čtvrtek 22. listopadu 2018

Medusa

Dlouho jsem nenapsal nic erotického (pornografického) a tak vám odvyprávím skutečný příběh, který se odehrál letos o prázdninách. Je to něco, co o mě nikdo neví, tedy zatím. Pokud ale máte s pornografickou literaturou jakýsi problém, nebo vás vůbec nezajímá, tuto povídku si prosím odpuste.

Pravda, já sám jsem studentským lavicím již celkem dávno odrostl, ale proč si v téměř čtyřiceti letech nedopřát milostné vzplanutí, obzvláště, je-li jeho aktérkou mladičká blogerka, čerstvá maturantka s luxusně vláčným tělíčkem a jemňounce voňavou lasturkou. Věk je přece jen pouhé číslo, ne?

Někdy začátkem května jsem v emailové poště nalezl zprávičku, v niž se mi její pisatelka svěřila, že na mém profilu objevila zmínku o knize "A uzřela oslice anděla", kterou přes, nebo právě naopak pro její truchlivost přímo zbožňuje. To mě velmi zaujalo, jelikož tento literární skvost mě provází celým životem a je pro mě takovou malou Biblí. Jedná se o temný, až depresivní příběh napsaný spisovatelem, scenáristou, hudebníkem a zpěvákem Nickem Caveem. Nic veselého, ale příběh je napsán přímo úžasně. Hned jsem tedy na zprávu odpověděl a s Medusou, jak se mi dívka představila, jsme si začali dopisovat. Samozřejmě, že brzičko došlo i na téma erotiky a sexu. Medusa byla i přes svou mladost a plachost celkem otevřená a tak mi záhy poslala pár svých fotek a rovněž mi prozradila, že je spíše submisivní, její libůstkou bývají výprasky rozličného druhu, ale co mě vyloženě nadchlo, byla zmínka o tom, že je velmi citlivá na nožičkách, což pro mě jako foot fetišistu představovalo dar přímo královský. Už jen představa toho, že ji laskám prstíky, nárty a kotníčky a ona u toho přede jako kočička, mě rajcovala téměř k nepříčetnosti. Navíc se mi už na fotkách opravdu moc líbila a i přes svou mladost na mě působila velmi charismaticky a více, než sympaticky.

Počal jsem tedy slečnu pomalinku, zato bez jakýkoliv výčitek svádět a k mému úžasu se mi to poměrně dařilo. Z mé tvorby se ji dle jejích slov líbilo jen něco, ale naše konverzace ji byla milá, což i mě pochopitelně velmi těšilo a netrvalo dlouho a já jsem po té mladé a čerstvě odmaturované ženě až neskutečným způsobem zatoužil. Písemná komunikace mi během několika dní přestala stačit a tak jsem při své drzosti tuhle nádhernou nymfičku poprosil o možnost vidět se na skypu. Lolitka kupodivu neodmítla a zaslala mi kratičkou zdravící videozprávičku. Pak už stačilo jen domluvit správný okamžik a zmáčknout kouzelné tlačítko a milou lolitku jsem měl rázem jako na dlani. Počáteční nervozitu z neznámého jsme překonali velmi rychle a povídali si nenuceně a celkem dost otevřeně a to na různá témata. Nijak jsem před ní neskrýval ani svůj hendikep, jednak to v podstatě ani nebylo možné maskovat a alespoň mezi námi bylo hned jasno. I ona mi prozradila nějaká svá tajemství a to nás, myslím o to víc spojilo a sblížilo. O jejím charismatu jsem už nepochyboval a brzy si ji pro její osobitost velmi oblíbil. Došlo mi, že ji nevnímám jen jako erotický objekt, ale především jako velmi zajímavou osůbku. Bylo mi v její "blízkosti" jednoduše skvěle. Léto se vehementně hlásilo o svá práva, o letošních vedrech vám snad nemusím vyprávět a tak se Medusa přede mnou celkem logicky zjevovala jen v kratáskách a v tílečku. Už si nepamatuji, při kolikátém video setkání jsem vyslovil žádost, zda smím vidět i to, co ono tílko skrývá. Děvče se evidentně hodně stydělo, také se samozřejmě velmi bálo zneužití oné pikantní situace, což jsem naprosto chápal a popravdě ji ujistil, že žádné fotografie ani videozáznamy rozhodně pořizovat nehodlám a tak jsem jednoho parného odpoledne docílil svého a Medusa se mi na monitoru ukázala nahoře bez. Snad vám nemusím vysvětlovat, co to se mnou udělalo, srdce mi tlouklo na plné obrátky a krev v mých žilách pulzovala silou vodopádu. A to byl teprve začátek. O pár dní později mi tohle nádherné a stydlivé stvoření ukázalo i to, co děla, když je doma sama a přemůže ji vlna touhy po rozkoši. Sledovat její překrásnou tvářičku během hrátek a slyšet její vzdechy a steny bylo něco nepopsatelného. V tu dobu jsme si psali denně a v podstatě pořád, bylo zřejmé, že po sobě oba toužíme a tak jsem se jednoho dne rozhodl optat, jestli shledává jako reálnou možnost, vidět se in natura. Medusa stydlivě špitla pouhé, přesto absolutně dostačující "ano".

Uběhly tedy necelé dva měsíce od osudného, prvního mailu a já jsem čekal na svou zatím jen virtuální "milenku" (to slovo absolutně nesnáším) na karlovarském autobusáku. Přiznám se vám, že jsem vlastně do poslední chvíle tak trošku čekal, že se něco zvrtne, pokazí, posere, chcete-li, anebo zkrátka, že si to ta holčina nějak rozmyslí a nakonec nedorazí. Informace, že už je na cestě mě částečně uklidňovala, ale na vážkách jsem byl furt. V duchu jsem si říkal, "ty vole, letos ti bude 40, jsi invalidní důchodce, mluvíš jako mentál a ty si jako myslíš, že ti na ptáčka jen tak hupsne voňavá a pohádkově překrásná devatenáctka? Ty ses asi zbláznil, ne?" Tyhle šílené myšlenky mučily mou mysl a já se jich pokoušel zbavit. Najednou dorazil autobus, který dle cedule za sklem musel přivést i mé sotva rozpučené potěšení. Medusa však nikde, náhle tón SMS. "Asi jsem vystoupila o stanici dřív," vytočil jsem ji a s lehkým zděšením v hlase se otázal "jsi ale ve Varech, že jo?" zasmála se, "jo to jsem, ale asi jsem vystoupila dřív, podle navigace bych u tebe měla být do pěti minut, čekej, dojdu k tobě pěšky." Stál jsem tedy u východu z autobusového nádraží a vyhlížel své erotické sny, svou hanbatou múzu. Najednou jsem ji zahlédl zhruba 30 metrů od sebe. Zamával jsem a zavolal "Meduso", v ten samý moment jsem si ale všiml, že má na uších sluchátka, volání tedy bylo marné, vydal jsem se tedy jejím směrem, náhle se otočila a všimla si mě, usmála se a lehce rozhodila ruce jako že, no sláva. Došli jsme k sobě, přátelské objetí, pozdrav a pusa na tvář. Hned jsme si začali povídat, domluvili jsme, že po příjezdu do Chodova si zajdeme do pizerky a že se buď najíme tam, nebo si koupíme jídlo domů. Na místě jsem si objednal nealko pivo a slečna pohár a později i panáka whiskey, patrně na kuráž. Rozhodli jsme se, že objednanou pizzu si tedy sníme až u mě, doma. Tam jsme došli záhy. Na jídlo jsem měl chuť a taky jsem byl už docela dost hladový, navíc jsem nechtěl být moc hrrr a tak jsem položil krabice rovnou na stůl s tím, že se jen rychle převléknu do domácího a můžeme začít papat.

Když jsem si zrovna vysvlékal kalhoty, všiml jsem si, jak ležíc na gauči, sloužícím coby postel, prohlíží si mou sbírku cédéček a dívídíček ze vzdálenosti zhruba metru a půl. "Sakra, proč k té skřínce nejde blíž, takhle přece musí vidět úplný kulový" pomyslil jsem si, ale v tu chvíli mi to došlo. Přistoupil jsem k ní a jen tak, jako by na uvítanou, jsem ji smyslně políbil přímo mezi lopatky, výstřih jejího tílka mi to snadno dovoloval. Byl jsem zvědavý na reakci. Zlehka sklopila hlavu a rukama se více zapřela o postel. Nebyl důvod nepokračovat v líbání. Jel jsem ústy po páteři od lopatek níž. To už se přidala i má ruka, polštářky prstíků počaly tančit po jejích zádíčkách a z lehkou opatrností se jaly dobývat její šatstvo. Nazdvihl jsem hlavu, abych lépe zhodnotil situaci, a tiše jsem pronesl. "Pizza se dá v pohodě jíst i za studena." Při těchto slovech jsem poprvé vzal do své dlaně jednu z jejích půlek, byla dokonale pevná, zkrátka mladé masíčko, voňavé a čerstvé. "Hmmm," zavrněla jen a já to nevydržel a poprvé jsem ji přes tu nádhernou sedínku plácnul. Věděl jsem přece, že to má moc ráda. A to taky dala hned najevo prvním, i když tichým, sotva slyšitelným vzdechem, při kterém ještě trošku víc sklopila svou hlavičku a zároveň o to víc vyšpulila svou prdelku. Další rána na sebe nemohla nechat dlouho čekat. Byla silnější a lépe umístěna na tu samou půlku, a aby to druhému bochánku nebylo líto, přišla i rána třetí, čtvrtá i pátá… To už jsem ale ztratil veškerý ostych a dlaní jsem zaútočil přímo na její mušličku, kterou tedy zatím chránila džínovina kalhot. Snažil jsem se přitisknout svou dlaň, co možná nejtěsněji k látce za kterou jsem již cítil vřelost její třešničky. Určitě jsem byl do jisté míry neohrabaný, ale přivřené oči a zrychlený dech signalizoval, že mé počínání nabralo správný směr a že cesta, kterou jsme se vydaly, vede k cíli. Vzápětí se ve mně probudilo i mé deviantní, konkrétně mé "nožičkové" já. Rychlým, přesto opatrným pohybem jsem ji sundal ponožku z levé nožky a bez váhání ji políbil na plosku, jen zavrněla jako míca. Další polibek patřil už jejím prstíkům. Těm, co tahle úchylka nic neříká, se asi budou smát, případně i nevěřícně kroutit hlavou, možná se i úšklebně usmějí, ale nožičkoví gurmáni zajisté odtuší, že jsem se ve chvílích, kdy jsem si pomalinku strkal její paleček do úst, rázem ocitl v pravém foot fetišistickém ráji. Laskal jsem ji prstík po prstíku, rejdil jsem jazýčkem po celém povrchu plosky, ani na kotníčky jsem nezapomněl. Veškeré zábrany se rázem rozplynuly jako pára nad hrncem.

"Otoč se a lehni si na záda," pronesl jsem roztouženě. Uposlechla mě bez připomínek. Původně jsem ji chtěl šetrně vysvléknout černé tílko i s podprsenkou, ale nedočkavost mě dohnala k malému úskoku. Tak moc jsem už toužil spatřit její ňadérka, že jsem opět využil pružnosti látky, ze které bylo tílko ušito a stáhl jsem ho níže tak, abych se dostal k podprsence, kterou jsem naopak vykasal nad její bobulky. V tu samou chvíli jsem už mezi prsty svíral její bradavku. Medusa oddychovala stále rychleji, i můj dech hnal se mi dýchacím ústrojím rychlostí závodníka, sprintéra. Bylo mi blaze. Ta tam se rozplynuly představy o pokojném obídku a nenucené konverzaci během pojídání pizzy. Naše bříška byla opravdu hladová, ale zbytek těla na jídlo neměl ani pomyšlení. Přesto, že Medusa už dál nedokázala zakrýt své vzrušení, pořád se evidentně dost styděla. Dlaněmi svých rukou si zakrývala obličej, to abych nemohl v její tváři odezírat míru její vášně a touhy po milování. Pro mou radost ale nedokázala udržet ruce u své tváře tak blízko, abych neviděl její pootevřená ústa, ze kterých se dral sten za vzdechem a vzdech za stenem, též oči, které se tu a tam obracely v sloup mě dále poňoukaly k tomu, abych pokračoval v tomto chtíčem provoněném počínání.

Rozepl jsem ji knoflík i zip u kalhot, že jí je sundám, ale opět jsem to nevydržel a zajel jsem ji do kalhotek rovnou na klitoris a začal ho dráždit. To už jsem ale na prstech cítil, jak moc je ta zrovna odmaturovaná náctka vzrušená. Prstíky jsem měl vcukuletu celé orosené. Nebylo těžké vniknout jedním prstem i dovnitř. "Já tě hrozně chci," procedila najednou skrz své vášnivé rty. "Akime, udělej mi to," pokračovala. Trošku jsem se zkoncentroval a postupně jsem ji zbavil shrnutého tílka, vyhrnuté podprsenky a rozepnutích kalhot. Ležela přede mnou jen v kalhotkách, nohy měla pokrčené s koleny u sebe, přidřepl jsem k ní a pomalinku jsem jí je roztáhl, jako bych otevíral bránu jakési svatyně. Její modré kalhotky nedokázaly schovat flíček jako důkaz její vášnivosti. Znovu si pokusila zakrýt studem v rumělce zahalený obličej, její plachost mě ale neskutečným způsobem vzrušovala a hnala mě k dalším zvrhlým činům. Vstupoval jsem do ráje a bylo mi jasné, že pokud jednou budu ve stáří vzpomínat na své hříchy, tohle setkání s mlaďounkou blogerkou k nim rozhodně bude patřit. Pobídl jsem ji, aby dala nohy opět maličko k sobě, ale to jen proto, abych ji konečně zbavil i toho posledního a pro daný okamžik zcela zbytečného hadříku. Poté jsem ji opět chytil za kolínka a rozevřel tentokrát už zcela odhalenou branku její rozkoše. Dbal jsem na to, aby nožky byly co nejvíc od sebe a klín tak byl maximálně uvolněný a dostupný. Štávička z něho přímo vytékala. Neodolal jsem a bez vyzvání jsem na ní zaútočil jazýčkem. Voněla, jak nejvzácnější parfém Světa, jemně a delikátně a chutnala přímo božsky, nic lahodnějšího jsem v životě neochutnal. Když se nabažil můj jazyk, vstoupil jsem do Medusy prsty, nejprve jedním, ten se ale okamžitě ztratil a tak mu musel přijít na pomoc jeho kamarád a netrvalo dlouho a už tam byli kluci rovnou tři. Kmital jsem uvnitř zbrocené lasturky a snažil se útočit na G bod. Palečkem jsem se snažil obhospodařovat poštěváček tak, aby byla holčička co nejvíc spokojená. Na chvilku jsem se dokonce odvážil přidat i čtvrtého parťáka do party a slova o tom, že musím být hodně opatrný, protože má užší pičku tak vzala za svá. Bože, jak ta vám byla překrásně rozhicovaná, no zkrátka naprostá nádhera, nic pikantnějšího jsem do té doby nezažil. Poprosil jsem ji, aby si chvíli hrála sama se sebou, moc jsem totiž zatoužil vidět to, co jsem předtím mohl vidět jen na skypu. Poslechla mě a honila si tu svou rozdrážděnou frndičku a já měl první příležitost se štípnout, abych se ujistil, zda se mi to všechno jen nezdá. Abych si onoho pohledu užil do sytosti, vytáhl jsem z tajné skrýše masážní a vibrační hlavici, která zastoupila mé prstíky. Napadlo mě totiž, že bych malinko zaexperimentoval a zjistil, jak to má Meduska vlastně ohledně té bolesti a též jsem si uvědomil, že prdelka není jediné místo, na které se dá naplácat. A tak jsem ji nechal chvíli si hrát, pozoroval ji u toho a honil se, načež jsem se k ní přitočil, odejmul z její prcinky rozvibrovaný přístroj, vniknul do ní na pár vteřin, polaskal ji prstíky a posléze jsem ji jednoduše plácnul přímo přes vzrušenou pičku, šťávička se jen rozprskla, to jsem opakoval několikrát za sebou, hezky důkladně pohonit, pak rychle ven a plác rovnou přes lehce rozevřené pysky. Pohledem do tváře jsem se ujistil, že je vše v pořádku. "Líbí se ti to?" šibalsky jsem zakoulel očima. "No docela jo," usmála se skrz vzrušení. Několik plácnutí jsem dopřál i jejím tvářičkám i kůzlátkám, to když už si zase honila mušličku sama za pomocí přístroje. I to se té potvůrce líbilo.

Slečna byla už skutečně krásně vzrušená, v čemž mě utvrzovalo stále hlasitější a mocnější sténání, záchvěvy celého toho božského a po sexu toužícího těla, ale také prstíky u nožiček, které se pořád častěji choulily do pomyslných pěstiček. Pak už stačilo ještě párkrát vniknout dovnitř, hlouběji a hlouběji, rychleji a rychleji a to už se voňavé tělíčko nadržené nymfičky otřásalo v mohutných záškubech prvního, nikoliv však posledního orgasmu. Po celou dobu tohoto orgasmického zázraku jsem zůstal uvnitř té vlhké a mokré svatyně, lektvárek, který z ní stále pomaličku vytékal by jasnou známkou toho, že vyvrcholení, které děvčátko, tedy pardon, mladá slečna zrovinka prožila, nebude v žádném případě první a jediné. A nemýlil jsem se. Když odezněly ty nejmohutnější vlny prvního ukojení, lehl jsem si na záda tak, aby si Medusa mohla kleknout nade mě do polohy 69. V té jsme ale pro horoucí nedočkavost dlouho nevydrželi, během několika minut už jsem seděl na křesle, a zatímco mě má nyní už reálná milenka měla v ústech a zpracovávala mého postaveného ptáka svým mrštným jazykem, vytáhl jsem ze šuplíku psacího stolu balíček z kondomy, jeden z nich už vzápětí zdobil můj ztopořený falus a byla jen otázka několika sekund, kdy si na mě mladá maturantka nasedne. To také udělala, nejdřív si mě obskočila čelem ke mně, později mi ukázala svá záda a já mohl sledovat tu její luxusní prdelku, jak se rytmicky pohybuje nahoru a dolů. Lehce jsem si ji přitáhl za vlasy a jízda mohla pokračovat…

úterý 20. listopadu 2018

Torza podvědomí

Mám své běsy v ulitě ukryté,
moje hlava je onou tajnou skořápkou,
co stráží ony strachy prožité,
obavy z umírání nepřekryji voňavkou,
byť stála by tisíce a hektolitry by jí bylo,
nejistota přežití jedinou je jistotou,
mračna se stáhnou, jakoby Slunce nežilo,
jeho paprsky prostoupí temnotou,
jenom na několik okamžiků blahoslavených,
stíny je pohltí rázem a bez skrupulí,
nestihnu si ani loknout červánků slazených,
hořkost plaším vizí cukrových homolí,
sen o snu nechám si zdát, žízní probuzen,
oči slepé procitají v mrtvolné podobě,
z okna vidím hrobníka, co prací popuzen,
kope hrob, co zajisté určen není tobě,
doba temná volá mě bolestně zpět,
do míst, kde v bolestech zrozen jsem byl a vlastní krví zatracen,
hlas ptáků opeřených uslyším pět,
já však vstávám, žiji, neumírám, dnešek není můj úmrtní den.

neděle 18. listopadu 2018

Apendix

Nejcennějším darem je upřímný úsměv,
vřelé objetí, co v okamžiku zažene hněv,
bezpočet podob má ta vrtkavá štěstěna,
to ve vráskách vepsané má sivá stařena,
jen je-li ti zle a trápí tě horečky i bolesti,
zubatá zájem má o tvoje stárnoucí kosti,
uvědomíš si ryzost každého pohlazení,
třeba i od človíčka, co tak blízký ti není,
vždyť sotva ho znáš, dnes viděls ho prvně,
přesto hýčká tě, jako vlastní novorozeně,
měl by sis prostě uvědomit, ty nezdárný synku,
že sfouknutí tvé svíce žití trvá pouhou vteřinku,
važ si jednoduše každičkého nádechu i výdechu,
kmotřička smrt z nenadálých konců má potěchu.

sobota 17. listopadu 2018

Křídla z druhé ruky

Opilost coby projev procitnutí,
zní to tak hloupě a protikladně,
avšak někdy je až příliš těžké,
ubránit se snadnému úniku
hledaného v tekuté náruči
alkoholového opojení, rázem
je přece naprosto lhostejné,
před čím tak zbaběle prcháš,
důležitější je utéci dost daleko,
cinkot skleničky ujistí tě, že
nevyřčené těžkosti a strasti
bolestivě hyzdící bedra tvá,
mohou najednou zdáti se lehčí,
než pírko, do kterého jsi právě
ledabyle fouknul, letí vzduchem
a tvá mysl letí s ním, jak snadné
je políbit ta vláčná ústa, která se ti
s úsměvem nabízejí a ty přece
tak rád podlehneš, bez výčitek,
ty mi račte ordinovat až druhý den,
pro dnešek jsem králem večírku,
jsem pouhým oparem své vážnosti,
lehkost žití vychutnávám si rád
v poctivých douškách, lokám,
kašlu na pilulky přeplněné hořkostí,
alespoň na pár krátkých chvilek
půjčte mi křídla andělé z nebes,
náhle Svět utichá, točí se dokola,
ulehám, či umírám, žil jsem vůbec
a není to nakonec vlastně úplně jedno?
Prostě mi prosím ze studny lží
nalijte dalšího vrchovatého panáka,
moc dobře přece víte, co mi chutná.

středa 14. listopadu 2018

Trafika

Opřena o stařičký kiosek,
hlavu obtěžkanou má bolestivým splínem,
Luna, coby němý svědek,
tmou zahalena, žena klín vytlouká klínem,
je tak snadné rovnou ji odsoudit,
že nohy roztáhla komusi z hospody,
snad city chtěla v sobě probudit,
starostí se zbavit, hodit je do vody,
chtíč vystřídal touhu, pohyby spěšné,
alkohol s trávou v krvi, okolí nevnímají,
milování na veřejnosti je tuze opojné,
náhle hlídka fízlů, co pochopení nemají,
tak pocit slasti z vzájemného odevzdání se,
podpořený rumíčkem, pivíčkem a mařenkou,
vystřídala opět ta zkurveně zasraná deprese,
pánové s čepicí placatou s nikým se nemažou.

pondělí 5. listopadu 2018

Klerikalismus v rozvalinách

Boží světlo nehledej v oblacích
a už vůbec ne v knihách posvátných,
o to více vnímej jeho jas,
co mysl blahodárně ti bystří,
nech naplnit své srdce láskou
a poděl se o ni s každým,
kdo si to alespoň trošku zaslouží,
neplýtvej však city vznešenými pro ty,
kteří mrzkostí dogmatismu opájí se.

sobota 3. listopadu 2018

Lýpé

Je bláto v ulicích,
i v našich duších,
bahno z ulic dešťové kapky v tanci spláchnou,
duše lidské dále však prohnilostí tuze páchnou.

čtvrtek 1. listopadu 2018

Trnož místo čáry života

Torzo srdce svého,
sekundovým lepidlem
snažím se zcelit,
však marně,
stále nějaký kus chybí,
větší, či menší část
pořád postrádám,
až se začínám obávat,
že srdíčko mé
vcelku snad se ani
nezrodilo.

úterý 30. října 2018

Carpe Diem

Spletitost cest mezi
tělem,
duší,
srdcem
a myslí
lemována jest
nespočetným množstvím
jizev a ran
hvězdám
do paprsků včesaných
na první dojem
konstantním tokem
časoprostorového
horizontu dějů
předešlých,
současných
i budoucích,
život a smrt,
dvě tváře jednoho obličeje,
radost střídá smutek,
bolestí splácí se rozkoš
v žití vetkaná,
nádech, výdech,
víc není potřeba,
jen euforie z okamžiku
a úsměv na rtech.

neděle 28. října 2018

Nedořečená

Občas mohu rozkoší zešílet
jen z pouhé vzpomínky
na tvou přítomnost,
blahem se přímo tetelím
připomenu-li si,
jak hebká je pleť,
již líbat jsem směl,
celým tělem ve spánku
chvěji se, sním-li o
vláčnosti tvých rtů,
jejich chuť na jazyku
snad vytetovanou mám,
mrákoty na mě jdou
z opojného Déjà vu
prstů tvých nožiček
rejdících po mém
ztopořeném mužství...

čtvrtek 25. října 2018

DMO

Slzičky slíbám z tvé tváře,
ukryji je do sluneční záře,
víčka znavená polibky ukonejším,
duši ztrápenou objetím obměkčím,
tělo chvěje se ti jako ve větru a dešti,
život občas krutý je a tropí hlouposti,
o bolesti není třeba ti vzkazky psát,
těžkost života kdosi zlý chtěl ti přát,
snad osud, či hloupý vrtoch všemohoucího,
že nejvíce zbožňuješ chlapečka nezdravého,
byl ti darem dán, avšak s podmínkou přece,
která nevýslovně a palčivě bodá tě do srdce,
lásky plamen a vitalita nezkrotná též byla ti věnována,
přemohla jsi svou smrt a staráš se od večera do rána,
bolů se nebojíš a s úsměvem žalům se hravě vyhneš,
byť další klacky pod nohy házejí ti, kudy jen projdeš,
tuhle báseň z lásky ti věnuji, sám znám to prokletí,
všechno to zvládneme, stačí mít jen kapičku štěstí.

středa 24. října 2018

Smells Like Teen Spirit - Rockin'1000

Již velmi dlouho jsem vám nepustil nějaký ten klípek, tak to musím napravit. A tohle video vážně stojí za to. Rovná tisícovka hudebníků hraje nejslavnější opus gruengové ikony "Nirvana". Jasně originál je zkrátka originál, ale tohle je opravdu raritka, navíc to má neuvěřitelný koule.


Duchovní hy(gi)ena

Všechny (b)rány Světa
otevřené jsou, běda,
až na kost,
aport.

pondělí 22. října 2018

Vyjmuto z Alenky

Rumělkou zastřena,
knoflíček maličký,
rosičkou zdobený,
masáží rozmazluje,
do říše divů, holčička,
žárem touhy vábena,
při pozdním večeru,
pro sladké usnutí,
střemhlav klesá.

Tinktura

Sladkost spánku
pro usnutí rtům tvým
vdechnu bez otálení
myšlenkou rozmarnou,
rozpustile máčenou
v zálivce toku světelného
a kořeněnou rozšafností
nezbedného podvědomí,
tak blízko, stejně opuštěni,
tak daleko a přesto spolu,
tělem i myslí propleteni,
svůdností noci pohlceni,
vroucnost citů vzájemných
není přec pouhou maličkostí,
vzpomínky vyvolávající.

sobota 20. října 2018

Krůček

Mám chuť si vyjít ven
a vzít za ruku, jen tak,
pro někoho je to možná
prachobyčejná rutina,
ale pro mě, víš,
je to stále vzácnost,
projev náklonnosti,
dar, cennost, něco,
co si nelze koupit,
pocit souznění a
čiré opojení,
blažené opojení,
opojení
prolnuté strachem.

čtvrtek 18. října 2018

Podešev

Někdy,
místo srdce chtěl bych mít podešev,
to abych žádné strasti a útrapy necítil,
jenže, to by se s těmi bolestmi
vytratily i veškeré city k tobě
má lásko milovaná,
a to by potom,
život můj vůbec žádnou cenu neměl.

úterý 16. října 2018

Paratymie (50 odstínů smrti)

Tak už mě líně vlečou hřbitovem,
funebráci vyšnoření s kloboukem,
plamen žití nelze navěky chránit,
nyní už by mě nemělo nic trápit,
mě je přesto nevýslovně úzko,
stýská se mi po tobě holčičko,
po tvých svůdných nožičkách,
líčkách a vnadných prsíčkách,
po hubičce i sladké kundičce,
já vůl ležím v černé rakvičce.

neděle 14. října 2018

Lucidní chvění

Krásná i zkažená
slova jsou,
která vyslovit se bojíme,
ač derou se nám z úst
neochvějnou silou všeničícího orkánu,
slova krásná
občas spálí trávu v troud,
či v ledovou tříšť ji promění,
mocně pak ublíží člověku nevinnému,
a naopak,
slova zkažená,
někdy do krásy vykuklí se,
po vzoru motýla se rozletí
na pomoc srdci zmámenému bolestmi,
nic není pouze bíle a
černá černou není jen.

pátek 12. října 2018

Český lev

Před továrnou na plech
ležel tam
na plech
dělník
Slunce na něj pražilo.

středa 10. října 2018

Balada o Srnčičce

Poslední dobou, na má literární díla reaguje stále více lidí, což mě vskutku moc těší a hřeje u srdíčka. Je opravdu krásný pocit vědět, že někteří čtenáři se k mé tvorbě vracejí a komentují ji. Je fajn mít pravidelné čitatele, dalo by snad říci i fanoušky. Občas se pochopitelně najde někdo, komu můj styl nevyhovuje a nelíbí se mu. Ale i za tyhle negativní reakce jsem moc vděčný. Beru to s nadhledem, stejně jako vše, co dělám. Má tvorba je svou formou i obsahem více, či méně specifická a ne všechno se musí líbit každému, že? Tomu plně rozumím. Ono to jsou vlastně dvě spojené nádoby, já a má dílka, která do nemalé míry ovlivňují můj život. Psaní mě zkrátka baví a naplňuje, ačkoliv je to, ač se to třeba nezdá, někdy celkem a především po psychické stránce vyčerpávající. Inu, takový je asi úděl umělcův.

Předevčírem jsem ale dostal nabídku, která mi doslova vyrazila dech, v dobrém slova smyslu, vlastně v tom nejlepším. No posuďte sami. Ozval se mi jeden zajímavý umělec, jmenovitě Matouš Pavlík, jehož spektrum působení je jedním slovem široké (psaní, filmařina, fotografie, kresba) s tím, že bych se mu typově hodil do jeho nového filmového počinu. Prý se mu líbí, co píši a mé uvažování vystihuje jednu z jeho postav. Po otázce oč jde, mi přišlo toto nádherné vysvětlení. Cituji samotného Matouše.

"Celé je to o holce, která trpí nějakou poruchou osobnosti a po neúspěšné sebevraždě vyhledá pomoc u jednoho guru. Ten ji pomocí stimulace uvede do světa nevědomí, kde musí pátrat po "klíči ke štěstí". Po většinu toho filmu tedy prochází různými úrovněmi snu a setkává se tam se symbolickými projekcemi svých vlastností a vnitřních dějů. No a na jedné z těch úrovní je takový úchyl (říkáme mu tam "strýček Egon"), který zpodobňuje chamtivost, trochu obžerství, touhu po vlastním uspokojení atd. a ten (taky symbolicky) postavu té holky znásilní, což je taková daň, aby mohla postoupit o úroveň níž."

No uznejte, není to nabídka snů, zahrát si devianta a znásilňovatele mladé děvenky? Hrát absolutně zápornou je přece dle známých osobností ten nejkrásnější a nejzajímavější úkol. Jistě chápete, že jsem se rozesmál na celé kolo, zároveň jsem ale hýřil štěstím a dmul se pýchou, jelikož takhle úžasnou nabídku jsem opravdu nečekal. Hned vzápětí jsem si ale uvědomil, že ačkoliv je to nabídka skutečně nádherná a udělala mi nevýslovnou radost, tak se na její ztvárnění rozhodně necítím. V tomhle mám zkrátka jasno, mou doménou je slovo psané, přesto nejede vlak. Matoušovi jsem obratem popsal svou situaci, včetně mého hendikepu a on mě pochopil a dohodli jsme se, že si tedy pro svou postavu Egona musí najít někoho jiného. Prozradil mi také, že natáčení už je v plném provozu a dokonce mi poslal několikavteřinovou ukázku, která je naprosto famózní, tu vám ale na prosbu tvůrce zatím pustit nemohu. Včera mi došlo, že jsem se zapomněl optat, jak se dílo bude vlastně jmenovat a Matouš mi odpověděl tak, že jsem šel opět do kolen. Ano, jak už tušíte, tento krátký, amatérský film ponese název "Balada o Srnčičce", což je tedy zatím pracovní název, ale zároveň patrně i ten konečný.

Závěrem musím Matoušovi poděkovat a znovu se mu omluvit s dodatkem, že na roli se zkrátka vůbec necítím a to i přesto, jak je zajímavá a zvláštní. Ano, jsem si jist, že něco z Egona ve mně určitě je, ale já toho svého "Egona" nechám zatím a pro jistotu spát. Nicméně Matoušovi a nejen jemu, jakožto i celému jeho štábu přeji, aby se dílo vydařilo minimálně na 100% a aby jeho natáčení a další zpracování doprovázelo možná co nejméně komplikací.

Ukázku z "Balady o Srnčičce" vám tedy pustit sice nemohu, ale jako důstojnou kompenzaci můžete shlédnout jeden z předchozích počinů Matouše Pavlíka. Jestli tušíte, že mnoho romantiky vám nabídnutý filmeček neposkytne, tušíte správně. Připravte se na drsné zápletky odehrávající se v drsné realitě současného Světa plného drog a násilí. Ještě doplním, že titul nese název "Svár".


úterý 9. října 2018

Prokleté šlépěje

Podívej, slzy,
to asi zase dítě pláče,
podívej, slzy,
to asi zase žena pláče,
podívej, slzy,
to asi zase muž pláče,
ale na Světě už je tolik hořkosti a zla,
že už nás pár slz neobměkčí,
možná dojmeme se,
ale stejně pak
jdeme dál,
ničí slzy nás už nezastaví.

pondělí 8. října 2018

Zasněný puntičkář

Má hlava
toť bleší cirkus
prosakující plovoučkou
prapodivného, tykajícího strojku
horlivě cedícího
mou
po hříchu a
ledabyle provařenou kooexistenci.

pátek 5. října 2018

Fiakr

Něhou zvoní podkovy
ořů plamenných,
co fiakr života a smrti
vlečou ulicemi,
neboj se jich,
sic strach nahánějí
na první pohled,
na ten však neděj,
i ten drožkář robustní,
jehož chladný výraz
zprvu zlostně mrazí,
není tak nelidský,
jak zdá se být, on
co zrůda zrodil se
v časech pradávných,
přesto jeho srdce
rozvážnějším je,
než to lidské,
povrchností a zlobou
provždy zkažené,
podívej, holčičko,
vláčné kapičky rosy
stéblo trávy oddaně
polibky laskají,
další voňavé jitro
s požehnáním
dopřáno nám bylo,
tak přijmi mé objetí,
očka svá plaše přivři,
prvním ranním políbením
rtíky tvé láskyplně pohýčkám
a ze spánku tak probudím,
alespoň pro ten dnešní den.

středa 3. října 2018

Chramst

Nejsem nikým a nikdy nikým nebudu, to je holý fakt a neměnná skutečnost. My spisovatelé, poetové a básníci to tak zkrátka a dobře máme. Pouhým lusknutím pomyslných prstů se ve svých literárních dílech stávám, kýmkoli si namanu, tudíž nikdy nepoznám své prosté a vlastní já, proto tedy nejsem nikým a nikým nikdy nebudu. Ach, ženo, dívko, holčičko, stačí pár slůvek, veršů, či řádků a zříš ve mně hrdinného reka, co koňmo řítí se vstříc rozžhavenému peklu, to aby tě zachránil a svým chrabrým činem vysvobodil tě z tenat obludné příšery, co zálusk dostala na tvou nevinnost. Jindy zas ale já jsem tou příšernou obludou, která svírá tě ve své zohyzděné náruči a touží se tě zmocnit silou tak brutální, až z ní v žilách tuhne krev. Ano, podívám-li se ti do očí, mohu v tobě vidět krásnou a nevinnou pannu, jež o hříchu netroufá si ani číst, v ten samý moment ale skrz plamínky rozžehnutých uvnitř tvých zorniček ucítím aroma klínu tvého, vášní a chtíčem zaplaveného tím nejvoňavějším nektárkem, který kdy směl muž ochutnat.

Snad je to prokletí, či požehnání, ale rozhodně je to dar, co byl mi dedikován a já jsem jej s pokorou a s vědomím všech následků přijal. Ačkoliv ve svých dílech působím snad rozkošnicky rozervaně a po vzoru doktora Jekylla a pana Hydea možná i do jisté míry schizoidně rozpolceně, má holá jsoucnost je nudná, směšná, otravná a fádní. Jsem stárnoucí kryplín a uslintaný pupkáč, invalida z vrátnice, to zajisté potvrdí každá nešťastnice, se mnou lože sdílející. Přesto, že to byly všechno slečny, děvy a ženy tuze odvážné, každá brzy, brzičko brala nohy na ramena a zdrhala od Akimka, seč ji síly stačily. Nyní se ukrývají v postýlkách jiných, daleko lákavějších a voňavějších, než je kryplínův nehostinný a ne moc zručně udržovaný, vlčí brloh.

Nicméně, dar je dar a je třeba ho přijmout bez výhrad a s patřičnou úctou. Není-li tomu jinak, žijeme jen jednou a proto je třeba život brát nejen takový, jaký skutečně je, ale občas je tuze příjemné a nutné okořenit si ho nějakým tím pikantním dobrodružstvím a je zcela jedno, jestli se onen příběh nejprve odehraje a následně bude po pravdě, případně s notnou dávkou fantazie sepsán, či tomu bude právě naopak.

Prozradím vám nyní obrovské tajemství. Existuje totiž literární limbus, inu, takové spisovatelské předpeklí, kde se jakousi magickou záhadou setkávají sny se svou sestrou realitou. V tomto předpeklí se právě sepisují veškeré a třeba i ty nejobyčejnější příběhy, jaké se kdy odehrály. Zároveň se tam ale také jakoby na kouzelné divadelnické scéně odehrávají všechny ty realitou cinkající, ale i ty zcela vymyšlené literární předlohy a náměty. Věřte mi, nebo ne, ale je tomu tak prostě tak. Mé činění je tomu důkazem. Nejsem lživý člověk, přesto vás rád ujistím, že vše souvisí se vším a jak řekl klasik. "I věci nejstarší leží v síti přítomného času," tudíž vše, co v písmo jednou bylo ukryto, to stát se musí a naopak, vše co osud v realitu naplnil, to v pravý čas bude do slova psaného důkladně vloženo.

Často se mě lidé ptají, jak mohu psát romantické básně a zároveň oplzlé historky plné erotiky a sexu. Tady je má odpověď. Píši jen to, co opravdu prožívám a prožívám jen to, o čem skutečně píši. Přiznávám, občas přeháním, fantazíruji a fabuluji, ale nikdy bych vám nelhal, nemám totiž ani ten nejmenší důvod. Já totiž opravdu nejsem nikým a ani nikdy nikým nebudu. Mé zmrzačené tělo i křehkou duši dávno již pohltilo předpeklí. Chramst. Smějící se

neděle 30. září 2018

pátek 28. září 2018

Otrávené jitro

Sen o pyscích stydkých
smyl jsem s ranní polucí,
do Světa zmatečného
lopotit se pospíchám,
posvátné lůno přírody
technikou jsme znásilnili,
večer nedočkavě opiji se
libou vůní klínu zbroceného,
sladkost spánku doprovodí ji,
pak vše jednou provždy usmrtí
čerstvá dávka ranního kuropění.

čtvrtek 27. září 2018

Levandule…

Skrz sklo
hladový průstřel
přímo do očí
sype zlo
tuze voňavé
nádech zevnitř
ven a zpět
zmrzlý stesk
vztekle promočený
slepcův hles
hluchotou roztrhán
půdorys duše
tišinou rozkolísán
lež pravdou
sotva osolíš
pěst zaťatá
z nebe slova
pokoutně zvrací
láska krkem
bezostyšně cloumá
hrdlem proplouvá
bolavou rozkoš
trpce rozsévá
… nikdy neuvadne.

středa 26. září 2018

Nepozemšťan Větrník

Za břicho se popadal,
zubil se
úsměvem hrdopýška,
pak s rozechvělou grácií
do klícky
vložil ji šém.

pondělí 24. září 2018

Poezie všedního i nevšedního dne

Je tak snadné
zamilovat se každý den do jiné osoby,
bezhlavě,
dychtivě,
bláznivě,
vroucně,
hltavě,
šíleně,
hřát se půvabem jejího vonícího těla,
putovat její myslí,
žíznit po její přítomnosti,
hladovět její nepřítomností,
a pak,
na sklonku dne,
zavřením víček při usnutí,
ji bez milosti a bázně
zabít.

neděle 23. září 2018

Šestinedělí

S časem závod svádíš,
vítězstvím čestným je ti i
nepatrné množství štěstí,
úspěch dávkován pipetou,
duše splínem potažená
a před sebou život, co ti
bez milosti srdce vykostí.
Ale když už jsi tady, tak vítej.

pátek 21. září 2018

Milencův Ragnarök

Položím ti hlavu do klína,
a pak ať se hvězdy žhnoucí
klidně temnotou zalknou,
či hlubinou mořskou zadusí.

středa 19. září 2018

Louku stuhou nesvážeš

Víru v Boha ve svém srdci ponechej,
nešiř ji více,
vůbec nikomu ji nenuť,
nech ji v sobě vyrůst jako strom,
či květinu,
ale nepokoušej se ji stejným způsobem přesadit,
pochop základní principy víry,
všemi smysly
vnímej a oslavuj její nezhmotnělou intimitu,
stejnou měrou však
ochraňuj její interpretační nesdělitelnost,
uvědom si,
že pravá víra skutečně připomíná luční kvítí,
narveš-li ji a daruješ komusi,
kdo do vázy jen ji vloží,
její krása brzy uvadne a ona zahyne.

úterý 18. září 2018

Pramínek

Kapička, docela maličká,
opuštěná, uplakaná,
v moři krve ztracená,
k srdci posmutnělému,
osudem zmítanému,
odjakživa a navždycky,
hledá si svoje cestičky,
na věky věků osamocená,
sama totiž nikdy nepozná,
odkud pramen lásky tryská.

Jeden z deseti nejhorších bolů Světa.

pondělí 17. září 2018

Letnička

Včera jsem byl s kurvou
a že jdu s dobou, zaplatil jsem ji v Eurech,
včera jsem v byl s kurvou,
přetěžko šoustá se v tak úmorných vedrech,
včera jsem v byl s kurvou,
zády jsem si hnul, houser gagá mi na bedrech.

neděle 16. září 2018

Pupkáč

Nejlíp je mi,
když se přežeru,
k prasknutí,
a pak je mi blbě,
ale já si myslím,
že je mi dobře.

pátek 14. září 2018

Z pohledu vážky

Sen je zas pryč,
má vize lítá si,
kdesi kolem mě,
snad nevznese se
na truc příliš vysoko,
v očích naději mám,
střemhlav k zemi pádí,
její povrch protíná,
na samé dno se propadá.
Odrazí se?

čtvrtek 13. září 2018

Pohyb hrdla

Lidská opodstatněnost
platí krutou daň ve jménu
prostoduchosti velhané pomíjivosti
utopené v slzách
krátkozraké předurčenosti
do chomoutu vehnané
stigmatizovanou definovatelností,
oči slepnou hlukem,
uši pro neuchopitelnost světla
vlastní zvukovody proráží,
ústa neustálým drmolením
prohnilých pravd rezaví,
provaz se nedočkavě zařezává.

úterý 11. září 2018

Kotec

Tak, ani to netrvalo moc dlouho a vše je zas tak, jak má být, alespoň relativně a prozatím. Hysterické blogerky, které kvůli několikadennímu zdejšímu výpadku málem přišly o svůj cyklus, se mohou opět uklidnit a dále psát své články o tom, že je trápí a zajímá. Co blázníte holčiny? To se nejste schopny zabavit jinak? Na Světě je přece toliko krásných věcí. Co takhle například v parných dnech, které nás letos hýčkaly do sytosti, zajít kamsi na mez, jen tak v šatičkách, či v rozpustilé sukénce, tam si lehnout někam do stínu, to aby si pokožka odpočinula od veškerého toho přívalu slunečného žáru a s plachou rumělkou ve tváři zajet pod látku, na místo, kde chybí lem kalhotek, které jste, jakože zapomněly doma a s grácií i gustem si to udělat, kačenku si krásně pohonit. Hele netvrďte mi, že to jako neděláte, to vám rozhodně neuvěřím. Na to vás moc dobře znám. Červenání vám nepomůže, stydět se můžete, jak chcete, ale ty vaše oči, ty žíznivé studánky váš totiž vždy prozradí. Vlhko v klínu odráží se v obrazcích vašich očních panenek, co tančí pod víčky svůj tajný balet. I lékaři vám to potvrdí, na ženskou hysterii je nejlepší masturbace. Tady se totiž jedná o ZODPOVĚDNOST k vlastnímu tělu, to touží po ukojení. Tak směle do toho, ženy, dívky, děvčátka a holčičky. Na Světě je nádherně a s prstíky v pipince vám bude ještě lépe. Akimek na vás myslí, představuje si vás a píše pro vás své básně. Smutné, veselé i hravé. Takový je přece život, smutný, veselý i hravý. Někdy jsme nahoře, jindy dole. Proč si stýskat pro úplné maličkosti, jakože něco nejde, nebo nefunguje…

Co, ty ještě nemáš orosené prstíky, no tak šup… tak dobře, tady je pro tebe něco z mých veršů. Přečti si je a máš-li chuť, napiš mi, potom.


Stesky z lásky
jitro neukonejší,
i když rosa kapičkami nešetří,
v srdcích zlomených,
poslouchej,
divně to praská,
jako když mokré dřevo
z rozpáleného krbu
domnělé kamínky potutelně hází
pánubohu ledabyle do oken,
rány Světa jizvami nespočítáš,
třeba že ti hvězdy usměvavé
rozpačitě radit budou,
smutek však může stínům uniknout
a za duhou mazácky se ukrýt,
veleben buď ten,
kdo paprsky naděje
do šíře lidského ducha nastřádal.

čtvrtek 6. září 2018

Klára líbá Muchu

V útulném příšeří hospodského altánu,
dívka, co patrně pozbyla svou vagínu,
říhla mi do ucha a řekla mi věci vzácné,
prý už ji opravdu serou otázky nejapné,
proč se jí kurva všichni ptají každé jitro,
no tak, jak to s tebou teď vypadá Kláro,
copak je tak těžké pochopit holčicí nebe,
do prdele, té ženštině z té otázky již jebe,
popíjí pivínko, a přesto jí z toho mrdá,
když druhý den v práci písmena hledá,
miliony otázek lze vymysleti za vteřinu,
vy se jí pořád ptáte na stejnou píčovinu,
nedivte se proto opilci a vyhulenci vážení,
až plivne vám do ksichtu v pivním opojení,
serte na Babiše, Okamuru též na Zemana,
Klára z Oázy rozhodně není pitomá nána.

Věnováno Klárce a Lukášovi

středa 5. září 2018

Psyché

Jednou z rána
nalezla dáma
ve svém mezinoží
smutné srdce
mužské srdce
hrálo si tam na akordeón
z hloubi duše zněl ten tón
vládlo čiré bezčasí.

úterý 4. září 2018

Dolores

Stydí se,
tvářičku rumělkou zakrývá,
pod pupíčkem však
řeka zurčí.

Pokleslá (to bude dobrý)

Rozespale piji kafíčko své ranní,
co báječně podporuje mé sraní,
pak prost veškerých ovací,
netečně seru si to za prací,
slepě věřím, já bláhový,
že dnešek bude růžový.

sobota 1. září 2018

Esence letu

Křehkost lásky i ananké smrti,
vše se tě dotýká tak blízce,
nauč se milovat dříve,
než krůčky tvé červánky ukonejší.

pátek 31. srpna 2018

Zvonkohra

Objal jsem ji,
ale příliš pozdě,
všechny lístečky ze stromů již opadaly,
slzičky v letokruzích steskem klokotají,
rozpuk žalu v dechu lovce neunavíš.

úterý 28. srpna 2018

Rozmařilost lovce

Hnát se bezhlavě do lásky,
to je jako bys sbíral korálky,
co po Světě ze šnůrky se rozkutálely,
do všech koutů i děr rázem zapadaly,
není snadné ten správný korálek nalézti,
všechny bys rád miloval s dávkou neřesti,
hledáš všude, kde se dá, dech se očekáváním tají,
o pošetilosti konání lidského hvězdy tiše si šeptají.

pondělí 27. srpna 2018

Melancholie lovce

Symbolika něhy,
trny duší bloudící,
jizvy sají kapky krve
kopírujíce let dravce,
čistý průlet středem
na komoru emocí
draze bezcenných,
holá podoba lidství,
šílenost vezdejší,
dějství života a smrti
dobrotou zla okleštěné,
bezednost pocitů,
nasládlá slanost slz,
láska řevem pobodaná
o přátelství tajně sní,
hebce s vlasy do srdce
vplétá krůpěje samoty,
v objetí pak procitne,
či peřejemi prohoří.

sobota 25. srpna 2018

Všechny parfémy Světa

I kdybych se stal milionářem,
stejně bych tě dál hladil pravou rukou,
v tom mi soud bohužel nedal na výběr,
ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,
hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,
abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,
pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,
co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,
o tom, jak prahneš po mě, drnkajíce hravě prsty o svůj klín,
když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,
co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,
do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty
rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,
když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa
tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,
podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,
kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,
mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,
kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,
dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty
s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,
já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,
pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,
budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost
po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,
spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,
bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,
já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,
psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě
tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co
obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,
že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,
dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé
ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,
jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až
zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,
jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách
snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích
budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,
sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus
v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,
míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,
mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,
přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě
kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale
to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že
pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a
já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,
věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,
budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,
až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si
ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

pátek 24. srpna 2018

Srpek utopen v polibcích

Rozbřesk světla požehnaného
v očích tvých záhy kvapem pohasl
a já,
ničema,
jsem ty černočerné, uhaslé uhlíky
nedokázal opět rozžehnout,
doteky neomalené,
co život měly rozdmýchat,
závan smrti pitoreskní
přinesly jen.

středa 22. srpna 2018

Rákoska není zbytečnost

Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,
s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,
její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,
přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,
odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,
šátky a provazy rády mi budou nápomocny
sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný
toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,
sukénku bělostnou vykasám ji hnedle
zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,
jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,
šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,
těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,
chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,
o tom moralisté vůbec nic nevědí,
za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,
jiné chutě mnou však právě lomcují,
chci se zmocnit té překrásné oreády,
padám dolů skrz všechny vodopády,
v mžiku krátkém těla naše se spojují,
čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,
to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,
spanilost její může se srovnat jen s duhou,
líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,
ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,
však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,
před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,
bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.

neděle 19. srpna 2018

Fuck Off TV

Kolaps společnosti
mediální marast
konzumní žumpa
jednotlivec vždy poražen a podroben vůli davu
plazí se a škemrá
o svůj mrzký podíl
bezpáteřní had
drobky z tvrdé kůrky chleba a jen krapet vody
moloch neochotně vydá
co mu od huby upadne
pach zkaženého sousta
mohlo by to být jinak, i jedinec by mohl klidně vítězit
vzít si, co mu náleží
co mu patří
na co má právo
jenže to by také našinec musel chtít a něco pro to udělat
a nejen sedět doma na prdeli
před zapnutou televizí
stěžovat si a pouze se litovat
život máš jen jeden a záleží hlavně na tobě, jak ho prožiješ
nepodléhej stádu, žij
vytvoř si vlastní Svět.

Bolestivý obzor

Raději prodám duši mou bolavou,
než abych přišel o náklonnost tvou,
nikdy v životě nepolámu ti zcela,
lehce poraněná, serafínská křídla,
nalomil jsem je hrubou neopatrností,
kaji se, má mysl překypuje sklíčeností,
muži zkrátka občas dříve konají,
a nespokojí se s pouhou nadějí,
čas kupředu uhání stále jako o závod,
vrátit ho nelze, i když bylo by to vhod,
avšak jednu velikou výhodu to bezesporu má,
minulost nad budoucností žádnou moc nemá,
křídla pochroumaná láskou a něhou zocelím,
jen prosím tečkou nepiš konec vším nadějím.

pátek 17. srpna 2018

Kyvadlo z brokátu

Své malinkaté tajemství mám
hůlkovým písmem vepsané ve snáři
pod víčky oslnivě tvůj úsměv mi září
bez mučení k hříchu se doznám,
chuť těla tvého hebce opojného
s radostí na jazýčku si hýčkám
srdce žár ohnivý s láskou ti dám
i s nádechem polibku hřejivého,
oddanost, kterou touhou vulkánu znásobím
horkost lávy, peklo mrazivě spalující
nesežehne milence spolu se milující
tok rozvodněné řeky dravou vášní umocním,
poté z něhou na pomoc přispěchám
času přece není nikdy dost
třeba budu i nezvaný host
dávkou olejíčku chrám tvůj polaskám,
v náruči mé měla by ses cítit blaze
možná jsem bláhový panáček i naiva hloupý
na slovo upřímné však nikdy nebudu skoupý
bičem zradu potrestám včas a draze.

úterý 14. srpna 2018

4 a 20 000???

Utíká to, za chvíli to budou již 4 roky, co jsem na blogu a zaznamenávám veskrze samé úspěchy. To zní hrozně nafoukaně, že? Několik desítek fanoušků a fanynek, kteří se ke mě vrací, za což jim, tedy vám vřele a srdečně děkuji. Také jsem nedávno překročil hranici 20 000 přístupů. Co blogem začalo, pokračuje tady na FB. Vím a chápu, že můj styl psaní nemusí být pro každého. Na někoho může působit příliš otevřeně, lascivně až vulgárně. Ale já píší podvědomě, tak, jak se mi slova rodí v hlavě, jdou i do wordu, případně kamsi, na útržky různých papírků a cárů pivních účtenek, letáků a novin, později přepsané a zpracované do čitelné formy k vám, ke čtenářům. Bez příkras, bez potřeby zaujmout každého. Jinak to zkrátka neumím. Občas se i já sám podivím, co jsem to vlastně zplodil, ale svou tvorbu vnímám jako takové zvláštní zpětné zrcadlo svých myšlenek a možná i své duše. Odvrácená strana Akimka, dalo by se s nadsázkou říct. Někdy nahlédnu, jindy ne. Pořád mě to baví, i když mě to sem tam dosti vyčerpává. Tu a tam lamentuji a láteřím, že to jsou všechno stejně sračky a kdo ví, možná to opravdu jsou jen takové nekvalitní citové splašky, Ale co už, nějak ten volný čas trávit musím, ne? A navíc, nebýt toho psaní, tak... zkrátka mi to mění život a rozhodně k lepšímu, takže dá-li Bůh a já budu zdravý, hodlám určitě pokračovat. Na delší články a povídky jsem zatím zanevřel a to hlavně z časových důvodů. Je mi to moc líto. Próza mi je bližší, než poezie a též se s nabubřelostí sobě vlastní, domnívám, že mi jde o něco lépe, než ty básničky, ale zkrátka a dobře nestíhám. To samé platí i pro porno povídky, dle ankety na mém blogu jsou stále a "překvapivě" mou nejčtenější tvorbou, ale bohužel, prozatím se k nim patrně nevrátím, přisprostlé básničky vám budou muset stačit.

Jediné, co mi na blogu opravdu chybí, je možnost vstoupit do "Autorského klubu", ano to mě opravdu štve. S vyplazeným jazykemS vyplazeným jazykemSmějící se

PS: Psaní blogu je o mnoho lepší a zábavnější, než celé dny vysedávat u něčeho tak zbytečného, jako je televize. Smějící se

pondělí 13. srpna 2018

Pro usnutí

Další tajuplná bavlnka rozkoše
padá ladností uvolněných listů
po větru hebce ze stromů snášejících se k zemi,
tvé rty opět beze slov mluví,
pootevřená jsou tak svůdně,
až dech se tají,
zřekl jsem se ho,
dýcháš přerývaně, přesto mocně a významně,
vzdycháš, sténáš,
milostně naříkáš,
tvé dlaně i prsty tělo mé objaly
a nehty nedlouhé pronikly pokožkou
do mých starých,
nemohoucích kostí,
bolí to, přesto jsem opojen
poctivou dávkou neuhasitelné vášně,
blaženost nás naplňuje a prostupuje,
všechny ohně Světa
chladivým obvazem jsou,
srovnám-li je s mým nitrem,
to přeplněné něhou rozkvetlo v tento vzácný okamžik,
žhne po tobě,
proměnilo se
v dar věnovaný tvé touze i chtíči,
zakláníš hlavu,
oči,
drahokamy zorniček
pod víčky nedobytně jsou schovány,
co tětivu luku napínáš svůj chrám,
tělo pudem po hříchu rozohněné,
prsty u nohou nevědomky v pěsti zatínáš,
brány Edenu kopnutím rozevírám
a ty, holčičko
medově voňavá,
neváháš,
bez meškání do nich vstupuješ.

čtvrtek 9. srpna 2018

Úsvit

Hle,
podívej,
v jejich očích svítá a ještě rozespalé jitro se probouzí,
když těla jejich nahá, touhou promámená,
v sobě propletená transcendentální vášnivostí,
v řece lásky a vzájemné odevzdanosti,
voňavě se topí,
pohřbí je spolu,
snad.

pátek 3. srpna 2018

Medusa

Tvá mysl točí se na kolotoči
poháněném čirou rozkoší,
ve svůdných šatičkách s laclem,
pod nimi obnažená docela,
přede mnou ležíš a paže
po vzoru Ježíše rozpažené máš,
oči tvé mnohobarevné právě
obrací se k nebeským modráskům,
přestože to, co právě konali jsme
do osidel po hříchu pekelných
spíše se hodí, jak praví mravokárci,
tělíčko ladné, Pane odpust mi,
snad před pár měsíci ještě dívčí,
dávno však už není nevinné,
zkoušce s bolesti podrobil jsem,
to s náklonosti k tobě Meduso spanilá,
ty jsi však bolest ve slastný nektar
s vášní v jednom mžiku proměnila,
připomínáš mi modlitební oltář
a také jim jsi, to musíš mi věřit,
každičkou část tebe, již polibkem
ochutnal jsem bez váhání, vím
jak chutnáš od hlavy k nohám,
díky tobě poznal jsem moudrost,
že bolest a slast sestry, dvojčata jsou
a tak dobře jim je, když spolu jsou,
ztěžka se ti mluví, slov ale třeba není,
nádechy a výdechy znamenají více,
než jen pokřivené a neslyšené věty,
což ztratí se v rejdu událostí všedních,
já žiji pro přítomnost a pro nic jiného,
srdce buší mi touhou, chtíčem plápolá,
jeho hříšnou podstatu s láskou daruji ti,
hvězdy ještě nesvítí, i Luna kdesi toulá se,
žena plachá přec divá, bičováním znavena,
v náruči mé již stárnoucí, ukojena, usíná.

pondělí 30. července 2018

Kožený nápřah

Kéž by čas běžel stejně tak rychle,
jak peláší mé myšlenky,
v nich už totiž jsem jen s tebou,
objímám tě, hladím a líbám,
přímo tě svírám ve své náruči
tak pevně, jak to jen jde,
ani nehledím, zda dýchat můžeš,
činím tak do foroty pro chvíle,
až budeš zase pryč a já znovu
budu se cítit sám a opuštěný,
snad působím co ješita, ale
roztoužený muž přece musí
jevit určité známky sobeckosti,
jak může být za beránka, když
on je tady a ty někde tam,
v dáli, za horizontem, v nedohlednu,
vždyť dál už jen Slunce musí být,
či Venuše, ze které prý pocházíš,
anděli a ďáble v jednom těle,
jak můžeš být tak daleko, když
slyším tlukot srdce, v němž alespoň
nepatrně titěrné místečko
pro mou maličkost snad nalezneš,
skoro cítím tvou vůni a na rukách
ještě rozeznávám přítomnost
pokožky tvé a ani se neodvažuj
pomyslet na to, čím ústa má oplývají,
rty mé zvlažují zbytky té lávy, již
studánka tvá darem poskytla mi
toho dne a noci, kdy úplněk
slavil svůj vzácný, obscénní hodokvas,
to zas jednou Bůh raději se nedíval.

pátek 27. července 2018

Luně

Jako slza v rosí moci,
co objímá trávy stvol,
má duše lká po noci,
slyš lycantropův bol.

Lidská duše, tělo vlčí,
kdo tomu tak hořce chtěl,
nazí svědci plaše mlčí,
sousoší dvou nahých těl.

Po nocích se hrdě toulám
a pro objetí úplňku,
do tváře ti teskně volám,
skrze stigma úponku.

pondělí 23. července 2018

Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek

Naškrábal jsem anonymně,
vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,
píše se v něm autoritativně,
ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,
zprávu do prázdné láhve vloženou,
do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,
nedbaje toho že prý muži nepláčou,
na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně
pochybovačně hledím do řeky slzné,
konečně teď bude snad všeobecně uznáno,
to co už předtím, zdálo se být jasné,
nechť každému jest tedy důsledně řečeno,
že na špetku pláče mají muži rovněž právo,
když žití jeví se zničehonic coby smutnost,
to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,
též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,
hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,
krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,
zoufalství a vztek v bratry se spojí,
zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,
to se pak náhle nedivte vážení,
rčením právo upřeli jste mi na brekot,
teď vadí vám mé tvrdší ražení.
Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?
A tak tu sedím, kéž Luna to ví,
vzduchem nese se modlitba,
kdo mi na můj morytát odpoví,
ví kdosi, kde stala se chyba?

sobota 21. července 2018

Ten děla to a ten zas tohle

Již dlouho jsem nezplodil žádný názorový článek a tak se o to pokusím právě teď. Tak tedy, jedním ze základních motivů lidské existence by měla být osobní realizace. Já se nyní zaměřím na realizaci pracovní.

Každý z nás se musí nějak živit, pokud tedy nespoléhá jen na sociální dávky a státní příspěvky. Jsou povolání, ke kterým lze a dle mého názoru by se i mělo přistupovat jako k poslání. Ano, mám na mysli vědce, lékaře, záchranáře, hasiče, policisty a tak dále. Je už pak na každém jedinci, jestli své zaměstnání jako svá poslání skutečně vnímají. Následují povolání psychicky a fyzicky velmi náročná, zde bych zařadil horníky a zaměstnance v různých továrnách, elektrárnách a v provozech, kde při sebemenší neopatrnosti, či zanedbání pracovních úkonů, ale také třeba i vlivem špatných okolností a nešťastnou náhodou může dojít k újmě na zdraví, případně i k úmrtí. Pak jsou pracovní pozice, řekl bych běžná, kam lze zařadit většinu výdělečné činnosti, od řemeslníků, pracujících ve službách a například prodavačů v obchodech. Na některé druhy zaměstnání se veřejná společnost kouká trošku s despektem (např. popeláři, výkopové práce aj.), jiné jsou dokonce vnímány spíše s notnou dávkou pohrdání (prostituce, porno průmysl). Proč ale opovrhovat těmito lidmi? Někdo nám ty vrchovaté popelnice vyvést musí, že? A nebuďme pokrytci, jestli se občas jukneme na nějakou tu prasečinku, musíme počítat s tím, že tu sprosťárničku musel logičky někdo natočit a někdo v ní vystupovat. Někdo to zkrátka dělat musí, dalo by se říci.

A teď trošku vážněji. Zvláštním druhem profesí jsou ta, která mi připadají naprosto zbytečná a mnohdy mě i obtěžují. Začnu odlehčeněji a úsměvně. Jsme národ úředníků, jak známo. Na konci loňského roku jsem díky Bohu byl již naposled u komise ČSSZ (Česká správa sociálního zabezpečení) ohledně nároku na důchod, který mi byl k mé radosti ponechán, a též mi bylo doporučeno, abych si opětovně požádal o průkaz výhod ZTP, který mi byl před lety odebrán. Na dotaz, zda budu muset znovu oběhávat všechny lékaře, jsem byl uklidněn, že stačí podat žádost na Úřadě práce. Na příslušné dveře pracovního úřadu jsem tedy klepal už zhruba za 15 minut, vyzvedl si formulář a hned po Novém Roce jsem na stejné dveře klepal znovu, to už ale s vyplněným glejtem a s fotkou, na které mi to až neuvěřitelně sluší. Bohužel mi ale bylo řečeno, že fotku zatím nepotřebují, že to musí poslat na ČSSZ a až potom se bude vidět. Inu čekal jsem, zhruba čtvrt roku, poté se písemně ozvali s tím, že na průkaz mám nárok a bude mi tedy vystaven. Znovu jsem tedy ťukal na stejná dvířka, kde mi ale po odevzdání mé úchvatné podobizny bylo řečeno, že ten plastový průkaz se přece musí nějak vyrobit ne? A že pak musím dorazit zase, tentokrát však do jiných dveří. Z práce vím, že výroba podobného průkazu zabere maximálně několik minut, ale budiž, čekal jsem tedy dalších 14 dní, ale stálo to za to, no, i když… Po čtyřech měsících jsem tedy vítězoslavně držel v ruce svůj ZTP průkaz. Pak mi ale spadla brada. "Máte ještě nárok na kartu do auta, kvůli parkování, když vás někdo poveze a tak, ale to musíte s fotkou na sociální odbor Městského úřadu, tam vám ji vystaví," usmívala se na mě úřednice. A já si uvědomil, že jedna malá průkazka a jedna o něco větší, papírová zaměstná v podstatě 5 lidí, v pěti kancelářích, na třech různých úřadech. No uznejte, není nám tady blaze?

Nyní už ale zcela vážně chci zmínit povolání, která se jen nejeví jako zbytečná a nepotřebná, ale ony taková zkrátka jsou a je velmi smutné, že jejich provozování postiženým lidem vážně ubližují, nebo jim alespoň otravují život. Nejprve k tomu otravování. Znáte to, jste v práci anebo doma něco kutíte a najednou vám zvoní telefon, neznámé číslo a vy už víte, že tento telefonát bude zcela zbytečný a jeho realizace bude ztrátou vašeho času. Můžete zvonění ignorovat, ale vám to nedá, co když je někdo z blízkých v nouzi a volá z půjčeného telefonu? Mačkáte zvedací tlačítko a už slyšíte, "Dobrý den, já jsem ten a ten, zástupce firmy blablabla a budu vám mlejt hovna do hlavy, abyste si pořídil něco, co fakt nepotřebujete." Jasně, stačí zavěsit, poslat milého zástupce firmy (či operátora) do řiti, ale proč tohle sakra vůbec existuje? Hele popeláře se většina z váš štítí, ale co si mám myslet o člověku, který vystudoval střední, nebo i vysokou školu, aby se živil tím, že cpe lidem věci, které nepotřebují a nechtějí? Dobrá, telefonáty jsou otravné, ale stiskem jednoho tlačítka se dá situace vyřešit. Mám tu zkušenost, že věta "jsem v práci a už mi nevolejte," celkem zabírá. Může ale být hůř, s lidí se dost často stávají skutečné hyeny. Ano hyenismus, jak jinak nazvat to, když se studovaný člověk nechá zaměstnat u firmy dodávající domácnostem například elektrickou energii a plyn, vytipovávají si staré zákazníky konkurenční firmy a s falešným průkazem za ně se vydávajíce, nutí podepsat ty nebohé a sotva mžourající stařečky přecházející smlouvy se záminkou, že se jedná o nový ceník společnosti stávající plný zajímavých slev. Nepřijde vám to až zvrácené, že tyto mnohdy vysokoškolsky vzdělání zaměstnanci podstupují firemní školení, jak z těmito chudáky hovořit, jak vystupovat a jak se k nim chovat? Dovolím si být vůlgární, raději dám polibek opilému a umouněnému kopáči, než bych podal ruku téhle vysokoškolsky vzdělané svini. Takovému hajzlovi bych narval jeho maturitní vysvědčení, či vysokoškolský diplom do zadnice tak hluboko, že by mu předem vložený konec lezl krkem.

Chápu, že každý se musí nějak živit, ale proč se snižovat k takovým podlostem a kruťárnám? Každý se z náš se přece může živit poctivě, že?

středa 18. července 2018

Blouzníš, šeptla mi do ouška…

Když byla poprvé obdařena dospěláckým výpraskem, z pod jejich očních víček pomalinku odkapávala vodička průzračnější a čistší, než pramínek potůčku vysněný v dětské říkance. V tu chvíli byla pokřtěna vesmírnou samozřejmostí nadpozemské mrákoty a halucinace do básnických sbírek nikdy nevetkaných. Přímo se zalykala slastí, přestože její bochánky hořely v plamenech po úderech bičem. A tu si i poslední pánbíčkář uvědomil, že nebe hoří sírou a peklo chladí jako kefír, když se zatoulané dítko spálí od Sluníčka. "Vykašlejme se konečně na modlitby a dejme vale bohoslužbám za toho, či onoho, dělejme to jinak, podle svého uvážení, to radím vám," řekl jeden. "A jak jinak, příkladně?" mudroval druhý. "Nevím, ale co třeba tahle?" řekl první a podal druhému ruku. Ruku, která ho dotykem neuzdravila, ani ho neučinila nesmrtelným, ale přesto krásně hřála. "Prší, podívej." Mládí ve svých rukách svírám, přesto že stár začínám být. Můžu zemřít, nebo musím žít?

… a já si uvědomil, jak moc jí mám rád, jen tak, z čiré přirozenosti.

středa 11. července 2018

Hořkosladký štípanec

Sladkost na rtech mám,
stopy tvých vřelých polibků,
ten poslední je nejčerstvější,
tíží ho nevyslovená hořkost,
to protože jsi odjela do dáli
a už teď mi sakra chybíš víc,
než má vlastní ruka, ta zdravá,
do pahýlu ladně nezakroucená,
tolik krás do pár hodin vtěsnaných,
jako v Pokoji Římě, boží to příběh,
spousta emocí, čarovně silných,
čas, padouch, utíkal tak zběsile a rychle,
přitom v práci a ve škole se tak vleče,
radovat bych se měl a také tak činím,
avšak stejně tak zalykám se strachem,
tou krutou a nestoudnou obavou,
že nespatřím tě více, pak žalem zemřu,
načež ty, dle slibu do písmen vepsaného,
na hrob můj přijdeš se mi vymočit,
bys vzdala holt životu i jeho sestře smrti,
jsou zkrátka dny, kdy je všechno Sluncem zalité,
ale už zítřek může být dnem, kdy se nedaří.
Štípni mě, nebo mě kousni do stehna,
ještě teď tam mám od tebe modřinu.

pondělí 25. června 2018

Máry, nebo pelech neřesti? + Můj ty oh

Nemusím nutně stát se tebou,
jen už chci cítit náruč hřejivou,
alespoň na hodně krátký čas,
v očích tvých krásy Světa jas,
tvá rosička ze studánky voňavá
bude na den moje vodička živá,
tvůj dech stane se mým vzduchem,
úsměv propluje modravým nebem,
pospěš si, neotálej a neváhej,
než do hrobečku mě položej,
nemusím být tebou,
jen už chci být s tebou.


Můj ty oh
(Somnia)

Nemusím tě znát,
jen už chci s tebou být,
alespoň na krátký čas,
než budu v zemi hnít.
Zřím v očích tvých
krásy Světa jas,
už s tebou chci být zas a zas.
Tvá rosička
ze studánky voňavá
živá vodička,
cítím, jak mnou cloumá.
Tvůj dech
se stane mým,
tvůj úsměv
ve světle vidím.
Pospěš si,
neotálej a neváhej,
než do hrobu mě položej
a ty nevrzneš si.
Nemusím tě znát,
sakra já šukám tak rád!

Dílo vzniklo z bujaré komunikace Akima a Somnii. Jak to vidí Akim a jak si Somnia myslí, že to Akim vidí.

sobota 23. června 2018

Lolita

Předtím, než usnu dnes večer
a oči své v temnotě utopím,
v záři paprsků Luny zřím obraz
tvé tváře do úsměvu zahalené
tak magickým kouzlem, co zraky
mé ponoří do snů tajuplných,
magicky čarokrásných a vzácných,
v myšlenkách pohladím tu tvář,
i v červáncích plachostí obarvenou
ji bez meškání a vřele políbím,
ty v pelíšku svém, v ten samý čas,
snad zachvěješ se žárem blahodárným,
to když po paměti na svých bedrech
ucítíš hřejivou náruč paží mých,
pro tebe rozpažených má malá Lo,
hříchu můj tak vroucně milovaný.

Věnováno Vladimíru Nabokovovi a Lolitě

pondělí 18. června 2018

Nanebevzetí volnomyšlenkářské šlapky

Voda teče vzhůru nohama,
ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,
asi se jí lepí smůla na paty
na nohou, které ji uťal čas,
hodiny tikají nazdařbůh pozpátku,
až z toho mají tiky,
všichni to ví, to jen člověk,
to jen člověk to nevnímá,
je slepý vůči životu,
slepý víc, než slepíš,
který bere nohy na ramena,
krčí se pro záda shrbená,
trpí hadí skoliózou, sykot
se ozývá echem z dutin,
z dutin stromů, těch svědků
staletých, hle jak ustaranou
hlavu mají z toho všeho
koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,
koloběh je asi
hyperaktivní ňouma lehce
oděn do šatů s lidskou tváří,
ale vlka neošálí, ten má
mysl pevnou, nezkalenou
láskou a citem, ten myslí jen,
jak urvat si trochu Světa pro sebe,
v očích se mu jiskří,
jak drobásky, co má Slunce po kapsách,
poslyš to chřestění, zní tak libě,
když se panna udělá
a pak modlí se každý den,
aby na to zapomněla, ale
to nelze, Boha neudoláš
jedním otčenášem,
strč prst skrz krk,
to na něj neplatí drahá,
klekni si a modli se,
však s plnou pusou se nemluví,
víš moc dobře, co mám
na jazyku a můj jazyk má
pěnu u huby, zvoní blahem,
přestože jektá zuby
basta fidli a basama fousama
práská kníry do kočárů,
už je na nás krátkej,
celej Torquemada, chudák
nepochopil základní teze,
pravidla hry nejsou přece
nikdy pevně dána, ani
sůl není dost slaná, to se ti jen
oči mží z únavy, vždyť musí
celý život sledovat ten tok dějin,
který má vlastně taky co dělat,
aby to všechno včas stihl,
má napilno, bere dráhu kvapíkem,
nemá čas pokecat o tom,
že minulost, přítomnost a budoucnost
je tatáž osobnost, jen
pokaždé má jiný havelok,
jednou šedý, jindy černý,
však nikdy ne podle módy, kdepak,
ta holka na módu nedbá,
má jiný starosti, ani na sex nemyslí,
ta už má dávno odskákáno,
raději se jen tulí, jako kočka co ví
o malichernosti zpráv o konci bytí,
všichni jsme otroci vlastní touhy,
ženoucí nás soukolím osudovým,
přehazujíc si nás, jak horký brambor,
femme fatale není nikdy kráskou,
naopak,
to není o kráse, ale o vůni,
na jejím těle najdeš pokaždé
nějaký ten zřetelný kaz,
to jen kunda jí voní tak pronikavě,
až to nejde vydržet a
rázem se jde do mdlob,
ze kterých není návratu,
jedná se o jistý druh nadlidského
eroticko sexuálního kómatu,
poté následuje ejakulovaná smrt,
to milosrdné a božské uvolnění,
kdy všichni ti kanou
a volají po tvém návratu, ale tobě,
tobě už je dobře,
červíčci se o tebe dobře postarají,
každý přece musí něco jíst.

pátek 15. června 2018

Studánka, ze které chci v budoucnu pít

I v korunách stromů vidím tvoji tvář,
snad proto, že mi tak moc chybíš,
nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,
já v tobě anděla přesto mám, víš,
tuším, že dokonalá nejsi a nikdy nebudeš,
přesto kus srdce svého chci ti darovat,
občas je ti fakt těžko a na Svět se naštveš,
před hnusem žití zapomněli tě varovat,
ty v bolesti sem tam vidíš spásu svou,
mě však s tebou neskonale blaze je,
tu černobílý obraz vybarví se krásou,
když tělo tvé nahé změní se v peřeje,
co balvany těžkostí v oblázky promění,
i já celoživotní nemotora mohu se smát,
chyb mám, až to bolí a stěží se to změní,
ve tvé blízkosti však ničeho nechci se bát.