Naškrábal jsem anonymně,
vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,
píše se v něm autoritativně,
ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,
zprávu do prázdné láhve vloženou,
do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,
nedbaje toho že prý muži nepláčou,
na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně
pochybovačně hledím do řeky slzné,
konečně teď bude snad všeobecně uznáno,
to co už předtím, zdálo se být jasné,
nechť každému jest tedy důsledně řečeno,
že na špetku pláče mají muži rovněž právo,
když žití jeví se zničehonic coby smutnost,
to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,
též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,
hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,
krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,
zoufalství a vztek v bratry se spojí,
zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,
to se pak náhle nedivte vážení,
rčením právo upřeli jste mi na brekot,
teď vadí vám mé tvrdší ražení.
Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?
A tak tu sedím, kéž Luna to ví,
vzduchem nese se modlitba,
kdo mi na můj morytát odpoví,
ví kdosi, kde stala se chyba?
Žádné komentáře:
Okomentovat