Titěrnou klíčovou dírkou
plačky zkoumám duši tvou,
přetéká bolem, hněv boží,
jelikož touhou jasně hoří
plamenem modravým,
jen sotva uhasitelným,
snad i ty prahneš snově,
zoufale, hltavě a dravě
po moji úzké blízkosti stejnou,
měrou bohémsky nepřebernou,
jakou trýzněna je pro všechny dny,
duše má sklíčená, jen tiše vzhlédni,
s bezbřehou naivitou kráčím,
v heřmánku denně si ji máčím,
bych utišil tu žalost pálící,
obtočenou vatou žhnoucí
a v piruetách dupající
po plátně symbolizující
naše po siamsku propojená,
přesto na míle odloučená,
v poutech kovaných trpící,
těla naše nahatá, souznící.
Žádné komentáře:
Okomentovat