Do noci teskně volá
po hvězdách blouzní
ostří zostra tupí se
v kaskádách plyne
odvahy drze nemaje
bojácně souží se
vlastní otupělostí
skrz mraky ceděnou
výsostně napěněnou
smetanově našlehanou
krvavě rudou ranou
brodí se s úlekem
soutokem své viny
pozřené s hltavou péčí
kapky krve elegantně
v ránách už netančí
bolest palčivou necítí
pro chlad ocelový, co
v pažích trne mu hojně
oddychuje pro kvalt
mašinu ženoucí kamsi
kdesi, kdosi a cosi
jitra zvětralá studem
a pokřivenou morálkou
v lidskosti zrozená
peřina červánčí jest
s kloubu vykloubena
výraz tváře ceny pozbyl
to tvé neukojitelně věčné
dnes, včera, zítra stejně
nemělo nikdy významu.
Žádné komentáře:
Okomentovat