Štěstí běhny z oka mi kape,
přec mám v srdci trn
z hvězdy zatoulané,
mamonem poblázněné,
z popudu mrtvé něhy,
blázne, samotáři
osamělostí zpustl jsi
a tak klenba nebeská
padá k zemi, smůlovatě,
z temným žuchnutím,
neónem září ten věčný
dekadentní chrám,
nám lidem kdosi sebral korunu
poslání a sebezapření,
ne sami jsme si ji ukradli, ta
plamenem ohnivým teď hoří,
poslouchej stříbřenko má, vláčná,
vnitřní hlas po větru šeptá mi
zkazky prozřením zvonící,
já však stále nemám šajn,
kdo Ábel je a kdo Kain.
Žádné komentáře:
Okomentovat