Láska v kapkách alkoholu

Jonáš se právě probouzí, ne zrovna s lehkou hlavou, následky včerejší pijatiky se hlásí o slovo ze všemi aspekty, které k oné srandě patří. Díky Bohu, že Jonáš na kocoviny až tak moc netrpí, ví, že větší množství tekutiny a silnější káva ho postaví na nohy. Protírá si oči, již první mrknutí ho ubezpečuje o tom, co mu signalizují prvotní vzpomínky na včerejší noc. Jasně, tohle není jeho ložnice, jeho byt, to ani náhodou. Netrvá mu příliš dlouho, aby ve své mysli přiřadil obrázek tohoto pokoje k pomyslnému obrázku majitele bytu. Je jí Michaela, Jonášova kamarádka z dětství a bývalá partnerka jeho nejlepšího kamaráda Patrika. Rozešla se s ním zhruba před půl rokem, rozchod neproběhl zrovna ideálně a bývalí partneři si nebrali vůči sobě žádné servítky, o jednání jako v rukavičkách nemohla být ani řeč, zkrátka se poštěkali hůř jak psi. Patrik jejich "rozloučení" nevydýchal do té míry, že si sbalil své saky paky a už ho bral do Norska, zprvu jen tak na blind, naštěstí netrvalo dlouho a on v Norsku sehnal jak práci, tak ubytování. Upřímně řečeno, Jonáš je v dané situaci rád, že to tak dopadlo. Svého dlouholetého kumpána Patrika má tuze rád a ctí ho veskrze jako svého bratra, nicméně stejně vřelou náklonost, byť lehce odlišného charakteru cítí i k Michaele. Má ji moc rád a chce-li být k sobě upřímný, musí si přiznat, že je do ní už několik týdnů zamilovaný. Léčení následků trpkého rozchodu, který Patrik pro sebe vyřešil svým odjezdem, řešila Míša právě v kamarádské náruči lehce vyplašeného Jonáše. Ten rázem přišel o nejlepšího přítele, zároveň ale nalezl pocit lásky ve své kamarádce Míše. Celou dobu si to nechtěl přiznat, zavrhoval tuto myšlenku a snažil se být Míše za všech okolností věrným druhem a přítelem, pomyslným ramenem, na kterém se alespoň část bolesti rozplyne a kuličky slz tekoucích z jejích očí se usuší. Těžko by tomu tak bylo, kdyby Patrik řešil svou situaci jinak a Jonáš by tak musel pendlovat mezi dvěma přáteli, kteří se vzájemně nemohou ani vystát. Takhle se mohl bez obav a bez skrupulí zcela odevzdat Míše, což ale nezůstalo, jak už víme bez následků.

I Jonáš si to už konečně přiznává a v hlavě mu šrotují veškeré jeho závity a už spřádá plány, jak se zachovat, až se Míša vzbudí. Otočí se k ní, spí jako zabitá. Aby také ne, včera slavila své pětadvacáté narozeniny a tak se konzumaci alkoholu rozhodně nevyhýbala, spíše naopak. Lila to do sebe pod parou, míchala pátý přes devátý, je více, než jasné, že až se vzbudí, do skoku ji rozhodně nebude. Jonáš opatrně kontroluje situaci pod peřinou, jak jinak oba jsou zcela nazí. Což o to, Jonáš si včerejší dění celkem pamatuje, včetně konce oslavy, kdy se k němu Míša láskyplně naklonila a horlivě mu děkovala za vše, co pro ni v poslední době vykonal. Poděkování se neobešlo bez kamarádské pusy, která se, čert tomu tak chtěl, zvrhla ve vášnivé líbání, které se cestou domů proměnilo v neckingové, posléze ve výtahu i v pettingové hrátky, v úkrytu Míšina bytu protažené do opilecky rozjařeného milování. Jonášovu mysl začínají stíhat a trápit lehké výčitky. Bojí se, že až se Michaela probudí, bude mu celou situaci vyčítat. Ona přece slavila narozeniny, od ní se snad svědomité a střídmé chování čekat nedalo, ale on měl chytit celou situaci do svých otěží a postarat se o svou pitím zmoženou kamarádku a ne ještě využít její momentální slabosti a rozcitlivělosti. Ale jak, vždyť mě sama začala líbat a byla to zrovna ona, kdo cestou domů sáhl svému doprovodu na místo všeobecně považováno za intimní. To se snad ani po mužovi chtít nedá, aby takovým svodům odolal a odpustil si je. To by popřel sám sebe i přírodu, zvlášť cítí-li to, co v pravdě skutečně cítí. Tady už nejde jen o pudy a chtíč, vážení porotci a soudci, zde už jde i o úděl lásky, o milování toho druhého. Zde se musí jít životu naproti, ať je situace jakákoli. Co naplať, porotci a soudci to možná uznají, ale co na to samotná Michaela, až otevře a promne si očka, ze kterých bude jistě ještě zářit větší, než malé množství včera vyžahlého alkoholu. Jak se Míša zachová? V kocovinovém stavu s ním může klidně i dveře vyrazit a zavrhnout ho, stejně jako zavrhla Patrika. Co když se včerejší akt na lásku nepromění a zároveň zničí i jejich leta trvající přátelství?

Jonáš vstává co nejopatrněji s postele a špekuluje, jak připravit situaci tak, aby bylo napácháno co nejméně škody. Co kdyby se oblékl a normálně odešel? Míša zajisté bude mít okno a nebude si nic pamatovat. Ale jisté to není, jestli si to bude pamatovat, Jonáš bude vypadat, jako zbabělec, který zbaběle prchl z boje a zradil svoji kamarádku. Jasně, také by mohl říct, že celou noc spal v obýváku na gauči, ale jestli si Michaela něco pamatuje, bude vypadat jako lhář a gauner. Po delší době přemýšlení tedy zavrhne veškeré ústupné manévry, pololéčky a lži. Nezbývá mu, než se postavit okolnostem čelem a doufat, že i pro Míšu, přes její silnou opilost, nebyl včerejší příchod domů, jen rozmarným nedopatřením a následkem působení alkoholu. Jonáš už se prostě nechce dále trápit, rozhodne se, že vyčká, až se Míša probudí a pak jednoduše bude reagovat na její chování. Odchází tedy do kuchyně, obléká si trenky a chystá si postavit vodu na kávu.

V tom uslyší, jak se Michaela v posteli převaluje a tak nechává kafe kafem a stoupne si mezi dveře do ložnice. Míša se ještě chvíli převaluje, přičemž nevědomky poskytne Jonášovi několikavteřinový pohled na svá ňadra a zadeček a pak otevřením rozlepí svá očka. Na první pohled je zřejmé, že jí není dvakrát nejlíp, spíše naopak, v puse má naprosto vyschlo a vyprahlo, navíc má pocit, jakoby jí někdo do úst nasypal obsah plného popelníku. Hlavu, která momentálně váží snad celou tunu, má jako střep, bez přehánění. Notnou chvíli se musí soustředit na jeden bod, aby se jí hlava přestala točit, jak na kolotoči a aby se jí alespoň trochu uklidnily mžitky před očima. A žaludek se chová jako bárka, která se zmítá uprostřed větrných poryvů na rozbouřeném moři. Když se jí konečně podaří přemluvit svou dušičku, aby toto zubožené tělo zatím neopouštělo, uvědomí se, že je zcela nahá, což jí lehce zneklidní, neb si přes obrovskou výkladní skříň, která opanovala její paměť, pamatuje střípky z cesty domů, líbání a muchlování z Jonášem a také útržky z jejich milování, dalo by se to tak nazvat. Uvědomuje si vážnost situace, ale vůbec není schopna se s tou situací jakkoli emočně ztotožnit. Bude to řešit, až se dá pořádně do kupy, snad Jonáš pochopí danou situaci, jen doufá, že nevyvedla něco ošklivého, snad mu nijak neublížila. Ale to by s ní přece nešel až domů a nemiloval se s ní? To se ale bude všechno řešit až později, teď by potřebovala nutně napít, ale kuchyň je na sáhy daleko, raději se ještě před tou štrapácí ještě prospí. Už nemá více sil a nechá samovolně padnout svou hlavu s pohledem směrem ke dveřím na polštář. A v tu chvíli zahlédne Jonáše, stojícího ve dveřích, jen v trenkách a potutelně se usmívajícího.

"No super," vyčítavě prohodí Michaela. Sama ale netuší, jestli ten vyčítavý tón směřuje k sobě, nebo k Jonášovi. Připadá jí, že tato událost je jen další pitoreskním dílkem do puzzlů jejího, poslední dobou ne moc veselého života. "Co tady sakra ještě chceš, svoje jsi dostal, tak vypadni, ne?" Sama sebe překvapuje svou nevybíravostí a krutostí. "Copak, snad nemáš kocovinku?" šklebí se Jonáš. "No hádej," odvětí mu suše a vyprahle, hodně vyprahle. "Tak já ti donesu něco k pití a pak uklohním nějakou tu snídani, co ty na to, uděláme si pěkný den?" Jonáš se snaží být co nejvíce milý, což ale zrovna Michaelu v její emocionální rozervanosti neskonale vytáčí. "A co kdybychom se hned zítra vzali, co?" spíše křičí, i když na to nemá dost sil plná ironie a cynismu, vstává, snaží se omotat peřinou, ale když se jí to nedaří, zcela obnažená se vydá svižně do kuchyně pro něco k pití. Ujde ale jen pár kroků a uvědomí, že dříve, než kuchyň, bude muset navštívit toaletu a to ani kvůli malé, či velké straně. Ještě zrychlí tempo svých kroků. Jonáš okamžitě pochopí, o co jde a tak následuje její kroky. Michaela začne zvracet, sotva se skloní nad mísu. "Pozor na vlásky, miláčku!" ujede to Jonášovi. Michaela neodpovídá, jen naštvaně zasoptí a pokračuje v načatém dílu. Jonáš pochopí, že teď ji nemá jak pomoc. Odchází tedy do kuchyně, načepuje velikou sklenici vody a připraví dva hrnky z kávou.

"Tak už je alespoň o trošku líp?" zeptá se jí, když se vrátí ze záchodu. "O fous," špitne Míša s náznakem úsměvu na bledé tváři. "Ale žádná hitparáda to tedy není," dodává vzápětí. Když ale vidí, jak zoufale se Jonáš tváří, nedá jí to a lehce provinile prohlásí. "Víš co, já se dám nějak do kupy a pak si o všem promluvíme, jo?" "No mě se líbíš přesně, tak jak jsi teď," zažertuje si Jonáš a Michaela si uvědomí, že je stále úplně nahá. Jde se tedy obléci a umýt, předtím ale ještě na ex vylohní Jonášem připravenou sklenici vody.

Jonáš sedí v obýváku na gauči a Míša za ním přichází poté, co se vysprchovala, vyčistila si zuby a oblékla se. Stoupne si před Jonáše z miliony otázek v očích. "Posaď se vedle mě, potřebuju s tebou vážně mluvit," poprosí ji, sám si ale musí v hlavě sesumírovat své myšlenky, aby mohl přesně vyslovit to, co ke své kamarádce skutečně cítí. "Když já na tebe musím pořád myslet, kudy chodím, tudy myslím jen a jen na tebe, už to trvá docela dlouho, hrozně po tobě toužím a docela mě mrzí, že se to v noci seběhlo v tomhle stylu," Michaela se provinile zašklebí. "Každopádně tě moc miluji Míšo, vždycky jsi byla, jsi a budeš součástí mého života, jen už je mi to naše přátelství docela těsné, rád bych s tebou žil, ale jestli chceš zůstat jen u přátelství, překonám to a budu navždy oporou jako kamarád a přítel, to ti přísahám," vyzpovídává se ze svých citů. "To nebude třeba, Jonášku, musím se přiznat, že i mě je už naše kamarádství celkem malé," potutelně se ušklíbne, sama totiž už nějakou dobu vnímala Jonáše víc, než jen pouhého kamaráda. Cítila se s ním dobře a srdéčko se jí vždy rozbušilo, když byla v jeho blízkosti. A těch hříšných myšlenek v jeho přítomnosti rovněž nebylo málo.

Michaela leží na zádech a jde na ní spánek, Jonáš leží vedle ní a táhlými tahy svých prstů jí hladí obočí, uteče jen pár minut a ona znavena usíná. On si dá hlavu na její nahý hrudník a naslouchá tlukotu jejího srdce. Po chvíli usíná též.

A tak listí na stromech může dál v ševelu šeptat svou nekonečnou a neúnavnou ódu na lásku, na to lidské bláznovství, kdy v andělském objetí, klaní se jeden k druhému, neb všude je někdo, kdo někoho miluje a nezáleží na tom, jestli je to pán, nebo kmán.

Pozn. autora: Tentokrát se mi to snad podařilo ukočírovat, co říkáte?