Sladkost na rtech mám,
stopy tvých vřelých polibků,
ten poslední je nejčerstvější,
tíží ho nevyslovená hořkost,
to protože jsi odjela do dáli
a už teď mi sakra chybíš víc,
než má vlastní ruka, ta zdravá,
do pahýlu ladně nezakroucená,
tolik krás do pár hodin vtěsnaných,
jako v Pokoji Římě, boží to příběh,
spousta emocí, čarovně silných,
čas, padouch, utíkal tak zběsile a rychle,
přitom v práci a ve škole se tak vleče,
radovat bych se měl a také tak činím,
avšak stejně tak zalykám se strachem,
tou krutou a nestoudnou obavou,
že nespatřím tě více, pak žalem zemřu,
načež ty, dle slibu do písmen vepsaného,
na hrob můj přijdeš se mi vymočit,
bys vzdala holt životu i jeho sestře smrti,
jsou zkrátka dny, kdy je všechno Sluncem zalité,
ale už zítřek může být dnem, kdy se nedaří.
Štípni mě, nebo mě kousni do stehna,
ještě teď tam mám od tebe modřinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat