Ve čtvrté otázce Velkého rozhovoru s blogery se nás userka na rovinu optala, z čeho máme strach. V původní verzi jsem svou odpověď rozdělil do dvou částí, ale pro písmenkový limit jsem musel zvolit jen jednu část a i tu jsem si pro přílišnou délku musel před userkou obhájit, zkrátka jsem ji ukecal, no. Původní, kompletní verzi mé odpovědi tedy doplňuji alespoň tady, na svém blogu.
4) Z čeho máš strach?
Tak nejprve uvedu takové to klišé. No z dlouhého a bolestného umírání. Rok a čtvrt jsem se staral o umírající maminku, téměř do konce jsem ji měl doma a přesto, že to bylo nevýslovné peklo, hodně mi to i dalo a naučilo mě to přemýšlet dost jinak. Stal jsem se zodpovědnějším, předtím jsem byl rebel a bohém pohrdající veškerými autoritami. Od té doby se snažím na veškeré dění kolem sebe hledět a vnímat je z různých pohledů a perspektiv. Dříve jsem například z určité naivity moc nechápal lidi, kteří se pokusili, nebo dokonce spáchali sebevraždu, dnes je do veliké míry chápu. Rovněž se jinak dívám i na eutanázii. Vždycky jsem o těchto věcech přemýšlel, v pubertě jsem měl i takový jeden moment, který více rozebírat nechci, ale zastával jsem názor, že všechno má nějaké řešení. Dnes vím, že něco zkrátka vyřešit nelze. Nejedná se o rozčarování, spíše o hlubší ponor do myšlenkových pochodů a vůbec lidské podstaty. Vím, ono to k životu patří, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že člověk by měl z tohoto Světa odcházet s určitou grácií a šarmem, nikoliv vyhublý na kost, v bolestech a prost vlasového porostu, tudíž zcela dehonestován. Naposled jsem viděl maminku den před úmrtím a ten pohled, ani pocity sklíčenosti a zoufalství bych nikomu nepřál. Proto doufám, že já tento Svět opustím náhle a ne po měsících prožitých v pekle. Jenže, tohle si člověk sám neurčí, pokud tedy nespáchá sebevraždu.
Poslední dobou mám docela i strach z lidské zloby. Společnost se čím dál, tím víc drolí a štěpí. Soudržnost a vzájemná solidarita je ta tam. Lidé jsou vyděšení, mají pocit, že žijí v nouzi, přesto, že ve srovnání s minulostí, žijí vlastně v blahobytu. Dost veliká část populace se o sebe není schopna postarat, jelikož k tomu není vychována, spousta lidí žije takzvaně ze dne na den, za což si do jisté míry mohou i sami. Chybu totiž nehledají u sebe, ale všude možně jinde, čím si uzavírají cesty k účinné nápravě. Značné procento populace se totiž stále uchyluje ke vzpomínkám na pořádky, které tu vládly za komunistické totality, občan dostal byt a práci, to byly jistoty, které těmto lidem dnes chybí a oni mají pocit, že je to špatně, že by se o ně měl někdo postarat. Takhle to ale přece v demokracii nefunguje, člověk se zkrátka musí snažit a především vychovávat své potomstvo ve stejném duchu, dbát na jejich vzdělání a osobnostní růst, čehož bohužel není určité procento obyvatelstva vůbec schopno a tak se propadá do letargie a všeobecné rozladěnosti. Porevoluční euforie je dávno pryč a takzvaná blbá nálada se stále prohlubuje. Média nás navíc stále bombardují ekonomickou a migrační krizí, takže spousta lidí má možná oprávněný pocit, že se řítíme kamsi do propasti a tudíž jsou nervózní, rozzlobení a zoufalí, což mnohdy řeší nesmyslnou agresivitou a hledáním jakéhosi spasitele. Toho zdatně využívají politici a krmí lid populismem a falešnými sliby a ten to bohužel slepě a hluše kvituje. Taky mě přímo vytáčí kulturní a společenská nevzdělanost většiny národa, komerční sračky a bulvár, to je přece je správný duch zábavy, ne? Takhle se ovšem nikdy nic nezmění.
Žádné komentáře:
Okomentovat