Dědeček Smradoušek

Český Haléřov je město, nebo spíše obec ležící západně od Nedaleka a východně od Blízka. Město není ani malé, ani velké, zkrátka městečko tak akorát, aby se dalo projít do hodinky pěšky, zároveň má různá zákoutí a tajná místečka, kde se může našinec schovat před lomozem moderní doby. "Co je na tom Českém Haléřově tak zvláštní?" ptáte se zajisté. A já vám mohu směle odpovědět. "Nic." To město je naprosto obyčejné a nevyniká ničím zajímavým. Je velmi podobné městům ostatním. Uprostřed města je malé náměstíčko s kašnou a celá plocha Českého Haléřova je poseta množstvím domů, baráků, věžáků, paneláků, obchodů a krámků, stejně jako v každém jiném městě. Ani to nádraží na pokraji města není ničím výjimečné, není ani pohádkové, jak byste si třeba přáli, je to zkrátka obyčejné vlakové nádraží na periferii ještě obyčejnějšího města. A právě na tomto nádraží se jedné zimy odehrál příběh, který vám teď odvyprávím. Možná se to stalo už dávno, a možná se to stalo včera, ale je také možnost, že se to teprve stane, možná již zítra anebo až za sto let. A není to vlastně jedno? Tak tedy.

Stejně jako na každém jiném nádraží pracuje spousta lidí, tak i nádraží v Českém Haléřově mělo několik zaměstnanců, k nimž patřil i výpravčí Petr, což byl milý a laskavý chlapec, pardon, on to vlastně byl už muž, neb mu bylo 23 járů a už měl za sebou pětiletý vztah s Ančou, která mu však dala kopačky, s tím že Peťulka je pro ní měkota, že ona a především její sexem stále zmítané tělo potřebuje jinčího fachmana, a tak utekla k Davidovi, kterému se však muselo říkat Dave, neb on chodil do posilovny a dbal tedy na to, aby jeho břicho zdobil pekáč buchet a pazoury měl jak kolohnát. A tak Dave klátil Anču ze předu, a klátil ji zezadu a z boku a na stojáka a Anča sténala blahem a vesmírnou rozkoší. A to do té doby, než Davovi ruplo v té jeho vyposilované palici a milou Anču ztloukl jak řešeto. Ale to sem vůbec nepatří. Petr byl tedy zklamán svou první velkou láskou a srdce mu svíral žal, ale nedalo se nic dělat, už to bylo nějaký ten pátek a život šel dál. Babička mu říkala, "vidíš Peťulko, kdybys nebyl jenom ten výpravčí, ale třeba doktor, nebo právník, nemusel by ses vůbec zahazovat s takovouhle courou". Ale Petr měl nádraží a vlaky moc rád a tak byl na nádraží velmi spokojen. Všichni jeho kolegové a kolegyně ho měli moc rádi a ujišťovali ho, "neboj Petře, jednou najdeš tu pravou, a třeba ti přejede až sem, vlakem tobě přímo do náruče". A Petr se tomu smál a bavil se tím, ale tajně, když onanoval, představoval si, jak jednou vystoupí z rychlíku polonahá krasavice, obejme ho a odevzdá mu z lásky své touhou mučené tělo, ale udělá to tak něžně a jemně, až se Petrovi zatočí hlava a on pak s touto plavovlasou nymfou vstoupí do světa sexuální nirvany.

Haléřovské nádraží mělo pochopitelné i své štamgasty, tedy lidi, kteří vlakem jezdili každý den do práce a často se ze zaměstnanci nádraží zapovídali a zažertovali. Poslední měsíc ale mělo toto zapadlé nádraží podivného rezidenta. Byl to stařík, s vizáží bezdomovce a také tak voněl a to na několik metrů. A proto se mu začalo říkat Dědeček Smradoušek. Zaměstnanci se ho první dny, co začal chodit, snažili vyhánět, jenže on se na ně vždy mlčky tak divně zahleděl. Měl v očích něco, co se těžko popisovalo, ale co bylo naprosto zřetelné. Každý, kdo se mu podíval do očí, usoudil, že tento stařík prožil něco neskutečně zničujícího a tak se jím ho zželelo a nechávali ho si sednout do čekárny, protože zrovna vládla ledová královna a zima byla třeskutá, až za nehty zalézalo a prsty pálily mrazem. Divnou vlastnost tento pán měl. Vůbec nemluvil, jen sám k sobě uměl mluvit. Ve své torně měl několik zcela popsaných sešitů a vždy, když se posadil do čekárny a ujistil se, že je v místnosti sám, tak s těch svých sešitů začal sám sobě předříkávat slova o vině a osudu, slova tak hluboká a zasahující, že všichni zaměstnanci vlakáče je tajně poslouchali skrz otevřené okno a tajil se jim dech a divili se, proč tak moudrý muž nepřednáší na nějaké prestižní univerzitě, ale je z něho muž bez domova, který sedí u nich na nádraží a smrdí na sto honů.

Josef Novák, tak obyčejné jméno měl tento muž, jehož milně měli za staříka, však mu nebylo ani padesát let, ale již 20 let žil na ulici a mluvil jen samomluvou. Přesně před 20ti roky mu bylo tedy 30 a měl uhrančivě krásnou ženu Marii a 2 caparty, pětiletou Anežku a dvouletého Honzíka, se kterýma se rozhodl navštívit na Mikuláše své rodiče, kteří bydleli na druhé straně naší vlasti, domova našeho, to aby děti viděli před Vánoci babičku a dědečka. Jenže osud byl tehdy tvrdý a nekompromisní a při těžké autonehodě zahynula celá rodina kromě Pepíka. Stalo se to tak, že automobil řídila Maruška, poněvadž Josef neměl řidičák, on se vždy bál řídit a říkal, že by nerad někomu ublížil, či někoho zabil. Smůla byla v tom, že ten samý den se 2 synci místních podnikatelů dohodli o uspořádání soukromého závodu, když mají ta rychlá auta, pořízená z kšeftíků jejich drahých otců. A aby se osud vysmál do sytosti, oba závodníci autonehodu přežili s pár zlomeninami, zatímco Pepa byl rázem bez rodiny. Není záhodno se tedy divit, že z tohoto osudem neprávem ztrestaného muže se lety stal opilecký podivín, toulající se Světem nemyt přednášející sám sobě žalmy a mantry o lidském údělu.

Snad chtěl osud pro tentokrát ukázat svoji druhou, přívětivější tvář a nechal dojít Josefa právě na česko haléřovské nádraží právě tu zimu, co se v nedaleké škole udála neblahost, která mohla taktéž skončit velmi tragicky. Dva místní lumpové, osmáci Michal a Kuba se rozhodli postrašit malou Jarušku, která chodila do 3.B., a jsa malá srůstem byla velmi bázlivá a ostýchavá. A tyhle dva hajzlíci do ní po dobu celé přestávky a i po vyučování hučeli něco v tom smyslu, že její rodiče nejsou její, že je adoptovaná a že jí doma nemá nikdo rád, a Jaruška ve své popletenosti a nejistotě usoudila, že na tom může něco být, tak místo toho, aby kvačila domů a vyplakala se mamče v náručí, dostala ten hloupý nápad, že tedy uteče z domu, když ji tam nemají rádi. Naštěstí, jak říkám, si chtěl osud šplhnout a poslal Jarušku do nedalekého lesíka za městem, přesně do míst, kde si Josef schovával své cenné věci v podobě několika lahví nejlevnější vodky, či jiné kořalky nevalné kvality. Josef našel tuto nebohou dívku schoulenou, hladovou a promrzlou krčící se ve křoví nedaleko své skrýše na chlast. Zprvu se velmi lekl a chtěl utéct, s tím že s danou situací nemá nic společného, což mu ale nedovolily jeho chromé a navíc zmrzlé nohy a tak se zadíval malé Jáje do očí, což jí zprvu vyděsilo, vzápětí pak i svém malém věku pochopila, že jí Pepa nechce ublížit a spíš čekala, co se bude dít. A tak měl Pepa, ten osudem torturovaný nebožák před sebou přetěžký úkol, který by se zdál komukoli jinému tuze snadný, a to promluvit na to robě a zeptat se dívenky, co že sama pohledává večer v lese. Jenže Josef se přece před lety zapřísáhl, že s lidským tvorem už nikdy nepromluví, když mu vzali celou jeho milovanou rodinu. Spatřil však v Jarušce jakéhosi posla, někoho kdo mu trošku ulehčí od bolesti, kterou je nucen snášet pro zbytek svého bytí. Porušil ve jménu Jarušky své samoprokletí a co nejklidněji k ní promluvil. "Ty si utekla z domu?" "Ano," špitlo děvče. "A povíš mi proč?" "Protože kluci ve škole říkali, že nejsem našich, že jsem adoptovaná", soukala ze sebe Jarka. "A proč si jim to zbaštila, vždyť si z tebe stříleli. Do jaké třídy chodíš?" ptal se jí co nejjemněji Josef. "Do třetí," nabrala Jaruška trochu odvahy a vstala. "Dobře, já tě odvedu na nádraží a tam zavolají vašim a oni si pro tebe přijdou, platí, stejně tě určitě už hledají?" "Platí," uculila se Jarka. Když došli na nádraží, Josef si uvědomil, že bude muset ještě jednou překonat svoji mlčenlivost a vysvětlit situaci někomu na nádraží. První na koho narazil, byl právě Petr, který byl zrovna ve službě. Když viděl Dědečka Smradouška s malou holkou podivil se, ale vzápětí mu docvakla situace, protože celé odpoledne poslouchal v místním rádiu reportáž o zmizelé školačce a o tom, že je celé město na nohách a hledá ji. Josef se pořádně nadechl, aby překonal všechny ty roky mlčení, podíval se Petrovi s příma do očí a spustil. "Našel jsem ji v lese, je zmrzlá a hladová, zavolejte policii a možná i doktora." Petr neváhal a netrvalo dlouho a Jarušku už svírali ve svém náručí její plačící rodiče. "Čí by si byla ty blázínku, než naše," podivoval se její otec nad důvodem útěku, zatímco jeho žena tiskla svoji nalezenou dcerku tak pevně, jak jen to šlo. I otec neskrýval slzy a rozplakal se také.

Petr sledoval sanitku odvážející Jarušku za doprovodu rodičů na nezbytné vyšetření. Periferně viděl, že jeho kolega právě odbavil projíždějící vlak, ze kterého vystoupila jen jedna cestující. Byla to mladá žena, blondýna s dlouhými vlasy a byla tuze krásná. Petrovi začalo bušit srdce v rytmu techna. "Co se tady stalo?" zeptala se Monika, tak se ta žena jmenovala. "Ztratila se malá dívka a tamhle ten pán jí našel v lese," ukázal Petr prstem do nádražní čekárny. "A je ta dívka v pořádku?" zeptala se Monika. "Snad jo, byla jen zmrzlá a hladová", odvětil Petr a vkročil do čekárny, aby prohodil pár slov s člověkem, který se dosud vyjadřoval jen samomluvou. Ten však nikde. Petr se ohlédl, a když viděl Moniku, jak stále stojí venku, sebral veškerou svou odvahu a šel za ní. "Mohl bych tě někdy někam pozvat?", zkusil to Petr přímo, nedoufajíc v kladnou odpověď…

Nutno ještě dodat, že Dědečka Smradouška už více v Českém Haléřově už nikdo, nikdy nespatřil.

Co bych řekl, ale nemůžu?

Při těchto slovech si musím vzpomenout na svého kamaráda, říkejme mu třeba pan K.

K. byl člověk, se kterým se život opravdu moc nemazlil, jeho život byl protkán spoustou smůly a nepříjemných situací. Neměl takové zázemí, které by si zasloužil a tak jeho život symbolizovala houpačka, či kyvadlo, a to kyvadlo se jednou bohužel utrhlo. K. se obrovsky rád bavil, miloval život, a to právě i přesto, že mu život uštědřil nejednu podpásovku. Neholdoval alkoholu, jeho potěšením bylo konopí, marihuana chcete-li. Rozhodně to nebyl žádný feťák, či smažka, jak si mnozí s vás říkají, byl to obyčejný týpek, který měl rád život. Jako všichni ostatní měl K. kladné i záporné vlastnosti, to by bylo na dlouhé povídání, já ale přece jen vypíchnu jednu jeho kladnou vlastnost, a to byla ochota pomáhat ostatním. Stačilo se pouze špitnutím zmínit, že byste eventuálně mohli něco chtít, nebo potřebovat a tento človíček se mohl přerazit, přetrhnout a rozkrájet, aby vám mohl, nebo pro vás cokoliv udělal. Tato vlastnost se mu ale stala osudnou a fatální.

Chci vám tedy povědět kratoučký příběh, vlastně je to jen taková vzpomínka na jeden večer, jeden z mnohých, na který ale vinou osudu nikdy a do smrti nezapomenu. Byli jsme tehdy na koncertě, celá naše ekipa a náramně jsme si to užívali. K. byl takzvaný kšiltovkář, tedy člověk, který nosí baseballovou čepici s kšiltem, nosil ji víceméně furt, jako ostatní kšiltovkáři. Měl jich pochopitelně několik, a tehdy na tom koncertě ji měl taky. Večírek byl rozkotán a v plném proudu a bylo nám horko, K. si tedy na chvíli sundal svojí pokrývku hlavy a já spatřil, že má nový účes. Dodnes nevím, jestli to byl jeho záměr, nebo holička, kterou předtím navštívil, neměla svůj den, ale tato fazóna se tedy ale vůbec nepovedla. Dá se těžko popsat, nejlíp to vyjádřím asi tak, že napíšu, že vypadal jako voják Wehrmachtu. Mě je pochopitelně veškerá tato ideologie naprosto cizí a hnusí se mi. Ale on prostě vypadal jako nácek. Jelikož jsem byl už trošku opilý, stejně jako všichni okolo, velmi jsem se podivil, věděl jsem totiž, že i on vnímá vše kolem nacismu a fašismu jako zlo. Bohužel jsem nezůstal u podivování, ale dost jsem se na K. naštval. Dost nahlas jsem mu vyčinil a vynadal a nebral jsem si servítky. K. si tedy nasadil zpět svou baseballovku, pozval mě na panáka, já se uklidnil a nás večírek mohl zase nabrat ten správný směr.

V týdnu se mi celá situace rozležela v hlavě a já si ujasnil fakt, že při prvním dalším setkání s K. se mu hluboce omluvím a především se ho zeptám, jak tento neblahý účes vznikl. Bohužel, osud měl jiné plány a já se k omluvě už nedostal. Brzy ráno mi totiž zazvonil telefon a volal mi kamarád, další člen naší povedené partičky. S lítostí v hlase mi oznámil, že nás milý K. byl v práci a že se mu stala nehoda, kterou bohužel nepřežil. A jak je ten život bláznivý, byla to právě jeho bezmezná ochota, která pomohla ukončit jeho, mladý život. K. dělal v továrně, kde se k výrobě používaly veliké, několika tunové formy a to osudné ráno, právě přivezli formu novou, bylo to půl hodiny, předtím než mu končila šichta. V klidu tedy mohl formu nechat, aby se o ní postarala další směna, jenže to on ne, hnal se do toho s vervou jemu vlastní, chtěl prostě zase pomoci. Forma se bohužel převrátila a ukončila tak krátce užitý život, pouhých 27 let. Jakmile jsem v telefonu zaslechl tuto zdrcující zprávu, uvědomil jsem si, že jedna s posledních věcí, co jsem K. řekl, bylo, že vypadá jako zasranej nácek. Uvědomil jsem si to v ten moment, uvědomil jsem si to na jeho pohřbu a uvědomuji si to pokaždé, když si na něho vzpomenu. A JE MI TO HROZNĚ MOC LÍTO. Co bych řekl, ale nemůžu? ŘEKL BYCH COKOLIV JINEHO, NEŽ TO, ŽE VYPADÁ JAKO ZASRANEJ NÁCEK.

Dbejte tedy na to, co svým blízkým a milovaným říkáte a jakým způsobem, bohužel se totiž může stát, že to budou ta poslední slova, která od vás uslyší. Mě může hřát u srdíčka to, že to nebyly úplně ta poslední slova, co ode mě K. slyšel, koncert přece ještě pokračoval a byl moc fajn, ale STEJNĚ MĚ TO MOC, MOC A MOC MRZÍ.

Silvestrovská smutnost

Ach, já tě nemám rád, jak tě nesnáším a nenávidím. Jak si mi odporný, je mi s tebe na nic a na zvracení. Ano k tobě mluvím ty navždy a provždycky poslední s tak směšným, trapným a blbým jménem. Ty hajzle, šmejde, ksindle, hovado, pazdráte, dromedáre bez hrbu, řiťopichu, vole, šourku bez varlat, budižkničemu, halamo, kundo bez klitorisu, braku, řiťomile , šunte, kolohnáte, ničemo, lumpe, padouchu, kazisvěte, lotře, bídáku, okurkomrde, ježku bez bodlin, mrdkožroute, darebo, kazišuku, gaunere, mizero, rošťáku, řiťoškrabe, uličníku, nezbedo, lamo bez tlamy, darebáku, spermohlte a vrahu. Ty, který se za námi jen tak belháš, pajdáš, kulháš, trmácíš se, šmatláš, šmajdáš, šmaťháš, klopýtáš, lenochodíš, zdržuješ nás a všechno nám kazíš. Co je mi do toho, že všechny ty tak špatné, nemožné, negativní a nedobré vlastnosti ti byly dány do vínku bez tvého zapříčinění a jakékoliv viny. Stejně tebou budou pohrdat, nevážit si tě a opovrhovat tebou. Už jen pro to tvé na první poslech bezelstné, bezmocné a bezbranné jméno, které se však jednou v budoucnu stane mantrou všeobecné smrti, záhuby, devastace, destrukce, zániku, pekla, zkázy, zmaru, spouště a také mantrou největšího neštěstí, jaké kdy bylo učiněno a vykonáno. To tvé jméno za to může, to tvé jméno, při jehož vyslovení všechno tuhne, drtí se, padá, bortí se, vybuchuje, leptá se, rozbíjí se, ničí se a tříští. To tvé pohrdání hodné, zatracené, začarované, zakleté a kletbou zatížené jméno, to jméno Silvestr.

Já Silvestra opravdu nemám rád, nenávidím ten den, to mohu s klidem říci. Proč, ptáte se zajisté? "To je zvláštní, vždyť ten Akim působí, jako veselý a pozitivně naladěný čtverák, který nezkazí žádnou srandu a neustále špicuje uši, kde se co děje a kde se připravuje kdejaká nepravost, či špatnost." Ano, to je naprostá pravda, jsem vskutku pozitivně laděný človíček, který se skutečně nebrání jakékoli zábavě, a na slova jako party, pitka, koncert, pijatyka, chlastačka, kalenice, lijáda, litba, mecheche, mejdan, mejdlo, polívání jazyka, kalba, ožíračka, pařba, spářka, tavba nebo tah reaguji tak instinktivně a hbitě, že Pavlovův reflex je proti mně hlemýžď, případně lenochod. Jakmile zaslechnu některé z těchto slov, už slintám a zjišťuji podrobnosti a už, už utíkám, zdrhám, běžím, kvačím, kvapím a jsem v kalupu, jen abych už tam byl, a hnedle na to hloubám, mudruju a vymýšlím tu největší lotrovinu a lumpárnu, která jde spáchat a učinit. Jenomže zkrátka dobře, na Silvestra je tomu prostě jinak. V tento, pro mě tak neoblíbený a nelítostný den, mě nevyhnutelně a nesmazatelně přepadne skličující pocit nepopsatelné tísně, chmury, chandry, sklíčenosti, smutku a smutnosti. Mám pokaždé tentýž pocit, že vše je špatně a veškerý vesmír se musí každou chvíli propadnout do něčeho daleko většího, silnějšího a pro nás, jako lidstvo maximálně nepochopitelného, čímž pádem veškeré naše konání a činění je zbytečné a prázdné, ba co víc, že ono právě tyto naše bezmezně hloupé a podřadné skutky jsou právě onou příčinou tohoto neodbytelného a zákonem nadvesmíru předurčeného konce, kterého je potřeba pro zrod a vznik něčeho daleko vyspělejšího a blaženě skvostného.

Za pravdu mi totiž dává poblázněné, zmatené, potřeštěné a naprosto neadekvátní chování lidí v mém a jistě i ve vašem okolí. Všichni totiž mají najednou a to právě v době, kdy všechny kalendáře Světa haní to smutné datum, naléhavou, neodvratnou a nezbytnou potřebu se opít, či zfetovat, a to i ti, kteří za normálních okolností a během celého roku nepijí, či nefetují. Jejich chování je poté šílené, bláznivé, pomatené, střelené a potrhlé. Pánové mají většinou nutkavou potřebu neodmyslitelně všecičko řešit a dořešit a to nejlépe ručně, čili pěstmi. Dámy naopak propadají stavu sebelítosti nad svými nefunkčními vztahy, v horším případě nad tím, že je nemiluje ten, kdo by je milovat měl, neb ony milují jeho. Následkem čehož se silvestrovská skupina lidí, klidně a s pokorou oslavující příchod nového roku, mění v opilou a drogami vymaštěnou kohortu prapodivných existencí, které se rvou jak vzteklí psi, hádají jak háravé feny a do to všeho kopulují, souloží, mrdají, šukají a prcají na různých veřejných místech bez bázně a studu. Pěsti, ostrá slova, spršky poševního sekretu a spermatu pak provoní a posvětí tuto silvestrovskou blamáž, která měla být původně důstojným vstupem do roku nového a čerstvého. A jak na Nový Rok, tak po celý rok, ne?

S naprostou vážností vám nyní povím, že poslední den v roce opravdu moc nemusím. Skutečně na mě totiž pravidelně padá prazvláštní pocit nejistoty a nevysvětlitelná smutnost. Zkoušel jsem trávit Silvestra na různé způsoby, s přáteli v soukromí, s přáteli ve společnosti, s přítelkyněmi taktéž, s, i bez, s rodinou a jednou dokonce zcela sám. Některé Silvestry se vydařily, jiný méně, ostatní vůbec. Těch nevydařených bylo ale bohužel nejvíc. Poslední dobou to řeším tak, že ať jsem kdekoli a s kýmkoli, snažím se ten fakt, že je Silvestr vůbec nevnímat a to mi trochu pomáhá. Jakmile ale začíná odbíjet půlnoc a většina Světa začíná odpočítávat, já se necítím zkrátka dobře, nemohu si pomoci a nezáleží na tom, jestli jsem střízlivý, v náladě, nebo už ji mám takovou, že by ji mohl i sám velký a nedosažitelný Bukowski závidět.

Doufám, že jsem vám svým článkem zcela nezkazil chuť a náladu si letošního Silvestra pořádně užít a náležitě ho oslavit. To bych opravdu nerad, neb jinak jsem bez přehánění veselá kopa a kalič, to přísahám, to mi můžete věřit…

Spratek Markéta - část 4

Je sobotní večer a je tomu právě 2 roky, co se nalézám v ráji, v tom profláknutém edenu, který nám byl původně slíben, ze kterého jsme ale sami vyštvali svou chamtivostí a pokušením, svedeného později na hada pábitele. Ano, dnes tomu je 730 dní, co jsem si směl přivonět ke květině, nebo spíše k věčnému poupátku, které mě bude doprovázet celým mým životem a bude mi vždy na blízku, přestože bude ode mě fyzicky jakkoliv daleko. Její jméno mi bylo vpraveno do mozku takovou sílou, že utopilo veškeré náznaky rozumného uvažování. Ach, jak ti teď rozumím milý, dvojitý Humberte, smím-li ti tikat, nyní už vím, jak smrtelně hořký musel být ten nápoj, který ti dali vychlemtat tím, že ti vzali tvojí milovanou a životadárnou Dolores, ano tu, kterou si ve jménu nepřekonatelného hříchu, a milostného bláznovství přejmenoval na Lolitu. Ano vím to, přesto, že má Majky není tak mladá, jako tvá Lo, neměl bych mýt tedy pletky ze zákonem, však hloubka propasti v podobě šílenství a toužící blázniviny, před kterou nás osud ve své zvrhlé hravosti postavil, je totožná. Miluji Markétu hluboce, vášnivě a uhrančivě, miluji ji tak, jak jen matka může milovat dítě, které právě opustilo její tělo a právě se vtiskává do matčina prostého bytí. Miluju Markétku ze vším všudy, miluju to, jakým způsobem si stříhá nehty, miluju to, jakým způsobem drží příbor, když jí, miluju to, jakým způsobem žvýká, chodí, spí, mluví, směje se, pláče, jak se zachumlá, když je jí zima, jak se ošívá a jak je neklidná, jak rozhazuje rukama, když se durdí, miluju to či ono, jen když to dělá moje vše obsahující Markétka. Ach můj osude, můj pane, děkuji ti za to, že smím popíjet vodu s její studánky, jen tě prosím o to, aby tato její tekutina byla vždy pohádkově čirá. Se mnou si dělej, co chceš, muč mě, týrej mě, jen neubližuj ji, neubližuj tomu věčnému ptáčátku, vždyť to pískle si okusilo tolik zla ještě předtím, než se naučilo létat. A zachce-li se ti a rozhodneš-li o tom, že můj malicherný život má být ukrácen pro kterýkoliv hřích, který jsem spáchal, či spáchám, ba dokonce i pro hřích, který spáchal, neb spáchá někdo jiný, prosím tě děj, ať se o Markétu může postarat Kristýna, její siamské dvojče, sestra ve zbrani i v lásce a její andělský spasitel. Ta, jejichž bezelstné a láskou posvěcené skutky byly vybrány pro záchranu toho děsivým dětstvím trápeného roběte.

Sedím v pokoji u počítače u holek doma. V bytě, který pořídila Kristýna, aby tu mohla žít s tím naším andílkem. On je to spíš andílek s pěknou tlupou čertíků v těle. Už od úplného začátku vztahu s Majky by bylo jasné, že Kristýnka musí být a také vždy bude součástí jejího života, že přesto nejede vlak. Souhlasil jsem i přesto, že zprvu jsem měl obavy, zda pro mě nebude tento trojhlavý způsob života a souznění příliš velké sousto, ale tyto nejistoty se ukázaly být zbytečné. Kristýna je jednak žena tuze nádherná a milování s ní je velmi náruživé a slastné, zároveň je to člověk na úrovni a přirozeně inteligentní, její způsob uvažování je tak trošku zvláštní, dalo by se říci schyzofrenní. Když je potřeba uvažuje zcela pragmaticky a prakticky, což ji umožňuje se o sebe a o Markétu výtečně postarat, na druhou stranu dokáže být snad ještě víc rozpustilá a svéhlavá než je Majky, což je obě spojuje okovy tak pevnými, že by je nerozťal ani King Kong. Jelikož Kristýna pracuje coby překladatelka francouzštiny, následkem čehož jezdí často za hranice, domluvili jsme se tak, že pokud bude Krista doma, budeme žít všichni tři u nich doma, a v době kdy bude pryč, tak budeme s Majky obývat můj byt. Všem nám to vyhovuje a zatím nám to takto funguje. Také jsme s Kristou tajně dohodli, že se Markétě pokusíme alespoň nepatrně vynahradit její zmrvené dětství a necháme ji tedy hltat život plnými doušky a budeme ji neustálou oporou. Jestli jsme udělali správně, netuším, protože Majky asi naše tajné plány prokoukla a pod heslem "podáš mi prst, ukousnu ti celou ruku" se začala chovat jako neřízená střela a stal se s ní ukázkový hajzlík. Naneštěstí jsme si z toho s Kristou dělali sami srandu a tak se do našeho domácího slovníku celkem snadno zakořenila věta: "Tak si představ, co ten náš spratek zase provedl". Jakmile Markéta zaslechne od někoho z nás tuto hlášku, tak s pištivým smíchem zdrhá někam se schovat. Jako tuhle v létě, bylo hrozně horko, ale holky se rozhodly, že vyrazíme na nákupy do vedlejšího města a to vlakem, či autobusem. Byl jsem prozíravý a tak jsem je nechal jet samotné a sám si užíval nabyté volnosti. Vyrazili hned dopoledne a vrátili se až k večeru, každá obtěžkána asi třemi taškami. Ačkoliv se den už loučil a předával vládu noční paní, teploty venku byly stále na padnutí, holky rozkoply dveře a Krista už mi od dveří hlásila. "Ten náš spratek se zase předvedl", spratek odběhl do kuchyně s tím, že má obrovskou žížu a přitom sebou mlátil smíchy o zem. "Copak provedlo to naše culíkaté štěstí, Kristýno", ptal jsem se schválně nahlas, aby to slyšelo i to právě limonádou se dávící a prskající culíkaté štěstí. Ano, Markéta si před několika měsíci nechala narůst její havranovitě černé vlasy a tak její hlavu zdobily dva holčicí culíky, jejichž konce sepínaly obligátní "berušky". Tohle vzezření doplnily letní šatičky a nezbytné podkolenky a Lolita byla na světe. "No ty vole, Martine, představ si to", začala mi Krista líčit právě prožité alotrie, "sedíme ve vlaku cestou domů, sami v kupíčku a ona", ukazuje rukou do kuchyně, "jak tam tak sedí, naproti mně najednou roztáhne nohy a začne si honit pindu?! Ale jak, kdyby si to viděl, byla k neudržení, stoupla jsem si radši mezi dveře od kupíčka, kdyby někdo šel, pak si strhla kalhotky a hodila je po mě, byla jak šílená, nakonec se krásně udělala", nedokáže popřít vzrušení Kristýna a tiše dodává. "Nejhorší na tom je, že mě fakt dostala, hrozně mě to taky vzrušilo a nejradši bych si k ní klekla a ochutnala ji, ale to přece nejde tohle", klepe si na čelo. Chvíli jsem lapal po dechu a pak zavolal do kuchyně, "Markéto, kdepak si, chceme s tebou mluvit". Spratek přišel do pokoje a v každé ruce držel půllitr s limonádou. "Dáte si, určitě máte žížu, ne?", tlemí se. "Majky, nezdá se ti, že už to trochu přeháníš", udeřil jsem na ní s vážným výrazem. "Jak přeháním?", snažila mluvit žertovně, ale bylo vidět, jak se zarazila. "No v tom vlaku", podporuje mě Kristýna, "přijde ti to normální, honit si kačenu ve vlaku, ve kterém je plno lidí?" "Ale, vždyť jsme v tom kupé byly samy", snažila se bránit Majky, "a ty si hlídala, jestli někdo nejde, já to nemyslela zle, měla jsem prostě chuť, no, kdybych tam byla sama, nikdy bych to neudělala, nejsem pitomá, myslela jsem, že to pochopíš jako vtip, no?!", koulela očima a pozorovala nás, jak na to budeme s Kristýnou reagovat. Kristýna: "Já vím miláčku, ale já prostě potřebuju vědět, zda chápeš, že už je to trošku za hranicí, víš?" "Ale to já přece dobře chápu, nedělej ze mě magora a nymfošku, já netušila, že z toho uděláš takový dusno, vždyť spolu děláme i horší věci, ne? Nikdo nás neviděl, tak už se na mě prosím nezlob, já už budu hodná, slibuju", culila se, protože viděla, že už nám s Kristou začalo taky cukat v koutcích a že tu přísnost už dlouho neustojíme a začneme se smát. "Ty jsi teda čertovo dílo", objal jsem ji. "No bejt váma pane, tak se tomu moc nesměju, stejně je to hlavně vaše chyba, protože celou dobu, co jsem si to dělala, jsem myslela jen a jen na vás, moc tě mi chyběl". Už byla zase ve svém živlu, protože viděla, že už se na ní nikdo nezlobí. S Kristýnou jsme se potom ještě shodli na tom, že tu živelnou neomezenost Markétce vlastně tak trošku závidíme a zároveň nám to tenkrát bylo k dobru, coby předehra pro nadcházející večer. Věděli jsme jasně, že tato historka je jen jedna z mnoha a že nebude dlouho trvat a Majky vymyslí něco ještě daleko šílenějšího a že se na to svým způsobem i těšíme.

Chod této ne standartní domácnosti neřídí nikdo, určili jsme si základní pravidlo: Kdo přijde dřív domů, udělá zkrátka to, co je potřeba podle posloupnosti: nejdřív je potřeba se nasytit, pak uklidit, případně vyprat, vyžehlit a další práce, s tím, že praní a žehlení zajišťují výhradně holky, já zařizuju různé opravy a další nepříjemnosti. O vaření se jakž takž dělíme. V otázce sexu jsme samozřejmě všichni volnomyšlenkáři. S dané situace přirozeně vyplynulo, že pojítkem "rodiny" je Majky, a tak ji necháváme určit obsazení členů milostných aktivit. Pokud se chce pomilovat pouze s Kristou, já ji v tom nebráním, touží-li jen po mě, Kristýnka ráda ustoupí. Většinou to ale stejně dopadne tak, že skončíme v posteli, případně i jinde, všichni 3. Experimentům se nebrání nikdo z nás, život je to tedy pestrý, bohatý, láskou, touhou a něhou protkaný. Díky Bože za ty dary.

Několik měsíců poté, co jsem začal žít v tomhle dvoukundím edenu, mi byl představen Radek, což je Kristýnčin otec. Musím se přiznat, že s člověkem jeho ražení jsem ještě nesetkal a následné přátelství s ním vnímám jako něco, co mi hrozně pomohlo a nesmírně si tohoto přátelství vážím. Radek je totiž člověk, který svou nesmírnou a odzbrojující inteligencí a chápavostí dokáže člověka nikoli manipulativně táhnout, nýbrž přirozeně povýšit jeho uvažování do té míry, že člověk je poté sám jistější a rozhodnější na cestě svého života. Když jsem ho viděl poprvé, řekl jsem si, že asi tak nějak by měl působit pravý šlechtic. Působil velmi honosně, a to přesto, že hábit, který měl na sobě, byl zcela obyčejný a při bližším ohledání i lehce špinavý. Inu bylo vidět, že stesk, se kterým se musel popasovat po smrti jeho milované Jenovéfy, Kristýnčiny a v podstatě jakoby i Markétiny matky byl pro něho velmi tíživý, a že jeho oděv života bude navždy už tak trošku špinavý. Radka vskutku předchází jeho moudrost, on však není tím typem intelektuála, který pouze v úkrytu svého pohodlného divanu filozofuje o všem a s každým. Ten miluje život každým coulem a chápe, že každé období radosti musí být vykoupeno minimálně stejným množstvím strastí. A co zbožňuje nejvíc je prostopášné tlachání o ženách, což mu přináší neskutečné potěšení. U skleničky dobrého vína, či něčeho tvrdšího vždy přidá několik rozšafných a košilatých historek ze svého života, což mu ale z legrace Kristýna vždy vyčítá. "Kdyby to slyšela mamča", spílá mu vždycky v žertu. Jednou, když jsme u něho tak trošku oslavovali, se opil více, než bylo zdrávo a bezmezně se rozplakal, nikam však neutekl, jak by to asi kdejaký zbabělý muž udělal, jen pouze svíral svou sklenku whiskey a po tváři mu tekly slzy. Poté vstal, domotal se ke stolu, u kterého seděly holky a poklekl před nimi, řka "Kdyby mi Bůh, na kterého tak obezřetně věřím, dal na výběr buď sto nejkrásnějších dívek světa na celý život, nebo jen jednu v podobě Jenůfky a to je jen na pouhých pět minut mého žití, bez přemýšlení byl zvolil vaši matku, moji zbožňovanou Jakůfku. Načež holkám něžně políbil tváře. Jednou mi řekl, že si myslí, že muž dokáže milovat spoustu žen, ale že správný muž si musí určit, která z nich bude ta nejlepší, ta jedinečná a v jeho srdci navždy planoucí. Že to je známka ryzího mužství. Pro něj to byla právě jeho Jenovéfa a její předčasné úmrtí bylo pro něj, dle jeho slov podpásovkou od Boha, o jehož existenci prý tehdy silně zapochyboval. Také se mi svěřil, že nebýt Kristýny, přemýšlel by o brzké návštěvě své ženy na onom světě. V ten samý den mi také sklonil obdiv a zároveň podporu za to, že dokážu, jak on si myslí alespoň trochu ukáznit ty dvě vichřice vtělené do jeho dcery a jeho schovanky. Jemu je jasné, že obcuji s jeho dcerou a to za pomocí mé milované a zbožňované Markéty. "Víš, život není černobílý a nedá se žít podle předem připravených tabulek. To, co se jednomu zdá jako nechutnost, druhého může naplňovat a nikdo nemá právo hodnotit, který způsob života je ten pravý. Já svojí Jenůfu bral jako Bohyni, není dne, kdy bych na ní nepomyslel, ale nejsem přece tak starý, abych přestal žít a bezmocně čekal na kluky s rakví. Jsem hrozně rád, že mám u sebe Sáru". Sára je jeho přítelkyně, kterou si po nějaké době našel a moc milá společnice. "Jednou bysme se mohli všichni domluvit, ty, já, Markéta a Sára a překvapíme Kristýnku ve Francii, když o ní furt tak básní. Viděl jsem spoustu fotek a řeknu ti, ty Francouzské Alpy, to musí být tedy honosný a dech beroucí pohled. Sakra Martině, vždyť ti přece víš, že tu tvojí Markétku beru jako svoji dceru a víš dobře proč. Se ženou jsme dělali, co jsme mohli a dělali bychom ještě víc, kdyby byla Jenovéfa neonemocněla. To, že žijete takhle ve třech je zcela jistě zvláštní, ale v podstatě je to přirozené vyústění toho, co se stalo. Božínku Martině, kdybys to "cikáně", tenkrát viděl, když ji Krista poprvé přivedla k nám…"

Tak tedy je sobota večer a já sedím u compu v tom našem trojčlenném ráji. Jo v ráji, když ono tu vypadá spíš jako v pekle. Kristýnčin a Markétin byt je vzhůru nohama a to přesto, že jsme 2 dny trávili balením. Krista si to míří na 3 měsíce zase za prací do Francie a Markéta se stěhuje na tu dobu ke mně. Je zajímavé, že Markétino chování se v době, kdy je se mnou sama do jisté míry mění. Zatímco s Kristýnou se chová jako naprostý živel a oslovení spratek je pro ní spíše pochvala, tak když je se mnou sama, chová se o mnoho jemněji, decentněji a něžněji. Opečovává si mě a hýčká. Miluje vaření a různě mě hostí a podstrojuje mi a úklid pro ní najednou, jakoby zázrakem, také není problém. Zatímco nejčko je v bytě prostě hrozný bordel. Zatímco Kristýnčiny věci jsou pečlivě sbalené a připravené, o Markétiným šatstvu se toto říct nedá. Trička, svetry, kalhoty, spodní prádlo, ponožky, zkrátka všechno je to rozházené, kde se dá. Holky jsou ve vaně a vzájemně si myjou vlasy a bůh ví co ještě, ale to mě teď moc nezajímá, chci mýt alespoň na chvíli klid, docela jsem rád, že budeme teď na chvíli s Majky sami, snad se zase trošku uklidní a bude si mě hýčkat a konejšit. Bude to ta starostlivá a milující Markéta a ne ten rozjívený parchant, kterému není nic svaté. Je dobře, že chodí do práce, prodává v cukrárně, dřív dělala přímo ve výrobně, což jí prý bavilo o hodně víc, protože si s těma sladkostma a dortíkama mohla víc pohrát, ona je hrozně šikovná a vlastně je i vyučená cukrářka, ale prodávat jí taky baví, prý alespoň zase vidí jak to těm lidem chutná. Původně jsem chtěl začít pracovat, ale vzdal jsem to v tomhle… "Fuj, Markéto, ty si přece takový čuně", ozývá se Kristýna z koupelny následovaná smíchem Markétiným… ale vzdal jsem to v tomhle bordelu a stejně počítám, že holky za chvíli vylezou a my budeme nutit toho uličníka nevycválaného, aby si zabalil svoje věci. A tak jen tak surfuji po netu a čtu si zprávy, abych měl přehled o tom, co se děje doma i ve světe. No a už je to tady, do pokoje vbíhá Markéta, pochopitelně nahá a zcela mokrá. "Proč se neutřeš, a copak si zase provedla ty spratku náš, proč ti Krista nadávala?", pokládám otázky, ačkoliv vím, že odpovědí se dočkám až od Kristy. "Stejně je to zase vaše chyba vy zvrhlíku nechutná", ukazuje na mě zlostně prstem a mizí do obýváku. Za chvíli se z koupelny vynoří Kristýna, jednu osušku kolem těla, do druhé zamotané vlasy. "Prosím tě, ty si koukal s Markétou na porno?" ptá se mě. "Hmm nevím, možná, ale vždyť koukáme normálně i spolu, v čem je problém?" "No a v tom pornu, byla nějaká scéna s pissem…", zní otázka. "Co? No neříkej, že se na tebe…? "Jo", sama dokončuje větu, "normálně se na mě vychcala, jen tak bez varování", kroutí nechápavě hlavou. "A víš, že je to možný, asi tam byla jedna čůrací scéna, smála u toho jak prdlá a říkala, že si to chce vyzkoušet", vzpomínám si na nedávné sledování filmů pro dospělé. "No, tak to ti pěkně děkuju", čertí se Kristýna. "Tak vidíte, že je to vaše chyba vy deviante", vběhne zase do pokoje Markéta a šermuje přede mnou rukama. "Nemávej tady těma rukama a padej se utřít a příště mě alespoň varuj, ty prase jedno", rozkazuje ji Kristýna. "A hned na to si zabalíš a sama, bez pomoci, chci mýt taky před odjezdem trochu klid". "Přesně tak", přidávám se, jenže to Markétu ještě víc rozdráždí. "Vy buďte radši ticho, vy úchyláku úchylná", poskakuje přede mnou a chechtá se. "Bože můj, nešermuj tady a upaluj se utřít, dělej, chyt ji, já ji utřu, než tu bude všechno mokrý", přináší Kristýna z koupelny suchou osušku. Já Majky chytnu zezadu za ruce a pevně ji držím, zatímco jí Krista otírá tělo. Když se ji přiblíží ke klínu, Markéta zakloní vzrušením hlavu. "Jo, hezky mi to udělej, prosím, budeš dlouho pryč a chybět nám, tak ať si to naposled užijeme", procedí chtivě skrz zuby. Podívám se přes Markétino rameno na její věrnou a oddanou sestru v lásce, ona se podívá na mě, má mrdání v očích. Oba víme, že není cesta zpět…

Sponzorem tvého života je…

Věříte v Boha, v nebe a peklo? Představovali jste si někdy, jak to asi v nebi, či pekle vypadá? Je jasný, že v různých dobách si lidé představovali nebe a peklo jinak a taky asi každý, jednotlivý člověk má jiné představy. A jak to ve skutečnosti doopravdy je to pro náš, antibulvární, internetový portál "Ty Pičo", zjišťoval náš jediný redaktor Akim…

Nebe a peklo je takovým odrazem toho, co se děje na zemi, je to takové zrcadlo do duše planety Země. Možná je trochu vypouklé, zřejmě i pokřivené a zcela jistě v něm věci vypadají trošku jinak, než ve skutečnosti jsou. Každopádně dnešní nebe i peklo je zcela modernizované, digitalizované a pokryto veškerými vymoženostmi, které jsou pro komunikaci potřebné. Takže zavolat si, nebo být na netu není problém. Nebe je prostě veliký konglomerát, takový holding, který všechno řídí. V jeho čele je generální ředitel, čili Bůh. Kdo tento holding vlastní se buď neví, nebo se to tají. Tento koncern má pod sebou nekonečnou spoustu firem, které se starají o chod nebe a pekla. Tyto firmy mají na Zemi velké množství poboček a detašovaných pracovišť, které umožnují život na Zemi. Generální ředitel má samozřejmě pod sebou potřebnou, hierarchicky poskládanou skvadru duší, které mu slouží. Nebe i peklo je prostě plné duší a všechno tam funguje podobně, jako u nás. Nahoře, čili v nebi jsou hodné, dobré duše, zatímco v pekle jsou duše nacistů, komunistů, jehovistů, bulvárních novinářů, většiny politiků, teroristů, celebrit, fanatiků a dalších zločinců. V nebíčku tedy vládne Bůh, to víme všichni. A dole? V peklíčku přece vládne Ďábel neboli Satan. No ne tak docela můj milí čtenáři, ona je to totiž Ďáblice, neboli Satanka, a je to Bohova bejvalka. Oni žili drahně let na hromádce, protože Satanka byla za mlada nádherná luketka a Bůh pro ní zahořel a pak si jí blázínek i vzal, jenže ona mu pak, jsa nymfomanka, začala zanášet a tak šli od sebe a peklo jí bylo přiřknuto v rámci manželského vyrovnání. A tak ta neukojitelná Ďáblice řádí dole, v pekle. Naneštěstí se o tom dozvědělo pár mocipánů na Zemi a ti to právě zkoušejí tak, že by nejdřív ovládli peklo, pak nebe a nakonec i tu naši Zemičku. A tak tam za ní létají obcovat Vladimir Vladimirovič P., soudruh Kim Č. U., jenže ten se naposled nějak přecenil tak, že ho museli na chvíli uklidit. A podle posledních zpráv si i Barack O. občas zaletí štrejchnout. Bylo zjištěno, že na svojí zatím poslední návštěvu pekla, si vzal Vladimir Vladimirovič P. s sebou společníka v podobě českého prezidenta Miloše Z. To však nedopadlo vůbec dobře. Když český prezident v pekle spatřil veškeré to obcování a souložení, nebyl ze sebe schopen vydat nic jiného než, "kunda sem, kunda tam". Odborníci z řad lékařů se bohužel domnívají, že psychické poškození prezidentova mozku je neměnné a trvalé a je předpoklad, že další následky na sebe nenechají dlouho čekat. Doprava státníků do pekla je řešena v rámci vesmírných programu daných států.

A jak se vlastně dostane duše na Zem? No to je přece jasný, aby se tam trochu pobavili, tak mají takovou soutěž, vlastně reality show, jmenuje se to Big Earth Brother a jde o to, že když chce nějaká duše, ať už z nebe, nebo z pekla na Zem, musí natočit svůj reklamní, nebo spíše propagační spot o tom, jak by chtěl žít a jakým způsobem by na Zemi působil. Je to domluvené tak, že stejný počet duší jde z nebe, stejný počet z pekla. Je to obrovský fofr, protože si na Zemi se denně rodí spousta dětí, takže oni tam vlastně nedělají nic jiného. Sledují a hodnotí ty kandidáty, posílají jim SMSky, zakládají jim fankluby a potom, kdy se z těch duší stanou novorozenci a spočinou na tomto širém světě, tak je pořád sledují a fandí jim, aby se jim tady dařilo. Jenomže o to není jen tak jednoduchý, jak si čtenář může myslet. Poté, co je duši, potažmo člověku dovoleno jít na Zem, tak si také musí vybrat nejen své rodiče, ale především si musí sehnat nějakého sponzora. Ten sponzor se nato spojí se svými lidmi tady na Zemi a ti mají právě za úkol udělat to tak, aby se ti daní rodiče setkali, zamilovali se (to není nutnost) a hlavně, aby měli pohlavní styk a vyrobili tak zárodek těla, do kterého ta duše posléze vstoupí. A uvědomme si, jaká je to fuška, když si třeba duše umane, že mamka bude Evropanka a tatka Asiat. To vysvětluje fakt, že lidé poslední dobou tolik migrují a proč se vynalézají stále rychlejší dopravní prostředky. No k tomu nás právě nenápadně nutí tihle zprostředkovatelé, aby to s tím sbližováním neměli tak těžké. A aby bylo jasno, jaká firma sponzorovala jaké dítě, tak je to zařízené tak, že to jméno sponzora má to nebohé dítko napsáno na zádech a proto ho doktoři a sestřičky hned odnášejí, aby to jméno sponzora zapsali a umili. O tom všem totiž vědí jen porodníci, a jejich sestřičky, a právě proto se skládá Hippokratova přísaha. Ono se nařídilo, aby ji skládali všichni lékaři a nejen porodníci, aby to nebylo tak nápadné.

Takže takhle to funguje…

Pro antibulvární internetový portál "Ty pičo" zpracoval Akim.

"Ty Pičo" je antibulvární portál, který vznikl, protože jsme se nemohli dál dívat na to, jak pracují seriózní a především bulvární média. Chceme lidem otevřít oči a chceme, aby už s nimi nebylo nikterak manipulováno. Dost bylo mystifikace a lží!!!!! Naše heslo zní - "Pravda, ty pičo".

Sluníčko Markétka vchází do opilé duše romantického pijana - část 3

Byl to obyčejný den. Což je vlastně nesmysl, protože nejsou obyčejné dny, to jen my, sebranka, která se zrodila, aby s úsměvem blba zničila tuhle krásnou planetu, to jest lidé, se neuvědomují významnost každého dne a nectí každou vteřinu svého mnohdy sebe samým zpackaného života. Tehdy jsem byl psychicky dole, prošel jsem si vztahem, který nedopadl vůbec dobře, samotu jsem řešil onanií a opuštěnost alkoholem. Ne, že bych v jiných obdobích svého osudem darovaného života nepil, nebo si ho nehonil, tehdy jsem ale tato placeba užíval na veliko a plnými doušky. A to i přesto, že příležitostí k "seznámení" nebylo málo, jasně holky se kolem mě točily, typický hospodský život, kdy se lidi z nudy sejdou, lijou do sebe panáky a pak se to nějak spáruje, vždyť po sedmém panáku je každá krásná a ženy už se také nechovají, jako dámy, a berou zavděk kdejakým hovadem, hlavně, že jim tu vlhkou škatulku pořádně protáhne. Tak v této společnosti jsem se tehdy pohyboval. Trošku jsem se za to styděl a tak jsem nechodil do své oblíbené hospůdky, ale bral jsem zavděk nálevnou na druhém konci města, kde se scházeli tihle mrduchtivci a ženštiny, které ztratily zábrany a soudnost a ochotně přijaly role háravých fenek. Veselé období, zdálo by se. Ba ne, zdání klame. Ano, ze začátku bylo fajn nic neřešit, jenže později se moje stavy blížily spíše pocitu naprosté vykořeněnosti. Ano, vykořeněnost, to je to slovo, které mi blesklo hlavou, a já si prostě řekl, že změna stylu života je nutná. Ani si nevybavím, jak jsem do tohoto zhýralého režimu zapadl. Zkrátka a dobře, najednou jsem v tom lítal. A takhle jsem žil možná půl roku.

Začal jsem tedy s odvykačkou. Pro začátek jsem zůstal týden doma, vzal jsem si dovolenou, dodnes nechápu, jak jsem si v tomto animálním období mohl udržet práci, ale stalo se tak a to mi dalo ten hlavní impuls pro rekonstrukci mého žití. 5 dní plus víkend pro totální vystřízlivění, uvedení bytu do podoby, ve které je možno uznat, že tam žije lidská bytost a také jsem si uvařil a pořádně se najedl, aby si přišel na své i žaludek, který jsem poslední dobou zanedbával jen kupovanými hotovkami a jídlem z rychlého občerstvení. Naložil jsem se do vany, oholil se a dal jsem svému tělu alespoň trochu lidskou tvář. Ležel jsem ve vaně a začaly mi téct slzy. Muži prý nepláčou. Naprostá blbost, pro mě to opravdu neplatí. Nikdy jsem se nestyděl za to, že si občas popláču i u filmu, nebo prostě jenom tak, když je mi ouzko. A tenkrát mi bylo sakra ouzko. Uvědomil jsem si, že mou náruč svírá nutkavá potřeba s někým se pomazlit, ne se s někým vychrápat, ale pomazlit se jemňounce, sametově, s něhou a láskyplnou pečlivostí, dívat se někomu do oči, souznět s ním a být součástí jeho života, spojit 2 životy v jeden, dýchat pro a za toho druhého, myslet na něho, když se vstává i usíná, šeptat mu do ucha slova, která už svět slyšel milionkrát, ale slova, která stále platí, jsou-li myšlena upřímně. A co slova, pohledy tak významné a určující, které chápete jen vy dva, pohledy obdivu a upřímného pochopení. Pohledy, které mají tu moc měnit chtíč v dojemný cval páru svobodně uhánějících koní a které mají tu moc, měnit tu chemickou reakci, které lidstvo dalo jméno láska na důvod, proč lidé píší, skládají písně, malují obrazy a oddávají se veškerému umu, co jim byl poskytnut bláznivinou, která snad namátkou ovládá to, co je náš mozek svými deseti procenty uživatelnosti schopen pojmout a pochopit. Já hlupák, takhle jsem si zoufal a stýskal si, neboť jsem neměl tucha, že už za pár hodin potkám vílu, ne tu z pohádky, ale tu, která sejme okovy z mých rukou, ošetří mé rány a pohledem snad všech krásek tohoto zakulaceného světa mi ukáže cestu, jejíž směr pro mě bude balzámem pro ukojení mé rozpolcené a bloudícím vílám oddané duše. Človíčku ty naivo, ty nechápavý blázne, však já ti ukážu, smál se mi osud, když barvou snových červánků psal na nebesa vzkaz o mém počínání a snad ani on sám nevěděl, že Markétka má budoucí femme fatale, která se za pár minut usadí v mé samohanou vyprázdněné duši, má budoucí upírka nesvatého dómu, moje budoucí princezna, se za pár let změní v ledovou královnu.

S náladou zmrskaného psa, který už si však své bolístky instinktivně olízal a nevěda událostí budoucích, vcházím do své milované hospůdky a jen co procházím jejími dveřmi, připadám si, jako bych vcházel do vyhlášeného sanatoria, má sotva odžitá minulost jako by se mě ani netýkala, jako mávnutím kouzelného proutku zapomínám na všechny návštěvníky nálevny, ve které jsem já, jsa nebohý a uhranutý alkoholovým mámením trávil své minulé žití. Jakýsi můj šestý smysl mi zabránil tomu, abych komukoliv z nálevny řekl, kde bydlím. Neví to dokonce ani jedna z háravých fenek, které si mě v opileckém rauši vybrali coby spasitele svých neukojených chutí. Pokaždé, když přišlo na nejhorší a padla nabídka soulože, vymluvil jsem se na nějakou blbost a dbal na to, abychom následující akt lásky, ačkoliv lásky tam nebylo, ani co by se za nehet vešlo, uskutečnili buď u ní doma, nebo jsme si zahráli na zvířátka a coitus odbili kdesi venku. Toto vše hážu za hlavu, vcházím do hospůdky a jako bych odtud nikdy neodešel, si sedám za bar a objednávám si malé pivo a kafe. "Á pachatel se vrací na místo činu", směje se na mě Pavel, číšník, který se za barem snad narodil, profík a především kámoš, kterého jsem několik měsíců zanedbával. Párkrát jsme si zavolali, ale to bylo vše. "Sorry, měl jsem fakt blbý období", snažím se o jakousi omluvu. "Neřeš to brácho, každý občas uklouzne a upadne, důležitý je vstát". Přesně tohle jsem potřeboval, nic neřešit a nechat se hýčkat a to jsem ještě netušil, že v místnosti už sedí osůbka, jejíž vůně mi bude za pár minut importována do těla s razancí nekonečnosti vesmíru. "Jo a co ty kurvičky s nálevny, jak jim voní pipiny?", neodpustil si Pavlík poznámku. "Ále", mávnu rukou. Pavel se zachechtá po námořnicku a jde přerazit sud. "Ty holomci maj dneska zase nátisk", ukazuje na partičku štamgastů, z nichž většinu z nich znám a tak zvedám sklenici s pivem a pokynu na zdraví. "Přisedni si k nám, my nekoušem", přispěchá jeden z nich hromovým hlasem s nabídkou. "Dneska ne kluci, dneska jen tak na lehko, mám blbý období, sorry". "V pohodě panáčku, tak příště", nezlobí se a v klidu si objednávají další rundu u Pavla, který se vrátil s plným sudem pěnivého moku. Čekám, než Pavlík narazí a rozhlížím se. Všechno mi to tu přijde nějaký jiný, nový. "Jste malovali, ne?", ptám se Pavla. "Jo malovali, před čtyřmi rokami, to už si sem chodil, ty vole a byl si u toho", je mi odpovězeno. "Co kecáš, vole, vždyť je to tady nějaký jiný, ta místnost má úplně jinou atmosféru", rozhlížím se po sále. Pavel moji poznámku vědomě přehlíží a věnuje se práci.

Rozhlédnu se a ona sedí u stolu v koutku, mé budoucí všechno, moje spasitelka, ale i mé prokletí, poprvé na mě valí ta svá kukadla a šklebí se na mě, jako by už věděla, jak nesmrtelný bude její vliv na můj budoucí život. Zvedám sklenici s pivem a připíjím, ona zvedne sklínku z vínem a následuje mě. Pak usrkává krůpěje nápoje s vinné révy a stále mě přitom sleduje, její pohled je jako zbraň, která trhá mé tělo na kusy. Impulsivně přemýšlím, jak ji nejlíp oslovit, vzápětí se ale zarazím, protože si nejsem jisty, zda je neznámá kráska to pravé pro rekultivaci mého života. Já chudáček bláhový. Sedím tam a nevím si rady. "Kam čert nemůže, nastrčí ženu", říkám si a pro jistotu si začnu povídat s Pavlem, který zrovna neměl práci, neb všechny sklenice v sále teprve čekaly na vyprázdnění. Jenže čertova žena se rozhodla vzít věci do svých rukou a přišla k baru. "Co mi můžete nabídnout k jídlu", ptá se kořalečníka. "No, to je jednoduchý, nakládaný hermelín, nebo utopence", bere ji Pavel iluze o slušném jídle. "Když já bych si dala něco teplého, víte co, naproti prý otevřeli obchod s kebabem a určitě mají ještě otevřeno", nabízí se slečna a obléká se a odchází. "Přinesu vám taky", volá za námi, aniž by se zeptala, jestli máme zájem. "Chodí sem často?", ptám se Pavla, poté co roznesl plato piv a několik rund panáků. "No, docela jo, už asi dva měsíce sem chodí s další princeznou, ta je taková noblesnější, než tohleto rozcuchaný třeštidlo. A říká se, že spolu ne jenom nekamarádí, jednou jsem je myslím viděl se líbat, takže něco na tom bude". "Takže lesbina", neskrývám svůj zájem. "To nevím, já slyšel, že jsou obě podobojí, jestli mi rozumíš, bisexualita se tomu myslím říká", mudruje Pavel a prohlíží si mě, protože vidí, že my v očích začíná plát čertovský ohýnek. "Tak až přijde, tak to na ní zkus", pobízí mě výčepák. Nemám čas nad tím přemýšlet, protože slečna právě prošla dveřmi a sedá si na bar přímo vedle mě. Dosedne a hned začne rozdávat koupené pochutiny. "Tak, jeden kebab je pro pana číšníka, druhý pro vás pane a ty další dva jsou pro Markétku", olízne se a podívá se na mě s něžnou provokací. Bože, jak je nádherná, ale tak pražvláštně krásná. Není to ten modelkovský typ, dokonalá každá křivka, a ani jedna piha. Ona je tak divoce krásná, její kratší vlásky jsou tak nějak roztomile rozvrkočené, nehty u rukou má sice nalakované, ale ne precizně, lak už má ošoupaný, takže na některých prstech už je vidět pouze zbytky černé barvy. Je nabalená do svetru, který je, řekl bych o pár čísel větší, než je třeba, takže vypadá trošku jako spratek, kterýho před chvíli vyhodily ze základky. Přitom z ní sálá jakási uhrančivá elegance, nepůsobí dětsky, ale je jak poupě, které právě rozkvetlo v dospělou růži, vlastně v ženu, která má ve svých očích vepsanou tichou bolest raněného zvířete smíchanou s hrdostí tvůrce vesmíru. Je ladná jako laň, kterou právě vyhnali ze stáda a která plaše hledá úkryt před nebezpečím v podobě událostí minulých, přítomných i budoucích. Opravdu se cítím býti v nebezpečí, protože si nejsem jist, že po všech nepříjemnostech, kterými jsem v nedávné minulosti prošel, je pro mě setkání s tahle uhrančivou a nebesky hezkou dívčinou to pravé. Znám se, vím, že nedokážu být odtažitý, když se s ní zakecám, rozbalím to na plno a než se naděju, budu připraven před ni klečet a s neukojeností Markýze de Sade ji budu lákat do svých právě spřádaných sítí zručností pavoukům jen vlastní. Není cesta zpět, vím to, ale co je mi nad slunce jasné je, že tuhletu květinu nechci uškubnout a zničit, chci ji nechat růst, pečovat o ni, strachovat se o ni a bránit ji před nepřízní osudu, chci pro ni umřít. Je mi jedno, zda bude mou přítelkyní, milenkou či ženou, snad se spokojím i s kamarádstvím, jen nechci, aby to byla holka jen na jednu noc, ačkoliv je krásnější než pařížské kurtizány i všechny gejši z Tokia.

"Tak se do toho pustíme, ne? Dobrou chuť, přeji", zašvitoří a hladově se zakousne do své porce. "A jak vy se vlastně jmenujete pane?", vyzvídá přes žvýkání. "Omlouvám se, já jsem Martin", vracím jí úsměv a beru si svůj kebab. Poslední dobou jsem skoro nic jiného nejedl, ovšem tahle porce pro mě bude naprostou delikatesou, srovnatelná snad jen s porcí masa z wagyu. V takové společnosti by mi chutnal i 3 týdny starý párek vsunut do rohlíku tvrdého jako penis Roberta Rosenberga. "Já jsem Markéta, ale vy pane my můžete říkat Majky a pusu vám dám, až to dojím", představuje se mi a nepřestává hltat svůj kebab. "Ty sis koupila dvě porce, nejsi na to trochu malá?", snažím se jí trošku poškádlit. "Jsem malá, ale děsně hladová", zasměje se a trošku se zakucká. "Víš co, pokecáme, až to dojíme, ju", navrhuji, ona jen přikývne a já vidím, že už se sápá po svém druhém kebabu. Já jím pomalu svůj díl a prohlížím si mou novou lásku, nedívám se na ni přímo, ale hledím na ní v zrcadle, které je součástí baru. Pavel si nás nevšímá, věnuje se hostům a občas si ukousne ze svého kebabu. Culí se na mě a já na ní. Už tolik nehltá, je vidět, že dvojitá dávka ji přece jen dává zabrat, nakonec však všechno spořádá. "Jůůů, to jsem se naprala, podívejte pane, mám dokonce i bříško", zazubí se a nazdvihuje svetřík i tričko a ukazuje mi svůj pupík, pohladí si ho a rychle ho zase schová. "Jdu se opláchnout, ať vám můžu dát toho hubana, zvedá se a zvolna odchází na toaletu. Právě jsem také dojedl a tak ji následuju. Vracíme se ve stejnou dobu a tak stojíme u baru naproti sobě. "Tak ještě jednou Markétka a Martin, to zní hezky ne? Dvě M, to se k sobě hodí", brebentí a nakonec se nakloní a dá mi pusu. Jak sladká, nejsladší dort světa je proti ní šťovík. Objednáme si pití a povídáme si. Je bezvadná společnice, inteligentní, zároveň však tak rozkošně zběsilá. Drmolí pátý přes devátý a chechtá se jak praštěná. "Ty sem prý chodíš s nějakou jinou ženou?", optám se jí a vidím, že jí obličej zvážněl. "Jo to je Kristýna, víte pane, já jsem bi, nestydím se za to. Kristýna mi zachránila život, ona vám to všechno pak vysvětlí, až vás představím. Ráda bych ale poznala nějakého sympatického muže", podívá se mi do očí, chytne mě za ruku a proplete si prsty mezi mé. "Já jsem měl teďka spíš takové divoké období, ale taky bych se rád usadil", přiznávám. "Tak to doufám, že jste nic nechytl, pane", zamračí se na mě a vsadí mi brouka do hlavy.

Je už dlouho po půlnoci, většina hostů už odešla a Pavlík pustil mé milované Dead Can Dance. "To je divná muzika, jakoby to ani nebylo s téhle doby, viďte?", podivuje se Markétka. "Ale je to moc hezký, takový majestátný, oba zpívaj moc hezky, líbí se mi to, že mi půjčíte cédo, viďte? To bych si chtěla pustit někdy po ránu", zaposlouchává se. "Není problém, donesu ty víc CD", chci si trošku šplhnout. Od této chvíle je všechno jinak. To co se dělo před týdnem je pro mě dávná minulost, doba praještěru a Tygra Šavlozubého. Když Pavel zavřel, nabízím se Markétce, že ji doprovodím domů. "To máme dneska ale chladno, že pane?", špitne a choulí se, jako štěňátko v pelíšku. "Proč mi pořád vykáš, blázínku?", ptám se a podám ji rámě. "Ano, správně, takhle se chová gentleman", řehoní se, "protože vám vykat chci, jako za starých dob, kdy si lidé vykali normálně, ti lidé třeba spolu už žili, a přesto si vykali. Vy mi tikejte, ale já vám budu vykat, dokud mě nepomilujete a možná i potom vám budu vykat", přikyvuje hlavou a potutelně se usmívá. Najednou vyjekne, "A ne že mě oprcáte jak nějakou čubku, chci být jako v bavlnce, musíte mě milovat jemňounce, hebounce a láskyplně vy jeden perverzáku perverzná". To už nevydržím a začnu se hrozně smát, ona se ke mně přidá a chlámeme se oba dva. "Tak já už jsem doma, tady s Kristýnou bydlíme, ona je teď je za prací v zahraničí, ona mrška furt někam musí jezdit a je jí úplně jedno, že je mi pak v postýlce smutno". Stojíme u jejího vchodu, pár kroků od milování, je docela zima a já až teď začínám zcela litovat toho, jak jsem žil předtím. "Půjdete nahoru na kávičku, pane?", ptá se Markétka a v očích ji spatřím určitou nejistotu. "Dneska ne miláčku, nebudeme pospíchat, zítra tě vyzvednu a zajdeme si na dobrý oběd". "Tak jo", špitne a už se dlouze líbáme, pak se mi ale vytrhne a já jsem vlastně rád, sám bych to asi fakt neustál. Jdu domů a zpytuju svědomí nad tím, jak jsem promarnil poslední půl roku. Nakonec to beru tak, že je to za mnou a že je potřeba, dívat se do budoucnosti. Byl to opravdu náročný den a tak se svalím do postele a usnu jak zabitej.

Je ráno a probouzím a je mi nějak zle, jakoby mi chyběl kus těla, či co. Pocit, který jsem předtím nikdy nepoznal. Zvláštní tíseň a pocit samoty, na rozdíl od včerejška ale vím, co tu tíseň způsobuje a také co, respektive kdo mi chybí. "Zamiloval jste se, panáčku", hlásí mi můj mozek a to i přesto, že jsem mu poslední dobou celkem pravidelně ordinoval alkoholovou lobotomii. Srdce se mi rozbuší a já si vybavuji její podmanivou vůni, a uvědomuji si, že jestli do hodiny neuslyším její smích, zemřu. Záchranná akce začíná. Plán! Máme se potkat v poledne a jít na oběd. Pozdě, do té doby pojdu, potřebuju důvod, abych jí navštívil hned. Rozhlížím se po pokoji a jasně, mám to. Vidím dva anděli balené v plastové krabičce, která obsahuje další, tentokrát kulatý kus bakelitu. Lisa Gerrard a Brendan Perry, to jsou moji andělé, zachránci, kteří mě na oblacích své transcendentálních hlasů přenesou do náruče mého zrovna nalezeného štěstí. Beru Into the Labyrinth, který Markétka slyšela včera a pro jistotu i Aion. Vlétnu do sprchy a páchám hygienu. Kvapně se obleču a už zdrhám vstříc náruči rozvrkočené Najády. Stojím u ní za dveřmi a chvíli čekám, nechci, aby viděla, že sotva dýchám, protože jsem půlku cesty běžel. Konečně zvoním a Majky mi otevírá. Podlamují se mi kolena, je naprosto dokonalá, rozcuchaná, řechtá se na celý kolo a utahuje si se mě. "Eště není poledne, copak tady děláte, pane?", vlepí mi pusu. "Donesl jsem ti ty cédéčka, chtěla sis je poslechnout ráno, Dead Can Dance". "Aha, no to je pravda, díky, hmm alespoň ochutnáš koláč, pekla jsem ho včera, ale samotný mi to nechutná a Kristýna se vrací asi až za 4 dny. "Ok, tak já si jdu umýt ruce". "Fajn, koupelna je támhle, já vám udělám tu kávu". Odcházím do koupelny, rozsvítím si tam a mířím k umyvadlu. V umyvadle leží vibrátor. "Markéto???!!!, volám na ní, ona se neozve, ale za chvíli přijde za mnou. Podívá se na mě svýma očičkama tak krásnýma, že by jí je nebeská klenba mohla závidět a praví. "Vždyť jsem vám povídala, že mi bývá v postýlce smutno". Dívám se jí do oči a ani se nepokouším zakrýt svoji vilnost. "Tak fajn, ale nejdřív si sníte tu buchtu a ze začátku budeme používat kondom", už se zase kření a odchází do kuchyně udělat to kafe…

Děťátko Markétka - část 2

Je parné léto, na silnicích taje asfalt a opuštěné chodníky jsou na tom podobně. Ulice jsou teď víceméně prázdné, všichni už zdrhli kamsi za vodou. Urputné horko je ale proti tomu, co se mi honí hlavou chladící lázní. "Tu Kristýnu mi byl čert dlužnej", ale bez Kristýny by nebyla ani Markétka, jsou jako siamská dvojčátka a já teď už vím jak je pevné pouto, které je silou největšího magnetu světa k sobě pojí a přitahuje. Procházím naší, vedrem opuštěnou ulicí a hlavu mi šrotuje vše, co mi Kristýnka stihla odvyprávět za tu hodinu, co jsme se viděli. Ta krutost osudu se ještě stokrát násobí, víte-li, že se týká osoby, ve které jste našli spřízněnou duši. Jsem u nás ve vchodě, výtahem nejedu, šlapu si to pěkně pěšky snad jen proto, abych oddálil ten tísnivý okamžik, kdy se podívám Majky do očí a povím ji, že jsem právě domluvil s její mentorem a zachránkyní. Vím, že je doma, protože z otevřených oken našeho bytu se line vlna temného hardcoru, kytary prostupují zdmi jako nůž máslem a to že vůbec nikdo neprotestuje, je důkazem toho, že horko vyhnalo snad i pavouky z pavučin, o lidských bytostech nemluvě. Jen hluchý pan Mach jako vždy civí z okna a krátí si tak čas, než si pro něj přijde paní s kosou. Odemykám a otevírám dveře, což mi velmi ulehčuje tlaková vlna způsobena drnčením kytar valící se z repráků. Chodba bytu je prázdná, což je zvláštní, protože Markéta se obvykle přiřítí s ohromným jekotem, aby mě přivítala. "Divný", říkám si, "že by ji Kristýna už volala a řekla ji o našem setkání". Pak si ale uvědomím, že nemůže slyšet, jak odemykám, tak proto za mnou neběží. Nakouknu do kuchyně a spatřím ji pochopitelně zcela nahou, sedící na židli a lakem, který smrdí na celou místnost si lakující si nehty u nohou. Chvíli ji pozorují a snažím se odtušit, jakou má náladu. Vypadá normálně, hlavou pokyvuje do rytmu kytar, usmívá se a různě se ošívá, nepokojná jako vždy. Zahlédnu na poličce odložený ovládač a ztlumím tedy hlasitost alespoň o polovinu. Markétka se ohlédne, spatří mě, zapiští, začne se křenit a natáhne ruce co nejvýš, jako dítě, které chce zvednout. Vidím jí teď zase v celý své kráse, šibalský obličej se na mě culí, její kůzlátka se chvějou a její precizně vyholená kundička je dokonalou třešinkou na dortu, který po narození dostal jméno Markéta. "Pipinka musí být pěkně hladká, ani chloupek, chci ji mýt takovou, jako když jsem byla malinká", říká vždycky, když se holí a kření se u toho, jako sígr, co právě dostal poznámku. "Dobrý den pane, kdepak jste se mi flákal, co, takhle se chodí domů?", zase se zubí a jako mi hrozí prstem. "Omlouvám se", odpovídám a hledím ji do očí, jednak abych se ujistil, že ji Kristýna opravdu nevolala a jednak abych si ji prohlédnul v obraze, v jakém mi ji vylíčilo její "siamské dvojče". "Omluva se přijímá, ale chci za to hrozitánsky obrovskýho hubana", a roztahuje ruce, co to jen jde. Blížím se k ní a myšlenky se mi zase stáčí na to, co jsem se před půl hodinou dověděl. Je prostě úžasná, je jako nejkrásnější motýl, který se vyklubal s té nejděsivější motýlí larvy, která kdy spatřila světlo světa. Přistoupím k ní a dlouze jí líbám na čelo. "Co to má jako být? Tuhle pusu děj prosím babičce, až k ní půjdeš za týden na návštěvu, ju, já chci něco extra". Dlouze ji tedy líbám, naše jazyky se proplétají a já ji přitom hladím bradavku levého prsa. "No to už bylo lepší, ale stejně to nebylo ono, pusinku na andělíčka prosím", žadoní, dává nohy od sebe a prsty pravé ruky si roztahuje závojíčky své lasturky a ukazováčkem levé ruky si pošimrá klitoris, který se jí vzápětí ztopoří. "Moc jsme se na vás s andělíčkem těšili, pane", její hlas ševelí, jako stromy na podzim, když přicházejí o své nažloutlé ozdoby. Poklekám k ní a špičkou svého jazyku obejmu jejího andělíčka, to místečko, které je tak malé, jako kapka rosy, jehož síla je však rozkošná a silná, jako vlny v rozbouřeném oceánu. Markétinu mušličku zaplavuje voňavá šťávička, kterou s radostí polykám, ještě jednou jazykem ochutnávám obsah její studánky ze stanice touha, vstávám a podívám se jí do očí. "Potřebuju s tebou mluvit Majky, byl jsem s Kristýnkou". Trhá sebou a, "jé tady jsem si to blbě nalakovala, opravím si to v posteli", bere lahvičku s lakem a zdrhá do ložnice. "Svléknu se, umeju se a přijdu za tebou, ju", volám za ní a mířím do koupelny.

Je tomu 4 měsíce, co jsem Markétku poprvé spatřil, vešel jsem do hospody a tam seděla ona a ačkoliv bylo dost chladno a ona byla dost nabalená, její tělo jakoby se dralo skrz ty vrstvy ošacení, které měla na sobě a celá její aura měnila atmosféru v celé místnosti. Nyní jsme spolu 4 měsíce, z toho 3 měsíce se mnou bydlí. Asi týden po seznámení mi představila právě Kristýnu, že ona je pro ni ten nejdůležitější člověk pod sluncem a že ona bude vždy součástí jejího života. Kristýna je vskutku krásná žena, omračující elegance je jí vlastní, přitom je ale naprosto přirozená, pro slovo nechodí nikam daleko a šarm neztrácí ani při orání brambor na své zahrádce, usrkávajíc přitom pivo přímo z láhve. Navíc je od jakživa neuvěřitelně nad věci, což jak se ukázalo, mělo balzamující vliv na Markétin život. Krista, jak ji Markéta někdy žertem nazývá, což Kristýnu nepokrytě vytáčí, mi včera volala a prosila mě o setkání, že to je nezbytně nutné a že je to především na Majkyno přání. Souhlasil jsem a dneska jsme se tedy sešli v kavárně na druhém konci města. Je kurevský horko, takže si to přihasila jen v takovým hadříku, který zakrýval jen to nejnutnější a to jen stěží, protože třeba bradavky byly pod látkou dost viditelné, což jsem komentoval poznámkou, "no hezký cecíky, už se nedivím, že ti je Majky tak ráda žužlá". Kristýna to přešla s úsměvem, tak jsem jí ještě okomentoval její překrásné nohy, které zdobil řetízek kolem kotníku na jedné noze a prstýnek na jednom prstě nožky druhé doplněné elegantním lakováním nehtů v purpurové barvě. "No tedy, skutečná krása, už ti ty nádherný prstíky někdo pocákal?", tázal jsem se, načež mě Krista okřikla. "Martine prosím nech toho, vím, že by ses se mnou rád sklouznul a jednou k tomu asi i dojde, ale teď mě prosím poslouchej, je to moc vážný. Majky mě poprosila, abych ti všechno vysvětlila, ona sama na to nemá sílu, nechtěla ale vědět, kdy se setkáme, hrozně se stydí, víš". "Markétka a stydět se, to myslíš vážně? Vždyť ta by vyběhla klidně hanbatá i na ulici, kdybych ji nezastavil, vždyť to sama víš, spinkáte spolu ne?", divil jsem se a významně na ní mrkal. "Kurva, tohle je fakt důležitý, poslouchej mě prosím", rozčílila se a její pohled byl smrtelně vážný. "Poslouchám", zmlkl jsem a usoudil, že mé poznámky se do dané situace asi opravdu nehodí. A tak mi začala vyprávět.

"Markétku jsem poprvé potkala u nás ve městě, kde jsem žila, když mi bylo asi 12, jí bylo tenkrát 5. Běhala jsem s partou dětí venku v naší ulici a tam jsem jí zahlédla, Martine, kdybys ji chudinku viděl, byla špinavá, otrhaná a v ruce žmoulala kůrku chleba, že prý to má k obědu. Byla fakt v hrozným stavu a tak jsem jí ptala, kde bydlí a ona mi to ukázala. Vzali jsme ji do party a hráli si s ní celý odpoledne, byla tak šťastná. Domluvili jsme se na druhý den a ona zase přišla tentokrát s rohlíkem místo oběda a tak jsem ji vzala k nám domů, tušila jsem to a domluvila se s rodiči a dali jsme jí normální jídlo, jenže, ty vole, ona se chudinka poblinkala, protože ten její žaludek na teplý jídlo prostě nebyl zvyklý". Koukal jsem s úžasem na Kristýnu, jak jí tečou slzy, a poprvé si uvědomoval, kde pramení Markétčin neklid a noční můry. Kristýna pokračovala ve vyprávění o utrpení neviňátka. "Když to takhle pokračovalo několik dní, pochopitelně jsme se o tom s rodiči začali zajímat a zjistili jsme, že její matka je alkoholička a narkomanka a vydělává si prostitucí. Vzbudila se v poledne a odešla "pracovat" někam k silnici a tak se Markétka prala ze životem takhle. Bůh ví, jaký kunčaft ji asi zplodil, ona svého otce nikdy nepoznala a myslím, že to je obrovské štěstí. Ta ulice, ve které žila, byla fakt hrozná, to nebyly ani byty, spíš to vypadalo jako kotce pro zvířata. Chodila jsem za ní potom každý den a starala se o ní. Naučila jsem jí základní návyky a hlavně se starala, aby normálně jedla. Samozřejmě jsme to oznámili na úřadech a tak si pro ni přijeli a odvezli ji do děcáku. To bylo šílený Martine, jak vřískala, hrozně mi to vyčítala, protože už na mě byla zvyklá. Naši to obrečeli se mnou a jezdili jsme za ní, jak jsme mohli a ona se pak uklidnila a odpustila mi to. V děcáku začala normálně chodit do školy. Naši se domluvili, že jí adoptují, jenže pak mamče diagnostikovali rakovinu a tak se nevědělo, co bude a tak Majky zůstala v tom děcáku a my za ní jezdili. Párkrát za mnou i utekla a my ji pokaždé museli vrátit, když jí bylo 15, tak moje mamča rakovině podlehla a já blbka jí to zavolala a ona za mnou zase zdrhla, a tenkrát jsme se poprvé pomilovali. Martine, my spolu opravdu spíme dodnes, ale ujišťuji tě, že ona tě miluje, tak, že to víc ani nejde. Dokonce mi říkala, že by bylo fajn, kdybychom jsme se pomilovali ve třech, vím, že to teď řešit nebudeme, a zní to asi divně, ale ona to tak prostě cítí". "No a co bylo potom?" zeptal jsem se a nezakrýval svůj úžas. "No já se tenkrát potřebovala věnovat svému otci, kterého zdrtilo to, že mamča umřela a já toho měla taky plnou hlavu, ale Majky to tenkrát už zvládala, školu a tak. A když jí bylo 18, tak já už měla svůj byt tady a ona se ke mně nastěhovala. Měla jsem už po škole a práci taky dobrou, tak jsme to zvládali v pohodě. Ona byla na střední, obě jsme jezdili za mým tátou a byla pohoda. Jenže pak se jí začali zapalovat lejtka, víš, ona potřebuje i chlapa, to víš, má chuť na semínko". Usmívá se na mě a zapaluje si cigaretu. "A co ty, ty semínko nepotřebuješ?", optal jsem se a nepokrytě se jí díval na ledabyle ukryté bradavky. Kristýna se rozhlédla, jestli je vzduch čistý a na několik vteřin poodhrnula látku svých "šatiček" a dala mi na obdiv svá prsa. "No já si nějakého nabíječe vždycky najdu, ale na stálo zatím nikoho nechci, ještě mám trošku času, pak někoho sbalím, to nebude problém. Chci taky trochu cestovat, možná bysme mohli vyrazit takhle ve třech. "A jak dopadla její máma", zajímal jsem se. "Ta zemřela, našli ji předávkovanou, když bylo prdelce asi 13, samozřejmě to oplakala, ale od té doby se o ní nechce ani bavit. Myslím, že už tenkrát pochopila, jak moc ji matka ublížila, takže to její úmrtí bylo pro ní spíš úlevou, vždyť ona za ni ani jednou nebyla, co byla v děcáku". Chvíli jsme mlčeli a jen se vzájemně pozorovali. "To bude zatím všechno, co jsem ti chtěla říct, za chvíli musím ještě do práce, tak jí prosím tě pozdravuj, dej ji za mě hubana a řekni ji, že jí moc miluju, já jí v nejbližších dnech zavolám. Hlavně si buď jist, že tě neskonale zbožňuje, ale styděla se ti ke všemu přiznat, tak poprosila mě, tak se na ní prosím nezlob. Tak teď už ale fakt musím jít, tak zatím čau, já zaplatím a půjdu". "Ne, ne, nech to na mě", pokoušel jsem se probrat z mrákot, "já to zaplatím. Měj se". "Jo tak díky moc a pa". Dal jsem si ještě malý pivo, abych to všechno vstřebal.

"Tak co, už to máš dobře nalakovaný", ptám se a vcházím do ložnice. Ona leží na zádech, a když mě zahlídne, zaboří hlavu do polštáře. "Namasíruj mi prosím zádíčka, olejíček je támhle", prosí a naslepo ukazuje rukou na lahvičku s olejíčkem. "Vysvětlila ti Krista všechno?" ptá se přidušeně, protože boří hlavu do polštáře. "Promiň, ale nedokážu se ti teď podívat do očí, hrozně se stydím". "Blázínku, vždyť se nemáš proč stydět", ujišťuji ji. "Každopádně chci, aby si věděl, že tě bláznivě miluju, ale Kristýnka mi zachránila život, tak jí nemůžu nikdy opustit, miluju ji stejně jako tebe, občas si spolu pohrajeme, vždyť to víš", trošku zvýší hlas a otočí hlavou, jestli ji poslouchám. "Jo, to mi ale nevadí, vždyť víš", lehce ji plácnu přes zadek a Majky se uchechtne. "Lehni si na záda, chci poslouchat, jak dejcháš", rozkáže mi najednou. Svléknu si trenýrky a lehám si na záda. Ona přiskočí a plácnutím mi položí hlavu na hrudník. "Buch, buch, buch, hmmm hezky ti to tam hraje", prstem notuje do tlukotu mého srdce. Je vidět, jak moc se jí ulevilo, což obrovsky uklidňuje i mě. Uvědomuji si, že ji miluju a obdivuju snad ještě víc než předtím. "A říkala ti, že bych moc chtěla, abychom jsme se pomilovali všichni tři najednou?". "Jo, říkala, ale nevím, jestli do toho chci jít", snažím se žertovat, ale zároveň si uvědomuji, že mi stoupá pták, protože jsem si vzpomněl na Kristýnčini kozy a nohy, což naštěstí Majky nevidí. "Lžeš, Kristýna je božská ženská, tu by nechtěl mrdat jenom blázen", osopí se a bez okolků mi jednu mlaskne, v ten samý moment se ale začne nezadržitelně chechtat, otočí se a všimne si mé erekce. "Tak pán by s Kristou nešukal a co je jako tohle?", pevně mi chytne čůráka a začne mě honit. V tu ránu jsem tak vzrušený, že mi vyteče kapička touhy. Markétka ji slízne a začne mi dráždit špičkou jazyka ústí žaludu. "Markétko neblázni, nebo se ti hned udělám". Varuju ji. "Jo, honem lásko, vystříkej se, chci, aby sis nás představoval, mě a jí. Udělej se a já to všechno spapám". Nemám sílu se bránit a netrvá dlouho a na Markétin obličej dopadají chuchvalce mého ejakulátu. Markétka mě hypnotizuje očima a vyplazuje jazyk, aby mě mohla ochutnat. "Jsi sladký, chci s tebou být na věky, slib mi, že spolu budeme až do smrti, ty, já a Kristýnka, zbožňuju vás oba dva, jste všechno, co jsem kdy měla", choulí se ke mně jako motýlek, který se čerstvě vyklubal a bojí se světa.

Pták versus Penis

Aby to dámám nebylo líto, sepsal jsem seznam slangových výrazů pro mužskou chloubu. Těch výrazů není zatím tolik, jako u žen, doufám tedy, že vás (především vás ženy) také napadne nějaký pěkný výraz, který jste slyšeli. Nebo můžete i něco vymyslet, fantazii se meze nekladou, takže jak byste pojmenovali to, co vám přináší tolik radosti. Když budete aktivní a budete chtít, tak se příště zaměřím na horní ozdoby ženského tělíčka, případně připojím pár slovíček pro tu část, která vám milé dívky a dámy umožnuje sedět.

1. Pták

2. Ohon

3. Ocas

4. Pindík

5. Pinďour

6. Nabíječ

7. Sbíječka

8. Kokot

9. Kláda

10. Frantík

11. Stříkačka

12. Klacek

13. Péro

14. Nástroj

15. Nářadí

16. Výbava

17. Vybavení

18. Čůrák

19. Klacek

20. Kolík

21. Banán

22. Klobása

Asi by to byl mizerný článek na toto téma, kdybych se nezmínil o délce pyje. Tak tedy podle výzkumů je průměrná délka erigovaného penisu je 12 až 16cm. Zvláštní je, že pokud se já někoho na toto zeptám, dostává se mi odpověď od 18ti centimetrů a výš. Také ženy se mi často svěřují, že pánové pod 18 je nezajímají. Až si někdy se svým dle výzkumů lehce nadprůměrným pyjem připadám trochu zahanbeně. A co vy pánové, jste schopni přiznat barvu a co vy dámy, je pro vás délka partnerovy ozdoby důležitá a jste ochotni vzít na milost chlapíka, který nemá v kalhotách 18cm a víc?

Lasturka versus Vulva

Dneska jsem se pustil do velkého úklidu a s údivem jsem našel svoje vypracované maturitní otázky. Trochu jsem v nich zalistoval a u maturitní otázky s Češtiny na téma Husitství jsem nalezl velmi zvláštní seznam. Jsou v něm vepsané slangové výrazy pro to, co mají dívky a ženy mezi nohami. Odborně se to nazývá vulva, případně lůno. Je vidět, že už tenkrát jsem měl plnou hlavu starostí. Přikládám tedy tento seznam a myslím si, že některé výrazy jsou fakt roztomilé, jiné zase docela vtipné, další takový normální. Jsou tam i zdrobněliny. Musíte uznat, že věta "Chtěl bych laskat tvoji překrásně vlhkou a voňavou lasturku", zní lépe než věta, "Chtěl bych laskat tvoji překrásně vlhkou a voňavou vulvu". Tak tedy -

1. Kunda

2. Kundička

3. Mezikundí

4. Píča

5. Pička

6. Pičinda

7. Pičulka

8. Pindička

9. Bobr

10. Myška

11. Lojzka

12. Kočička

13. Mušle

14. Lasturka

15. Mušlička

16. Chcanda

17. Spodní díra

18. Šouštalka

19. Pipka

20. Pipinka

21. Frnda

22. Prcina

23. Prcinka

24. Pinda

25. Buchta

26. Buchtička

27. Minda

28. Pekáč

29. Kačenka

30. Čičinka

31. Rodidla

32. Ochechule

33. Pizda

34. Drdolína

35. Hudrovadlo

36. Dírka

37. Čárka

38. Pulinka

39. Bembeřice

No není ta Čeština krásná? Uznejte sami, že nic jiného nemá tolik ekvivalentu, jako právě vulva. Jasně na penis by se našlo jistě taky spoustu výrazů, ale dámy mají přednost, že?

A co vy? Nenapadá vás také nějaký výraz, který bych mohl přidat do seznamu? Pokud ano, napište mi ho a také mi napište, který výraz se vám líbí nejvíc, případně, který výraz rádi používáte vy?…

Markétka - část 1

Je půlka ledna, venku sněží jako blázen a venkovní teploměr hlásí mínusovou dvacku, takže je jasný, že sníh nějakou dobu vydrží. Prostě po vánoční idylka, žádný sněhový bláto, žádný sračky, prostě pohodička, pátek. A já, místo abych šel s kámošema někam posedět a pokecat, musím sedět doma u compu a vytvářet ty zasraný tabulky a ještě zasranější grafy, které budu příští týden prezentovat a doufat, že to nadřízené zaujme alespoň do té míry, že mě nevyrazí s práce. Kafe už jsem měl 3, takže další nechci a co cíga? "Kurva", poslední 2, "takže musím ven, no to mi poser prsa". Ok, ukládám veškerou práci, notas nechávám zapnutý, beru si jen bundu a zdrhám ven, ještě, že nejbližší hospoda je jen přes ulici. Vcházím dovnitř, mířím rovnou k baru a "dvoje krátký startky", hlásím svůj požadavek. "Dáš si i pivko?", ptá se Klárka a měří si mě těmi svými nádhernými kukadly. Překrásný, lolitkovský obličejíček, který se jen tak nevidí. A přitom "už" jí táhne na 20. "Klárko, tobě by slušel s mrdky knírek", vzpomínám si na Pavlovu hlášku pronesenou na minulé oslavě a ještě teď před sebou vidím Klárčin studem zčervenalý úsměv. Je fakt nádherná, ale "ne, nemůžu, mám spoustu práce, ale přijdu si pro tebe, neboj", odpovídám a užívám si Klárčino studem zalité deja vu. Beru žvára a pádím zpět ke grafům a tabulkám, beru za kliku, když v tom slyším. "Ty si to s holkami vždycky uměl", ohlédnu se a "Markéto, co tady děláš?" Sedí tam, v tom spěchu jsem si jí nevšiml. Vzrušením mi přeskakuje hlas a tak se to snažím ustát. "Ahoj, jak dlouho jsme se neviděli?", pusa na tvář. "Ahoj, no bude to 5 let, Martine" a dává mi taky pusu na tvář. "Co kdybychom jsme si spolu něco dali, ale slyším, že pospícháš, tak tě nechci zdržovat". "Ne, ne, práce klidně počká, Klárko, dám si to pivo", přisedám si a svlékám si bundu.

Sedím naproti ní, "moc ti to sluší, Majky", tak jsem jí mohl oslovovat jenom já. Vidím, jak se začíná culit. "Bože, ať to nedělá, dostala mě tak poprvé, dostane mě tak znovu", strachuju se. "Fakt vypadáš úžasně", protahuji její culení. Navíc se zatím nezmůžu. "No a co ty, jak se máš?", zachraňuje mě otázkou. "Ale pořád stejný, dělám u jedný firmy, takže pořád u počítače, znáš mě", odpovídám překotně, čímž se snažím dodat si trochu odvahy a suverénnosti. "A co ty, máš nějakou práci?", ptám se na oplátku. "Jo, prodávám teď kosmetiku", pousměje se a ukazuje mi obligátní kufřík. "Měla jsem tady schůzku ze zákaznicí a vlastně až teď jsem si uvědomila, že bydlíš kousek odtud. A co ženský, máš nějakou", škádlí mě a přitom hodí očkem po Klárce, aby dala najevo, že zaslechla náš předchozí rozhovor. Klárka zase rudne a mizí ve skladu, prý kontrolovat sudy. "Je nádherná, viď, taky bych si lízla" provokuje Markétka. "Hele, nezlob, nebo ti nasekám na prdel", zapomenu se v minulosti a neuvědomuji si následky. "Na holou, viď, kontruje Majky a chechtá se tak, že jí určitě slyší i Klárka ve skladu. Musím taky vyprsknout smíchy. "Zlobíš", zvyšuju hlas, abych nabral trochu síly, alespoň na nějaký odpor. "Ba ne, já už nezlobím, fakt teď už nezlobím, musíš mi věřit Martine, prosím věř mi. Její tvář během několika vteřin totálně mění výraz. Smích zmizel a po tváří se jí teď kutálejí krůpěje slz. "Martínku, prosím věř mi, musíš mi věřit, prosím věř mi". "Jasně, že ti věřím, Markétko, věřím ti", ujišťuju ji, ale zároveň si uvědomuji, jak moc lžu. V hlavě se mi totiž prohání všechny vzpomínky a najednou si uvědomuji všechny ty lži, přetvářky a vytáčky, které byly součástí jejího a zároveň tak našeho společného života. Všechno to utrpení, beznaděj a neštěstí, které nám bylo denně distribuováno.

Přijde mi to jako sen, jen ještě nevím, jestli dobrý, či špatný. Ještě před pár hodinami jsem řešil jen strohé údaje a čísla a teď tu sedím s Markétkou, "ty vole s Markétkou" a všechno se vrací zpět. Jakoby se nechumelilo, podívám se ven a tam na just chumelí. Dřepím naproti ní, hladím ji po ruce, jakoby jen tak s přátelství, ale oba víme, že o přátelství nejde ani náhodou. Kdyby alespoň nebyla tak upřímná. To jsem na ní vždycky tak miloval. Nikdy nic nepředstírala, tedy alespoň do té doby než… Do té doby to byla ona, Márkétka, živelná a animální, přitom tak přirozená. Vzpomínám, jak jsem jednou ráno vstal, uvařil kafe a čaj, připravil pár toastů, usedl ke stolu a ona si ke mne přisedla, nahá, položila mi jednu nohu na stehno a začala si honit kundičku. Po chvilce vyprskla smíchy a nahlas zaječela "no tak taťko, vstáváme". A teď vedle ní sedím, po tolika letech a jsem celej žhavej se do ní znovu zabouchnout. Přitom z ní mám takový strach. "Hele lidi, je mi to líto, ale já budu zavírat, jste tu poslední, tak pomalinku dopijte a půjdem, jo?", ozývá se Klárka. Koukám na hodiny a zjišťuju, že jsou 3 hodiny ráno. "Jasný spočítej mi to prosím". Klárka mi spočítá útratu a já přecházím k baru, abych vše uspíšil. "V pochodě, počkejte ještě prosím, já si skočím na záchod a pak za vámi zavřu, prosí mě Klára. "Pomůžu ti do kabátu, pobízím Markétku a přitom ji jakoby omylem přejedu rukou přes celý záda. "Děkuji", přitiskne se ke mně. "A nechceš zajít ještě ke mně třeba na čaj", ptám se a zase jakoby náhodou jí zajíždím pod kalhotky. V tom se vrací Klárka a my odcházíme. "Moc děkuji za obsluhu, líbíš se mi", vyznává se Markéta Kláře a pošle ji vzduchem pusu, ta zase rudne. "Ty jsi pořád stejný číslo", říkám venku a vlastně už se ani znovu neptám, jestli půjde ke mně, odpověď mi ulpí na prstech pravé ruky.

Vcházíme do mého bytu a já pomáhám Markétce z kabátu, ze svetru, z trička a podprsenky. Zbytek nechávám na Markétě a začínám se také svlékat. Nestihnu si sundat ani tričko a už vidím, že ona už klečí přede mnou zcela nahá a dráždí si klitoris. "Haló, pane, pospěšte si, nebo vám ten vlak ujede", řechtá se a pokračuje v masturbaci. Já už jsem konečně taky nahej a její smích pozvolně přešel do sténání. "Chyběl jste mi pane "Č", přiznává se a začíná mě sát. Rozkoš mi projede celým tělem a tak začínám hladit její bradavky. Ona pokračuje v kouření, já to nevydržím a chytnu si ji hezky pěkně za ty její dlouhé, havraní vlasy. Majky zaklání hlavu a přitom se mi dívá do oči. Jsme zpět, Martin a Markéta, dvě nerozlučná M. "Nepřestávej", prosím a přitom mířím od prsou níž a ž k lasturce. Je neuvěřitelně vlhká, vždycky byla hrozně vzrušená. Všechno je tedy zpět, její chuť, její vůně, naše vůně. Beru ji za ruku a vedu ji do ložnice, lehá si na záda a pokládá mi nohy na ramena. Přidřepnu si k ní a špičkou žaludu ji přejíždím po poštěváčku. "Tady ho máme, Čertíka Bertíka", smějeme se, ale jenom chvíli, oba už jsme velmi vzrušení. Zasouvám jí ptáka do mušličky a přitom vnímám, jak se jí chvěje celé tělo. Zaklání hlavu a "šukej mě, lásko, mrdej mě", cedí skrz zuby. Vím, že to nevydržím dlouho, beru si jí ještě chvilku zezadu, abych si jí mohl ještě trošku vytahat za vlásky, pak ji znovu pokládám na zádička a to už krůpěje mého semene dopadají na její hebká kůzlátka a pár kapiček se zatoulalo i na obličej. Lehám si vedle ní a hledíme si do očí. Tolik otázek a žádné odpovědi. "Teda, takhle mě umazat, to se dělá?, švitoří. "Doufám, pane, že budeme pokračovat, chtěla bych tě zase ochutnat", zašklebí se na mě tak, jak to umí jen ona. "Počkej, donesu ti něco na utření". "A taky něco k pití, docela mi vyprahlo, prosím, miláčku, jsem tak ráda, že už jsme zase spolu", trochu se leknu a odcházím do kuchyně. Vykouknu z okna a vidím, že celá ulice je pokryta sněhem. Pouliční lampy odrážejí krystalky sněhu a všechno se tak krásně leskně a třpytí. Zima až praští. Na ulici nikdo, klid, najednou zahlédnu 2 postavy, jasno, feťáci na první pohled. Přes záda mi přejíždí mrazivý pocit. Sleduji ty dva feťáky, jak zrovna řeší nějaký svůj kšeft a začínají mi téct slzy. Uvědomuji si totiž, že takovýhle závěje byly i tenkrát… tenkrát, když jsem přišel domu o něco dřív a načapal jsem Markétu s připravenou čárou perníku. Hrozně se bojím toho, co bude následovat.

"Tak haló pane, jsem celá umazaná a taky mám žížu"…

Mrdka

To bylo tak. V loni na podzim jsme slavili kamarádovi narozeniny a přiznám se, že jsem opil tedy hodně. V průběhu oslavy jsme s oslavenci vášnivě debatovali o neblahém vlivu médií na lidstvo. Mluvili jsme o zkreslování údajů, o nevyváženosti informací, o přílišné komerčnosti médií a samozřejmě i o bulváru a o tom, jak ho někteří lidé přímo hltají. No což, ráno jsem se vzbudil s obrovskou kocovinou, což se během dne nezlepšovalo. Rozhodl jsem se, že si odpoledne zpestřím nějakým pěkným filmečkem. "Těžké" filmy jsem zavrhl hned, vzápětí jsem ale doznal, že jsem ve stavu, kdy nemám ani na komedii. Zkusil jsem tedy ten nejlehčí žánr, čili porno. Po první mužské ejakulaci jsem ale pochopil, že ani to mi nepomůže a tak jsem to vypnul. Vzpomněl jsem si na naše oslavenecké téma a najednou jsem měl sžíravou potřebu o tom něco napsat. Jak to dopadlo, si můžete přečíst. Upozorňuji, že následující slova jsou psány velmi explicitně a obsah je maximálně vulgární. Dodávám ještě, že následující text jsem napsal během zhruba tří minut ve stavu opilosti. To není omluva, ale pouze strohé konstatování. Tak tedy…

Média nám cákaj mrdku do pusy,

Média nám cákaj mrdku na obličej,

Média nám cákaj mrdku na prsa,

Média nám cákaj mrdku na břicho,

Média nám cákaj mrdku na záda,

Média nám cákaj mrdku na ruce a nohy,

Média nám cákaj mrdku na ptáky a kundy,

Média nám cákaj mrdku do očí a to holky a buzny říkaj, že to prej hrozně pálí.

A médiím je úplně jedno, jestli jsme muž, nebo žena, dokonce už s tím začaly otravovat i děti a snad i zvířata, média jsou bisexuální, pedofilní a zoofilní a touží se pouze pořádně vykropit, vyždímat ze sebe veškerou tu mrdku, která se jím pořád vytváří v těch jejich mediálních koulích a tlačí je na mozku a tak se z novinářů stali hledači senzací a mediální fízlové a bonzáci co se krčí kdesi v křoví a čekaj na své mediální oblíbence, říkejme jim třeba celebrity, aby je načapali, jak se snaží prodat zase tu svou mediální mrdku, nahromaděnou v jejich celebritních koulích. Takový oblíbenec, místo toho, aby se nás snažil nějak oslovit a nějak nás inspirovat, tak se nám prostě snaží zas a znova prodat tu svou mediálně známou mrdku.

A my nebožáci tu jejich mrdku sledujeme v televizích, přitom ta mrdka je už 5 let stará a má už 2x obnovenou premiéru, sledujeme ji v realitních show, kde veřejně vykládáme to, co bysme jinak neřekli ani nejlepšímu přiteli a kde vekslujeme a šmelíme s vlastními dětmi a to za 50 táců, nebo kolik a to je jedno, hlavně, že to pomůže domácímu rozpočtu. A je nutno vložit mezi tu mrdku spoustu i reklamní mrdky, aby se tý mrdky prodalo opravdu co nejvíc. A posloucháme tu mrdku v rádiích, pořád a dokola tu samou mrdku, aby z tý mrdky byl pořádnej hit, aby za tu mrdku byl alespoň ten Slavík, když už nic jinýho. Vlastně Slavík ne, ten je jen pro Gotta, Bílou a Kabáty. A pak si koupíme programy, abysme věděli, kdy a v kolik se jaká mrdka vysílá a k tomu se ještě dovíme a to jen za 13 očí a možná i za míň, jaký oblíbenec cáká mrdku na jinou oblíbenkyní a zahejbaj tak někomu jinému, protože ten oblíbenec je ženatej, nebo ta oblíbenkyně je vdaná.

A jak tak furt špehujem ty svý oblíbence, nevidíme lidi kolem sebe, co umí, co dělaj, o co se snaží a chtěj nás inspirovat, abysme se taky trochu snažili a chtěli někoho inspirovat, ale to my prostě nevídíme, protože máme tu mrdku v očích...

A TO KURVA HROZNĚ PÁLÍ, jak říkaj buzny a holky a my už to teď víme taky.

Pokousán ponožkami

Začnu jedním snem, vlastně je to můj první sen, který si pamatuji. Zároveň je to jeden z úplně prvních vjemů, který si s dětství pamatuji. Tak tedy, moje mamča, když vypere ponožky, tak je po uschnutí zmotá po páru do takových klubíček, možná to znáte. A ty klubíčka dávala a stále dává do klasického koše na prádlo. Tehdy jsem byl fakt prcek a v tom koši byly ponožky mamči, otce a moje, takže docela veliký kopec. A celý ten kopec ponožek byl přikryt dekou, klasickou žlutou Larisou. Šlo se a spát a pak se mi zdál ten můj první sen. Zkrátka a dobře jsem se najednou ocitl pod tou dekou v tom koši mezi těmi fuskami. Jenomže ten koš byl najednou nějak obrovský a těch ponožek tam najednou byla celá armáda a ta fuseklová armáda mě zkrátka napadla. Ta původně nevinná a bezbranná klubíčka do mě začala strkat, štípat mě a hryzat. Na štěstí, když už bylo hodně zle a vypadalo to, že ten ponožkový atak nepřežiji, tak jsem se vzbudil. Dneska se tomu směji, ale tenkrát jsem měl prdelku pěkně staženou, to mi věřte.

Takhle vzpomínka mi vnukla nápad trošku zavzpomínat na svoje dětství. A tak jsem si vzpomněl na další příhodu, která se odehrála chvíli po "sametovce" a naše rodina (čímž myslím mé rodiče a další příbuzné) koupila tenkrát rekreační chatu zhruba 40km od našeho bydliště. Tam se sjížděla celá veliká rodina, včetně mých bratranců a sestřenic. Mě bylo tenkrát asi 11 a bratrancům a sestřenicím zhruba stejně. Nás děti na chaloupce samozřejmě nejvíce lákal sklep, půda a jiná temná zákoutí celého stavení. No a na půdě právě visel ten obraz. Byl to vlastně propagační plakát jakési německé aerolinky a něm byla vyfocena žena, která měla velmi zvláštní účes a především byla velmi silně zmalovaná a hlavně měla obrovsky a ještě jednou obrovsky dlouhé nehty, vlastně takové drápy a každý ten veliký dráp byl nalakován jinou barvou. Bylo to chvíli po revoluci, tedy v době, kdy základní barvou celé naší tehdy čerstvě demokratické republiky byla šedá. Na tu jsme byli zvyklí, a když jsem na tom plakátu viděl tolik jasných barev, zmátlo mě to a já se té zmalované ženy začal bát. Nejzajímavější na tom bylo, že když jsem o tom v dospělosti bavil s bratranci a sestřenicemi, zjistil jsem, že měli stejný pocit jako, prostě se jí báli taky.

Když si vybavím tyhle 2 historky, vybaví se mi svět, jak jsem ho vnímal jako dítě. Třeba v zimě, když napadl sníh a děti šli sáňkovat, nebo bobovat, tak se mi ten kopec zdál obrovský, kdežto dneska vidím, že je to jen pár metrů. Nebo závěje sněhu mi přišli jako obrovské hory, které je třeba překonat. Také čas jsem vnímal jinak. 2 měsíce prázdnin mi přišly jako blažená věčnost, kterou jsem si s radostí užíval. Dneska si říkám "člověk párkrát bouchne s dveřmi a 2 měsíce jsou pryč".

Dítě to prostě všechno vnímá jinak. Vím, dnešní děti jsou jiné, asi vyspělejší a rozhodně mají bujnější fantazii. Dnešní dvanáctky se malují a myslí na věci, o kterých nám se v jejich věku ani nezdálo. To se mi stalo právě nedávno. Šel jsem ke kamarádovi a u něho ve věžáku jsem nastoupil do výtahu s dvěma pubertačkama. No 15 jim nebylo ani náhodou. A tak jsem vyslechl rozhovor tohoto znění: "Tak co Patrik, jak jste na tom?" "Jo v pohodě, klape na tom, chce, abych si odbarvila vlasy, proto jsem šla pro tebe, pomůžeš mi, viď". "No jasný, vystupujem." Výtah zastavil, dívky vystoupily a já jsem přes zavírající dveře ještě zaslechl "Jo ještě si musím vyholit pipinu." Naše dvanáctky běhaly s námi po venku a měly stejně modré tepláky s kapsou jako my. Na holení pipin určitě ještě nemyslely, ale už tenkrát se řechtaly stejně prdle, jako ty dnešní, tak bůh ví, co už měly tenkrát za lubem.

A co vy? Jaký byl váš první sen, nebo vjem? Také vám přišlo všechno tak rozdílné jako mě?

(Ne)tolerantní Češi

Tolerance, to je slovo, které se objevuje všude a skloňuje se všech pádech. Já se teď zaměřím na toleranci Čechů vůči svému nejbližšímu okolí. Upozorňuji, že se nejedná o žádný odborný článek na toto téma. Budu zkrátka jen popisovat to, co se děje v mém okolí a u toho trošku uvažovat. Začnu tedy celou Českou Republikou. Poslední dobou zaznívají s médií tyto informace.

1. Češi jsou jedním s nejtolerantnějších států, co se týče homosexuality.

2. Češi nejsou příliš tolerantní vůči Romům.

3. Češi jsou poměrně tolerantní vůči ostatním cizincům (Rusové, Vietnamci atd.)

Tak jak to tedy vlastně je? Jsou Češi tolerantním národem? Začínám přemýšlet…

Základní otázkou podle mě, jak vůbec takovou toleranci projevit a jak určit, kdo je tolerantní a kdo už ne. Když budete provádět odborný výzkum a zeptáte se lidí na jejich názor na homosexuály, věřím tomu, že většina lidí odpoví, že jím homosexualita nevadí. Věřím ale také, že spousta z nich nepovažuje homosexualitu za normální a přirozenou. Jen jim prostě nevadí, že tu homosexuálové jsou. Pouze lidi, kterým je homosexualita krajně odporná, asi odpoví, co si opravdu myslí. Když se zeptáte na Romy, tam už se negativních názorů najde víc, ale taky to podle mě nebude úplně upřímné. Otázka Romů je, co se týče tolerance u nás asi nejvíce diskutována. Evropská Unie nám často dává najevo, že jsme vůči Romům zaujati a že je segregujeme. Věřím tomu, že opravdu jen zlomek lidí odpoví, že Romy nemusí. Jednoduše proto, že se bojí, že by je společnost označila za rasisty. Přitom, na ulici slýcháme běžně poznámky typu "Já bych je hnal, nic nedělají, kradou a jen berou sociální dávky". Nebudeme si nalhávat, že většinová populace má Romy ráda, že? Zato Vietnamci u nás tak špatné jméno nemají. Pracují, mnohdy od rána do večera, jsou milí a jejich zboží bývá levné. A tomu taky odpovídá obraz dneška. Romové žijí stále v ghettech, zatímco Vietnamci podnikají a daří se jim. Já žiji v 15ti tisícovém městě a Vietnamců je tu dost. Je tu 30 až 40 restaurací a více jak půlka je vietnamských. Také veškeré obchody s potravinami (kromě supermarketů), s oděvy a obuví jsou vietnamské. Mě osobně Vietnamci nevadí, ale na druhou stranu si říkám. Je tohle v pořádku? Teď už začínají poskytovat i různé služby (kadeřnictví, manikúra atd.) Může se stát, že pár let už tady budou podnikat pouze Vietnamci? To v pořádku není. Jsem rasista, když takhle uvažuji? A co třeba Rusové. Bydlím nedaleko Karlových Varů. Je v pořádku, že poměrně veliké město více méně ovládají Rusové? Nikdy by mě nenapadlo hodnotit lidi podle země původu, ale Rusové jsou pro Čechy historicky takovou hořkou pilulkou a při současných událostech se dá uvažovat tak, že mýt nedaleko od svého bydliště tolik bohatých Rusů, kteří sice hýří penězi, jak se dá, zároveň se ale k Čechům mnohdy chovají, jako ke svým poddaným není nic příjemného. Já jsem postižený člověk, takže snad nemusím vysvětlovat, jak je mi odporné hodnotit někoho povrchně a jen podle pleti, orientace, národnosti a podobně. Zároveň mi ale někdy připadá, že Čechům je hodně věcí spíše jedno a neřeší je a možná proto se občas jeví tak tolerantně...

A tak se mi v hlavě usadily 2 otázky.

1. Jsou Češi opravdu tak tolerantní, jak se tváří?

2. Nepřehánějí to někdy Češi s tou tolerancí?

Ahoj vykroucenej!

Na začátek několik holých fakt. Jsem tělesně postižená osoba, prostě člověk s hendikepem. Konkrétně se jedná o levostrannou dětskou obrnu. V praxi to znamená, že kulhám na levou nohu, levou ruku mám zkroucenou a její pohyb a užívání je omezeno. Také mám vadu řeči. Jinak jsem v pořádku.

Tak tedy, začnu čerstvým zážitkem, tedy příhodou, která se stala včera. Šel jsem po ulici a procházel jsem kolem skupinky teenagerů, bylo jich asi 12, kluci, holky, normální pakárna. A jako bych si o to vyloženě řekl. Už, když jsem se k nim blížil, tak mi instinkt říkal, že "něco bude". "Tak co, už sis to prožil stokrát, si na to zvyklý, tak si pro to pojď. Stačí jen projít". Říkám si. Jen nepatrně jsem zrychlil chůzi. "Ahoj vykroucenej!", ozvala se jedna z dívek, pak následoval celoskupinový smích. Rutina, jdu dál, tak jako stokrát předtím. V těchto chvílích mám vždycky chuť se otočit a říct něco jako, "víš holka, to se stalo mě, se klidně může stát i tobě. Já to mám od narození, jsem na to zvyklí, naučil jsem se s tím žít, ale tobě se může stát jakási nehoda a můžeš skončit jako já, případně ještě hůř. A pak můžeš také potkat někoho, kdo se ti bude smát". Neříkám nic a jdu dál. Kdybych začal mluvit, poznali by, že mám vadu řeči a asi by se smáli ještě víc. Ten svíravý pocit v hrdle, který mám při každé podobné show, zmizí za pár vteřin a já začínám přemýšlet. Kolikrát v životě se mi už stalo něco podobného? Sto krát určitě. Tisíc krát? To snad ne, ale bylo toho fakt hodně. Nejvíce zážitků mám s diskoték, diskotéky byly plné těchto posměváčků a především děvčata se v tom vyloženě vyžívala. "Chceš si zapíchat? Stejně ti jiná nedá!!!", vybafla na mě jednou jakási opilá puberťačka na diskošce. Chtěla tak pobavit své kamarády a asi se jí to podařilo, neb na mě ukazovali a chechtali se jak diví. S díky jsem odmítl. Tyto diskopříběhy mě utvrdily v tom, že diskotéky, nejsou nic pro mě a já začal chodit do klubů, na techno party a na rockový koncerty. Disko hudba se mi stejně nikdy nelíbila. Zajímavé je, že tam se mi podobné historky nestávají. Opravdu si nepamatuji případ, že by se mi v klubu nebo na koncertě někdo smál. A to chodím mezi technaře, rockery, punkáče i metaláky pravidelně a to na různá místa. Nevím, tihle lidi asi neřeší, jak kdo vypadá. Proč to řeší na diskotékách, nevím? Vždyť i na diskotéky chodí rozdílní lidé, kteří mají rozdílné názory na život, a věřím, že většina z nich by se postiženému člověku nikdy nesmála. Možná jsem měl prostě jen pech a diskofilům křivdím.

Tak to jsem probral "posměváčky". Další skupinou lidí jsou "pomahači". To jsou lidé, kteří, když vidí hendikepovaného, snaží se mu pomoci a to ze vším a za každou cenu. "Přece tu židli, (která váží zhruba 3 kila) nepotáhneš sám, ukaž, já ti pomůžu". A už mi tu zasranou židli rve z ruky, abych se jako neunavil. Taky síla.

No a třetí skupinou lidí jsou takzvaní "chváliči". "Co, ty máš maturitu, i když jsi postižený, no to si teda machr, to já být tebou, tak to nedám". Uznávám, na střední byly 2 předměty, u kterých mě klasifikovali jinak než ostatní studenty. To byla tělesná výchova a psaní na stroji. Jinak normální student, občas jsem tedy musel profesorům něco zopakovat, jelikož mi nerozuměli, jinak prostě normál. Ne každý, kdo kulhá a šišlá, je mentálně zaostalý!!! Nejvíc mě pobavila jedna holčina, která, poté co jsem si, považte, sám zapnul bundu, pochválila slovy. "Kéž by byl každý takový, jako ty".

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že žiji normální život. Dokonce se občas najde nějaké to děvče, které mi i "dá". Je fakt, že trošku závidím pánům, kteří se na dívku jen podívají a děvče už má, dámy prominou, vlhko v gaťkách. Ale každý nemůže být fešák, že? S prací je to také komplikovanější, takže určité nevýhody to obnáší. Kdo má ale dnes pohádkový život? A co vy, máte ve svém okolí člověka s hendikepem? Jak reagujete, potkáte-li ho? Smáli jste někdy, někomu a teď je vám to třeba líto?

Jak to bylo s Belinkou!

Teď vám povím příběh jednoho pejska, nebo tedy spíš fenky. Příběh to bude možná trošku veselý, ale místy i hodně smutný. Je to příběh pravdivý a nebojte se, všechno dobře dopadne.

Tak tedy, jako každý člověk i já mám několik přátel, se kterými se scházím a mám je rád. Tato událost se odehrála před lety. Byla to krásná doba, někteří s nás ještě studovali, jiní už byli zapojeni do pracovní činnosti a nějaký ten nezaměstnaný by se taky našel. Spojovalo nás přátelství ať už ze základní, či střední školy a někoho jsme zkrátka jen tak potkali. Měli jsme oblíbené místo, hospůdku, kde jsme se scházeli a jak říkám, bylo to studijní, či po studijní období a tak jsme se náramně bavili. A tak jsme jednoho víkendového dne seděli opět na svých místech, ale několik členů naší ekipy nedorazilo v domluvenou dobu, tudíž jsme jim volali. "Jo, jo, jsme ve vedlejším městě a sedíme u piva, Míša potkal tátu, tak nás pozval na panáka, ale dorazíme nejbližším vlakem", zněla odpověď. Nezbývalo, než čekat. Doba ubíhala, minuty se změnily v hodiny a tak se volalo znovu. "Jo, škyt, už sedíme ve vlaku, škyt, za chvíli jsme tam", ozvalo se s aparátu. "Ty už nedorazí", mudroval kámoš, "jsou hotový a mají to přes celý město, budou rádi, když dojdou domů". Rozhodli jsme si tedy dát ještě jednu rundu na dobré spaní a jít domů. Když jsme dopili a chystali se zaplatit, otevřeli se hospodské dveře a do místnosti se "vplazilo" několik lidí. O tom, že je cesta velmi vyčerpala, nebylo pochyb. "No vy vypadáte, ani nevím, jestli vám naleju", komentoval číšník formu příchozích. Nakonec nalil. S napětím jsme čekali na vysvětlení. "Musel jsem odvést psa babičce", znělo vysvětlení. "Ty vole, ty přece nemáš psa", vehementně oponuji. "Teď už jo, škyt a vůbec panáky všem", zněla odpověď. "Jasně, dáme panáky, oni ji chudinku hrozně týrali, my ti to vysvětlíme zítra, až přijdeš k nám", ozvala se kámoška a nedalo se přehlédnout, že se jí derou slzy do očí. Tak jsem radši souhlasil a šel na toho panáka.

Další děj trošku přeskočím, jednak to pro náš příběh není vůbec důležité a hlavně jsem nedělal nic, za co bych se měl stydět. Druhý den po porci vývaru a silné kávy se vydávám ke kámošovi, aby mi konečně vysvětlil, co se včera vlastně stalo. "Podívej, jmenuje se Bela, před hodinou jsem ji přivedl od babičky". Před sebou vidím improvizovaný pelíšek a v něm na mě vykukuje Belinka. Lidi, tenhle pohled bych vám nepřál, to že to je pes, respektive fenka bylo poznat jen podle hlavy, zbytek těla byl jen kost a kůže, no prostě hrůza. Jen jsme se všichni na sebe podívali a už nám tekly slzy. "No on Míša potkal tátu a on mu řekl, že jeho kámoš má doma psa, kterého týral jeho majitel, chce ho odvést do útulku, ale jestli ho chcete, může být váš", vzlyká kámoška. "Tak jsme si ji vzali a postaráme se o ni, po víkendu s ní dojdu na veterinu". A jak se řeklo, tak se udělalo, šlo se k veterináři, ten řekl, že jí musí nejdřív trošku vykrmit, že je tak hubená, že jí nemůže dát ani injekci. A tak Belinka začala jíst, bylo to komplikované, protože ona pochopitelně všechno hltala a pak to zase vracela, takže se jí žrádlo dávalo opravdu po malých dávkách, aby si tělo pomalu zvykalo. Pochopitelně, že chudinka neměla ani žádné návyky, takže to bylo chvílemi hodně krušné. Ale netrvalo dlouho a situace se začala rapidně zlepšovat. Ukázalo se, že Belča je za normálních okolností naprostý mazel. Asi si chce vynahradit ten předchozí život, tak se mazlí na počkání. Je pořád u kámoše a všichni ji obskakují. Teď už je s ní taková dámička, nic ji nerozhází, no prostě zlatíčko. Akorát kámoš musel za prací do vzdálenějšího města za prací, takže už ji moc nevídám. Ale hlavně, že to dobře dopadlo.

Závěrem chci říct, že je mi fakt líto, že mezi námi jsou takový chudáci, kteří tohle dovedou. Dnešní svět je fakt krutý, každý si chce urvat co nejvíc, čímž ale lidstvo ztrácí cit a ničí tím vše, co mu bylo dáno přírodou, tedy inteligenci a moudrost. Trošku se bojím, že za pár let se budeme chovat hůř, než zvířata. Už teď to tak někdy vypadá.

Žiju sedm let po sobě!

Začalo to, když mi bylo asi 20. Šel jsem tehdy na vlakové nádraží, které je na periferii našeho města. Cesta asi na 25 minut chůze. Cestu lemuje dlouhé stromořadí a právě na tomto místě se mi tenkrát stala ta zvláštní věc. Šel jsem poměrně rychle, protože bylo velmi zataženo a já jsem nechtěl zmoknout. "Radši budu chvíli čekat na nádraží pod střechou, než být zmoklý jako myš", říkám si. V tom se ale situace rapidně zhoršila, zvedl se vítr a začal vířit prach na silnici. Přicházelo to v intervalech, poryv větru mě vždy doslova objal a pak znovu a znovu. Poté to na chvíli ustalo, načež následovalo další větrné objetí. Na poprvé jsem si toho nevšiml, ale podruhé už ano. Těch intervalů bylo pokaždé 7. Začal jsem to počítat a přišlo mi to fakt divné. Nakonec se ukázalo, že i těch objetí bude také 7. Poté nastal naprostý klid, vítr zmizel tak rychle, jak přišel. Po špatném počasí ani památky, slunce jako, kdyby bylo na obloze přikováno. Podivné také bylo, že během celé té události nespadla ani kapka. Přitom mraky vypadaly, že kdyby nesly jen o jednu kapičku vody víc, musely by vážit tolik, že by se absolutně nemohly udržet na obloze. "Měl jsem strach?", ptáte se. Právě, že vůbec! Naopak, situace mě naprosto uklidňovala a vzrušovala, a když to všechno ustalo, v hlavě se mi usadila nutkavá myšlenka, že můj životní příběh je posunut o 7 let. Ano, narodil jsem se sedm let poté, než jsem původně měl. Moje duše se někde zatoulala a po sedmi letech se usídlila do mého těla. Mě původně určené tělo pochopitelně už dávno užíval někdo úplně jiný. Snad lesbicky zaměřená spisovatelka, či někdo úplně jiný. Se situací jsem naprosto smířený, žiju prostě 7 let po sobě a snažím si život užít. Už před tou událostí jsem hodně přemýšlel o časoprostoru a teď už prostě vím, jak to chodí. Život máme jeden a ten musíme využít k tomu, abychom jsme posouvaly lidstvo kupředu, ne však násilím, nýbrž přirozeným růstem našich vlastních hodnot.

Jsem divněj?

Už před lety jsem u sebe objevil takovou divnost. Možná je to nějaká úchylka, nebo něco podobného. Já bych to nazval zvláštní fascinace. Jde zkrátka o to, že mě fascinuje lesbická láska. Nejde ani tak o sex. Jako pohled na dvě krásné kočičky, jak si spolu "hrají" je super. Mě ale také hrozně fascinují i ty vztahové věci, vzájemné projevování emocí a citu mezi děvčaty. Poprvé jsem si to asi uvědomil po shlédnutí filmu Fucking Amal, což je příběh dvou adolescentních dívek, které se během filmu dají "do kupy". Ten příběh je docela jednoduchý, ale je to natočené velmi přirozeně. Nic šokujícího. A mě ten příběh moc dojal, prožíval jsem to a moc jsem holkám fandil. Po letech jsem si na ten film vzpomněl, pustil si ho znovu a ten příběh mě stále dojímal. A tak jsem začal hledat filmy s touhle tématikou. Nějaké filmy se mi až tolik nelíbily, ale našel jsem i opravdové skvosty. Namátkou uvedu třeba Eloise, Akvabely, Room in Rome a The Chinese Botanist's Daughters. Poslední film, který mě opravdu dostal je Život Adele. Ten film je hodně otevřený, snad provokující, pro někoho určitě i šokující, podle mě je to ale filmový skvost. Ale abych nezůstal jen u filmů. Ve svém okolí jsem poznal také několik lesbicky orientovaných žen a párů. A v tu chvíli jsem objevil svojí fascinaci. Z každého člověka totiž podle mě něco vyzařuje, je to jakási "aura". A tuhle auru mají podle mě i páry. Mají prostě společnou, partnerskou auru. Já jsem se tedy zaměřil na auru u lesbických páru a myslím si, že právě u těchto lidí je tato aura nejvýraznější. Možná si ťukáte na čelo, že jsem se zbláznil a možná máte pravdu. Já to ale prostě takhle mám. Sám nevím, proč? Zajímavé, že to podobně necítím u heterosexuálních páru, nebo u gayů, ale pouze u lesbiček. Možná je to tím, že u lesbiček odpadá ten základní instinkt, co mají heterosexuální páry, čili plodit děti, ale ten sexuální pud by měli mít všichni stejný, i když jinak orientovaný. A proč to nemám i u gayů? Takže je to asi moje příliš divoká fantazie. A co vy, máte také nějakou emoční zvláštnost jako já? Fascinuje vás něco neobvyklého?