Drtírna

Slinami slepené vlasy

necháváš prohořet

skrz průzor myšlenek

levných a vzácných,

topíš je v plamenech

obsedantně kompulsivních,

hořících skelnou tříští,

máš pocit, že se rozpadneš

a vlastně po tom i toužíš,

tak jako nikdy dřív, žhneš

chladem a mrazem,

co pálí tě v zátylku,

procitáš,

chlad a žár, jedna inkarnace,

svíjíš se v nahotě,

žiješ,

proč jen po doušcích?

Tápeš, váben vlastní malostí,

poklonit se zdráháš,

studem, nebo povýšeností?

Nevíš, jsi jen člověk,

ten nikdy neprozře,

smysl života nevnímáš,

drtíš ho svými pěstmi,

ztrácíš a víš,

že vždy je v tom nějaké ale.