Oko pouhým pohledem neuhlídáš,
zvuk také bez hudby svobodně si tančí,
paprsky myšlenek ne zcela zapomenutých
v emocích proplouvají rozbitými zrcadly
a lámou se pokřiveností zpětného odrazu,
prázdnota z přeplněného pohárku
samovolně a pozvolna odkapává
kamsi na strop, který v podlahu mění se,
to ze zvyku, či plaše děsí se pohybu,
ruce bezbranně plazí se po stěnách
postrádajíce ústa, co by radostně umlčela,
láska a nenávist, sebestřednost s pokorou,
všechno v lidském nitru slévá se, line se z něho
i plačtivě, přec s chichotem vyvěrá.
Malé vysvětlení. Tahle báseň je o lásce, vážně, o lásce, té nehynoucí. Že se v toku těchto veršíků trošku ztrácíte? Upřímně, já maličko také. Ale na jednu stranu je to vlastně dobře. Berte to třeba tak, že jsem zkrátka komplikovaná osůbka, velmi komplikovaná osobnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat