Ahoj vykroucenej!

Na začátek několik holých fakt. Jsem tělesně postižená osoba, prostě člověk s hendikepem. Konkrétně se jedná o levostrannou dětskou obrnu. V praxi to znamená, že kulhám na levou nohu, levou ruku mám zkroucenou a její pohyb a užívání je omezeno. Také mám vadu řeči. Jinak jsem v pořádku.

Tak tedy, začnu jedním zážitkem, tedy příhodou, která se mi kdysi stala. Šel jsem po ulici a procházel jsem kolem skupinky teenagerů, bylo jich asi 12, kluci, holky, normální hlouček adolscentů. A jako bych si o to vyloženě řekl. Už, když jsem se k nim blížil, tak mi instinkt říkal, že "něco bude". "Tak co, už sis to prožil stokrát, jsi na to zvyklý, tak si pro to pojď. Stačí jen projít," říkám si. Jen nepatrně jsem zrychlil chůzi. "Ahoj vykroucenej!", ozvala se jedna z dívek, pak následoval celoskupinový smích. Rutina, jdu dál, tak jako stokrát předtím. V těchto chvílích mám vždycky chuť se otočit a říct něco jako, "víš holka, to co se stalo mě, se klidně může stát i tobě. Já to mám od narození, jsem na to zvyklí, naučil jsem se s tím žít, ale tobě se může stát jakási nehoda a můžeš skončit jako já, případně ještě hůř. A pak můžeš také potkat někoho, kdo se ti bude smát". Neříkám nic a jdu dál. Kdybych začal mluvit, poznali by, že mám vadu řeči a asi by se smáli ještě víc. Ten svíravý pocit v hrdle, který mám při každé podobné show, zmizí za pár vteřin a já začínám přemýšlet. Kolikrát v životě se mi už stalo něco podobného? Sto krát určitě. Tisíc krát? Možná, bylo toho fakt hodně. Za zmínku stojí, že nejvíce zážitků mám s diskoték, diskotéky byly vždy plné těchto posměváčků a především děvčata se v tom vyloženě vyžívala. "Chceš si zapíchat kriplíku? Stejně ti jiná nedá!!!", vybafla na mě jednou jakási opilá puberťačka na diskošce. Chtěla tak pobavit své kamarády a asi se jí to podařilo, neb na mě ukazovali a chechtali se jak diví. S díky jsem odmítl. Tyto diskopříběhy mě utvrdily v tom, že diskotéky, nejsou nic pro mě a já začal chodit do klubů, na techno party a na rockový koncerty. Disko hudba se mi stejně nikdy nelíbila. Zajímavé je, že v klubech a na koncertech se mi podobné historky nestávají. Opravdu si nepamatuji případ, že by se mi v klubu nebo na koncertě někdo smál. A to chodím mezi technaře, rockery, punkáče i metaláky pravidelně a to na různá místa. Nevím, tihle lidi asi neřeší, jak kdo vypadá. Proč to řeší na diskotékách, nevím? Vždyť i na diskotéky chodí rozdílní lidé, kteří mají rozdílné názory na život, a věřím, že většina z nich by se postiženému člověku nikdy nesmála. Možná jsem měl prostě jen pech a diskofilům křivdím.

Tak to jsem probral "posměváčky". Další skupinou lidí jsou "pomahači". To jsou lidé, kteří, když vidí hendikepovaného, snaží se mu pomoci a to ze vším a za každou cenu. "Přece tu židli, (která váží zhruba 3 kila) nepotáhneš sám, ukaž, já ti pomůžu". A už mi tu zasranou židli rve z ruky, abych se jako neunavil. Taky síla.

No a třetí skupinou lidí jsou takzvaní "chváliči". "Co, ty máš maturitu, i když jsi postižený, no to si teda machr, to já být tebou, tak to nedám". Uznávám, na střední byly 2 předměty, u kterých mě klasifikovali jinak než ostatní studenty. To byla tělesná výchova a psaní na stroji. Jinak normální student, občas jsem tedy musel profesorům něco zopakovat, jelikož mi nerozuměli, jinak prostě normál. Ne každý, kdo kulhá a šišlá, je mentálně zaostalý!!! Nejvíc mě pobavila jedna holčina, která, poté co jsem si, považte, sám zapnul bundu, pochválila slovy. "Kéž by byl každý takový, jako ty".

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že žiji normální život. Dokonce se občas najde nějaké to děvče, které má chuť se se mnou pomilovat. Je fakt, že trošku závidím pánům, kteří se na dívku jen podívají a děvče už má, dámy prominou, vlhko v gaťkách. Ale každý nemůže být fešák, že? Navíc jsem objevil svou tajnou zbraň a tou je psané písmo, to ovládám, řekl bych na výbornou. Možná vás to překvapí, ale na Světě je tolik krásných žen, které si rádi píší při zlobení. S prací je to také komplikovanější, takže určité nevýhody to obnáší. Kdo má ale dnes pohádkový život? A co vy, máte ve svém okolí člověka s hendikepem? Jak reagujete, potkáte-li ho? Smáli jste někdy, někomu a teď je vám to třeba líto?