Pohyb hrdla

Lidská opodstatněnost

platí krutou daň ve jménu

prostoduchosti velhané pomíjivosti

utopené v slzách

krátkozraké předurčenosti

do chomoutu vehnané

stigmatizovanou definovatelností,

oči slepnou hlukem,

uši pro neuchopitelnost světla

vlastní zvukovody proráží,

ústa neustálým drmolením

prohnilých pravd rezaví,

provaz se nedočkavě zařezává.

Kotec

Tak, ani to netrvalo moc dlouho a vše je zas tak, jak má být, alespoň relativně a prozatím. Hysterické blogerky, které kvůli několikadennímu zdejšímu výpadku málem přišly o svůj cyklus, se mohou opět uklidnit a dále psát své články o tom, že je trápí a zajímá. Co blázníte holčiny? To se nejste schopny zabavit jinak? Na Světě je přece toliko krásných věcí. Co takhle například v parných dnech, které nás letos hýčkaly do sytosti, zajít kamsi na mez, jen tak v šatičkách, či v rozpustilé sukénce, tam si lehnout někam do stínu, to aby si pokožka odpočinula od veškerého toho přívalu slunečného žáru a s plachou rumělkou ve tváři zajet pod látku, na místo, kde chybí lem kalhotek, které jste, jakože zapomněly doma a s grácií i gustem si to udělat, kačenku si krásně pohonit. Hele netvrďte mi, že to jako neděláte, to vám rozhodně neuvěřím. Na to vás moc dobře znám. Červenání vám nepomůže, stydět se můžete, jak chcete, ale ty vaše oči, ty žíznivé studánky váš totiž vždy prozradí. Vlhko v klínu odráží se v obrazcích vašich očních panenek, co tančí pod víčky svůj tajný balet. I lékaři vám to potvrdí, na ženskou hysterii je nejlepší masturbace. Tady se totiž jedná o ZODPOVĚDNOST k vlastnímu tělu, to touží po ukojení. Tak směle do toho, ženy, dívky, děvčátka a holčičky. Na Světě je nádherně a s prstíky v pipince vám bude ještě lépe. Akimek na vás myslí, představuje si vás a píše pro vás své básně. Smutné, veselé i hravé. Takový je přece život, smutný, veselý i hravý. Někdy jsme nahoře, jindy dole. Proč si stýskat pro úplné maličkosti, jakože něco nejde, nebo nefunguje…

Co, ty ještě nemáš orosené prstíky, no tak šup… tak dobře, tady je pro tebe něco z mých veršů. Přečti si je a máš-li chuť, napiš mi, potom.

Stesky z lásky

jitro neukonejší,

i když rosa kapičkami nešetří,

v srdcích zlomených,

poslouchej,

divně to praská,

jako když mokré dřevo

z rozpáleného krbu

domnělé kamínky potutelně hází

pánubohu ledabyle do oken,

rány Světa jizvami nespočítáš,

třeba že ti hvězdy usměvavé

rozpačitě radit budou,

smutek však může stínům uniknout

a za duhou mazácky se ukrýt,

veleben buď ten,

kdo paprsky naděje

do šíře lidského ducha nastřádal.

Klára líbá Muchu

V útulném příšeří hospodského altánu,

dívka, co patrně pozbyla svou vagínu,

říhla mi do ucha a řekla mi věci vzácné,

prý už ji opravdu serou otázky nejapné,

proč se jí kurva všichni ptají každé jitro,

no tak, jak to s tebou teď vypadá Kláro,

copak je tak těžké pochopit holčicí nebe,

do prdele, té ženštině z té otázky již jebe,

popíjí pivínko, a přesto jí z toho mrdá,

když druhý den v práci písmena hledá,

miliony otázek lze vymysleti za vteřinu,

vy se jí pořád ptáte na stejnou píčovinu,

nedivte se proto opilci a vyhulenci vážení,

až plivne vám do ksichtu v pivním opojení,

serte na Babiše, Okamuru též na Zemana,

Klára z Oázy rozhodně není pitomá nána.

Věnováno Klárce a Lukášovi

Psyché

Jednou z rána

nalezla dáma

ve svém mezinoží

smutné srdce

mužské srdce

hrálo si tam na akordeón

z hloubi duše zněl ten tón

vládlo čiré bezčasí.

Dolores

Stydí se,

tvářičku rumělkou zakrývá,

pod pupíčkem však

řeka zurčí.

Pokleslá (to bude dobrý)

Rozespale piji kafíčko své ranní,

co báječně podporuje mé sraní,

pak prost veškerých ovací,

netečně seru si to za prací,

slepě věřím, já bláhový,

že dnešek bude růžový.

Esence letu

Křehkost lásky i ananké smrti,

vše se tě dotýká tak blízce,

nauč se milovat dříve,

než krůčky tvé červánky ukonejší.

Zvonkohra

Objal jsem ji,

ale příliš pozdě,

všechny lístečky ze stromů již opadaly,

slzičky v letokruzích steskem klokotají,

rozpuk žalu v dechu lovce neunavíš.

Rozmařilost lovce

Hnát se bezhlavě do lásky,

to je jako bys sbíral korálky,

co po Světě ze šnůrky se rozkutálely,

do všech koutů i děr rázem zapadaly,

není snadné ten správný korálek nalézti,

všechny bys rád miloval s dávkou neřesti,

hledáš všude, kde se dá, dech se očekáváním tají,

o pošetilosti konání lidského hvězdy tiše si šeptají.

Melancholie lovce

Symbolika něhy,

trny duší bloudící,

jizvy sají kapky krve

kopírujíce let dravce,

čistý průlet středem

na komoru emocí

draze bezcenných,

holá podoba lidství,

šílenost vezdejší,

dějství života a smrti

dobrotou zla okleštěné,

bezednost pocitů,

nasládlá slanost slz,

láska řevem pobodaná

o přátelství tajně sní,

hebce s vlasy do srdce

vplétá krůpěje samoty,

v objetí pak procitne,

či peřejemi prohoří.

Všechny parfémy Světa

I kdybych se stal milionářem,

stejně bych tě dál hladil pravou rukou,

v tom mi soud bohužel nedal na výběr,

ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,

hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,

abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,

pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,

co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,

o tom, jak prahneš po mě, drnkajíce hravě prsty o svůj klín,

když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,

co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,

do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty

rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,

když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa

tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,

podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,

kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,

mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,

kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,

dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty

s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,

já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,

pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,

budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost

po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,

spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,

bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,

já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,

psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě

tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co

obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,

že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,

dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé

ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,

jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až

zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,

jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách

snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích

budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,

sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus

v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,

míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,

mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,

přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě

kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale

to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že

pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a

já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,

věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,

budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,

až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si

ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

Srpek utopen v polibcích

Rozbřesk světla požehnaného

v očích tvých záhy kvapem pohasl

a já,

ničema,

jsem ty černočerné, uhaslé uhlíky

nedokázal opět rozžehnout,

doteky neomalené,

co život měly rozdmýchat,

závan smrti pitoreskní

přinesly jen.

Rákoska není zbytečnost

Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,

s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,

její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,

přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,

odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,

šátky a provazy rády mi budou nápomocny

sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný

toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,

sukénku bělostnou vykasám ji hnedle

zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,

jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,

šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,

těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,

chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,

o tom moralisté vůbec nic nevědí,

za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,

jiné chutě mnou však právě lomcují,

chci se zmocnit té překrásné oreády,

padám dolů skrz všechny vodopády,

v mžiku krátkém těla naše se spojují,

čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,

to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,

spanilost její může se srovnat jen s duhou,

líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,

ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,

však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,

před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,

bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.

Fuck Off TV

Kolaps společnosti

mediální marast

konzumní žumpa

jednotlivec vždy poražen a podroben vůli davu

plazí se a škemrá

o svůj mrzký podíl

bezpáteřní had

drobky z tvrdé kůrky chleba a jen krapet vody

moloch neochotně vydá

co mu od huby upadne

pach zkaženého sousta

mohlo by to být jinak, i jedinec by mohl klidně vítězit

vzít si, co mu náleží

co mu patří

na co má právo

jenže to by také našinec musel chtít a něco pro to udělat

a nejen sedět doma na prdeli

před zapnutou televizí

stěžovat si a pouze se litovat

život máš jen jeden a záleží hlavně na tobě, jak ho prožiješ

nepodléhej stádu, žij

vytvoř si vlastní Svět.

Bolestivý obzor

Raději prodám duši mou bolavou,

než abych přišel o náklonnost tvou,

nikdy v životě nepolámu ti zcela,

lehce poraněná, serafínská křídla,

nalomil jsem je hrubou neopatrností,

kaji se, má mysl překypuje sklíčeností,

muži zkrátka občas dříve konají,

a nespokojí se s pouhou nadějí,

čas kupředu uhání stále jako o závod,

vrátit ho nelze, i když bylo by to vhod,

avšak jednu velikou výhodu to bezesporu má,

minulost nad budoucností žádnou moc nemá,

křídla pochroumaná láskou a něhou zocelím,

jen prosím tečkou nepiš konec vším nadějím.

Kyvadlo z brokátu

Své malinkaté tajemství mám

hůlkovým písmem vepsané ve snáři

pod víčky oslnivě tvůj úsměv mi září

bez mučení k hříchu se doznám,

chuť těla tvého hebce opojného

s radostí na jazýčku si hýčkám

srdce žár ohnivý s láskou ti dám

i s nádechem polibku hřejivého,

oddanost, kterou touhou vulkánu znásobím

horkost lávy, peklo mrazivě spalující

nesežehne milence spolu se milující

tok rozvodněné řeky dravou vášní umocním,

poté z něhou na pomoc přispěchám

času přece není nikdy dost

třeba budu i nezvaný host

dávkou olejíčku chrám tvůj polaskám,

v náruči mé měla by ses cítit blaze

možná jsem bláhový panáček i naiva hloupý

na slovo upřímné však nikdy nebudu skoupý

bičem zradu potrestám včas a draze.

4 a 20 000???

Utíká to, za chvíli to budou již 4 roky, co jsem na blogu a zaznamenávám veskrze samé úspěchy. To zní hrozně nafoukaně, že? Několik desítek fanoušků a fanynek, kteří se ke mě vrací, za což jim, tedy vám vřele a srdečně děkuji. Také jsem nedávno překročil hranici 20 000 přístupů. Co blogem začalo, pokračuje tady na FB. Vím a chápu, že můj styl psaní nemusí být pro každého. Na někoho může působit příliš otevřeně, lascivně až vulgárně. Ale já píší podvědomě, tak, jak se mi slova rodí v hlavě, jdou i do wordu, případně kamsi, na útržky různých papírků a cárů pivních účtenek, letáků a novin, později přepsané a zpracované do čitelné formy k vám, ke čtenářům. Bez příkras, bez potřeby zaujmout každého. Jinak to zkrátka neumím. Občas se i já sám podivím, co jsem to vlastně zplodil, ale svou tvorbu vnímám jako takové zvláštní zpětné zrcadlo svých myšlenek a možná i své duše. Odvrácená strana Akimka, dalo by se s nadsázkou říct. Někdy nahlédnu, jindy ne. Pořád mě to baví, i když mě to sem tam dosti vyčerpává. Tu a tam lamentuji a láteřím, že to jsou všechno stejně sračky a kdo ví, možná to opravdu jsou jen takové nekvalitní citové splašky, Ale co už, nějak ten volný čas trávit musím, ne? A navíc, nebýt toho psaní, tak... zkrátka mi to mění život a rozhodně k lepšímu, takže dá-li Bůh a já budu zdravý, hodlám určitě pokračovat. Na delší články a povídky jsem zatím zanevřel a to hlavně z časových důvodů. Je mi to moc líto. Próza mi je bližší, než poezie a též se s nabubřelostí sobě vlastní, domnívám, že mi jde o něco lépe, než ty básničky, ale zkrátka a dobře nestíhám. To samé platí i pro porno povídky, dle ankety na mém blogu jsou stále a "překvapivě" mou nejčtenější tvorbou, ale bohužel, prozatím se k nim patrně nevrátím, přisprostlé básničky vám budou muset stačit.

Jediné, co mi na blogu opravdu chybí, je možnost vstoupit do "Autorského klubu", ano to mě opravdu štve.

PS: Psaní blogu je o mnoho lepší a zábavnější, než celé dny vysedávat u něčeho tak zbytečného, jako je televize.

Pro usnutí

Další tajuplná bavlnka rozkoše

padá ladností uvolněných listů

po větru hebce ze stromů snášejících se k zemi,

tvé rty opět beze slov mluví,

pootevřená jsou tak svůdně,

až dech se tají,

zřekl jsem se ho,

dýcháš přerývaně, přesto mocně a významně,

vzdycháš, sténáš,

milostně naříkáš,

tvé dlaně i prsty tělo mé objaly

a nehty nedlouhé pronikly pokožkou

do mých starých,

nemohoucích kostí,

bolí to, přesto jsem opojen

poctivou dávkou neuhasitelné vášně,

blaženost nás naplňuje a prostupuje,

všechny ohně Světa

chladivým obvazem jsou,

srovnám-li je s mým nitrem,

to přeplněné něhou rozkvetlo v tento vzácný okamžik,

žhne po tobě,

proměnilo se

v dar věnovaný tvé touze i chtíči,

zakláníš hlavu,

oči,

drahokamy zorniček

pod víčky nedobytně jsou schovány,

co tětivu luku napínáš svůj chrám,

tělo pudem po hříchu rozohněné,

prsty u nohou nevědomky v pěsti zatínáš,

brány Edenu kopnutím rozevírám

a ty, holčičko

medově voňavá,

neváháš,

bez meškání do nich vstupuješ.

Úsvit

Hle,

podívej,

v jejich očích svítá a ještě rozespalé jitro se probouzí,

když těla jejich nahá, touhou promámená,

v sobě propletená transcendentální vášnivostí,

v řece lásky a vzájemné odevzdanosti,

voňavě se topí,

pohřbí je spolu,

snad.

Medusa

Tvá mysl točí se na kolotoči

poháněném čirou rozkoší,

ve svůdných šatičkách s laclem,

pod nimi obnažená docela,

přede mnou ležíš a paže

po vzoru Ježíše rozpažené máš,

oči tvé mnohobarevné právě

obrací se k nebeským modráskům,

přestože to, co právě konali jsme

do osidel po hříchu pekelných

spíše se hodí, jak praví mravokárci,

tělíčko ladné, Pane odpust mi,

snad před pár měsíci ještě dívčí,

dávno však už není nevinné,

zkoušce s bolesti podrobil jsem,

to s náklonosti k tobě Meduso spanilá,

ty jsi však bolest ve slastný nektar

s vášní v jednom mžiku proměnila,

připomínáš mi modlitební oltář

a také jim jsi, to musíš mi věřit,

každičkou část tebe, již polibkem

ochutnal jsem bez váhání, vím

jak chutnáš od hlavy k nohám,

díky tobě poznal jsem moudrost,

že bolest a slast sestry, dvojčata jsou

a tak dobře jim je, když spolu jsou,

ztěžka se ti mluví, slov ale třeba není,

nádechy a výdechy znamenají více,

než jen pokřivené a neslyšené věty,

což ztratí se v rejdu událostí všedních,

já žiji pro přítomnost a pro nic jiného,

srdce buší mi touhou, chtíčem plápolá,

jeho hříšnou podstatu s láskou daruji ti,

hvězdy ještě nesvítí, i Luna kdesi toulá se,

žena plachá přec divá, bičováním znavena,

v náruči mé již stárnoucí, ukojena, usíná.

Kožený nápřah

Kéž by čas běžel stejně tak rychle,

jak peláší mé myšlenky,

v nich už totiž jsem jen s tebou,

objímám tě, hladím a líbám,

přímo tě svírám ve své náruči

tak pevně, jak to jen jde,

ani nehledím, zda dýchat můžeš,

činím tak do foroty pro chvíle,

až budeš zase pryč a já znovu

budu se cítit sám a opuštěný,

snad působím co ješita, ale

roztoužený muž přece musí

jevit určité známky sobeckosti,

jak může být za beránka, když

on je tady a ty někde tam,

v dáli, za horizontem, v nedohlednu,

vždyť dál už jen Slunce musí být,

či Venuše, ze které prý pocházíš,

anděli a ďáble v jednom těle,

jak můžeš být tak daleko, když

slyším tlukot srdce, v němž alespoň

nepatrně titěrné místečko

pro mou maličkost snad nalezneš,

skoro cítím tvou vůni a na rukách

ještě rozeznávám přítomnost

pokožky tvé a ani se neodvažuj

pomyslet na to, čím ústa má oplývají,

rty mé zvlažují zbytky té lávy, již

studánka tvá darem poskytla mi

toho dne a noci, kdy úplněk

slavil svůj vzácný, obscénní hodokvas,

to zas jednou Bůh raději se nedíval.

Luně

Jako slza v rosí moci,

co objímá trávy stvol,

má duše lká po noci,

slyš lycantropův bol.

Lidská duše, tělo vlčí,

kdo tomu tak hořce chtěl,

nazí svědci plaše mlčí,

sousoší dvou nahých těl.

Po nocích se hrdě toulám

a pro objetí úplňku,

do tváře ti teskně volám,

skrze stigma úponku.

Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek

Naškrábal jsem anonymně,

vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,

píše se v něm autoritativně,

ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,

zprávu do prázdné láhve vloženou,

do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,

nedbaje toho že prý muži nepláčou,

na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně

pochybovačně hledím do řeky slzné,

konečně teď bude snad všeobecně uznáno,

to co už předtím, zdálo se být jasné,

nechť každému jest tedy důsledně řečeno,

že na špetku pláče mají muži rovněž právo,

když žití jeví se zničehonic coby smutnost,

to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,

též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,

hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,

krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,

zoufalství a vztek v bratry se spojí,

zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,

to se pak náhle nedivte vážení,

rčením právo upřeli jste mi na brekot,

teď vadí vám mé tvrdší ražení.

Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?

A tak tu sedím, kéž Luna to ví,

vzduchem nese se modlitba,

kdo mi na můj morytát odpoví,

ví kdosi, kde stala se chyba?

Ten děla to a ten zas tohle

Již dlouho jsem nezplodil žádný názorový článek a tak se o to pokusím právě teď. Tak tedy, jedním ze základních motivů lidské existence by měla být osobní realizace. Já se nyní zaměřím na realizaci pracovní.

Každý z nás se musí nějak živit, pokud tedy nespoléhá jen na sociální dávky a státní příspěvky. Jsou povolání, ke kterým lze a dle mého názoru by se i mělo přistupovat jako k poslání. Ano, mám na mysli vědce, lékaře, záchranáře, hasiče, policisty a tak dále. Je už pak na každém jedinci, jestli své zaměstnání jako svá poslání skutečně vnímají. Následují povolání psychicky a fyzicky velmi náročná, zde bych zařadil horníky a zaměstnance v různých továrnách, elektrárnách a v provozech, kde při sebemenší neopatrnosti, či zanedbání pracovních úkonů, ale také třeba i vlivem špatných okolností a nešťastnou náhodou může dojít k újmě na zdraví, případně i k úmrtí. Pak jsou pracovní pozice, řekl bych běžná, kam lze zařadit většinu výdělečné činnosti, od řemeslníků, pracujících ve službách a například prodavačů v obchodech. Na některé druhy zaměstnání se veřejná společnost kouká trošku s despektem (např. popeláři, výkopové práce aj.), jiné jsou dokonce vnímány spíše s notnou dávkou pohrdání (prostituce, porno průmysl). Proč ale opovrhovat těmito lidmi? Někdo nám ty vrchovaté popelnice vyvést musí, že? A nebuďme pokrytci, jestli se občas jukneme na nějakou tu prasečinku, musíme počítat s tím, že tu sprosťárničku musel logičky někdo natočit a někdo v ní vystupovat. Někdo to zkrátka dělat musí, dalo by se říci.

A teď trošku vážněji. Zvláštním druhem profesí jsou ta, která mi připadají naprosto zbytečná a mnohdy mě i obtěžují. Začnu odlehčeněji a úsměvně. Jsme národ úředníků, jak známo. Na konci loňského roku jsem díky Bohu byl již naposled u komise ČSSZ (Česká správa sociálního zabezpečení) ohledně nároku na důchod, který mi byl k mé radosti ponechán, a též mi bylo doporučeno, abych si opětovně požádal o průkaz výhod ZTP, který mi byl před lety odebrán. Na dotaz, zda budu muset znovu oběhávat všechny lékaře, jsem byl uklidněn, že stačí podat žádost na Úřadě práce. Na příslušné dveře pracovního úřadu jsem tedy klepal už zhruba za 15 minut, vyzvedl si formulář a hned po Novém Roce jsem na stejné dveře klepal znovu, to už ale s vyplněným glejtem a s fotkou, na které mi to až neuvěřitelně sluší. Bohužel mi ale bylo řečeno, že fotku zatím nepotřebují, že to musí poslat na ČSSZ a až potom se bude vidět. Inu čekal jsem, zhruba čtvrt roku, poté se písemně ozvali s tím, že na průkaz mám nárok a bude mi tedy vystaven. Znovu jsem tedy ťukal na stejná dvířka, kde mi ale po odevzdání mé úchvatné podobizny bylo řečeno, že ten plastový průkaz se přece musí nějak vyrobit ne? A že pak musím dorazit zase, tentokrát však do jiných dveří. Z práce vím, že výroba podobného průkazu zabere maximálně několik minut, ale budiž, čekal jsem tedy dalších 14 dní, ale stálo to za to, no, i když… Po čtyřech měsících jsem tedy vítězoslavně držel v ruce svůj ZTP průkaz. Pak mi ale spadla brada. "Máte ještě nárok na kartu do auta, kvůli parkování, když vás někdo poveze a tak, ale to musíte s fotkou na sociální odbor Městského úřadu, tam vám ji vystaví," usmívala se na mě úřednice. A já si uvědomil, že jedna malá průkazka a jedna o něco větší, papírová zaměstná v podstatě 5 lidí, v pěti kancelářích, na třech různých úřadech. No uznejte, není nám tady blaze?

Nyní už ale zcela vážně chci zmínit povolání, která se jen nejeví jako zbytečná a nepotřebná, ale ony taková zkrátka jsou a je velmi smutné, že jejich provozování postiženým lidem vážně ubližují, nebo jim alespoň otravují život. Nejprve k tomu otravování. Znáte to, jste v práci anebo doma něco kutíte a najednou vám zvoní telefon, neznámé číslo a vy už víte, že tento telefonát bude zcela zbytečný a jeho realizace bude ztrátou vašeho času. Můžete zvonění ignorovat, ale vám to nedá, co když je někdo z blízkých v nouzi a volá z půjčeného telefonu? Mačkáte zvedací tlačítko a už slyšíte, "Dobrý den, já jsem ten a ten, zástupce firmy blablabla a budu vám mlejt hovna do hlavy, abyste si pořídil něco, co fakt nepotřebujete." Jasně, stačí zavěsit, poslat milého zástupce firmy (či operátora) do řiti, ale proč tohle sakra vůbec existuje? Hele popeláře se většina z váš štítí, ale co si mám myslet o člověku, který vystudoval střední, nebo i vysokou školu, aby se živil tím, že cpe lidem věci, které nepotřebují a nechtějí? Dobrá, telefonáty jsou otravné, ale stiskem jednoho tlačítka se dá situace vyřešit. Mám tu zkušenost, že věta "jsem v práci a už mi nevolejte," celkem zabírá. Může ale být hůř, s lidí se dost často stávají skutečné hyeny. Ano hyenismus, jak jinak nazvat to, když se studovaný člověk nechá zaměstnat u firmy dodávající domácnostem například elektrickou energii a plyn, vytipovávají si staré zákazníky konkurenční firmy a s falešným průkazem za ně se vydávajíce, nutí podepsat ty nebohé a sotva mžourající stařečky přecházející smlouvy se záminkou, že se jedná o nový ceník společnosti stávající plný zajímavých slev. Nepřijde vám to až zvrácené, že tyto mnohdy vysokoškolsky vzdělání zaměstnanci podstupují firemní školení, jak z těmito chudáky hovořit, jak vystupovat a jak se k nim chovat? Dovolím si být vůlgární, raději dám polibek opilému a umouněnému kopáči, než bych podal ruku téhle vysokoškolsky vzdělané svini. Takovému hajzlovi bych narval jeho maturitní vysvědčení, či vysokoškolský diplom do zadnice tak hluboko, že by mu předem vložený konec lezl krkem.

Chápu, že každý se musí nějak živit, ale proč se snižovat k takovým podlostem a kruťárnám? Každý se z náš se přece může živit poctivě, že?

Blouzníš, šeptla mi do ouška…

Když byla poprvé obdařena dospěláckým výpraskem, z pod jejich očních víček pomalinku odkapávala vodička průzračnější a čistší, než pramínek potůčku vysněný v dětské říkance. V tu chvíli byla pokřtěna vesmírnou samozřejmostí nadpozemské mrákoty a halucinace do básnických sbírek nikdy nevetkaných. Přímo se zalykala slastí, přestože její bochánky hořely v plamenech po úderech bičem. A tu si i poslední pánbíčkář uvědomil, že nebe hoří sírou a peklo chladí jako kefír, když se zatoulané dítko spálí od Sluníčka. "Vykašlejme se konečně na modlitby a dejme vale bohoslužbám za toho, či onoho, dělejme to jinak, podle svého uvážení, to radím vám," řekl jeden. "A jak jinak, příkladně?" mudroval druhý. "Nevím, ale co třeba tahle?" řekl první a podal druhému ruku. Ruku, která ho dotykem neuzdravila, ani ho neučinila nesmrtelným, ale přesto krásně hřála. "Prší, podívej." Mládí ve svých rukách svírám, přesto že stár začínám být. Můžu zemřít, nebo musím žít?

… a já si uvědomil, jak moc jí mám rád, jen tak, z čiré přirozenosti.

Hořkosladký štípanec

Sladkost na rtech mám,

stopy tvých vřelých polibků,

ten poslední je nejčerstvější,

tíží ho nevyslovená hořkost,

to protože jsi odjela do dáli

a už teď mi sakra chybíš víc,

než má vlastní ruka, ta zdravá,

do pahýlu ladně nezakroucená,

tolik krás do pár hodin vtěsnaných,

jako v Pokoji Římě, boží to příběh,

spousta emocí, čarovně silných,

čas, padouch, utíkal tak zběsile a rychle,

přitom v práci a ve škole se tak vleče,

radovat bych se měl a také tak činím,

avšak stejně tak zalykám se strachem,

tou krutou a nestoudnou obavou,

že nespatřím tě více, pak žalem zemřu,

načež ty, dle slibu do písmen vepsaného,

na hrob můj přijdeš se mi vymočit,

bys vzdala holt životu i jeho sestře smrti,

jsou zkrátka dny, kdy je všechno Sluncem zalité,

ale už zítřek může být dnem, kdy se nedaří.

Štípni mě, nebo mě kousni do stehna,

ještě teď tam mám od tebe modřinu.

Máry, nebo pelech neřesti? + Můj ty oh

Nemusím nutně stát se tebou,

jen už chci cítit náruč hřejivou,

alespoň na hodně krátký čas,

v očích tvých krásy Světa jas,

tvá rosička ze studánky voňavá

bude na den moje vodička živá,

tvůj dech stane se mým vzduchem,

úsměv propluje modravým nebem,

pospěš si, neotálej a neváhej,

než do hrobečku mě položej,

nemusím být tebou,

jen už chci být s tebou.

Můj ty oh

(Somnia)

Nemusím tě znát,

jen už chci s tebou být,

alespoň na krátký čas,

než budu v zemi hnít.

Zřím v očích tvých

krásy Světa jas,

už s tebou chci být zas a zas.

Tvá rosička

ze studánky voňavá

živá vodička,

cítím, jak mnou cloumá.

Tvůj dech

se stane mým,

tvůj úsměv

ve světle vidím.

Pospěš si,

neotálej a neváhej,

než do hrobu mě položej

a ty nevrzneš si.

Nemusím tě znát,

sakra já šukám tak rád!

Dílo vzniklo z bujaré komunikace Akima a Somnii. Jak to vidí Akim a jak si Somnia myslí, že to Akim vidí.

Lolita

Předtím, než usnu dnes večer

a oči své v temnotě utopím,

v záři paprsků Luny zřím obraz

tvé tváře do úsměvu zahalené

tak magickým kouzlem, co zraky

mé ponoří do snů tajuplných,

magicky čarokrásných a vzácných,

v myšlenkách pohladím tu tvář,

i v červáncích plachostí obarvenou

ji bez meškání a vřele políbím,

ty v pelíšku svém, v ten samý čas,

snad zachvěješ se žárem blahodárným,

to když po paměti na svých bedrech

ucítíš hřejivou náruč paží mých,

pro tebe rozpažených má malá Lo,

hříchu můj tak vroucně milovaný.

Věnováno Vladimíru Nabokovovi a Lolitě

Nanebevzetí volnomyšlenkářské šlapky

Voda teče vzhůru nohama,

ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,

asi se jí lepí smůla na paty

na nohou, které ji uťal čas,

hodiny tikají nazdařbůh pozpátku,

až z toho mají tiky,

všichni to ví, to jen člověk,

to jen člověk to nevnímá,

je slepý vůči životu,

slepý víc, než slepíš,

který bere nohy na ramena,

krčí se pro záda shrbená,

trpí hadí skoliózou, sykot

se ozývá echem z dutin,

z dutin stromů, těch svědků

staletých, hle jak ustaranou

hlavu mají z toho všeho

koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,

koloběh je asi

hyperaktivní ňouma lehce

oděn do šatů s lidskou tváří,

ale vlka neošálí, ten má

mysl pevnou, nezkalenou

láskou a citem, ten myslí jen,

jak urvat si trochu Světa pro sebe,

v očích se mu jiskří,

jak drobásky, co má Slunce po kapsách,

poslyš to chřestění, zní tak libě,

když se panna udělá

a pak modlí se každý den,

aby na to zapomněla, ale

to nelze, Boha neudoláš

jedním otčenášem,

strč prst skrz krk,

to na něj neplatí drahá,

klekni si a modli se,

však s plnou pusou se nemluví,

víš moc dobře, co mám

na jazyku a můj jazyk má

pěnu u huby, zvoní blahem,

přestože jektá zuby

basta fidli a basama fousama

práská kníry do kočárů,

už je na nás krátkej,

celej Torquemada, chudák

nepochopil základní teze,

pravidla hry nejsou přece

nikdy pevně dána, ani

sůl není dost slaná, to se ti jen

oči mží z únavy, vždyť musí

celý život sledovat ten tok dějin,

který má vlastně taky co dělat,

aby to všechno včas stihl,

má napilno, bere dráhu kvapíkem,

nemá čas pokecat o tom,

že minulost, přítomnost a budoucnost

je tatáž osobnost, jen

pokaždé má jiný havelok,

jednou šedý, jindy černý,

však nikdy ne podle módy, kdepak,

ta holka na módu nedbá,

má jiný starosti, ani na sex nemyslí,

ta už má dávno odskákáno,

raději se jen tulí, jako kočka co ví

o malichernosti zpráv o konci bytí,

všichni jsme otroci vlastní touhy,

ženoucí nás soukolím osudovým,

přehazujíc si nás, jak horký brambor,

femme fatale není nikdy kráskou,

naopak,

to není o kráse, ale o vůni,

na jejím těle najdeš pokaždé

nějaký ten zřetelný kaz,

to jen kunda jí voní tak pronikavě,

až to nejde vydržet a

rázem se jde do mdlob,

ze kterých není návratu,

jedná se o jistý druh nadlidského

eroticko sexuálního kómatu,

poté následuje ejakulovaná smrt,

to milosrdné a božské uvolnění,

kdy všichni ti kanou

a volají po tvém návratu, ale tobě,

tobě už je dobře,

červíčci se o tebe dobře postarají,

každý přece musí něco jíst.

Studánka, ze které chci v budoucnu pít

I v korunách stromů vidím tvoji tvář,

snad proto, že mi tak moc chybíš,

nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,

já v tobě anděla přesto mám, víš,

tuším, že dokonalá nejsi a nikdy nebudeš,

přesto kus srdce svého chci ti darovat,

občas je ti fakt těžko a na Svět se naštveš,

před hnusem žití zapomněli tě varovat,

ty v bolesti sem tam vidíš spásu svou,

mě však s tebou neskonale blaze je,

tu černobílý obraz vybarví se krásou,

když tělo tvé nahé změní se v peřeje,

co balvany těžkostí v oblázky promění,

i já celoživotní nemotora mohu se smát,

chyb mám, až to bolí a stěží se to změní,

ve tvé blízkosti však ničeho nechci se bát.

Kalvárie včera, dnes i zítra

Kdosi v nitru mém

srdce a duši separoval,

šílenství svévolně

myslí mou proplouvá

s hrubostí a bezprizorně,

proud kalné krve

požírá poslední kusy

nemrtvého Slunce,

v částečkách třpytu

škvaří se dobrovolně

snad už jen domnělá

touha po volnosti a svobodě,

žene mě setrvačností kupředu

skrz steny, které pláčem vzlykají,

k hovnu nám zcela je

rozum a taky cit,

když po vzoru obětiny

dereme se stádem vpřed

nehledě na drahocennou

výjimečnost jedince,

jedinečnost osobnosti i charisma,

to veliké přítěží je pro dav,

co semele vše strojovitě

a bez náznaku lítosti

zhodnotí tě, ne po zásluze,

nýbrž podle znaků povrchních,

máš-li kroužek v nose, pak

vyvrhel z tebe musí být a není-li,

je třeba ho z tebe udělat.

Lakmusové zorničky

Až konečně zešílím,

na hruď hlavu svou ti položím,

rytmus tlukotu srdce tvého

zbaví mě snad jednou provždy

prokleté, všepohlcující nejistoty, jež

skrz mramor vyklíčila z dechu bolestného,

navzdory dnům probděných v zapomnění,

i těch prosněných a v chůzi polomáčených

v jiskrných odlescích suicidálních myšlenek

obarvených lucidním šílenstvím

transdemálně nakaženým plytkostí formy

a nedostatkem infinity pro lidských kroků,

pak už se jen jednou nadechnu,

v nahotě procedím zbytky

svých animálností okořeněných slin

a v úkrytu tvé otevřenosti, v klidu zesnu.

Rosénka

Ipsace je subjektivní

a veskrze svévolné lpění

na jedinečnosti a unikátnosti

erotické touhy a chtíči po sexu,

světelný tok zbloudile proudící

rozštěpeností mé bídné duše,

chybí tu už jen kouř z cigaret

a tvá lačností otevřená ústa,

ta by ale vše pokazila, patrně.

Za zvuků přírody

Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,

přirážím a tvá květinka polyká můj falus,

tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,

že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,

ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje

chtíčem zmáčené lístečky, tou svatou bránou, co jako

Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,

jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,

darovanou v trysku hebkosti tvého líčka,

tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,

andílku,

jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,

po pravdě, která podobá se Satirikonu a

voní směsicí mé smetánky a tvého nektaru,

směsicí, jež symbolizuje lidskost,

lidskost jako věc primární,

lidskost ve své mezihvězdné podstatě,

lidskost důstojnou,

nezesměšněnou,

netabuizovanou,

takovou, která se nehrbí před

pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,

nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla

do mozků vražena pomocí otráveného šípu,

propagandou slušnosti, či náboženskou rádoby střídmostí,

všemi těmi aspekty, které se Světem šíří rychleji,

než mor sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já a

církevními dogmaty, které páchnou,

až se z toho chce zvracet,

nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,

co život značí, ukáplo ladně na palouček,

lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,

hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,

zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče,

krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde

srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,

mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce

zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje

JÁ,

to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře,

JÁ neunesu ji,

mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného,

hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,

vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,

majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy,

ponurost v mých očí je výmluvným gestem

rozštěpenosti mé zpustlé a neukojitelné duše,

tak sbohem má drahá,

tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná,

má milovaná a jediná,

už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,

samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají ani šajn,

souditi mě mohou, viník však zůstane

nepotrestán,

neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých

zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb

právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.

Na Světě je přece tak krásně

Miloval ji nepředstavitelným způsobem,

při její kráse a veskrze kladných vlastnostech

ji měl za pravého anděla,

byl s ní šťastný jako nikdy předtím,

ještě v čekárně u lékaře se domníval,

že jde o jakýsi urologický problém,

pak ale přišla diagnóza,

doktor zvážněl a pronesl polohlasně,

"máte tripla, človíčku, co s vámi?"

Udělalo se mu lehce nevolno,

byl jí celou dobu věrný,

takže nebylo pochyb,

příčina nákazy byla zcela zřejmá,

andílek byl infikován na diskošce po třídním srazu střední školy,

rozdala si to v tmavé uličce mezi záchodky s neznámým borečkem,

který to na parketě uměl náležitě rozbalit,

ani v přírazech nebyl dvakrát opatrný,

vzal si ji zezadu,

přičemž v ruce svíral cop kaštanových vlasů,

to ji rozhicovalo k nepříčetnosti,

prožila svůj nejsilnější orgasmus v životě,

zhruba po hodině výslechu se mu ke všemu přiznala,

zlomila mu srdce,

ztratil smysl života,

a to si ji předtím chtěl si vzít a počít s ní potomka,

nyní měl sto chutí začít po ní metat vlastní hovna,

ale ženu přece ani květinou neuhodíš,

tak se jen tiše rozplakal do nočního ticha,

vlastně to ani nijak neskrýval,

druhý den ráno ji nalezli mrtvou,

udusil ji polštářem šeříkové barvy,

na větší zvěrstvo se zkrátka nezmohl,

ani při následném zatýkání nekladl žádný odpor.

Křídla z druhé ruky

Opilost coby projev procitnutí,

zní to tak hloupě a protikladně,

avšak někdy je až příliš těžké,

ubránit se snadnému úniku

hledaného v tekuté náruči

alkoholového opojení, rázem

je přece naprosto lhostejné,

před čím tak zbaběle prcháš,

důležitější je utéci dost daleko,

cinkot skleničky ujistí tě, že

nevyřčené těžkosti a strasti

bolestivě hyzdící bedra tvá,

mohou najednou zdáti se lehčí,

než pírko, do kterého jsi právě

ledabyle fouknul, letí vzduchem

a tvá mysl letí s ním, jak snadné

je políbit ta vláčná ústa, která se ti

s úsměvem nabízejí a ty přece

tak rád podlehneš, bez výčitek,

ty mi račte ordinovat až druhý den,

pro dnešek jsem králem večírku,

jsem pouhým oparem své vážnosti,

lehkost žití vychutnávám si rád

v poctivých douškách, lokám,

kašlu na pilulky přeplněné hořkostí,

alespoň na pár krátkých chvilek

půjčte mi křídla andělé z nebes,

náhle Svět utichá, točí se dokola,

ulehám, či umírám, žil jsem vůbec

a není to nakonec vlastně úplně jedno?

Prostě mi prosím ještě nalijte panáka,

moc dobře přece víte, co mi chutná.

Pomodli se a všechno bude fajn

Bránu nebeskou i

vrata pekelná

odemyká ten samý,

univerzální klíč,

neštěstím je, že

lidé si to neuvědomují a

pod tíhou primitivních dogmat

mění Svět v černobílou, zlou vizi,

smrdutě a vroucně žhnoucí kotel

plný svárů, podlosti a nenávisti.

Luční kvítí

Ku prospěchu věci,

mám důstojnou erekci,

lístečky čtyřlístku líbezně zkrášlují

prstíky nožky tvé a vůbec se neptají,

jak mučen, týrán a trýzněn jsem surovostí,

jakou osud nás rozdělil, kéž shořím bezbrannou šíleností.

Sperma na koktejlových šatech

Na podlahu tmavý koberec rozprostřu,

hvězdami zlatými jej posázím,

ve frcu za babku jsem je pořídil,

i ten tepich je odtamtud,

svlečenou si tě na něj položím,

snad durdit nebudeš se tak moc,

až pak budu v tobě a s tebou,

vlastně oba dva nás pohostíš,

doktora Jekylla i pana Hydea,

kdo potěší tě dřív, netuším,

možná bude ti to putna,

máš přece ráda překvápka,

jen se usměješ, dáš oči v sloup,

pevně doufám, že blahem,

asi si maluji život na růžovo,

když do tvých očí kreslím si

bláhově svou vysněnou budoucnost.

Mohu tě pozvat do honosné restaurace

na buřta s cibulí v octovém nálevu?

Vlčí blues vyškubnuté z čítánky

Z květin věnec se vije,

na Měsíc vlk hlasitě vyje,

do dna pivo s chutí se pije,

převesele s chlastem se žije,

největší slastí Světa je onanie.

Král černé hvězdy

Hvězdičky temnosnubně zářící za světlem,

sálají, ve tvých tvářích ukryty,

nikdy nespí, nechám si o nich zdát,

ačkoliv je zrovna nevidím se smát,

blaženost duchaplné revolty,

skládačka dějů a slov barevných,

do zvuků a tónů máš je vepsané,

tajným písmem zručně protkané,

v písních procitáš z časů minulých,

nic z tebe nebylo jen mdlým fragmentem.

Věnováno D. Bowiemu

Mízu v duši nenačechráš

Mohutnost staleté sekvoje

nezlomně odolává dešti a větru,

rozvážně se v tanci komíhá,

v náruči hlídá si ostrost jehliček,

co nebodají nikoho u srdce,

zloba z ní nesrší, je totiž dámou,

co v kořenech nese tíhu Světa

a její šarm uzdraví všechnu bolest

mnohdy až zbytečně trpkého bytí,

človíček radostný v nohách jejích

kochá se malebnou krásou přírody,

pocit má, jako by veškerý ten půvab

ve své hrsti pevně, přec šetrně svíral,

pohlédne nebi vstříc, štěstím obdařen,

úsměv zářící rozpustile jeho tvář zdobí,

pokouší se kmen, tělo té dámy, obejmout,

líbá její pokožku v kůře snad začarovanou,

jediného kazu, ni chybičky viditelné

není si vědom, jedinec v lůně přírody,

na protilehlé straně, jen kousíček od něho,

na větvi téhož stromu, nehybně a trpělivě,

na počest osudu a po vůli moci nejvyšší,

poklidně človíček druhý, po ztrátě iluzí, visí.

Diskuse pod článkem

Človíčku maličkej z podstaty zamindrákovanej,

už se zase hádáš a láteříš,

vzteky můžeš puknout a kopeš kolem sebe,

jak ten malej harant, usmrkanej parchant,

už ti znovu něco nevoní,

můžeš se zalknout vzteky, nadutě se domníváš,

že všechno víš a všechno znáš, v tom máš jisto,

už ti zas není něco recht,

chudáčku ubohej, informací máš tak málo a ještě

k tomu z druhé ruky, ale prosazuješ je až do krve,

už ti opětovně berou iluze,

tvrdí ti, že svobodu je třeba si hýčkat, ale tobě

blbečku bylo v totalitě líp, o nic ses starat nemusel,

už se ti opět tají dech z toho,

jak jdou věci šejdrem, ty za to nemůžeš, to ti cikáni,

politici, uprchlíci, teroristi, feťáci a Bůh ví kdo ještě,

už je ti konečně zcela jasné,

že ty jsi dokonalost sama, jedinec bez chybičky, jenže

Svět je tak zkurvenej a ty nemáš šanci se v něm prosadit,

už ti snad došlo, že to není tak,

jak si nafoukaně myslíš, že za to může kde kdo, jen ne ty,

ani náhodou, za všechno to svinstvo může tvá neschopnost.

Uděláš s tím něco?

Propletenec

Ruce mé zas touží

tvému klínu sloužit,

patřit mu tak, jako

kvílení vlčí připsáno

je svitu měsíčnímu,

to pro jeho neutuchající,

chlácholivě omračující

glanc, jas a třpyt

zračící se v osudovém

tanci očních panenek tvých

plameně rudých,

ohnivě stáčejících se hrdě

k temné a uhrančivé

vznešenosti superúplňku.

Sním, či bdím?

Sfoukni prach z perutí

Sedíme spolu na paloučku

ty a já

lístečkům z herbáře podobáme se

do očí hledíme si významně

ty a já

ruce a prsty propleteny v jeden stvol

úsměvy zdobí nás, polibky sbližují

na Světě širém souzníme Slunci na dohled

ty a já

čas plyne jinak, zrychleně, ale to my nevnímáme

hltáme sami sebe, pohledy, doteky, harmonie nahoty

konejší těla naše souzvukem vesmírného spočinutí

hedvábné jsou rety tvé, když chutnám je, ležíme v objetí

ty a já

slovy šetříme, mluva je zbytečná v tento okamžik

vše by jen všechno pokazila, emoce a city by se v nich ztratily

jako mřenka z jezírka, jehož hladina leskne se coby zrcadlo sluneční

majestátnosti a hedvábným mráčkům na obdiv, je tak snadné

si do nich lehnout a v mazlení mysl ukotvit, jeden vzduch dýcháme

ty a já

v magický svátek proměnil se tento den, přestože žádný den není obyčejný

dnešek voní o notný kousek víc, kouzelné aroma zdobí jeho velkolepost

v slzičkách třpytí se veškerá krása Světa, podívej, jak z travičky skáčou dolů

a mlčky mizí kdesi v zapomnění všedních dnů do země pečlivě uschovaných, umřeme

ty a já

ano lásko má, anděli bez křídel, jednou zakopou nás hrobníci do země, či na uhel spálí,

s tím těžko dá se hnout a bránit se tomu nelze, tím ale není třeba se trápit v tuto chvíli

naše počínání otupí tikot hodin, ručičky bojácně zastaví se v okamžiku, srdce vyměnili jsme si

ty a já

unikneme hravě každému zlu, proč mluvit v čase budoucím, již se tak stává, nač tajit to a zapírat

hříchem je, tím jsem si jist, hříchem je nazývati hřích hříchem viděný jen lidským okem, procitáme

ty a já

stačí zavřít oči a nechat se unášet tou mocně divokou vlnou, vše je tak čisté a ryzí, když se milujeme

ty a já.

Ona

Náhle a zčistajasna zjevila se přede mnou, sedíc na ošuntělé sedačce rychlíku valícího se odněkud nikam, po vůli mlžně vábivé mlhoviny, stala se bohyní jen pár okamžiků před tím, než spatřit jsem ji směl, však ještě dřív, vcházeje do hrkajícího se vagónu, co z rozkazu stařičké lokomotivy šinul si to letní, do tmy zahalenou krajinou, jsem věděl, že časové jednotky odměřující naše, snad v realitě plovoucí osudí, počaly tikat asynchronně s vesmírnou jistotou a předurčeností. Neznaje zatím jejího zhmotnělého obrazu, toužil jsem po ni již po vůni, co nesla se časoprostorem vstříc mému chřípí tak horlivě, až motolice popadla mě do svých pařátů a cloumala mnou nelítostně, majíc mě patrně za panáka, loutku z hadrů ušitou, vláčila mě tou monstrózně se pochybující místnůstkou a mrštila mnou přímo do spárů tohoto svůdného anděla, těla tak vábivého, že nepodlehnout mu, rovnalo by se popření všeho, co může se zdáti alespoň zrnkovitě logické. I ona už věděla, že není jiného východiska, než spojit naše fyzické žádosti v jeden milostný celek, naše jednotlivé a osamocené bytosti rázem ztratili důvod existovat, nebudou-li uzamknuty zámkem osudovým do souměrného průletu skrz pospolitost světelnou a molekulárně požehnanou. Naše pohledy už prvním okamžikem prohořely v lávovité excitace jednoho pro druhého předurčené nekompromisnosti. Sedě, spočinul jsem v její přítomnosti, svíraje ji od počátku svým potutelně plesajícím, přesto uhrančivě lapajícím pohledem, co v bezednou tůň se proměnil, aby v jeden okamžik zamezil jakýmkoli pochybám a nenechal dopustit, byť jen teoretické možnosti na její záchranu. Byla mou, ačkoliv anebo právě proto, že netoužil jsem ji nikterak vlastnit. Však i ona nabídla se mi hned prvním, prvotním gestem, který mě obdarovala, ne tak levně a lacině, jak to činí jiné zástupkyně plemena ženského, nýbrž s ohromující hrdostí a s pýchou v srdci, odevzdala mi svou vášeň, všechny její milostné pocity, které kdy předtím prožila a prožije následně v budoucnosti, ulpěly v ten moment v mých hřejivých hrstech. Nebylo třeba slov, mlčky jsme chrlili slova a věty košatě přeplněné všemi emocemi Světa. V tu samou chvíli prolnuly se naše tužby v tužbu společnou, vzájemnou a vše převyšující. Naše sny, naše představy a naše ve fantaziích tonoucí myšlenky měnily se se rychlostí světla v realitu tak spalující a žhavě planoucí, že před ní nebylo úniku. Naše tělesné schránky vykrystalizovaly v drogové opojení, které hnáno vzájemnou potřebou a nutností ocitnout se ve vzájemném erotickém a sexuálním propojení, diktovalo sled následných událostí v rozkošnické procitnutí a znovuzrození. Přesto, že byla ustrojena, já viděl jsem ji nahou, přirozeně obnaženou a tělesně žádostivou. Celé její já hořelo v ohnivých plamenech, její klín plnil se ichorem, jenž čpěl chtíčem a lákal mě silou vše devastujícího a pohlcujícího orkánu. Nepokrytě a nestydatě nabízela mi tu manu, byť aby se neřeklo, klopila při tom hanbivě zraky k zemi, jen po očku ochutnávala mé labužnické oční odpovědi zrcadlící mou erekcí symbolizující provinilost. Hltavé výjevy našich myšlenkových pochodů rozvíjely příběh nestydatě obscénní a v perverzi ukořistěný. Každé poskytnuté gesto dokonale souznělo s gestem toho druhého. Do těžkého žaláře a na věčnost uvěznili jsme hranice našich zábran, nemajíce studu povýšili jsme milování na umělecké dílo neznající konkurence.

V tom se vlak zastavil a já periferně zahlédl na oprýskané nádražní budově název mé cílové stanice. Probuzen z mrákot, trhl jsem sebou a hnal se uličkou kvapně a s hlavou pohlcenou žárem ohně, jsem z vlaku vystoupil, hned mnou však projela palčivá, pichlavě zničující a bolestná tíseň symbolizující ztrátu kohosi zásadního, pro můj budoucí život nezbytně potřebného. Na smrt vyděšen jsem se ohlédl, jestli z vagónu vystoupila i ONA.

Čas snad vůbec neplyne, když zavřu oči, vidím ji stále, i po těch měsících a letech, má duše očividně pořád hoří plamenem, snažím se ji uhasit, ale alkohol, zdá se oheň spíš rozdmýchává. Podepisuji opět to, co už dvakrát bylo signováno.

Půlden

Až ráno vyjdeš ven a

zpěv ptáků oblaží tvá ouška,

poslouchej bedlivě prosím,

třeba v nich zaslechneš

i vytí vlčí, věř tedy, slyš,

hlas můj právě mluví k tobě,

jitro, toť přece ozvěna noci

do dne pečlivě uschována,

echo temnoty ve světlo ukryté

Sluncem, pastýřem dneška

jen na čas uloupené, cink

kapka rosy padá z výšky,

stvol trávy polaská ji a pak

na zem spustí bez meškání

ten ryzí dar, dědictví Luny,

oltáře mého, k němuž rád

modlím se s úctou a pokorou,

nechť hlas můj v podobě vytí

pozlobí slechy tvé, světice

s rumělkou na tváři, vidíš, to

červánky ti je tam vytetovaly.

Mužský menzes

Láska chimérou jest,

leč křídla má,

které toužím si osvojit,

bych mohl,

budu se trapně opakovat,

bych mohl naučit se opět

padat jen vzhůru a

s flaškou v ruce

v klidu se vysrat na

zběsilý tikot vlastních

biologických hodin.

Obrán o perutě ochranné

z kostelní věže náhle

Anael seskočil,

vzdor tomu, k nebi

zrak svůj obrací.

Lidé vymřeli

Ano skutečně, lidé patrně už dávno vymřeli, místo nich jsou tady přívrženci a odpůrci. Alespoň se to na první pohled zdá. Otevře-li, či pustíte-li si libovolné médium, jakýkoliv sdělovací prostředek, můžete si být jisti, že tato dvě kouzelná slova během několika málo minut určitě uslyšíte. Poslední dobou mám totiž takový dojem, že je snad až společensky neúnosné nebýt buď přívržencem, případně právě naopak odpůrcem, toho, onoho či tamtoho.

Dříve tady snad žili lidé, kteří měli určité názory. Co člověk, to názor, říkalo se bez nadsázky. A každý člověk má pochopitelně právo svůj názor hájit a je-li jeho v moci i prosazovat, což je samozřejmě v pořádku. Mě se ale poslední dobou zdá, že lidé (zkusme jim tak ještě říkat, snad ze zvyku) ztratili jednu důležitou a podstatnou schopnost. Kterou, ptáte se? Tou podstatnou a důležitou věcí je schopnost, případně jakýsi um respektovat názory ostatních. Všimli jste si toho také, že každé, byť jen zdánlivě malicherné vyjádření jakési názoru se rázem a nemilosrdně střetává s ostrým až vražedným odporem "lidí" majících odlišný názor? Výměna názorů, běžná a správná věc, tak to přece v demokraticky smýšlejícím společenství chodí, a je to tak dobře, určitě namítnete a já budu souhlasit. Jenže, problém nastává ve chvíli, kdy "lidé" o svých názorech přestávají přemýšlet, nehodnotí je, nejsou schopni ani té nejmenší sebereflexe a jen slepě prosazují myšlenku, která jim momentálně zatemnila mozek, bez okolků, natvrdo, všemi možnými prostředky. "Lidé" již nediskutují, nedomlouvají se, nehledají východiska a kompromisy, spíše se hádají, urážejí se, vyhrožují si, proklínají se.

Zkrátka a dobře, zdá se mi, že "lidé" mají stejně černobílé vidění Světa stejně, jako ho měli dříve, možná je to v tomto směru ještě horší. Vůbec jsme se nenaučili se tolerovat, vnímat jeden druhého, pomáhat si, učit se jeden od druhého. Občas jsme schopni se do jisté míry tolerovat, ale to je spíš jen na oko, nebo v případě, kdy se nám to hodí a hraje nám to do karet. Každý od každého čeká podraz a to je na tom to nejhorší. Bez vysokých loktů se patrně v dnešní společnosti nedá žít. Všichni házíme vinu na ostatní, na politiky, na společnost, na dobu. Ba ne přátelé, chyba není v těchto aspektech, chyba je v nás, ve způsobu našeho smyšlení a uvažování, které bohužel vůbec nedozrálo, nedospělo a je stejně nízké, jako kdysi. Naučme se vnímat, poslouchat a především respektovat i názory ostatních, ačkoliv jsou diametrálně odlišné od těch našich. Nehledejme v každé neshodě odpor, a braňme se tomu, viděti v každém, kdo s námi ne zcela souhlasí okamžitě odpůrce, kterého stůj co stůj musíme přesvědčit o opaku a převrátit jeho uvažování na "naši" stranu. Přemýšlejme o svých činech, o svých názorech, podělme se o ně s grácií a ne s umanutostí na rtech i v očích, uleví se nám, uvidíte!

Naše demokracie už nejen smrdí, ale vyloženě páchne hnilobou a mrtvolným odérem zvětralé mršiny. Ne, není to chyba politiků, ani společnosti, je to chyba každého z nás. Lidský život je ve své podstatě velmi krátké období, je obrovská škoda prožít ho s hořkostí na jazyku a s pachutí sváru v srdci. Nemyslíte?

NEVNÍMEJME ODLIŠNOST NÁZORŮ JAKO SVÁ TABU!!!!!! DISPONUJEME PŘECE ROZUMEM A CITEM!!!

Zastavárna sebelásky

Z rána odkapalo jen tolik,

aby zbylo dost i na večer,

všechno se tryskem slévá

v zoufalé, tísňové volání,

přesný zásah na komoru,

ortel smrti kypří půdu,

ale píst tluče na prázdno,

Svět už je přesycen a

stejně, veškerý jeho obsah

se ocitl v časové smyčce,

kéž by mu zůstalo alespoň

v plechu zatavené prázdno,

prošlou záruční lhůtu pírkem

ze slepého oka neseškrábeš,

rozum a cit z pouhých pahýlů

lidských končetin neupleteš.

Perlorodka

Optimista:

Občas mám pocit,

že mě miluješ jen proto,

abys mě mohla tajně nenávidět.

Pesimista:

Občas mám pocit,

že mě nenávidíš jen proto,

abys mě mohla tajně milovat.

A čas ubíhá nemilosrdně rychle.

Časokaz

Ukryj prosím tělo své i duši

jen pro jednu probdělou noc

pod křídla hříšně magické temnoty

a coby dar poskytni mi obojí štědře,

rád přemluvím Časokazy, aby

naše kouzelná noc trvala věčně.

Mnohočetný myelom

Znáte to, jak to chodí, život přináší spoustu radostí, přehršle krásných chvil, ale také i dostatek strastí a utrpení. Člověk si říká, že žít s hendikepem, být adoptován, neznat své biologické rodiče, cítit se vykořeněn a nepochopen je už dost kruté pro jednu osobu. Ale nééé, osud si musí ještě víc a pořádně rýpnout.

Tenhle okamžik bych nepřál ani největšímu nepřítelovi. Od lékaře asi málokdo očekává dobré zprávy, ale když vám doktorka na chodbě jen tak za běhu oznámí, že vaše maminka, která vás sice neporodila, ale přesto vás vychovala a věnovala vám veškerou svou péči lásku, tahle úžasná osoba je vážně nemocná a to dokonce tak moc, že nejsou v podstatě žádné šance na to, aby tu krutou nemoc překonala a že se chtíc, nechtíc musíte připravit na to, že nejpozději do roka odejde z tohoto Světa, zamává to s vámi dost silně. Je to krok do neznáma a vy víte, že to neznámo bude mít hodně krutý a nemilosrdný průběh. Stojíte v čekárně jako opařený, čekáte, kdy se veškerý pohyb kolem vás zastaví a něčí hlas vám oznámí, že tohle je pouze hodně špatný sen, noční můra a vy jen spíte. Jenže probuzení nepřichází, Svět se točí dál, o vaše pocity se nikdo nestará, a vy pochopíte, že to, co jste dřív považovali za nástrahy a hříčky osudu, všechny ty posměšky, trapné situace, desítky odmítnutí od děvčat, které se vám líbily, že tohle všechno je vlastně naprostá sranda proti tomu, co vás čeká. Víte, že není čas na nářky a situace vám nedovoluje se zhroutit a schoulit se někde v koutě, musíte jít dál, sebrat se, zkoncentrovat veškeré své síly k tomu, abyste se dokázal postarat o ženu, která vám věnovala svůj život. Nikoho nezajímá, že máte nabídku na celkem dobrou práci, kterou jste tak dlouho hledali, v hlavě máte pořádný zmatek a rozhodujete se, zda do zaměstnání nastoupit, či ne. Nemáte ani ponětí, jak bude vše probíhat, do jaké míry se vaše milovaná maminka bude schopna o sebe postarat a na jak dlouho. Nakonec do práce nastoupíte, protože víte, že tahle šance se vám již nemusí naskytnout, přesto máte obavy a strach, zda to vůbec půjde.

Jak se poté ukázalo, šlo to, mamča byla první půl rok celkem soběstačná, další čtvrt roku to bylo horší a poslední půlrok bylo čiré peklo, dialýzy, chemoterapie, bolesti, tuny léků, injekce, přebalování, neustálý strach, kdy se osud naplní, do toho dvanáctihodinové šichty, denní, noční. Veškeré předešlé ústrky a životní karamboly se rázem rozplynuly a zmizely kamsi do propadliště dějin. Ale zvládli jsme to spolu, ona a já za pomoci dalších členů milované rodiny, jen poslední měsíc už to opravdu nešlo a tak jsem musel mamču dát do pečovatelského domu s neustálým lékařským dohledem. Odešla rok a čtvrt po stanovení diagnózy a zhruba necelé dva roky poté, co se objevily první příznaky v podobě bolestí zad a lehké dezorientace v čase a prostoru. A aby si mě osud vychutnal ještě více, bylo to 10 dní po datu mých narozenin. V září to budou dva roky a já až teď pociťuji, že o tom mohu psát.

Můj krok do neznáma má název mnohočetný myelom a já vám všem přeji, abyste se s tímhle zákeřným a nemilosrdným prevítem ani s jeho kolegy nikdy nepotkali. Na druhou stranu je nutno dodat, že po téhle zkušenosti mi celkem stouplo sebevědomí, zvládnout veškerou tu hořkost by zajisté nebylo snadné ani pro zdravého člověka, natož pro člověka zdravotně postiženého. Ono je zkrátka třeba si uvědomit, že lidé s hendikepem dělají to samé, co lidé zdraví, jen to dělají trošku jinak. I proto píši tato slova, ačkoliv jsem se původně zapřisáhl, že o svém soukromí psát nechci a nebudu, což už jsem vlastně i v minulosti párkrát porušil.

Prosím, neberte tedy tento článek jako projev uplakanosti a sebelítosti. Moc dobře si uvědomuji, že tisíce lidí je na tom ještě hůře, přišli třeba při nehodě o několik členů rodiny, nebo děti, což musí být nepředstavitelným peklem. Účelem tohoto je článku je spíše snaha dokázat fakt, že i člověk s hendikepem dokáže většinu toho, co zdravá osoba. Pokud se trošku více porozhlédnete na mé blogu, zjistíte, že nejsem zrovna jednoduchá osobnost, narazíte na milostnou poezii, stejně jako na pornografické povídky. Osud mi určil cestu a já po ní kráčím, klopýtám, sem tam upadnu, ale hned se opět zvednu a jdu dál. Jsem doktor Jekyll i pan Hyde, romantik i zvrhlík. Jedno vím ale jistě, život je nádherný k žití, přestože občas pálí, štípe a kouše, až bolestí omdlíváte. Upřímně všem přeji, abych těch štípanců a kousanců bylo co možná nejméně.

Pouze nahý oltář je ten pravý

Tělo tvé vysvlečené,

oltář můj tak vzácný

zas je mi pro dnešek

i pro zítřky odepřen,

příliš dlouhé jsou dny,

když modlit se k tobě,

serafínko má nebeská,

modlit se k tobě nemohu,

zlobíš se na mě právem,

to pro dychtivost po tobě

ztratil jsem snad hlavu

a srdce mé, pohleď, vejpůl,

z nepravostí mě podezříváš

a pravdu máš bezpochyby,

to věru popřít nedokážu,

přesto, nezavrhuj mě zcela,

je mi nad Slunce jasno, že

nejsem ten pravý a dokonalý,

jen prosím zůstaň se mnou

v mé blízkosti i do budoucna,

naději, byť jen maličkou udržuj,

abych spatřit tě mohl opětovně

nahou, krásnou, svůdnou a

samou roztoužeností voňavou.

Drtírna

Slinami slepené vlasy

necháváš prohořet

skrz průzor myšlenek

levných a vzácných,

topíš je v plamenech

obsedantně kompulsivních,

hořících skelnou tříští,

máš pocit, že se rozpadneš

a vlastně po tom i toužíš,

tak jako nikdy dřív, žhneš

chladem a mrazem,

co pálí tě v zátylku,

procitáš,

chlad a žár, jedna inkarnace,

svíjíš se v nahotě,

žiješ,

proč jen po doušcích?

Tápeš, váben vlastní malostí,

poklonit se zdráháš,

studem, nebo povýšeností?

Nevíš, jsi jen člověk,

ten nikdy neprozře,

smysl života nevnímáš,

drtíš ho svými pěstmi,

ztrácíš a víš,

že vždy je v tom nějaké ale.

Ahoj vykroucenej!

Na začátek několik holých fakt. Jsem tělesně postižená osoba, prostě člověk s hendikepem. Konkrétně se jedná o levostrannou dětskou obrnu. V praxi to znamená, že kulhám na levou nohu, levou ruku mám zkroucenou a její pohyb a užívání je omezeno. Také mám vadu řeči. Jinak jsem v pořádku.

Tak tedy, začnu jedním zážitkem, tedy příhodou, která se mi kdysi stala. Šel jsem po ulici a procházel jsem kolem skupinky teenagerů, bylo jich asi 12, kluci, holky, normální hlouček adolscentů. A jako bych si o to vyloženě řekl. Už, když jsem se k nim blížil, tak mi instinkt říkal, že "něco bude". "Tak co, už sis to prožil stokrát, jsi na to zvyklý, tak si pro to pojď. Stačí jen projít," říkám si. Jen nepatrně jsem zrychlil chůzi. "Ahoj vykroucenej!", ozvala se jedna z dívek, pak následoval celoskupinový smích. Rutina, jdu dál, tak jako stokrát předtím. V těchto chvílích mám vždycky chuť se otočit a říct něco jako, "víš holka, to co se stalo mě, se klidně může stát i tobě. Já to mám od narození, jsem na to zvyklí, naučil jsem se s tím žít, ale tobě se může stát jakási nehoda a můžeš skončit jako já, případně ještě hůř. A pak můžeš také potkat někoho, kdo se ti bude smát". Neříkám nic a jdu dál. Kdybych začal mluvit, poznali by, že mám vadu řeči a asi by se smáli ještě víc. Ten svíravý pocit v hrdle, který mám při každé podobné show, zmizí za pár vteřin a já začínám přemýšlet. Kolikrát v životě se mi už stalo něco podobného? Sto krát určitě. Tisíc krát? Možná, bylo toho fakt hodně. Za zmínku stojí, že nejvíce zážitků mám s diskoték, diskotéky byly vždy plné těchto posměváčků a především děvčata se v tom vyloženě vyžívala. "Chceš si zapíchat kriplíku? Stejně ti jiná nedá!!!", vybafla na mě jednou jakási opilá puberťačka na diskošce. Chtěla tak pobavit své kamarády a asi se jí to podařilo, neb na mě ukazovali a chechtali se jak diví. S díky jsem odmítl. Tyto diskopříběhy mě utvrdily v tom, že diskotéky, nejsou nic pro mě a já začal chodit do klubů, na techno party a na rockový koncerty. Disko hudba se mi stejně nikdy nelíbila. Zajímavé je, že v klubech a na koncertech se mi podobné historky nestávají. Opravdu si nepamatuji případ, že by se mi v klubu nebo na koncertě někdo smál. A to chodím mezi technaře, rockery, punkáče i metaláky pravidelně a to na různá místa. Nevím, tihle lidi asi neřeší, jak kdo vypadá. Proč to řeší na diskotékách, nevím? Vždyť i na diskotéky chodí rozdílní lidé, kteří mají rozdílné názory na život, a věřím, že většina z nich by se postiženému člověku nikdy nesmála. Možná jsem měl prostě jen pech a diskofilům křivdím.

Tak to jsem probral "posměváčky". Další skupinou lidí jsou "pomahači". To jsou lidé, kteří, když vidí hendikepovaného, snaží se mu pomoci a to ze vším a za každou cenu. "Přece tu židli, (která váží zhruba 3 kila) nepotáhneš sám, ukaž, já ti pomůžu". A už mi tu zasranou židli rve z ruky, abych se jako neunavil. Taky síla.

No a třetí skupinou lidí jsou takzvaní "chváliči". "Co, ty máš maturitu, i když jsi postižený, no to si teda machr, to já být tebou, tak to nedám". Uznávám, na střední byly 2 předměty, u kterých mě klasifikovali jinak než ostatní studenty. To byla tělesná výchova a psaní na stroji. Jinak normální student, občas jsem tedy musel profesorům něco zopakovat, jelikož mi nerozuměli, jinak prostě normál. Ne každý, kdo kulhá a šišlá, je mentálně zaostalý!!! Nejvíc mě pobavila jedna holčina, která, poté co jsem si, považte, sám zapnul bundu, pochválila slovy. "Kéž by byl každý takový, jako ty".

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že žiji normální život. Dokonce se občas najde nějaké to děvče, které má chuť se se mnou pomilovat. Je fakt, že trošku závidím pánům, kteří se na dívku jen podívají a děvče už má, dámy prominou, vlhko v gaťkách. Ale každý nemůže být fešák, že? Navíc jsem objevil svou tajnou zbraň a tou je psané písmo, to ovládám, řekl bych na výbornou. Možná vás to překvapí, ale na Světě je tolik krásných žen, které si rádi píší při zlobení. S prací je to také komplikovanější, takže určité nevýhody to obnáší. Kdo má ale dnes pohádkový život? A co vy, máte ve svém okolí člověka s hendikepem? Jak reagujete, potkáte-li ho? Smáli jste někdy, někomu a teď je vám to třeba líto?

Vůně kávy

Konečně ji položil hlavu do klína,

sedí na pohovce a je oblečená,

zatím,

on leží láskyplně vedle ní, zcela

nahý,

je mu krásně, je šťastný,

veškeré hrůzy tohoto Světa

jsou rázem nenávratně ztraceny,

nebo alespoň úplně zapomenuty,

najednou se cítí naprosto bezpečně,

výjimečně osvobozující dojem,

miluje ji, nebo je jen zamilován,

poblázněn?

Neřeší to, je mu přece tak nádherně,

začíná se hladit,

dole,

hledí ji zpříma do očí,

topí se v nich,

ona vnímá jen jeho obličej,

ví, že po ní touží, tak mocně,

však ona po něm též šíleně

prahne,

rozhlédne se, spatří symbol jeho chtíče.

No teda?

Kávové aroma ze zapálené svíčky

čechrá atmosféru v místnosti,

plamínek svíčky se jen lehce naklání.