Jaro s létem snoubí se,
ruku v ruce s podzimem
kynou zimě na pozdrav,
čas plyne, ten vrtošivě
smí se smát na celé kolo,
neb čas ten přece času má,
kolik jen se mu zamane,
to stěžovat si klidně může
kdo chce, je-li mu libo
a třeba i u soudu nejvyššího,
ale platné bude mu to jistě,
jak mrtvému zimník hřejivý,
čas je totiž pánem svého času,
volna má, kolik si sám určí a
tak takhle lumpačí, společnost
mu právě dělají ti čtyři nezbedové,
jaro, léto, podzim, zima,
to on se protiva někdy vleče,
až z toho jednomu rostou vlasy
na jeho po čertech ustarané hlavě,
jindy zase neposedně kvapíkem
šine si to jako by si najednou
samotného Notuse osedlal, to se pak
našinec pro změnu nestíhá otáčet,
ohánět, a má pekelně na pilno,
aby stihl všechno, co vykonat chtěl,
to potom láteří, hořekuje, lamentuje,
nadává, jak vůbec nic nestíhá a že
mu život protýká mezi jeho prsty,
jenže stejně s tím hovno nadělá,
když jaro s létem snoubí se…
Žádné komentáře:
Okomentovat