Kéž by čas běžel stejně tak rychle,
jak peláší mé myšlenky,
v nich už totiž jsem jen s tebou,
objímám tě, hladím a líbám,
přímo tě svírám ve své náruči
tak pevně, jak to jen jde,
ani nehledím, zda dýchat můžeš,
činím tak do foroty pro chvíle,
až budeš zase pryč a já znovu
budu se cítit sám a opuštěný,
snad působím co ješita, ale
roztoužený muž přece musí
jevit určité známky sobeckosti,
jak může být za beránka, když
on je tady a ty někde tam,
v dáli, za horizontem, v nedohlednu,
vždyť dál už jen Slunce musí být,
či Venuše, ze které prý pocházíš,
anděli a ďáble v jednom těle,
jak můžeš být tak daleko, když
slyším tlukot srdce, v němž alespoň
nepatrně titěrné místečko
pro mou maličkost snad nalezneš,
skoro cítím tvou vůni a na rukách
ještě rozeznávám přítomnost
pokožky tvé a ani se neodvažuj
pomyslet na to, čím ústa má oplývají,
rty mé zvlažují zbytky té lávy, již
studánka tvá darem poskytla mi
toho dne a noci, kdy úplněk
slavil svůj vzácný, obscénní hodokvas,
to zas jednou Bůh raději se nedíval.
Žádné komentáře:
Okomentovat