky?" podrobila můj chtíč první zkoušce. "Ne, pro maminku raději ne, nicméně Lukáš by si klidně nechal říct," vrátil jsem ji to rýpnutí. "Ale takže nakonec to budou knihy 3?" vychutnávala si mě. "Ne, knihy budou jen dvě, kontroval jsem svou poptávku. "Hmm a co uděláme s tou erotikou?" opět se předklonila a zatvářila se tak laškovně, že jsem měl co dělat, abych se rázem neproměnil v absolutní bestii, neobešel jsem prodejní pult a nevrhl se na tu roztouženou kurvičku ještě za plného provozu. V obchodě nikdo nebyl, přesto dveře byly stále otevřeny a riziko vstupu jakéhosi zákazníka stále hrozilo. "Však mi už něco vymyslíme, mohu znát tvé jméno?" čímž jsem ji pomyslně dal k podpisu nepsanou smlouvu o tom, že si za pár minut, jen co otočí klíčem v zámku, pořádně zašukáme. "Petra, těší mě," usmála se na mě a nabídla mi ruku tak, jak se to ve slušné společnosti dělá. Nemeškal jsem a místo klasického rituálního políbení ruky jsem si ji za ní lehce přitáhl blíž k sobě, políbil ji přímo na rty, které se rázem přimkly k mým, a netrvalo dlouho, co se setkaly i naše jazyky, kvapně se mezi sebou proplétaly a vzájemně se laskaly. "Musíme ještě chvíli vydržet, nemůžu zavřít dřív, navíc teď, před Vánoci," odtáhla se ode mě s nevolí to učinit. Toužila po mě, alespoň tak jako já po ní, poznal jsem to, věděl jsem to. Přikývl jsem a zhluboka se nadechl, abych si vychutnal onu kouzelnou, čarovnou sexem aromatizovanou situaci. Místností voněly Vánoce, atmosféra doplněná výzdobou a živým stromkem, který dodával knižním regálům alespoň lehký přívan útulnosti a domáckosti. Mé chřípí ale opájelo zcela jiné aroma, bylo to aroma mé prodavačky, které se ale také jakoby proměnilo a to zásadním způsobem, vůně jejího parfému už totiž nehrála prim, obešel jsem pult a přikročil k Petře tak natěsno, že se naše těla o sebe přímo třela. Bez obav jsem nabídl svou erekci jejímu zadečku, bylo jasné, že to cítí i přes oděv a že ho v zimě nebylo málo. Mě zase bylo jasné to, že co jsem cítil já, ta vůně, která hrála nyní tak zásadní roli, to nebyl její parfém, ale její vzrušená, vlhká, přímo mokrá kundička. Váhou své hrudi jsem ji donutil takřka lehnout si na pultík, ale nedotýkala se ho úplně, zbylo tam dost místa na to, abych mohl zajet rukama pod její svrchní ošacení a hmatem tak potrápit její už tak dost zduřelé bradavky, stiskl jsem je mezi své prsty. Naklonil jsem se k ní ještě blíž a zašeptal ji do ucha. "Cítím, jak jsi vlhká, cítím tu tvou mokrou kundu, chci tě, hned a tady." Snad vší silou, co v sobě měla, se mi vyškubla a rozeběhla se ke dveřím. "Sakra počkej, musím zavřít, zbývá minuta do zavíračky, to už snad vydržíš, ne?" stoupla si ke dveřím, zády ke mně, to abych ji nemohl dále svádět, zároveň ale bylo vidět, že má sama spoustu práce se udržet. Pravou ruku svírala kliku od dveří, zatímco levou si možná nevědomky tiskla do klína. Připadal jsem si jako šelma, co loví svou kořist, stačilo obejít pult, udělat pár kroků, otočit klíčem v zámku, stáhnout rolety a vzít tuhle čubičku do mrdacího ráje. Já jsem se ale rozhodl tuhle svou oběť ještě trošku potrápit, zůstal jsem tedy stát, svůj pohled jsem stočil na nástěnné hodiny, které jako boxerům v ringu rytmicky odpočítávaly sekundy do konce zápasu, náš zápas měl ale teprve začít. "Zbývá 50 vteřin, začni stahovat rolety, až to dokončíš, zamkneš, já si tě ohnu přes tenhle pult, ty poslušně roztáhneš nohy a já konečně vyšukám tu tvou mokrou kundu," předříkával jsem do rytmu tykání ručiček. Petruška se pustila kliky a počala stahovat rolety, když to dokončila, zbývalo 10 sekund. Dal jsem se do pohybu a kráčel jsem k ní. "10, 9, 8, 7, 6…," odpočítával jsem tak, jak to se to dělá na Silvestra, hezky v rytmu. "4, 3, 2," nevydržela to a otočila klíčem, truhla byla zamčená, byli jsme jako v trezoru, v bezpečí, ona, já, šelma a její kořist, nebo to bylo naopak? Otočení zámku, mocná to mantra, to už jsem jí stál za zády, objal jsem ji co nejpevněji, vzdychla, zasténala. Otočil jsem ji a stále ji objímajíc jsem si ji vedl k pultu, věděla, co má dělat, nebránila se ani trochu, sama po tom prahla, vůně její touhy mě přímo pálila v nose. Strhal jsem z ní vrchní oděv, vrstvy ošacení z ní padaly jako šlupka z banánu. Spodní vrstva oděvu vzápětí následovala vršek.

Náhle jsem stál vstříc tomu nahému a voňavému zázraku. Opřel jsem si Petru o pultík a pevným stiskem rukou jsem položil její paže na pultovou desku, nebránila se, pokorně na mě vystrčila svůj zadeček. A já spatřil ten erotický grál, mé péro začalo cukavými pohyby předříkávat svou posvátnou modlitbičku na libido. Její řitka byla jako kouzelná dírka do veškerého vesmíru a její pička, ach, ta nejkrásnější lasturka zdobená těmi největšími závojíčky, jaké jsem kdy spatřil, lákala mé pudy kamsi do erotického a sexuálního edenu. Předklonil jsem se, abych jazýčkem okusil to roztoužené ženské tělíčko, které vyloženě žhnulo touhou po šukání. Nejprve jsem olízl její kakaovou dírku, nechtěl jsem Petře dopřát hned tu největší rozkoš dotekem rovnou na mušličku. Petruška zasténala, její hlas zněl sytě, byla v něm slyšet roztouženost ovládající její tělo. "Olízni mi píču, prosím, honem" procedila skrz zuby. A já neměl žádný důvod ji nevyhovět. Rovnou jsem zaútočil špičkou jazyka na její klitoris. Ozval se jakýsi zvuk, patrně zatnula své prsty o hranu desky, přičemž vyloženě vykřikla rozkoší. Z její pipinky už odkapával milostný nektárek a já ho pil plnými doušky. Byl lahodný, slastný, blaženě delikatesní. Nemohl jsem se ho nabažit, sál bych ho snad věčnost, však ho také bylo, co hrdlo ráčilo, nicméně já chtěl ještě víc. Rozepl jsem si zip a jedním pohybem jsem si stáhl kalhoty až ke kolenům. "Ošukám tě," oznámil jsem ji, ačkoliv ona jasně věděla, že přesně tohle chci právě udělat a evidentně neměla nic proti. "Jo, pořádně mě omrdej," nezdráhala se být sprostá a to na mě působilo vyloženě jako rudý hadr na rozzuřeného býka. Vstoupil jsem do ní bez žádných průtahů, její promočená prcinka mi to krásně umožnila. Jal jsem se přirážet, bylo to dokonalé, omamné, omračující, opojné. Její steny zněly tak libě a povzbudivě, že dravě násobily můj výkon, s žádnou jinou bych patrně nemohl být tak zaujatý svým konáním. Tu jsem si náhle všiml jejího šátku, který patrně zůstal během svlékání ležet na pultě, zatímco ostatní její šatstvo popadalo na zem. Pevným přírazem jsem se přitiskl k Petře co možná nejblíž, opatrně jsem ji sundal brýle, abych je nepoškodil, načež jsem z šátku vytvořil užší pruh na oči a ten jsem obtočil své roztoužené oběti kolem hlavy. "Néé," zasténala nejdřív s nejistotou v hlase, ale když jsem ji počal chlácholit polibky přímo v oblasti páteře mezi lopatkami, ukonejšila svůj strach a bez obavy se mi zcela oddala, byla má. Nepřestával jsem přirážet, rukou jsem ji tu laskal, či mačkal bradavky, tu hnětl a dráždil naběhlý poštěváček. Předla a vrněla, co kočička, také netrvalo dlouho a otřásla se pod vlnou prvního orgasmu. Užil jsem si ho pěkně s ní, uvnitř její mrdáním vyhřáté svatyně. Vystoupil jsem z ní, sňal šátek a hluboce se jí zadíval do očí. Božsky se jí užila očička, příroda do nich vkreslila ten čarovný okamžik mohutného orgasmu. Zároveň se ale dalo v jejich očích přečíst, že prahne po dalším ukojení.

"Už sis to tady někdy s někým rozdala?" zeptal jsem se bez okolků a vtiskl jsem se do jejího pohledu s úsměvem na tváři. "To ne, ale…," tajemně se odmlčela. "Ale?" vybídl jsem ji k doplnění nedořečené odpovědi. Nejdřív šibalsky zakroutila hlavou jako, že mi za žádnou cenu to tajemství nepoví, ale když viděla, že bych to z ní stejně dostal, nadechla a s rozverným úšklebkem na rtech mi onen taj prozradila. "Občas si to tady udělám sama, no. Před, nebo po zavíračce, mám tady takový svůj koutek" doplnila ještě a pak vyprskla smíchy. "Ale, ale, to je hezký, tak ty tady takhle lumpačíš, jo?" zasmál jsem se na celé kolo. "Hmm, to mi to svoje místečko budeš muset asi ukázat, to mě moc zajímá," vybídl jsem ji. "Tak na to okamžitě zapomeň, to je moje tajemství ty zvrhlíku," otočila se ke mně zády, přesto se jen tak po očku ke mně otáčela, jako co já na to. Přikročil jsem k ní, objal ji a políbil ji do vlasů a pak jsem odhrnul její vlasy a vášnivě ji políbil na šíji. "Já chci vidět to místečko Petruško, chci se dívat, jak se ukájíš, jak si honíš kundičku a pak se k tobě přidám a ještě tě ošukám?" dávkoval jsem slova, abych dosáhl určitého napětí a abych umocnil sílu své prosby. Propletl jsem si své prsty do jejích a v tanečním stylu jsem si ji otočil čelem k sobě. Pak už jsem se jen uličnicky uculil. "Jsi hrozněj, nesnáším tě, neznáme se ani půl hodiny a ty už po mě chceš takovýhle prasárny" vyčítala mi, ale já v jejím pohledu snadno četl, že to pro mě udělá ráda a s nadšením. Popošli jsme jen pár metrů mezi regály obtěžkanými knihami různé tloušťky i kvality. "Tady si vždycky kecnu na zem a…" opět nedopověděla a ukázala prstem. Jen jsem pokynul a bez řečí ji vybídl, ať přede mnou udělá to, co tak ráda dělá, když je tady sama. Ještě jednou se na mě vyčítavě zatvářila s nevyřčenou otázkou, jestli to myslím vážně. "Sedni si tady, roztáhni nožky a hezky si to dělej, já se hned přidám, neboj," ubezpečil jsem ji. Všiml jsem si, že pořád zírá na mého čůráka, který se stále chlubil erekcí a tak jsem ho vzal do ruky a udělal pár pohybů, abych jako muž učinil první krok. Se zaujetím pozorovala mou činnost, přikročil jsem tedy k ní a ona mě bez zdráhání vzala do úst, kouřila mě a labužnicky sála, načež si sedla, roztáhla nohy a dala se do hlazení a dráždění své mokré kundičky, místností to zase krásně zavonělo, její steny a vzdechy na sebe nenechaly dlouho čekat. Pohled, který mi byl v ten moment nabídnut, byl tak úžasný, že jsem nedokázal déle čekat, gestem jsem ji dal pokyn, aby si lehla na záda na můj kabát, který jsem pod ní stačil připravit a už jsem jí bral za nohy, abych jí je roztáhl a opět se mohl vklínit do její mokré pičky. Přirážel jsem v tempu a rytmicky, oba jsme sténali a vzdychali, po chvíli jsem si ji vzal ještě zezadu v kleče, jako pejsek svou fenku, pak následovala ještě jízda na koníčku, ale to už se nadržená prodavačka znovu svíjela v náruči mohutného orgasmu a já též cítil, že moje vyvrcholení se nezadržitelně blíží. Sotva dozněly její slastné stahy, já ucítil, že mé semínko chce ven. "Postříkáme Petrušce brýle?" optal jsem se laškovně. Přikývla a to už se na její překrásný obličej snášely chomáče mé bělostné mrdky, něco dopadlo na brýle, něco na její tváře, ústa, nezapomněla i ochutnat. To byla úleva, oddychujíc jsme se na sebe slastně uculovali a vychutnávali si ten vášnivý okamžik.

Pak už zbývalo už jen dokončit původní záměr, čili nakoupit na Štědrý den věnovanou literaturu a domluvit se na další schůzku, jejíž uskutečnění viselo přímo ve vzduchu provoněné tou okolní, vánoční atmosférou. Nemusím vám snad říkat, že pro mě to byly ty nejslastnější a nejvoňavější Vánoce.

Věnováno P.