S falešně blaženým úšklebkem stýskám si v ghettu,
přátelíc se na tykačku s vlastním strachem,
podávám si vroucně ruce s jeho pokrevní sestrou zbabělostí.
V šepotu své vlastní neopodstatněné hrůzy,
honím své bezvládné ego, seč mi síly dovolí,
však bezúčelně a bez výsledku,
plazím se po břiše ze zduněnou hlavou,
chtěl bych být zas v oblacích, nikoli pět metrů pod zemí
s miliardou prašivých pocitů, s nichž si jen stěží vybrat, neb
jeden je větším stihomamem oproti druhému.
Království se zavírá, vyprodáno jest,
na kopečku ještě možno viděti zlotřilé lokaje,
co sudy vypili až na samé dno a teď se potácí
vstříc vlastní drzosti, soucitu nemaje.
Daruji vám všechny své city, chci jich být prost,
svážu vám je do úhledného ranečku, aby nesly se vám lépe.
Proč ze srdce bolavého vyvěrá veškerá špína tohoto Grimoáru?
Špína, co čpí a v nose pálí, až z očí derou se slzy a
spát se dá pouze ze setrvačnosti, k tomu jen na kavalci,
o posteli s baldachýnem nechte si zdát, vážený a sváteční hoste.
Rezignovaně a netečně šňupu apatii ze zlaté dózičky,
unaven vyumělkovanými emocemi,
které mi byly naordinovány už z rána,
to ještě Slunce šplhalo se na svůj nebeský podstavec,
doprovázené švitořivým popěvkem nedočkavých opeřenců,
co o volnosti nemusí jen snít, kdežto mají křídla, stejně tak jako
Cherubové, vesmírní futuristé, co zvou mě na věčnou pijatiku
za účasti řinčivých a muzicírujících lunatiků a
s houfem protřelých, lačných a zkušených kurviček,
co s hrdostí se postarají o muže a jejich žaludské spodky.
Nežádám Boha o milost, ježto nerad stojím v davu,
pyšné kostely a katedrály jsou na mě příliš nobl,
raději v ústrety vydám se vlaku, co šine se kamsi,
již ho slyším zpívat jeho drncavý protest song,
ten bez okolků pomůže mi od bolestí s žití,
prosím ponechte zbytky skeletonu mého ležeti u trati,
nechť mají mrchožrouti pro jednou vydatnou stravu.
KRMENÍ POVOLENO!
Žádné komentáře:
Okomentovat