Sny o klidném spánku

Sny mají tisíce a tisíce podob, jsou kouzelné a mají čarovnou moc. Není člověka toho, který by občas nesnil. Sníme o lepším životě, o lásce a o všem možném, čehož se nám zrovna nedostává a přáno nám není. Nejvíce snů míváme patrně jako děti, které ve své naivitě a bezbrannosti vnímají Svět zcela jinak, než dospělí. V dětství je všechno o hodně větší, barevnější a voňavější. Dětské sny jsou také pestřejší a mnohdy nemají ani reálný základ, zatímco dospělé sny jsou konkrétnější a praktičtější a také se více odvozují od způsobu a stylu našeho života.

Já vám chci představit člověka, který snil velmi mnoho a to především proto, že jeho život byl poznamenán chorobou, která mu nejen naprosto změnila život, ale navíc ho odsoudila k životu na úplném okraji společnosti, ba co víc, zbavila ho více méně lidské podoby a tím ho obrala i o, byť jen minimální důstojnost. Byl to člověk, kterého milovala jen jedna jediná žena, ba co víc, jen jediný člověk, což byla jeho matka, která ale zemřela, když on byl ještě dítě. Zbytek Světa se ho bál, štítil, vysmíval se mu, nebo se mu při nejmenším vyhýbal a tím mu hrozilo odnětí veškerých pocitů lidskosti, o které však, díky své pokorné povaze zcela nepřišel. Možná, že víte, či tušíte, o kom mluvím, snad jste o něm jen četli, nebo jste viděli film, který o něm natočil David Lynch.

Tím mužem byl Joseph Carey Merrick, Angličan, který se narodil 5. srpna 1862 v Leicesteru, jeho jméno je někdy chybně uváděno jako John Merrick. V dětství u něho propukla choroba, jejímiž symptomy byly silná hrbolatá kůže, otékání rtů a na čele se mu utvořila kostnatá boule. V průběhu jeho růstu také došlo k výraznější asymetrii mezi levou a pravou horní končetinou a významnému zvětšení obou nohou. Kromě již zmíněných tělesných deformací, během dětství upadl a poranil si levý kyčelní kloub. Zranění se zanítilo a zanechalo jej permanentně chromého. Přes všechny tyto těžkosti se nebohý Joseph, byť sám snažil bojovat ze svým nelehkým osudem. Po škole začal pracovat v továrně na cigarety, později se stal podomním prodejcem. Nicméně jeho zdravotní stav, respektive jeho vizáž mu jakoukoli práci velmi stěžovala. Jeho otec ho po smrti Josephovi matky odvrhl a znovu se oženil. Chvíli se o něho k jeho cti staral jeho strýc Charles, který byl holičem a který dal svému synovci alespoň na chvíli ochutnat pocit rodinného zázemí, bohužel jen na chvíli, neboť i on se musel tuze ohánět, aby zaopatřil své vlastní děti. A tak se nešťastný Joseph stal bezdomovcem, případně se uchyloval do místního chudobince. Určitou naději spatřil ve vystupování coby kuriozita v panoptiku, kde vystupovali různě deformovaní lidé a tak se nechal najat právě tam, ačkoliv mu to přinášelo kromě výdělku i další vlnu posměšků a zhrozených výrazů, které se navždy staly součástí jeho života, který se však podobal více žhavému peklu, než čemukoli jinému. V panoptiku mu také byla vymyšlena přezdívka "Sloní muž", pod kterou vystupoval. Jediným světlým momentem týkající se uvedeného způsobu obživy bylo, že panoptikum na popud svého podřízeného navštívil též Frederick Treves, který se později stal Merrickovým lékařem a snad i jediným a opravdovým přítelem, který dal Josephovi alespoň na nepatrné chvilky ochutnat střípky z běžného, lidského života. Treves totiž záhy zjistil, že Merrick, ač je velmi deformován fyzicky, je po mentální stránce zcela zdráv a uvědomil si plně míru utrpení, jímž jeho pacient prochází, aniž by ztratil, i přes odnětí veškeré důstojnosti určitou dávku pokory ke svému životu. Treves dokonce pozval Merricka k sobě domů a seznámil ho se svojí ženou, což Joseph přijal s neskrývaným nadšením a s povděkem. Vždy totiž toužil spatřit, jak funguje běžná domácnost. Personál Londýnské nemocnice, kde Treves pracoval, si na Merrickovo přítomnost zvykl do té míry, že se k němu chovali přívětivě a zdržovali se odpudivých pohledů. To pacientovi zvedlo sebevědomí natolik, že se občas vydal na noční procházku po nemocnici, což mu ale bylo brzo zakázáno, protože na jeho vzezření reagovali negativně někteří další pacienti nemocnice. Dalším člověkem, který byl nápomocen a který článkem do The Times spustil lavinu podpůrných dopisů, ale především finančních darů, které umožnily ubytovat natrvalo pacienta v Londýnské nemocnici, byl předseda nemocničního výboru Francis Carr Gomm. Tento článek také zapříčinil, že se o Josephův život začala zajímat například herečka Madge Kendal, která, ač se s ním nikdy nesetkala, obdarovávala ho svými fotografiemi a jinými dárky. Merricka tak navštěvovali pánové a dámy z vyšší společnosti a nosili mu dárky, jako třeba fotografie a knihy. On se jim odvděčoval dopisy a ručně vyráběnými prezenty, papírovými modely či proutěnými košíky, které se naučil vyrábět. Tyto návštěvy si užíval a postupně se stal natolik sebevědomý, že konverzoval s lidmi, kteří procházeli kolem jeho oken. Také byl velmi poctěn návštěvou princezny Alexandry a jejího manžela, prince z Walesu, kteří mu nato posílali každé Vánoce svá přání. Merrickovi se také jednou podařilo vykonat návštěvu divadla, k čemuž mu pomohli doktor Treves a herečka Magde Kendal. Jednalo se o představení vánoční pantomimy v královském divadle Drury Lane v Covent Garden. Společně s doktorem a několika zdravotními sestrami měli k dispozici soukromé lóže baronky Burdett-Coutts. Podle Trevese byl uchvácen, naplněn úžasem a představení jej zanechalo oněmělého. Po několik následujících týdnů o něm vyprávěl a znovu prožíval jeho příběh, jako by byl skutečný. Několik dnů také strávil na venkově, konkrétně na panství Fawsley Hall, které vlastnila lady Louise Knightley. Tam žil v lovecké chatě a dny trávil procházkami v lesích a sbíráním divoce rostoucích květin. Spřátelil se s místním mladým zemědělcem, který později Merricka popsal jako zajímavého a vzdělaného muže.

Merrickův zdravotní stav se během čtyř let jeho pobytu v Londýnské nemocnici postupně zhoršoval. Potřeboval velké množství péče ze strany zdravotnického personálu a většinu volného času trávil v posteli či křesle se stále menším množstvím energie. Jeho obličejové deformace se průběžně prohlubovaly a patrné bylo zvětšování celé hlavy. Zemřel 11. dubna 1890 ve věku 27 let!!! Merrickova smrt byla označena za nehodu a jako příčina smrti uvedeno udušení, způsobené váhou jeho hlavy poté, co si lehl na postel a zlomil si tak vaz. Doktor Treves ale dobře věděl, že Merrick měl vždy jeden obrovský sen a to moci usnout v leže, jako normální člověk. A tak se stala jeho smrt "nepovedeným experimentem", či splněním přáním, které ho stálo život.

A proč vám tento příběh vyprávím? Pro mě je Merrickův život důkazem obrovské pokory, úcty k životu a k jeho nefalšované kráse. Žijeme v době, kdy povrchní krása hraje prim, všechno a všichni se hodnotí podle toho, jak vypadají, a sebemenší jizvička je vnímaná, jako kaz na kráse. A tak si říkám. Neděláme něco špatně? Vždyť každá naše jizva, či rána je známkou našeho života, prostého žití, tak nač je zakrývat, či se za ně hanbit a stydět. Přestaňme schovávat své rány a jizvy a ukažme svému okolí, jací skutečně jsme. A také na svém okolí nehledejme jen tu povrchní krásu, vnímejme krásu oděnou do jinakosti, zvláštnosti a nedokonalosti. Dokonalost přece není přirozená a povrchní krása je jen kurare, které nám otrávilo zraky. I ten nejkrásnější člověk na Světě zoškliví, vidí-li jen svojí fyzickou krásu. Fyzická krása bez té vnitřní je pouhou nafintěnou a prázdnou ambaláží. No představte si například, že k narozeninám, nebo k Vánocům dostanete dokonale zabalenou a ozdobeně blyštivou a třpytivou krabici, až vám budou oči přecházet, ve které ale nebude zhola nic, žádný dárek. Budete mít radost?