středa 22. srpna 2018

Rákoska není zbytečnost

Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,
s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,
její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,
přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,
odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,
šátky a provazy rády mi budou nápomocny
sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný
toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,
sukénku bělostnou vykasám ji hnedle
zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,
jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,
šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,
těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,
chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,
o tom moralisté vůbec nic nevědí,
za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,
jiné chutě mnou však právě lomcují,
chci se zmocnit té překrásné oreády,
padám dolů skrz všechny vodopády,
v mžiku krátkém těla naše se spojují,
čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,
to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,
spanilost její může se srovnat jen s duhou,
líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,
ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,
však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,
před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,
bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.

neděle 19. srpna 2018

Fuck Off TV

Kolaps společnosti
mediální marast
konzumní žumpa
jednotlivec vždy poražen a podroben vůli davu
plazí se a škemrá
o svůj mrzký podíl
bezpáteřní had
drobky z tvrdé kůrky chleba a jen krapet vody
moloch neochotně vydá
co mu od huby upadne
pach zkaženého sousta
mohlo by to být jinak, i jedinec by mohl klidně vítězit
vzít si, co mu náleží
co mu patří
na co má právo
jenže to by také našinec musel chtít a něco pro to udělat
a nejen sedět doma na prdeli
před zapnutou televizí
stěžovat si a pouze se litovat
život máš jen jeden a záleží hlavně na tobě, jak ho prožiješ
nepodléhej stádu, žij
vytvoř si vlastní Svět.

Bolestivý obzor

Raději prodám duši mou bolavou,
než abych přišel o náklonnost tvou,
nikdy v životě nepolámu ti zcela,
lehce poraněná, serafínská křídla,
nalomil jsem je hrubou neopatrností,
kaji se, má mysl překypuje sklíčeností,
muži zkrátka občas dříve konají,
a nespokojí se s pouhou nadějí,
čas kupředu uhání stále jako o závod,
vrátit ho nelze, i když bylo by to vhod,
avšak jednu velikou výhodu to bezesporu má,
minulost nad budoucností žádnou moc nemá,
křídla pochroumaná láskou a něhou zocelím,
jen prosím tečkou nepiš konec vším nadějím.

pátek 17. srpna 2018

Kyvadlo z brokátu

Své malinkaté tajemství mám
hůlkovým písmem vepsané ve snáři
pod víčky oslnivě tvůj úsměv mi září
bez mučení k hříchu se doznám,
chuť těla tvého hebce opojného
s radostí na jazýčku si hýčkám
srdce žár ohnivý s láskou ti dám
i s nádechem polibku hřejivého,
oddanost, kterou touhou vulkánu znásobím
horkost lávy, peklo mrazivě spalující
nesežehne milence spolu se milující
tok rozvodněné řeky dravou vášní umocním,
poté z něhou na pomoc přispěchám
času přece není nikdy dost
třeba budu i nezvaný host
dávkou olejíčku chrám tvůj polaskám,
v náruči mé měla by ses cítit blaze
možná jsem bláhový panáček i naiva hloupý
na slovo upřímné však nikdy nebudu skoupý
bičem zradu potrestám včas a draze.

úterý 14. srpna 2018

4 a 20 000???

Utíká to, za chvíli to budou již 4 roky, co jsem na blogu a zaznamenávám veskrze samé úspěchy. To zní hrozně nafoukaně, že? Několik desítek fanoušků a fanynek, kteří se ke mě vrací, za což jim, tedy vám vřele a srdečně děkuji. Také jsem nedávno překročil hranici 20 000 přístupů. Co blogem začalo, pokračuje tady na FB. Vím a chápu, že můj styl psaní nemusí být pro každého. Na někoho může působit příliš otevřeně, lascivně až vulgárně. Ale já píší podvědomě, tak, jak se mi slova rodí v hlavě, jdou i do wordu, případně kamsi, na útržky různých papírků a cárů pivních účtenek, letáků a novin, později přepsané a zpracované do čitelné formy k vám, ke čtenářům. Bez příkras, bez potřeby zaujmout každého. Jinak to zkrátka neumím. Občas se i já sám podivím, co jsem to vlastně zplodil, ale svou tvorbu vnímám jako takové zvláštní zpětné zrcadlo svých myšlenek a možná i své duše. Odvrácená strana Akimka, dalo by se s nadsázkou říct. Někdy nahlédnu, jindy ne. Pořád mě to baví, i když mě to sem tam dosti vyčerpává. Tu a tam lamentuji a láteřím, že to jsou všechno stejně sračky a kdo ví, možná to opravdu jsou jen takové nekvalitní citové splašky, Ale co už, nějak ten volný čas trávit musím, ne? A navíc, nebýt toho psaní, tak... zkrátka mi to mění život a rozhodně k lepšímu, takže dá-li Bůh a já budu zdravý, hodlám určitě pokračovat. Na delší články a povídky jsem zatím zanevřel a to hlavně z časových důvodů. Je mi to moc líto. Próza mi je bližší, než poezie a též se s nabubřelostí sobě vlastní, domnívám, že mi jde o něco lépe, než ty básničky, ale zkrátka a dobře nestíhám. To samé platí i pro porno povídky, dle ankety na mém blogu jsou stále a "překvapivě" mou nejčtenější tvorbou, ale bohužel, prozatím se k nim patrně nevrátím, přisprostlé básničky vám budou muset stačit.

Jediné, co mi na blogu opravdu chybí, je možnost vstoupit do "Autorského klubu", ano to mě opravdu štve. S vyplazeným jazykemS vyplazeným jazykemSmějící se

PS: Psaní blogu je o mnoho lepší a zábavnější, než celé dny vysedávat u něčeho tak zbytečného, jako je televize. Smějící se

pondělí 13. srpna 2018

Pro usnutí

Další tajuplná bavlnka rozkoše
padá ladností uvolněných listů
po větru hebce ze stromů snášejících se k zemi,
tvé rty opět beze slov mluví,
pootevřená jsou tak svůdně,
až dech se tají,
zřekl jsem se ho,
dýcháš přerývaně, přesto mocně a významně,
vzdycháš, sténáš,
milostně naříkáš,
tvé dlaně i prsty tělo mé objaly
a nehty nedlouhé pronikly pokožkou
do mých starých,
nemohoucích kostí,
bolí to, přesto jsem opojen
poctivou dávkou neuhasitelné vášně,
blaženost nás naplňuje a prostupuje,
všechny ohně Světa
chladivým obvazem jsou,
srovnám-li je s mým nitrem,
to přeplněné něhou rozkvetlo v tento vzácný okamžik,
žhne po tobě,
proměnilo se
v dar věnovaný tvé touze i chtíči,
zakláníš hlavu,
oči,
drahokamy zorniček
pod víčky nedobytně jsou schovány,
co tětivu luku napínáš svůj chrám,
tělo pudem po hříchu rozohněné,
prsty u nohou nevědomky v pěsti zatínáš,
brány Edenu kopnutím rozevírám
a ty, holčičko
medově voňavá,
neváháš,
bez meškání do nich vstupuješ.

čtvrtek 9. srpna 2018

Úsvit

Hle,
podívej,
v jejich očích svítá a ještě rozespalé jitro se probouzí,
když těla jejich nahá, touhou promámená,
v sobě propletená transcendentální vášnivostí,
v řece lásky a vzájemné odevzdanosti,
voňavě se topí,
pohřbí je spolu,
snad.

pátek 3. srpna 2018

Medusa

Tvá mysl točí se na kolotoči
poháněném čirou rozkoší,
ve svůdných šatičkách s laclem,
pod nimi obnažená docela,
přede mnou ležíš a paže
po vzoru Ježíše rozpažené máš,
oči tvé mnohobarevné právě
obrací se k nebeským modráskům,
přestože to, co právě konali jsme
do osidel po hříchu pekelných
spíše se hodí, jak praví mravokárci,
tělíčko ladné, Pane odpust mi,
snad před pár měsíci ještě dívčí,
dávno však už není nevinné,
zkoušce s bolesti podrobil jsem,
to s náklonosti k tobě Meduso spanilá,
ty jsi však bolest ve slastný nektar
s vášní v jednom mžiku proměnila,
připomínáš mi modlitební oltář
a také jim jsi, to musíš mi věřit,
každičkou část tebe, již polibkem
ochutnal jsem bez váhání, vím
jak chutnáš od hlavy k nohám,
díky tobě poznal jsem moudrost,
že bolest a slast sestry, dvojčata jsou
a tak dobře jim je, když spolu jsou,
ztěžka se ti mluví, slov ale třeba není,
nádechy a výdechy znamenají více,
než jen pokřivené a neslyšené věty,
což ztratí se v rejdu událostí všedních,
já žiji pro přítomnost a pro nic jiného,
srdce buší mi touhou, chtíčem plápolá,
jeho hříšnou podstatu s láskou daruji ti,
hvězdy ještě nesvítí, i Luna kdesi toulá se,
žena plachá přec divá, bičováním znavena,
v náruči mé již stárnoucí, ukojena, usíná.

pondělí 30. července 2018

Kožený nápřah

Kéž by čas běžel stejně tak rychle,
jak peláší mé myšlenky,
v nich už totiž jsem jen s tebou,
objímám tě, hladím a líbám,
přímo tě svírám ve své náruči
tak pevně, jak to jen jde,
ani nehledím, zda dýchat můžeš,
činím tak do foroty pro chvíle,
až budeš zase pryč a já znovu
budu se cítit sám a opuštěný,
snad působím co ješita, ale
roztoužený muž přece musí
jevit určité známky sobeckosti,
jak může být za beránka, když
on je tady a ty někde tam,
v dáli, za horizontem, v nedohlednu,
vždyť dál už jen Slunce musí být,
či Venuše, ze které prý pocházíš,
anděli a ďáble v jednom těle,
jak můžeš být tak daleko, když
slyším tlukot srdce, v němž alespoň
nepatrně titěrné místečko
pro mou maličkost snad nalezneš,
skoro cítím tvou vůni a na rukách
ještě rozeznávám přítomnost
pokožky tvé a ani se neodvažuj
pomyslet na to, čím ústa má oplývají,
rty mé zvlažují zbytky té lávy, již
studánka tvá darem poskytla mi
toho dne a noci, kdy úplněk
slavil svůj vzácný, obscénní hodokvas,
to zas jednou Bůh raději se nedíval.

pátek 27. července 2018

Luně

Jako slza v rosí moci,
co objímá trávy stvol,
má duše lká po noci,
slyš lycantropův bol.

Lidská duše, tělo vlčí,
kdo tomu tak hořce chtěl,
nazí svědci plaše mlčí,
sousoší dvou nahých těl.

Po nocích se hrdě toulám
a pro objetí úplňku,
do tváře ti teskně volám,
skrze stigma úponku.

pondělí 23. července 2018

Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek

Naškrábal jsem anonymně,
vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,
píše se v něm autoritativně,
ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,
zprávu do prázdné láhve vloženou,
do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,
nedbaje toho že prý muži nepláčou,
na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně
pochybovačně hledím do řeky slzné,
konečně teď bude snad všeobecně uznáno,
to co už předtím, zdálo se být jasné,
nechť každému jest tedy důsledně řečeno,
že na špetku pláče mají muži rovněž právo,
když žití jeví se zničehonic coby smutnost,
to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,
též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,
hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,
krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,
zoufalství a vztek v bratry se spojí,
zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,
to se pak náhle nedivte vážení,
rčením právo upřeli jste mi na brekot,
teď vadí vám mé tvrdší ražení.
Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?
A tak tu sedím, kéž Luna to ví,
vzduchem nese se modlitba,
kdo mi na můj morytát odpoví,
ví kdosi, kde stala se chyba?

sobota 21. července 2018

Ten děla to a ten zas tohle

Již dlouho jsem nezplodil žádný názorový článek a tak se o to pokusím právě teď. Tak tedy, jedním ze základních motivů lidské existence by měla být osobní realizace. Já se nyní zaměřím na realizaci pracovní.

Každý z nás se musí nějak živit, pokud tedy nespoléhá jen na sociální dávky a státní příspěvky. Jsou povolání, ke kterým lze a dle mého názoru by se i mělo přistupovat jako k poslání. Ano, mám na mysli vědce, lékaře, záchranáře, hasiče, policisty a tak dále. Je už pak na každém jedinci, jestli své zaměstnání jako svá poslání skutečně vnímají. Následují povolání psychicky a fyzicky velmi náročná, zde bych zařadil horníky a zaměstnance v různých továrnách, elektrárnách a v provozech, kde při sebemenší neopatrnosti, či zanedbání pracovních úkonů, ale také třeba i vlivem špatných okolností a nešťastnou náhodou může dojít k újmě na zdraví, případně i k úmrtí. Pak jsou pracovní pozice, řekl bych běžná, kam lze zařadit většinu výdělečné činnosti, od řemeslníků, pracujících ve službách a například prodavačů v obchodech. Na některé druhy zaměstnání se veřejná společnost kouká trošku s despektem (např. popeláři, výkopové práce aj.), jiné jsou dokonce vnímány spíše s notnou dávkou pohrdání (prostituce, porno průmysl). Proč ale opovrhovat těmito lidmi? Někdo nám ty vrchovaté popelnice vyvést musí, že? A nebuďme pokrytci, jestli se občas jukneme na nějakou tu prasečinku, musíme počítat s tím, že tu sprosťárničku musel logičky někdo natočit a někdo v ní vystupovat. Někdo to zkrátka dělat musí, dalo by se říci.

A teď trošku vážněji. Zvláštním druhem profesí jsou ta, která mi připadají naprosto zbytečná a mnohdy mě i obtěžují. Začnu odlehčeněji a úsměvně. Jsme národ úředníků, jak známo. Na konci loňského roku jsem díky Bohu byl již naposled u komise ČSSZ (Česká správa sociálního zabezpečení) ohledně nároku na důchod, který mi byl k mé radosti ponechán, a též mi bylo doporučeno, abych si opětovně požádal o průkaz výhod ZTP, který mi byl před lety odebrán. Na dotaz, zda budu muset znovu oběhávat všechny lékaře, jsem byl uklidněn, že stačí podat žádost na Úřadě práce. Na příslušné dveře pracovního úřadu jsem tedy klepal už zhruba za 15 minut, vyzvedl si formulář a hned po Novém Roce jsem na stejné dveře klepal znovu, to už ale s vyplněným glejtem a s fotkou, na které mi to až neuvěřitelně sluší. Bohužel mi ale bylo řečeno, že fotku zatím nepotřebují, že to musí poslat na ČSSZ a až potom se bude vidět. Inu čekal jsem, zhruba čtvrt roku, poté se písemně ozvali s tím, že na průkaz mám nárok a bude mi tedy vystaven. Znovu jsem tedy ťukal na stejná dvířka, kde mi ale po odevzdání mé úchvatné podobizny bylo řečeno, že ten plastový průkaz se přece musí nějak vyrobit ne? A že pak musím dorazit zase, tentokrát však do jiných dveří. Z práce vím, že výroba podobného průkazu zabere maximálně několik minut, ale budiž, čekal jsem tedy dalších 14 dní, ale stálo to za to, no, i když… Po čtyřech měsících jsem tedy vítězoslavně držel v ruce svůj ZTP průkaz. Pak mi ale spadla brada. "Máte ještě nárok na kartu do auta, kvůli parkování, když vás někdo poveze a tak, ale to musíte s fotkou na sociální odbor Městského úřadu, tam vám ji vystaví," usmívala se na mě úřednice. A já si uvědomil, že jedna malá průkazka a jedna o něco větší, papírová zaměstná v podstatě 5 lidí, v pěti kancelářích, na třech různých úřadech. No uznejte, není nám tady blaze?

Nyní už ale zcela vážně chci zmínit povolání, která se jen nejeví jako zbytečná a nepotřebná, ale ony taková zkrátka jsou a je velmi smutné, že jejich provozování postiženým lidem vážně ubližují, nebo jim alespoň otravují život. Nejprve k tomu otravování. Znáte to, jste v práci anebo doma něco kutíte a najednou vám zvoní telefon, neznámé číslo a vy už víte, že tento telefonát bude zcela zbytečný a jeho realizace bude ztrátou vašeho času. Můžete zvonění ignorovat, ale vám to nedá, co když je někdo z blízkých v nouzi a volá z půjčeného telefonu? Mačkáte zvedací tlačítko a už slyšíte, "Dobrý den, já jsem ten a ten, zástupce firmy blablabla a budu vám mlejt hovna do hlavy, abyste si pořídil něco, co fakt nepotřebujete." Jasně, stačí zavěsit, poslat milého zástupce firmy (či operátora) do řiti, ale proč tohle sakra vůbec existuje? Hele popeláře se většina z váš štítí, ale co si mám myslet o člověku, který vystudoval střední, nebo i vysokou školu, aby se živil tím, že cpe lidem věci, které nepotřebují a nechtějí? Dobrá, telefonáty jsou otravné, ale stiskem jednoho tlačítka se dá situace vyřešit. Mám tu zkušenost, že věta "jsem v práci a už mi nevolejte," celkem zabírá. Může ale být hůř, s lidí se dost často stávají skutečné hyeny. Ano hyenismus, jak jinak nazvat to, když se studovaný člověk nechá zaměstnat u firmy dodávající domácnostem například elektrickou energii a plyn, vytipovávají si staré zákazníky konkurenční firmy a s falešným průkazem za ně se vydávajíce, nutí podepsat ty nebohé a sotva mžourající stařečky přecházející smlouvy se záminkou, že se jedná o nový ceník společnosti stávající plný zajímavých slev. Nepřijde vám to až zvrácené, že tyto mnohdy vysokoškolsky vzdělání zaměstnanci podstupují firemní školení, jak z těmito chudáky hovořit, jak vystupovat a jak se k nim chovat? Dovolím si být vůlgární, raději dám polibek opilému a umouněnému kopáči, než bych podal ruku téhle vysokoškolsky vzdělané svini. Takovému hajzlovi bych narval jeho maturitní vysvědčení, či vysokoškolský diplom do zadnice tak hluboko, že by mu předem vložený konec lezl krkem.

Chápu, že každý se musí nějak živit, ale proč se snižovat k takovým podlostem a kruťárnám? Každý se z náš se přece může živit poctivě, že?

středa 18. července 2018

Blouzníš, šeptla mi do ouška…

Když byla poprvé obdařena dospěláckým výpraskem, z pod jejich očních víček pomalinku odkapávala vodička průzračnější a čistší, než pramínek potůčku vysněný v dětské říkance. V tu chvíli byla pokřtěna vesmírnou samozřejmostí nadpozemské mrákoty a halucinace do básnických sbírek nikdy nevetkaných. Přímo se zalykala slastí, přestože její bochánky hořely v plamenech po úderech bičem. A tu si i poslední pánbíčkář uvědomil, že nebe hoří sírou a peklo chladí jako kefír, když se zatoulané dítko spálí od Sluníčka. "Vykašlejme se konečně na modlitby a dejme vale bohoslužbám za toho, či onoho, dělejme to jinak, podle svého uvážení, to radím vám," řekl jeden. "A jak jinak, příkladně?" mudroval druhý. "Nevím, ale co třeba tahle?" řekl první a podal druhému ruku. Ruku, která ho dotykem neuzdravila, ani ho neučinila nesmrtelným, ale přesto krásně hřála. "Prší, podívej." Mládí ve svých rukách svírám, přesto že stár začínám být. Můžu zemřít, nebo musím žít?

… a já si uvědomil, jak moc jí mám rád, jen tak, z čiré přirozenosti.

středa 11. července 2018

Hořkosladký štípanec

Sladkost na rtech mám,
stopy tvých vřelých polibků,
ten poslední je nejčerstvější,
tíží ho nevyslovená hořkost,
to protože jsi odjela do dáli
a už teď mi sakra chybíš víc,
než má vlastní ruka, ta zdravá,
do pahýlu ladně nezakroucená,
tolik krás do pár hodin vtěsnaných,
jako v Pokoji Římě, boží to příběh,
spousta emocí, čarovně silných,
čas, padouch, utíkal tak zběsile a rychle,
přitom v práci a ve škole se tak vleče,
radovat bych se měl a také tak činím,
avšak stejně tak zalykám se strachem,
tou krutou a nestoudnou obavou,
že nespatřím tě více, pak žalem zemřu,
načež ty, dle slibu do písmen vepsaného,
na hrob můj přijdeš se mi vymočit,
bys vzdala holt životu i jeho sestře smrti,
jsou zkrátka dny, kdy je všechno Sluncem zalité,
ale už zítřek může být dnem, kdy se nedaří.
Štípni mě, nebo mě kousni do stehna,
ještě teď tam mám od tebe modřinu.

pondělí 25. června 2018

Máry, nebo pelech neřesti? + Můj ty oh

Nemusím nutně stát se tebou,
jen už chci cítit náruč hřejivou,
alespoň na hodně krátký čas,
v očích tvých krásy Světa jas,
tvá rosička ze studánky voňavá
bude na den moje vodička živá,
tvůj dech stane se mým vzduchem,
úsměv propluje modravým nebem,
pospěš si, neotálej a neváhej,
než do hrobečku mě položej,
nemusím být tebou,
jen už chci být s tebou.


Můj ty oh
(Somnia)

Nemusím tě znát,
jen už chci s tebou být,
alespoň na krátký čas,
než budu v zemi hnít.
Zřím v očích tvých
krásy Světa jas,
už s tebou chci být zas a zas.
Tvá rosička
ze studánky voňavá
živá vodička,
cítím, jak mnou cloumá.
Tvůj dech
se stane mým,
tvůj úsměv
ve světle vidím.
Pospěš si,
neotálej a neváhej,
než do hrobu mě položej
a ty nevrzneš si.
Nemusím tě znát,
sakra já šukám tak rád!

Dílo vzniklo z bujaré komunikace Akima a Somnii. Jak to vidí Akim a jak si Somnia myslí, že to Akim vidí.

sobota 23. června 2018

Lolita

Předtím, než usnu dnes večer
a oči své v temnotě utopím,
v záři paprsků Luny zřím obraz
tvé tváře do úsměvu zahalené
tak magickým kouzlem, co zraky
mé ponoří do snů tajuplných,
magicky čarokrásných a vzácných,
v myšlenkách pohladím tu tvář,
i v červáncích plachostí obarvenou
ji bez meškání a vřele políbím,
ty v pelíšku svém, v ten samý čas,
snad zachvěješ se žárem blahodárným,
to když po paměti na svých bedrech
ucítíš hřejivou náruč paží mých,
pro tebe rozpažených má malá Lo,
hříchu můj tak vroucně milovaný.

Věnováno Vladimíru Nabokovovi a Lolitě

pondělí 18. června 2018

Nanebevzetí volnomyšlenkářské šlapky

Voda teče vzhůru nohama,
ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,
asi se jí lepí smůla na paty
na nohou, které ji uťal čas,
hodiny tikají nazdařbůh pozpátku,
až z toho mají tiky,
všichni to ví, to jen člověk,
to jen člověk to nevnímá,
je slepý vůči životu,
slepý víc, než slepíš,
který bere nohy na ramena,
krčí se pro záda shrbená,
trpí hadí skoliózou, sykot
se ozývá echem z dutin,
z dutin stromů, těch svědků
staletých, hle jak ustaranou
hlavu mají z toho všeho
koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,
koloběh je asi
hyperaktivní ňouma lehce
oděn do šatů s lidskou tváří,
ale vlka neošálí, ten má
mysl pevnou, nezkalenou
láskou a citem, ten myslí jen,
jak urvat si trochu Světa pro sebe,
v očích se mu jiskří,
jak drobásky, co má Slunce po kapsách,
poslyš to chřestění, zní tak libě,
když se panna udělá
a pak modlí se každý den,
aby na to zapomněla, ale
to nelze, Boha neudoláš
jedním otčenášem,
strč prst skrz krk,
to na něj neplatí drahá,
klekni si a modli se,
však s plnou pusou se nemluví,
víš moc dobře, co mám
na jazyku a můj jazyk má
pěnu u huby, zvoní blahem,
přestože jektá zuby
basta fidli a basama fousama
práská kníry do kočárů,
už je na nás krátkej,
celej Torquemada, chudák
nepochopil základní teze,
pravidla hry nejsou přece
nikdy pevně dána, ani
sůl není dost slaná, to se ti jen
oči mží z únavy, vždyť musí
celý život sledovat ten tok dějin,
který má vlastně taky co dělat,
aby to všechno včas stihl,
má napilno, bere dráhu kvapíkem,
nemá čas pokecat o tom,
že minulost, přítomnost a budoucnost
je tatáž osobnost, jen
pokaždé má jiný havelok,
jednou šedý, jindy černý,
však nikdy ne podle módy, kdepak,
ta holka na módu nedbá,
má jiný starosti, ani na sex nemyslí,
ta už má dávno odskákáno,
raději se jen tulí, jako kočka co ví
o malichernosti zpráv o konci bytí,
všichni jsme otroci vlastní touhy,
ženoucí nás soukolím osudovým,
přehazujíc si nás, jak horký brambor,
femme fatale není nikdy kráskou,
naopak,
to není o kráse, ale o vůni,
na jejím těle najdeš pokaždé
nějaký ten zřetelný kaz,
to jen kunda jí voní tak pronikavě,
až to nejde vydržet a
rázem se jde do mdlob,
ze kterých není návratu,
jedná se o jistý druh nadlidského
eroticko sexuálního kómatu,
poté následuje ejakulovaná smrt,
to milosrdné a božské uvolnění,
kdy všichni ti kanou
a volají po tvém návratu, ale tobě,
tobě už je dobře,
červíčci se o tebe dobře postarají,
každý přece musí něco jíst.

pátek 15. června 2018

Studánka, ze které chci v budoucnu pít

I v korunách stromů vidím tvoji tvář,
snad proto, že mi tak moc chybíš,
nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,
já v tobě anděla přesto mám, víš,
tuším, že dokonalá nejsi a nikdy nebudeš,
přesto kus srdce svého chci ti darovat,
občas je ti fakt těžko a na Svět se naštveš,
před hnusem žití zapomněli tě varovat,
ty v bolesti sem tam vidíš spásu svou,
mě však s tebou neskonale blaze je,
tu černobílý obraz vybarví se krásou,
když tělo tvé nahé změní se v peřeje,
co balvany těžkostí v oblázky promění,
i já celoživotní nemotora mohu se smát,
chyb mám, až to bolí a stěží se to změní,
ve tvé blízkosti však ničeho nechci se bát.

úterý 22. května 2018

Kalvárie včera, dnes i zítra

Kdosi v nitru mém
srdce a duši separoval,
šílenství svévolně
myslí mou proplouvá
s hrubostí a bezprizorně,
proud kalné krve
požírá poslední kusy
nemrtvého Slunce,
v částečkách třpytu
škvaří se dobrovolně
snad už jen domnělá
touha po volnosti a svobodě,
žene mě setrvačností kupředu
skrz steny, které pláčem vzlykají,
k hovnu nám zcela je
rozum a taky cit,
když po vzoru obětiny
dereme se stádem vpřed
nehledě na drahocennou
výjimečnost jedince,
jedinečnost osobnosti i charisma,
to veliké přítěží je pro dav,
co semele vše strojovitě
a bez náznaku lítosti
zhodnotí tě, ne po zásluze,
nýbrž podle znaků povrchních,
máš-li kroužek v nose, pak
vyvrhel z tebe musí být a není-li,
je třeba ho z tebe udělat.

pondělí 21. května 2018

Lakmusové zorničky

Až konečně zešílím,
na hruď hlavu svou ti položím,
rytmus tlukotu srdce tvého
zbaví mě snad jednou provždy
prokleté, všepohlcující nejistoty, jež
skrz mramor vyklíčila z dechu bolestného,
navzdory dnům probděných v zapomnění,
i těch prosněných a v chůzi polomáčených
v jiskrných odlescích suicidálních myšlenek
obarvených lucidním šílenstvím
transdemálně nakaženým plytkostí formy
a nedostatkem infinity pro lidských kroků,
pak už se jen jednou nadechnu,
v nahotě procedím zbytky
svých animálností okořeněných slin
a v úkrytu tvé otevřenosti, v klidu zesnu.

pátek 18. května 2018

Rosénka

Ipsace je subjektivní
a veskrze svévolné lpění
na jedinečnosti a unikátnosti
erotické touhy a chtíči po sexu,
světelný tok zbloudile proudící
rozštěpeností mé bídné duše,
chybí tu už jen kouř z cigaret
a tvá lačností otevřená ústa,
ta by ale vše pokazila, patrně.

středa 16. května 2018

Za zvuků přírody

Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá květinka polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,
ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje
chtíčem zmáčené lístečky, tou svatou bránou, co jako
Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,
jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,
darovanou v trysku hebkosti tvého líčka,
tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,
andílku,
jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,
po pravdě, která podobá se Satirikonu a
voní směsicí mé smetánky a tvého nektaru,
směsicí, jež symbolizuje lidskost,
lidskost jako věc primární,
lidskost ve své mezihvězdné podstatě,
lidskost důstojnou,
nezesměšněnou,
netabuizovanou,
takovou, která se nehrbí před
pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,
nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla
do mozků vražena pomocí otráveného šípu,
propagandou slušnosti, či náboženskou rádoby střídmostí,
všemi těmi aspekty, které se Světem šíří rychleji,
než mor sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já a
církevními dogmaty, které páchnou,
až se z toho chce zvracet,
nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,
co život značí, ukáplo ladně na palouček,
lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,
hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,
zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče,
krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde
srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,
mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce
zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje
JÁ,
to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře,
JÁ neunesu ji,
mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného,
hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,
vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,
majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy,
ponurost v mých očí je výmluvným gestem
rozštěpenosti mé zpustlé a neukojitelné duše,
tak sbohem má drahá,
tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná,
má milovaná a jediná,
už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,
samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají ani šajn,
souditi mě mohou, viník však zůstane
nepotrestán,
neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých
zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb
právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.

pondělí 14. května 2018

Na Světě je přece tak krásně

Miloval ji nepředstavitelným způsobem,
při její kráse a veskrze kladných vlastnostech
ji měl za pravého anděla,
byl s ní šťastný jako nikdy předtím,
ještě v čekárně u lékaře se domníval,
že jde o jakýsi urologický problém,
pak ale přišla diagnóza,
doktor zvážněl a pronesl polohlasně,
"máte tripla, človíčku, co s vámi?"
Udělalo se mu lehce nevolno,
byl jí celou dobu věrný,
takže nebylo pochyb,
příčina nákazy byla zcela zřejmá,
andílek byl infikován na diskošce po třídním srazu střední školy,
rozdala si to v tmavé uličce mezi záchodky s neznámým borečkem,
který to na parketě uměl náležitě rozbalit,
ani v přírazech nebyl dvakrát opatrný,
vzal si ji zezadu,
přičemž v ruce svíral cop kaštanových vlasů,
to ji rozhicovalo k nepříčetnosti,
prožila svůj nejsilnější orgasmus v životě,
zhruba po hodině výslechu se mu ke všemu přiznala,
zlomila mu srdce,
ztratil smysl života,
a to si ji předtím chtěl si vzít a počít s ní potomka,
nyní měl sto chutí začít po ní metat vlastní hovna,
ale ženu přece ani květinou neuhodíš,
tak se jen tiše rozplakal do nočního ticha,
vlastně to ani nijak neskrýval,
druhý den ráno ji nalezli mrtvou,
udusil ji polštářem šeříkové barvy,
na větší zvěrstvo se zkrátka nezmohl,
ani při následném zatýkání nekladl žádný odpor.

sobota 12. května 2018

Křídla z druhé ruky

Opilost coby projev procitnutí,
zní to tak hloupě a protikladně,
avšak někdy je až příliš těžké,
ubránit se snadnému úniku
hledaného v tekuté náruči
alkoholového opojení, rázem
je přece naprosto lhostejné,
před čím tak zbaběle prcháš,
důležitější je utéci dost daleko,
cinkot skleničky ujistí tě, že
nevyřčené těžkosti a strasti
bolestivě hyzdící bedra tvá,
mohou najednou zdáti se lehčí,
než pírko, do kterého jsi právě
ledabyle fouknul, letí vzduchem
a tvá mysl letí s ním, jak snadné
je políbit ta vláčná ústa, která se ti
s úsměvem nabízejí a ty přece
tak rád podlehneš, bez výčitek,
ty mi račte ordinovat až druhý den,
pro dnešek jsem králem večírku,
jsem pouhým oparem své vážnosti,
lehkost žití vychutnávám si rád
v poctivých douškách, lokám,
kašlu na pilulky přeplněné hořkostí,
alespoň na pár krátkých chvilek
půjčte mi křídla andělé z nebes,
náhle Svět utichá, točí se dokola,
ulehám, či umírám, žil jsem vůbec
a není to nakonec vlastně úplně jedno?
Prostě mi prosím ještě nalijte panáka,
moc dobře přece víte, co mi chutná.

pátek 11. května 2018

Pomodli se a všechno bude fajn

Bránu nebeskou i
vrata pekelná
odemyká ten samý,
univerzální klíč,
neštěstím je, že
lidé si to neuvědomují a
pod tíhou primitivních dogmat
mění Svět v černobílou, zlou vizi,
smrdutě a vroucně žhnoucí kotel
plný svárů, podlosti a nenávisti.

středa 9. května 2018

Luční kvítí

Ku prospěchu věci,
mám důstojnou erekci,
lístečky čtyřlístku líbezně zkrášlují
prstíky nožky tvé a vůbec se neptají,
jak mučen, týrán a trýzněn jsem surovostí,
jakou osud nás rozdělil, kéž shořím bezbrannou šíleností.

úterý 8. května 2018

Sperma na koktejlových šatech

Na podlahu tmavý koberec rozprostřu,
hvězdami zlatými jej posázím,
ve frcu za babku jsem je pořídil,
i ten tepich je odtamtud,
svlečenou si tě na něj položím,
snad durdit nebudeš se tak moc,
až pak budu v tobě a s tebou,
vlastně oba dva nás pohostíš,
doktora Jekylla i pana Hydea,
kdo potěší tě dřív, netuším,
možná bude ti to putna,
máš přece ráda překvápka,
jen se usměješ, dáš oči v sloup,
pevně doufám, že blahem,
asi si maluji život na růžovo,
když do tvých očí kreslím si
bláhově svou vysněnou budoucnost.
Mohu tě pozvat do honosné restaurace
na buřta s cibulí v octovém nálevu?

pondělí 7. května 2018

Vlčí blues vyškubnuté z čítánky

Z květin věnec se vije,
na Měsíc vlk hlasitě vyje,
do dna pivo s chutí se pije,
převesele s chlastem se žije,
největší slastí Světa je onanie.

středa 2. května 2018

Král černé hvězdy

Hvězdičky temnosnubně zářící za světlem,
sálají, ve tvých tvářích ukryty,
nikdy nespí, nechám si o nich zdát,
ačkoliv je zrovna nevidím se smát,
blaženost duchaplné revolty,
skládačka dějů a slov barevných,
do zvuků a tónů máš je vepsané,
tajným písmem zručně protkané,
v písních procitáš z časů minulých,
nic z tebe nebylo jen mdlým fragmentem.

Věnováno D. Bowiemu

sobota 28. dubna 2018

Mízu v duši nenačechráš

Mohutnost staleté sekvoje
nezlomně odolává dešti a větru,
rozvážně se v tanci komíhá,
v náruči hlídá si ostrost jehliček,
co nebodají nikoho u srdce,
zloba z ní nesrší, je totiž dámou,
co v kořenech nese tíhu Světa
a její šarm uzdraví všechnu bolest
mnohdy až zbytečně trpkého bytí,
človíček radostný v nohách jejích
kochá se malebnou krásou přírody,
pocit má, jako by veškerý ten půvab
ve své hrsti pevně, přec šetrně svíral,
pohlédne nebi vstříc, štěstím obdařen,
úsměv zářící rozpustile jeho tvář zdobí,
pokouší se kmen, tělo té dámy, obejmout,
líbá její pokožku v kůře snad začarovanou,
jediného kazu, ni chybičky viditelné
není si vědom, jedinec v lůně přírody,
na protilehlé straně, jen kousíček od něho,
na větvi téhož stromu, nehybně a trpělivě,
na počest osudu a po vůli moci nejvyšší,
poklidně človíček druhý, po ztrátě iluzí, visí.

úterý 24. dubna 2018

Diskuse pod článkem

Človíčku maličkej z podstaty zamindrákovanej,
už se zase hádáš a láteříš,
vzteky můžeš puknout a kopeš kolem sebe,
jak ten malej harant, usmrkanej parchant,
už ti znovu něco nevoní,
můžeš se zalknout vzteky, nadutě se domníváš,
že všechno víš a všechno znáš, v tom máš jisto,
už ti zas není něco recht,
chudáčku ubohej, informací máš tak málo a ještě
k tomu z druhé ruky, ale prosazuješ je až do krve,
už ti opětovně berou iluze,
tvrdí ti, že svobodu je třeba si hýčkat, ale tobě
blbečku bylo v totalitě líp, o nic ses starat nemusel,
už se ti opět tají dech z toho,
jak jdou věci šejdrem, ty za to nemůžeš, to ti cikáni,
politici, uprchlíci, teroristi, feťáci a Bůh ví kdo ještě,
už je ti konečně zcela jasné,
že ty jsi dokonalost sama, jedinec bez chybičky, jenže
Svět je tak zkurvenej a ty nemáš šanci se v něm prosadit,
už ti snad došlo, že to není tak,
jak si nafoukaně myslíš, že za to může kde kdo, jen ne ty,
ani náhodou, za všechno to svinstvo může tvá neschopnost.
Uděláš s tím něco?

pondělí 23. dubna 2018

Propletenec

Ruce mé zas touží
tvému klínu sloužit,
patřit mu tak, jako
kvílení vlčí připsáno
je svitu měsíčnímu,
to pro jeho neutuchající,
chlácholivě omračující
glanc, jas a třpyt
zračící se v osudovém
tanci očních panenek tvých
plameně rudých,
ohnivě stáčejících se hrdě
k temné a uhrančivé
vznešenosti superúplňku.
Sním, či bdím?

čtvrtek 19. dubna 2018

Sfoukni prach z perutí

Sedíme spolu na paloučku
ty a já
lístečkům z herbáře podobáme se
do očí hledíme si významně
ty a já
ruce a prsty propleteny v jeden stvol
úsměvy zdobí nás, polibky sbližují
na Světě širém souzníme Slunci na dohled
ty a já
čas plyne jinak, zrychleně, ale to my nevnímáme
hltáme sami sebe, pohledy, doteky, harmonie nahoty
konejší těla naše souzvukem vesmírného spočinutí
hedvábné jsou rety tvé, když chutnám je, ležíme v objetí
ty a já
slovy šetříme, mluva je zbytečná v tento okamžik
vše by jen všechno pokazila, emoce a city by se v nich ztratily
jako mřenka z jezírka, jehož hladina leskne se coby zrcadlo sluneční
majestátnosti a hedvábným mráčkům na obdiv, je tak snadné
si do nich lehnout a v mazlení mysl ukotvit, jeden vzduch dýcháme
ty a já
v magický svátek proměnil se tento den, přestože žádný den není obyčejný
dnešek voní o notný kousek víc, kouzelné aroma zdobí jeho velkolepost
v slzičkách třpytí se veškerá krása Světa, podívej, jak z travičky skáčou dolů
a mlčky mizí kdesi v zapomnění všedních dnů do země pečlivě uschovaných, umřeme
ty a já
ano lásko má, anděli bez křídel, jednou zakopou nás hrobníci do země, či na uhel spálí,
s tím těžko dá se hnout a bránit se tomu nelze, tím ale není třeba se trápit v tuto chvíli
naše počínání otupí tikot hodin, ručičky bojácně zastaví se v okamžiku, srdce vyměnili jsme si
ty a já
unikneme hravě každému zlu, proč mluvit v čase budoucím, již se tak stává, nač tajit to a zapírat
hříchem je, tím jsem si jist, hříchem je nazývati hřích hříchem viděný jen lidským okem, procitáme
ty a já
stačí zavřít oči a nechat se unášet tou mocně divokou vlnou, vše je tak čisté a ryzí, když se milujeme
ty a já.

úterý 17. dubna 2018

Ona

Náhle a zčistajasna zjevila se přede mnou, sedíc na ošuntělé sedačce rychlíku valícího se odněkud nikam, po vůli mlžně vábivé mlhoviny, stala se bohyní jen pár okamžiků před tím, než spatřit jsem ji směl, však ještě dřív, vcházeje do hrkajícího se vagónu, co z rozkazu stařičké lokomotivy šinul si to letní, do tmy zahalenou krajinou, jsem věděl, že časové jednotky odměřující naše, snad v realitě plovoucí osudí, počaly tikat asynchronně s vesmírnou jistotou a předurčeností. Neznaje zatím jejího zhmotnělého obrazu, toužil jsem po ni již po vůni, co nesla se časoprostorem vstříc mému chřípí tak horlivě, až motolice popadla mě do svých pařátů a cloumala mnou nelítostně, majíc mě patrně za panáka, loutku z hadrů ušitou, vláčila mě tou monstrózně se pochybující místnůstkou a mrštila mnou přímo do spárů tohoto svůdného anděla, těla tak vábivého, že nepodlehnout mu, rovnalo by se popření všeho, co může se zdáti alespoň zrnkovitě logické. I ona už věděla, že není jiného východiska, než spojit naše fyzické žádosti v jeden milostný celek, naše jednotlivé a osamocené bytosti rázem ztratili důvod existovat, nebudou-li uzamknuty zámkem osudovým do souměrného průletu skrz pospolitost světelnou a molekulárně požehnanou. Naše pohledy už prvním okamžikem prohořely v lávovité excitace jednoho pro druhého předurčené nekompromisnosti. Sedě, spočinul jsem v její přítomnosti, svíraje ji od počátku svým potutelně plesajícím, přesto uhrančivě lapajícím pohledem, co v bezednou tůň se proměnil, aby v jeden okamžik zamezil jakýmkoli pochybám a nenechal dopustit, byť jen teoretické možnosti na její záchranu. Byla mou, ačkoliv anebo právě proto, že netoužil jsem ji nikterak vlastnit. Však i ona nabídla se mi hned prvním, prvotním gestem, který mě obdarovala, ne tak levně a lacině, jak to činí jiné zástupkyně plemena ženského, nýbrž s ohromující hrdostí a s pýchou v srdci, odevzdala mi svou vášeň, všechny její milostné pocity, které kdy předtím prožila a prožije následně v budoucnosti, ulpěly v ten moment v mých hřejivých hrstech. Nebylo třeba slov, mlčky jsme chrlili slova a věty košatě přeplněné všemi emocemi Světa. V tu samou chvíli prolnuly se naše tužby v tužbu společnou, vzájemnou a vše převyšující. Naše sny, naše představy a naše ve fantaziích tonoucí myšlenky měnily se se rychlostí světla v realitu tak spalující a žhavě planoucí, že před ní nebylo úniku. Naše tělesné schránky vykrystalizovaly v drogové opojení, které hnáno vzájemnou potřebou a nutností ocitnout se ve vzájemném erotickém a sexuálním propojení, diktovalo sled následných událostí v rozkošnické procitnutí a znovuzrození. Přesto, že byla ustrojena, já viděl jsem ji nahou, přirozeně obnaženou a tělesně žádostivou. Celé její já hořelo v ohnivých plamenech, její klín plnil se ichorem, jenž čpěl chtíčem a lákal mě silou vše devastujícího a pohlcujícího orkánu. Nepokrytě a nestydatě nabízela mi tu manu, byť aby se neřeklo, klopila při tom hanbivě zraky k zemi, jen po očku ochutnávala mé labužnické oční odpovědi zrcadlící mou erekcí symbolizující provinilost. Hltavé výjevy našich myšlenkových pochodů rozvíjely příběh nestydatě obscénní a v perverzi ukořistěný. Každé poskytnuté gesto dokonale souznělo s gestem toho druhého. Do těžkého žaláře a na věčnost uvěznili jsme hranice našich zábran, nemajíce studu povýšili jsme milování na umělecké dílo neznající konkurence.

V tom se vlak zastavil a já periferně zahlédl na oprýskané nádražní budově název mé cílové stanice. Probuzen z mrákot, trhl jsem sebou a hnal se uličkou kvapně a s hlavou pohlcenou žárem ohně, jsem z vlaku vystoupil, hned mnou však projela palčivá, pichlavě zničující a bolestná tíseň symbolizující ztrátu kohosi zásadního, pro můj budoucí život nezbytně potřebného. Na smrt vyděšen jsem se ohlédl, jestli z vagónu vystoupila i ONA.

Čas snad vůbec neplyne, když zavřu oči, vidím ji stále, i po těch měsících a letech, má duše očividně pořád hoří plamenem, snažím se ji uhasit, ale alkohol, zdá se oheň spíš rozdmýchává. Podepisuji opět to, co už dvakrát bylo signováno.

středa 11. dubna 2018

Půlden

Až ráno vyjdeš ven a
zpěv ptáků oblaží tvá ouška,
poslouchej bedlivě prosím,
třeba v nich zaslechneš
i vytí vlčí, věř tedy, slyš,
hlas můj právě mluví k tobě,
jitro, toť přece ozvěna noci
do dne pečlivě uschována,
echo temnoty ve světlo ukryté
Sluncem, pastýřem dneška
jen na čas uloupené, cink
kapka rosy padá z výšky,
stvol trávy polaská ji a pak
na zem spustí bez meškání
ten ryzí dar, dědictví Luny,
oltáře mého, k němuž rád
modlím se s úctou a pokorou,
nechť hlas můj v podobě vytí
pozlobí slechy tvé, světice
s rumělkou na tváři, vidíš, to
červánky ti je tam vytetovaly.

úterý 10. dubna 2018

Mužský menzes

Láska chimérou jest,
leč křídla má,
které toužím si osvojit,
bych mohl,
budu se trapně opakovat,
bych mohl naučit se opět
padat jen vzhůru a
s flaškou v ruce
v klidu se vysrat na
zběsilý tikot vlastních
biologických hodin.

Obrán o perutě ochranné
z kostelní věže náhle
Anael seskočil,
vzdor tomu, k nebi
zrak svůj obrací.

Lidé vymřeli

Ano skutečně, lidé patrně už dávno vymřeli, místo nich jsou tady přívrženci a odpůrci. Alespoň se to na první pohled zdá. Otevře-li, či pustíte-li si libovolné médium, jakýkoliv sdělovací prostředek, můžete si být jisti, že tato dvě kouzelná slova během několika málo minut určitě uslyšíte. Poslední dobou mám totiž takový dojem, že je snad až společensky neúnosné nebýt buď přívržencem, případně právě naopak odpůrcem, toho, onoho či tamtoho.

Dříve tady snad žili lidé, kteří měli určité názory. Co člověk, to názor, říkalo se bez nadsázky. A každý člověk má pochopitelně právo svůj názor hájit a je-li jeho v moci i prosazovat, což je samozřejmě v pořádku. Mě se ale poslední dobou zdá, že lidé (zkusme jim tak ještě říkat, snad ze zvyku) ztratili jednu důležitou a podstatnou schopnost. Kterou, ptáte se? Tou podstatnou a důležitou věcí je schopnost, případně jakýsi um respektovat názory ostatních. Všimli jste si toho také, že každé, byť jen zdánlivě malicherné vyjádření jakési názoru se rázem a nemilosrdně střetává s ostrým až vražedným odporem "lidí" majících odlišný názor? Výměna názorů, běžná a správná věc, tak to přece v demokraticky smýšlejícím společenství chodí, a je to tak dobře, určitě namítnete a já budu souhlasit. Jenže, problém nastává ve chvíli, kdy "lidé" o svých názorech přestávají přemýšlet, nehodnotí je, nejsou schopni ani té nejmenší sebereflexe a jen slepě prosazují myšlenku, která jim momentálně zatemnila mozek, bez okolků, natvrdo, všemi možnými prostředky. "Lidé" již nediskutují, nedomlouvají se, nehledají východiska a kompromisy, spíše se hádají, urážejí se, vyhrožují si, proklínají se.

Zkrátka a dobře, zdá se mi, že "lidé" mají stejně černobílé vidění Světa stejně, jako ho měli dříve, možná je to v tomto směru ještě horší. Vůbec jsme se nenaučili se tolerovat, vnímat jeden druhého, pomáhat si, učit se jeden od druhého. Občas jsme schopni se do jisté míry tolerovat, ale to je spíš jen na oko, nebo v případě, kdy se nám to hodí a hraje nám to do karet. Každý od každého čeká podraz a to je na tom to nejhorší. Bez vysokých loktů se patrně v dnešní společnosti nedá žít. Všichni házíme vinu na ostatní, na politiky, na společnost, na dobu. Ba ne přátelé, chyba není v těchto aspektech, chyba je v nás, ve způsobu našeho smyšlení a uvažování, které bohužel vůbec nedozrálo, nedospělo a je stejně nízké, jako kdysi. Naučme se vnímat, poslouchat a především respektovat i názory ostatních, ačkoliv jsou diametrálně odlišné od těch našich. Nehledejme v každé neshodě odpor, a braňme se tomu, viděti v každém, kdo s námi ne zcela souhlasí okamžitě odpůrce, kterého stůj co stůj musíme přesvědčit o opaku a převrátit jeho uvažování na "naši" stranu. Přemýšlejme o svých činech, o svých názorech, podělme se o ně s grácií a ne s umanutostí na rtech i v očích, uleví se nám, uvidíte!

Naše demokracie už nejen smrdí, ale vyloženě páchne hnilobou a mrtvolným odérem zvětralé mršiny. Ne, není to chyba politiků, ani společnosti, je to chyba každého z nás. Lidský život je ve své podstatě velmi krátké období, je obrovská škoda prožít ho s hořkostí na jazyku a s pachutí sváru v srdci. Nemyslíte?

NEVNÍMEJME ODLIŠNOST NÁZORŮ JAKO SVÁ TABU!!!!!! DISPONUJEME PŘECE ROZUMEM A CITEM!!!


pondělí 9. dubna 2018

Zastavárna sebelásky

Z rána odkapalo jen tolik,
aby zbylo dost i na večer,
všechno se tryskem slévá
v zoufalé, tísňové volání,
přesný zásah na komoru,
ortel smrti kypří půdu,
ale píst tluče na prázdno,
Svět už je přesycen a
stejně, veškerý jeho obsah
se ocitl v časové smyčce,
kéž by mu zůstalo alespoň
v plechu zatavené prázdno,
prošlou záruční lhůtu pírkem
ze slepého oka neseškrábeš,
rozum a cit z pouhých pahýlů
lidských končetin neupleteš.

čtvrtek 5. dubna 2018

Perlorodka

Optimista:

Občas mám pocit,
že mě miluješ jen proto,
abys mě mohla tajně nenávidět.

Pesimista:

Občas mám pocit,
že mě nenávidíš jen proto,
abys mě mohla tajně milovat.

A čas ubíhá nemilosrdně rychle.


pondělí 2. dubna 2018

Časokaz

Ukryj prosím tělo své i duši
jen pro jednu probdělou noc
pod křídla hříšně magické temnoty
a coby dar poskytni mi obojí štědře,
rád přemluvím Časokazy, aby
naše kouzelná noc trvala věčně.

Mnohočetný myelom

Znáte to, jak to chodí, život přináší spoustu radostí, přehršle krásných chvil, ale také i dostatek strastí a utrpení. Člověk si říká, že žít s hendikepem, být adoptován, neznat své biologické rodiče, cítit se vykořeněn a nepochopen je už dost kruté pro jednu osobu. Ale nééé, osud si musí ještě víc a pořádně rýpnout.

Tenhle okamžik bych nepřál ani největšímu nepřítelovi. Od lékaře asi málokdo očekává dobré zprávy, ale když vám doktorka na chodbě jen tak za běhu oznámí, že vaše maminka, která vás sice neporodila, ale přesto vás vychovala a věnovala vám veškerou svou péči lásku, tahle úžasná osoba je vážně nemocná a to dokonce tak moc, že nejsou v podstatě žádné šance na to, aby tu krutou nemoc překonala a že se chtíc, nechtíc musíte připravit na to, že nejpozději do roka odejde z tohoto Světa, zamává to s vámi dost silně. Je to krok do neznáma a vy víte, že to neznámo bude mít hodně krutý a nemilosrdný průběh. Stojíte v čekárně jako opařený, čekáte, kdy se veškerý pohyb kolem vás zastaví a něčí hlas vám oznámí, že tohle je pouze hodně špatný sen, noční můra a vy jen spíte. Jenže probuzení nepřichází, Svět se točí dál, o vaše pocity se nikdo nestará, a vy pochopíte, že to, co jste dřív považovali za nástrahy a hříčky osudu, všechny ty posměšky, trapné situace, desítky odmítnutí od děvčat, které se vám líbily, že tohle všechno je vlastně naprostá sranda proti tomu, co vás čeká. Víte, že není čas na nářky a situace vám nedovoluje se zhroutit a schoulit se někde v koutě, musíte jít dál, sebrat se, zkoncentrovat veškeré své síly k tomu, abyste se dokázal postarat o ženu, která vám věnovala svůj život. Nikoho nezajímá, že máte nabídku na celkem dobrou práci, kterou jste tak dlouho hledali, v hlavě máte pořádný zmatek a rozhodujete se, zda do zaměstnání nastoupit, či ne. Nemáte ani ponětí, jak bude vše probíhat, do jaké míry se vaše milovaná maminka bude schopna o sebe postarat a na jak dlouho. Nakonec do práce nastoupíte, protože víte, že tahle šance se vám již nemusí naskytnout, přesto máte obavy a strach, zda to vůbec půjde.

Jak se poté ukázalo, šlo to, mamča byla první půl rok celkem soběstačná, další čtvrt roku to bylo horší a poslední půlrok bylo čiré peklo, dialýzy, chemoterapie, bolesti, tuny léků, injekce, přebalování, neustálý strach, kdy se osud naplní, do toho dvanáctihodinové šichty, denní, noční. Veškeré předešlé ústrky a životní karamboly se rázem rozplynuly a zmizely kamsi do propadliště dějin. Ale zvládli jsme to spolu, ona a já za pomoci dalších členů milované rodiny, jen poslední měsíc už to opravdu nešlo a tak jsem musel mamču dát do pečovatelského domu s neustálým lékařským dohledem. Odešla rok a čtvrt po stanovení diagnózy a zhruba necelé dva roky poté, co se objevily první příznaky v podobě bolestí zad a lehké dezorientace v čase a prostoru. A aby si mě osud vychutnal ještě více, bylo to 10 dní po datu mých narozenin. V září to budou dva roky a já až teď pociťuji, že o tom mohu psát.

Můj krok do neznáma má název mnohočetný myelom a já vám všem přeji, abyste se s tímhle zákeřným a nemilosrdným prevítem ani s jeho kolegy nikdy nepotkali. Na druhou stranu je nutno dodat, že po téhle zkušenosti mi celkem stouplo sebevědomí, zvládnout veškerou tu hořkost by zajisté nebylo snadné ani pro zdravého člověka, natož pro člověka zdravotně postiženého. Ono je zkrátka třeba si uvědomit, že lidé s hendikepem dělají to samé, co lidé zdraví, jen to dělají trošku jinak. I proto píši tato slova, ačkoliv jsem se původně zapřisáhl, že o svém soukromí psát nechci a nebudu, což už jsem vlastně i v minulosti párkrát porušil.

Prosím, neberte tedy tento článek jako projev uplakanosti a sebelítosti. Moc dobře si uvědomuji, že tisíce lidí je na tom ještě hůře, přišli třeba při nehodě o několik členů rodiny, nebo děti, což musí být nepředstavitelným peklem. Účelem tohoto je článku je spíše snaha dokázat fakt, že i člověk s hendikepem dokáže většinu toho, co zdravá osoba. Pokud se trošku více porozhlédnete na mé blogu, zjistíte, že nejsem zrovna jednoduchá osobnost, narazíte na milostnou poezii, stejně jako na pornografické povídky. Osud mi určil cestu a já po ní kráčím, klopýtám, sem tam upadnu, ale hned se opět zvednu a jdu dál. Jsem doktor Jekyll i pan Hyde, romantik i zvrhlík. Jedno vím ale jistě, život je nádherný k žití, přestože občas pálí, štípe a kouše, až bolestí omdlíváte. Upřímně všem přeji, abych těch štípanců a kousanců bylo co možná nejméně.


pátek 30. března 2018

Pouze nahý oltář je ten pravý

Tělo tvé vysvlečené,
oltář můj tak vzácný
zas je mi pro dnešek
i pro zítřky odepřen,
příliš dlouhé jsou dny,
když modlit se k tobě,
serafínko má nebeská,
modlit se k tobě nemohu,
zlobíš se na mě právem,
to pro dychtivost po tobě
ztratil jsem snad hlavu
a srdce mé, pohleď, vejpůl,
z nepravostí mě podezříváš
a pravdu máš bezpochyby,
to věru popřít nedokážu,
přesto, nezavrhuj mě zcela,
je mi nad Slunce jasno, že
nejsem ten pravý a dokonalý,
jen prosím zůstaň se mnou
v mé blízkosti i do budoucna,
naději, byť jen maličkou udržuj,
abych spatřit tě mohl opětovně
nahou, krásnou, svůdnou a
samou roztoužeností voňavou.

středa 28. března 2018

Drtírna

Slinami slepené vlasy
necháváš prohořet
skrz průzor myšlenek
levných a vzácných,
topíš je v plamenech
obsedantně kompulsivních,
hořících skelnou tříští,
máš pocit, že se rozpadneš
a vlastně po tom i toužíš,
tak jako nikdy dřív, žhneš
chladem a mrazem,
co pálí tě v zátylku,
procitáš,
chlad a žár, jedna inkarnace,
svíjíš se v nahotě,
žiješ,
proč jen po doušcích?
Tápeš, váben vlastní malostí,
poklonit se zdráháš,
studem, nebo povýšeností?
Nevíš, jsi jen člověk,
ten nikdy neprozře,
smysl života nevnímáš,
drtíš ho svými pěstmi,
ztrácíš a víš,
že vždy je v tom nějaké ale.

úterý 27. března 2018

Ahoj vykroucenej!

Na začátek několik holých fakt. Jsem tělesně postižená osoba, prostě člověk s hendikepem. Konkrétně se jedná o levostrannou dětskou obrnu. V praxi to znamená, že kulhám na levou nohu, levou ruku mám zkroucenou a její pohyb a užívání je omezeno. Také mám vadu řeči. Jinak jsem v pořádku.

Tak tedy, začnu jedním zážitkem, tedy příhodou, která se mi kdysi stala. Šel jsem po ulici a procházel jsem kolem skupinky teenagerů, bylo jich asi 12, kluci, holky, normální hlouček adolscentů. A jako bych si o to vyloženě řekl. Už, když jsem se k nim blížil, tak mi instinkt říkal, že "něco bude". "Tak co, už sis to prožil stokrát, jsi na to zvyklý, tak si pro to pojď. Stačí jen projít," říkám si. Jen nepatrně jsem zrychlil chůzi. "Ahoj vykroucenej!", ozvala se jedna z dívek, pak následoval celoskupinový smích. Rutina, jdu dál, tak jako stokrát předtím. V těchto chvílích mám vždycky chuť se otočit a říct něco jako, "víš holka, to co se stalo mě, se klidně může stát i tobě. Já to mám od narození, jsem na to zvyklí, naučil jsem se s tím žít, ale tobě se může stát jakási nehoda a můžeš skončit jako já, případně ještě hůř. A pak můžeš také potkat někoho, kdo se ti bude smát". Neříkám nic a jdu dál. Kdybych začal mluvit, poznali by, že mám vadu řeči a asi by se smáli ještě víc. Ten svíravý pocit v hrdle, který mám při každé podobné show, zmizí za pár vteřin a já začínám přemýšlet. Kolikrát v životě se mi už stalo něco podobného? Sto krát určitě. Tisíc krát? Možná, bylo toho fakt hodně. Za zmínku stojí, že nejvíce zážitků mám s diskoték, diskotéky byly vždy plné těchto posměváčků a především děvčata se v tom vyloženě vyžívala. "Chceš si zapíchat kriplíku? Stejně ti jiná nedá!!!", vybafla na mě jednou jakási opilá puberťačka na diskošce. Chtěla tak pobavit své kamarády a asi se jí to podařilo, neb na mě ukazovali a chechtali se jak diví. S díky jsem odmítl. Tyto diskopříběhy mě utvrdily v tom, že diskotéky, nejsou nic pro mě a já začal chodit do klubů, na techno party a na rockový koncerty. Disko hudba se mi stejně nikdy nelíbila. Zajímavé je, že v klubech a na koncertech se mi podobné historky nestávají. Opravdu si nepamatuji případ, že by se mi v klubu nebo na koncertě někdo smál. A to chodím mezi technaře, rockery, punkáče i metaláky pravidelně a to na různá místa. Nevím, tihle lidi asi neřeší, jak kdo vypadá. Proč to řeší na diskotékách, nevím? Vždyť i na diskotéky chodí rozdílní lidé, kteří mají rozdílné názory na život, a věřím, že většina z nich by se postiženému člověku nikdy nesmála. Možná jsem měl prostě jen pech a diskofilům křivdím.

Tak to jsem probral "posměváčky". Další skupinou lidí jsou "pomahači". To jsou lidé, kteří, když vidí hendikepovaného, snaží se mu pomoci a to ze vším a za každou cenu. "Přece tu židli, (která váží zhruba 3 kila) nepotáhneš sám, ukaž, já ti pomůžu". A už mi tu zasranou židli rve z ruky, abych se jako neunavil. Taky síla.

No a třetí skupinou lidí jsou takzvaní "chváliči". "Co, ty máš maturitu, i když jsi postižený, no to si teda machr, to já být tebou, tak to nedám". Uznávám, na střední byly 2 předměty, u kterých mě klasifikovali jinak než ostatní studenty. To byla tělesná výchova a psaní na stroji. Jinak normální student, občas jsem tedy musel profesorům něco zopakovat, jelikož mi nerozuměli, jinak prostě normál. Ne každý, kdo kulhá a šišlá, je mentálně zaostalý!!! Nejvíc mě pobavila jedna holčina, která, poté co jsem si, považte, sám zapnul bundu, pochválila slovy. "Kéž by byl každý takový, jako ty".

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že žiji normální život. Dokonce se občas najde nějaké to děvče, které má chuť se se mnou pomilovat. Je fakt, že trošku závidím pánům, kteří se na dívku jen podívají a děvče už má, dámy prominou, vlhko v gaťkách. Ale každý nemůže být fešák, že? Navíc jsem objevil svou tajnou zbraň a tou je psané písmo, to ovládám, řekl bych na výbornou. Možná vás to překvapí, ale na Světě je tolik krásných žen, které si rádi píší při zlobení. S prací je to také komplikovanější, takže určité nevýhody to obnáší. Kdo má ale dnes pohádkový život? A co vy, máte ve svém okolí člověka s hendikepem? Jak reagujete, potkáte-li ho? Smáli jste někdy, někomu a teď je vám to třeba líto?

sobota 24. března 2018

Vůně kávy

Konečně ji položil hlavu do klína,
sedí na pohovce a je oblečená,
zatím,
on leží láskyplně vedle ní, zcela
nahý,
je mu krásně, je šťastný,
veškeré hrůzy tohoto Světa
jsou rázem nenávratně ztraceny,
nebo alespoň úplně zapomenuty,
najednou se cítí naprosto bezpečně,
výjimečně osvobozující dojem,
miluje ji, nebo je jen zamilován,
poblázněn?
Neřeší to, je mu přece tak nádherně,
začíná se hladit,
dole,
hledí ji zpříma do očí,
topí se v nich,
ona vnímá jen jeho obličej,
ví, že po ní touží, tak mocně,
však ona po něm též šíleně
prahne,
rozhlédne se, spatří symbol jeho chtíče.
No teda?
Kávové aroma ze zapálené svíčky
čechrá atmosféru v místnosti,
plamínek svíčky se jen lehce naklání.

čtvrtek 22. března 2018

Stesk na averzu známky

Na reverzu známky
tužkou obyčejnou
ukryl jsem ti vzkaz,
že miluji tě prostě,
přesto víc, než vřele,
sám nejsem si jist,
zda konám správně,
tu známku nalepil jsem
pečlivě a důkladně
na obálku dopisu,
který nemohu ti poslat,
přec mlčky jsem to slíbil
tobě má milovaná múzo,
jen malou chviličku poté,
což mě o to požádala,
též bezhlasně, my oba,
pamatuješ miláčku?
Slzu na krajíčku jsme měli,
ačkoliv ty jsi neochutnala mou
a já nepoznal jsem chuť té tvé,
pak řekla jsi potichoučku,
"uvidíme se brzy, brzičko",
ale já snad již tenkrát
tušil jsem "sbohem" ve tvém hlase.

pondělí 19. března 2018

Slzy a krev odsouzence

Drahá Blaženko,

sestřičko má milená a milovaná, jak sama moc dobře víš, toto jsou mé poslední věty a největší zlořád Světa tomu chtěl, že to budou slova hořká, jak pelyněk a trpká, jak ta nejpodřadnější réva, která kdy uzrála. Budou to slova, která patrné u tebe spustí vůči mé osobě pocity opovržení, odsouzení, pohrdání, despektu a možná i nenávisti. To vše jsem ochoten přenést přes srdce, jen prosím nedopusť, aby se tyto věty dostaly do rukou našich rodičů. Zlomilo by je to tisíckrát víc, než tebe, strašně moc by jim to ublížilo, ve jménu našeho žití, nedovol to. Jestli si mě kdy měla alespoň trošku ráda, prosím slib mi, že naši rodiče tyto řádky číst nikdy nebudou.

Ach sestřičko, mohl bych mluvit hodiny, dny, týdny, měsíce a roky v kuse a stejně bych se ti nestihl vyzpovídat i zcela vypovídat. Těch pocitů je tolik a ani nevíš, jak je pro mě teskné, přímo palčivě bolestné, že ačkoliv to jsou slova o lásce, jsou tak hořká, krutá, bez přehánění rovnou odporná, při jejichž psaní se mi svírá hrdlo tak, že ani kapka vody by se v něm neprotáhla a srdce mi buší tak, že se bojím, že umřu dřív, než sám otevřu tu hříšnou bránu do světa po životě skutkem bojácným, úskočným, hanebným a zbabělým. Ale už musím začít vyprávět, času je najednou tak málo.

Začnu vzpomínkou na Jeníka, mého nejlepšího kamaráda a přítele, však ho dobře znáš. Vždyť jsme spolu vyrůstali, my dva a ty jako moje starší sestřička si ho se srdcem na dlani přijala téměř do rodiny, i vzala si ho za svého brášku s takovou láskou jako mě. Bože, láska, proč mi to slovo řve do uší, když má ladit v libém tónu, coby potůček prohánějící se širou krajinkou ladně a s něžností rodičky, co poprvé přivine své dítko v náruč svou milující? Jaký ďábel tomu chtěl, aby láska, ten pravěký symbol lidství a života v něm, je pro mě synonymem utrpení ukončeného v prokleté rakvi, na kterou se bude místo úcty a vzpomínek plivat a kamení házet?

Ale nyní už bez vytáček a zbytečného vykrucování, sestřičko moje. Víš, Jeník byl mou první láskou, už tenkrát, v době našeho dětství mi pravidelně bušilo srdéčko při každém, byť jen letmém pohledu na jeho tvář. To jen Bůh ví, kde získala jeho tvář tak kouzelné a mocné rysy, až tajil se mi dech. A ta jeho vůně, jak ta byla omamná i na metry. Vždycky se mi tak blaženě zatočila hlava, až jsem si představoval, jak rázem padám do snových obláčku, co na nebe mě vynesou s Jeníkem po mém boku a my se budeme tulit a smát na celé kolo, přesně tak, jak jsme se smáli, když maminka, či tatínek, lochtali nás na naše přání zas a znovu. K tomu ten jeho hlas, tehdy spíše hlásek, není na širém Světě hudebního nástroje takového, aby dovedl vydat tak mechový a medový zvuk, jenž podobal by se jeho švitořivému hlásku. Jen promluvil a já věděl, že v celičkém nekonečném vesmíru je vše tak, jak má být. Zamiloval jsem se do něho, milá Blaženko s takovým odevzdáním, jenž mělo trvat na věky věků, nehledě na čas, místo a prostor. Jsem gay sestřičko, to už ti snad muselo dojít z mého vyprávění. Že není tak zle, říkáš si? Máš pravdu, ve světle prozatím napsaného zdá se život žitelný, dnes je jiná doba, tolerantnější řekl bych, zvlášť u nás, kde lidé ač třeba nesouhlasí, alespoň mlčí a respektují, neženou tě za jinakost před soud a ke katovi pro rozhřešení, alespoň ne většina. Leč moje zpráva nekončí, věř mi, bude hůř. Co hůř. Bude nejhůř sestro má, snad zatím považuješ mě stále za bratra svého, jestli ano, užij si pár okamžiků, neb další věty budou milionkrát děsivější oproti těm dosavadním. Dovol mi pokračovat Blaženko.

Když jsme povyrostli, ty, já i Jeník, s podivem jsem zjistil, že mé city k Jeníkovi se tuze změnili, ano měl jsem ho pořád rád, leč láska tak žhavá, se jakoby zázrakem přeměnila opět v přátelství. Něco se změnilo a já zprvu nechápal co. Byl to přece pořád ten stejný Honzík, jen povyrostl, zmužněl a bradku si nechal narůst. I ve mně, proměnil se chlapec v muže, pozbyl jsem své dětství na úkor dospělosti, nevinnost jsem ztratil samohanou, asi tak jako ostatní. A pak se to jednoho dne stalo, kéž by se ten den Slunce na oblohu vůbec nedostalo, v ten den, kdy hřích ovládl mé tělo, respektive já si své hříšné konání uvědomil, ledva jsem spatřil toho chlapce, víš Marka, našeho souseda. Dnes je mu 16, ale tehdy byl sotva desetiletý a já jsem na něho byl nucen zírat, cosi mě nutilo ho pozorovat, dívat se na něho a pak, po odchodu domů, jsem na něho nedokázal nemyslet. Mou mysl ovládly síly temné a zkažené. Snad už ti dochází má drahá sestro, kam patrně mířím, slzy tvé již jistě kanou po lících tvých, nebo se už vztekem zalykáš, při představě, že tvůj doposud milovaný bratr, přiznává se ke chtíčům tak podřadným a hanebným.

Ačkoliv mám pocit, že další slov již netřeba, jelikož už si tyto listy ve velikém vzteku a zlosti roztrhala na kusy, budu přece jen chvíli pokračovat, doufaje, že s vypětím všech sil sebereš ještě nějakou sílu k dočtení mého dopisu. Inu, netrvalo příliš dlouho a já si Blaženko uvědomil, že k němu pociťuji totéž, co jsem předtím cítil k Jeníkovi. Byla to láska, sestřičko. Přál bych si, aby se mé tělo samovznítilo a shořelo v popel, sotva dopíši tato slova, tehdy bych byl spasen. Ale to se nestane, je mi určeno dožít a zemřít s hříchem v těle i mysli. Ano, zamiloval jsem do Marka tak snadno, stejně jako kdysi do Jendy, jen to bylo bolestnější při vědomí, že touha a chtíč, které mou lásku doprovází, jsou hnány dětským věkem mnou milované osoby. Přitahují mě děti, jsem pedofil, v tomhle ke mně život není fér. Proč uštědřil mi život takovou ránu, proč vláčí mě peklem a to ještě ve jménu lásky a touhy? Vždyť v lásce a v touze měl by člověk prožívat jen chvíle radostné, přeplněné štěstím a ne s dojmy, při kterých se člověk štítí sám sebe. Zkus pochopit sestřičko, jaké to je, zvracet sám ze sebe a z vlastních skutků chvíli po té, co se ukojíš při myšlenkách na malého, nevinného chlapce.

Mohl bych pokračovat dále sestřičko, ale už tě nechci více trápit. Mé chtíčem a touhou hnané pudy mě dovedly k rozhodnutí, že bude lépe, až samobijstvem ukončím své bytí. Už jen teoretická možnost, že bych mohl v budoucnu podlehnout svým pudům a snad pod rouškou jakési sympatie umluvit nevinného chlapce, byť jen k náznakům her erotických mi je odpornější, než smrt má vlastní. Přísahám ti na smrt našich rodičů, že do této chvíle jsem se žádného chlapce nedotkl ve smyslu erotickém, či sexuálním, ani jsem s žádným chlapcem na tato témata nehovořil, nechť je tedy má smrt zárukou, že se tak nestane nikdy.

Víš, drahá sestřičko, život někdy není fér. To, co se událo, neb mohlo udát, snad není fér vůči mě, zajisté to není fér vůči tobě a našim rodičům. Nicméně je to fér vůči Jeníkovi, Markovi a dalším chlapcům, kteří se mi mohli v životě připlést do cesty. Já jen doufám, že jsi pochopila slova má a nezanevřeš na mě úplně, pokud ano, zlobiti se nebudu, jen tě prosím znovu ušetři mých myšlenek naše rodiče. Pochopitelně, ani Jeník s Markem nic netuší.

Naposled tě v pokoře žádám o špetku odpuštění a s bratrskou láskou v srdci posílám tuto posmrtnou zprávu.
Sbohem tedy, tvůj bratr Kryštof.

Pro jistotu uvádím, že tato povídka v podobě dopisu na rozloučenou je zcela fiktivní a postavy v ní vystupující nemají se mnou, ani s nikým z mého okolí nic společného.

sobota 17. března 2018

Bezcitná

V tom největším pajzlu
sex na špinavém hajzlu
není to kaviár, ba ani lanýže,
ale z polévky čínské
za bůra z chodníku zvednutého,
koupené v potemnělé večerce
smrduté víc, než ten
zasranej hajzl v tom pajzlu,
kde uženeš si chlamydie,
nebo i něco ostřejšího,
budeš-li mít "kliku",
též najíš se do sytosti,
když trápí tě hlad.

pátek 16. března 2018

Ta tvoje buchta, to je tedy něco!

Upečeme si spolu wi-fi koláč,
korpus bude kvalitní, plný zdvořilostních frází,
samotný koláč bude zdobený
našlehanými zprávičkami a sextingovými vzkazy,
sníme ho spolu virtuálně,
bez objetí, bez polibků, bez vůní, bez doteku,
nebude to ono, ale alespoň se nenadrobí.
Nebylo dřív líp ty moje provoněná kobylko?

úterý 13. března 2018

Antikult (nářky satanistovy)

Svévolně odevzdávám mysl svou
do vzpomínek pečlivě zabalenou
ve prospěch nadvesmírného chaosu,
doufaje, že jednou, v daleké budoucnosti
pochopím snad alespoň elementární vizibilitu
ukrývající se v neutuchající agonii lidského konání,
posléze s pokorou, byť s nevýslovnou radostí
proměním tělo tvé nahé v ireligiózní oltář,
se kterým před zraky štěstím plačící Luny,
apokalypticky oslněn a osvícen ohněm Eliášovým,
ve jménu všeprostupující krásy, přítomností násobené,
beata est vita conveniens naturae suae,
jen pár dní před úmrtím, obcovati budu.

pondělí 5. března 2018

Maska v moři hříchu

Snad všechny dary širého Světa
vyměnil bych za nebeskou modř
zdobící tajnosnubně tvé zorničky,
pohled tvůj přímo zvoní magií,
tak kouzelný je a čarovný ještě víc,
jak příjemná a snová musí být možnost
projít se alespoň na chvíli ve tvých stopách,
či ve tvém pokoji nechat se zamknout
a vidět vše na hladině modravé
do tvých očí voňavě rozmíchané tak půvabně,
že z toho krásně hřeje u srdíčka, patrně
svatozář zdobí tvůj šibalský úsměv,
ten pojistkou pravdy musí být a zárukou snu,
v němž svlečenou chci tě vidět až na kost,
v tichu užívat si budeme tu podivnou lásku,
co obklopuje náš ve významu lásky ukrytý prostor,
toť otázkou času a touhy ponechat v tichu
tu bláznivou dobu, která více, než večírkem je,
ty přece dobře víš, že trpět se dá i krásně,
nejtemnější hvězda praví, že nic není nemožné,
mluvme o bolesti, na kterou jsi zvyklá, tak
lehni si ke mně a lži mi sladce o citech svých,
nebo hrát můžeme tu hru na pána a jeho poddanou,
jestli chceš, dobře víš, že rouhavé řeči to nebudou,
činy naše stanou se rázem nějakou velikou odměnou,
je tak snadné setřást tu nemoc a nazvat srdcem
čistou pravdu, oblékni si modré šaty a vyslov
klíčem houslovým chlácholivou modlitbu,
že nikdy nenecháš mě v nouzi, to jsou věci,
které slyšel jsem v posvátné aule našeho štěstí,
má milá, pro mě zrovna zrozená malá patnáctiletá.

Věnováno Kejm