Slova má rodí se z klína tvého,
hle, horkostí svou Slunce vábí,
když na nebeských lánech plá,
v žáru rudém topí ho plameně,
bez uzardění, přesto tak rudě,
že ruměnec studu závistí bledne,
neptaje se po významu vět i
veršů do básní ladně vetkaných
paprskem úsvitu, co uzme mi tě
hned, jak bez přivítání otevře
svá, spánkem unavená očka,
po hříchu roztoužená životem
bohémsky rozevlátém, ve větru
lapeném v pouta bezbolestná,
přesto tak svůdně pevná, až
láska v nich klíčí samovolně,
svobodně, dětinsky a bez okovů,
touha neptá se po hodinách,
ba ani o vteřinách nemá šajn,
já vězím v tobě bez ohledu na to,
zda smím tě mít dnes v červánkách
v rozpuku nahoty lačně vepsanou.
Žádné komentáře:
Okomentovat