LDN

Skelné pohledy, ve kterých se pod

mlhovitou vrstvou trpkých slz na první pohled

nevinně mihotají snad už jen

tušené střípky dnů

dávno prožitých, časem zakonzervovaných jako

v plechovkách od plesnivých kompotů,

na které si stařík už jen letmo vzpomene

a hloubá nad tím,

zda právě vytrysknutý pramínek myšlenek

je reálnou vzpomínkou,

či pouhou přetrženou šňůrkou

obalenou do snů namočených korálků,

memorálků, které se mu v mysli kutálejí sem a tam

takovou rychlostí, že se tu jeden korálek zakutálí,

tu po druhém je veta,

to když, hlava už holt neslouží,

tak jak by měla.

To jen ten šibalský rarach ví,

kam se ty zatracené a ztracené memorálky poděly,

jaký čert je postupně, či najednou

rozhodil, když přetrhl režnou nit,

která je držela pospolu,

pěkně jednoho vedle druhého.

Ležíc na sterilním, nemocničním lůžku,

které ho dokonale a jednou pro vždy

odsterilizovalo od života, který žil snad naplno,

byť spoustu šancí promarnil.

Tolik krásných žen,

co nestihl políbit, či je pomilovat tak,

aby na něj vzpomínaly jen s úctou a

horoucí rozkoší protkanou láskou,

ale těch dam, co je směl takto obdarovat,

rovněž málo nebylo,

dnes mu zvony zapisují osmý křížek,

ale ještě před pár lety

to byl elegán, co s grácií a uhrančivým šarmem

dvořil se dámičkám první jakosti,

jejichž krása byla pověstná v širokém okolí.

Však také nemeškal a zplodil tři syny a dcery hned dvě,

teď ale nehnutě leží v pokoji?

Co v pokoji?

V čekárně na smrt, kde vrhcáby o život se hrají,

to když ta coura s kosou přijde si pro někoho

a že mrcha chodí kakraholte hodně často,

servítek si nebere a hned ode dveří

hlásí s pitoreskním úšklebkem na rtech,

pro koho, že si přikvačila tentokrát

a jít se s ní musí, to bez vytáček,

hele ze zubatou se fixumvérum nesmlouvá,

na to zapomeň kdys lázeňský šviháku.

Ta čekárna na smrt je neútulná,

smrdí železem, ze které jsou lůžka ukována,

to jediné, co eldéenku zdobí.

Na co komfort páprdové?

Stejně to máte za pár,

jo vážený kmete, život je pes,

co umí rafnout tak, že už pak nepustí a nezbývá,

než se loučit a pak už jen

pozdravy po větru poslati, radši dnes

ještě plácnete sestřičku po prdelce,

ona bude jistě svolná, ježto má v srdéčku spousta lásky

a doma přítele, který jí pravidelně šuká tak festovně,

že ona u toho slastí přede, jak klubíčko koťátek.

Tak ji plácnete,

ať si ještě naposledy užijete,

zítra si pro vás přijdu a

šup s vámi do truhly,

případně pod plamenem do urny,

to záleží na tom, co si milostivý vašnosta bude přát,

jo s tím se nedá nic dělat, o tom žádná,

mám to tu zapsané v lejstrech a na smrt já mám glejt,

neb nebožtíci jsou moje ryta.

Přece tu nebudete ležet věčně,

v té kobce, co jí LDN říkají,

pche horší, jak šatlava

kde zombie se scházejí a ze staženou prdelí

vartují na můj pokyn,

bez úsměvu, oči v sloup, za kterými se

všechny ty memorálky už poztrácely a zakutálely.

Tak pane, nebudeme to protahovat

A JDE SE.