Dýchej

Tvé tělo můj chrám

tvá touha boží dar

tvá rozkoš požehnání

tvé srdce cesta

tvá duše poděkování

tvé oči brány nebeské

tvůj klín mé zrození

tvé objetí mé spočinutí.

Od srdéčka do srdéčka

Schoulila se do klubíčka,

ulevilo se jí,

trochu,

alespoň na chvíli,

přivřela oči,

najednou bylo šero,

stmívalo se,

uzrál čas na první lunný paprsek,

pro dobré usnutí

v mysli konejšila sama sebe,

noc pokynula Slunci,

které se s grácií zakutálelo

kamsi za horizont,

zavřela oči a usnula,

byla tak půvabná,

v měsíčním svitu skvěl se odlesk

tváře nevinné, malé holčičky,

kterou v hloubi své duše uchovala.

Prosba

Chci tě vidět ukojenou

vláčnou a voňavou

do klubíčka schoulenou

mou touhou zmámenou.

Karavan

Hořce poetická road movie je snímkem, který by měl být inspirován vlastním životním příběhem scénáristky a režisérky Zuzany Kirchnerové. Je to filmové vyprávění o nutnosti podřídit veškeré své potřeby synovi s těžkým mentálním postižením. Pětačtyřicetiletá Ester (Aňa Geislerová) přijímá pozvání svých přátel na dovolenkový pobyt v Itálii s vidinou alespoň chvilkového pocitu odpočinku a uvolnění. Bezproblémové soužití s přáteli ale začne skřípat velmi záhy, jelikož Davidovo chování je díky jeho záchvatům nepředvídatelné a nevyzpytatelné. Ester správně vycítí nelibost svých přátel tak se vydá s Davidem na cestu napříč Itálií. Rázem je opět na vše včetně Davida sama. Částečným vysvobozujícím paprskem světélka naděje k odpočinku se stane náhodná kolemjdoucí v podobě bezprostřední Slovenky Zuzy, před kterou nemají zábrany chovat se zcela přirozeně a nic před ní neskrývají. Díky Zuze má tedy Ester byť jen na pár chvil možnost být sama se sebou, což je pro ní úlevou, zároveň si ale začíná více uvědomovat, v jak těžké situaci se nachází. Navíc trpělivost Zuzy a ochota vše podřídit potřebám nových přátel není bezedná.

Kromě skvělé Aňy a stejné úžasné Juliany Oľhové je nutno vyzdvihnout herecký výkon Davida Vodstrčila, který ač sám nemocný byl schopen důstojně zahrát vážněji postiženou osobu.

Láska je nápis na plechovce s mrdem

Rytmicky do ní vnikal

ona ho chtivě svírala

pak do ní ejakuloval

a ona do peřin vytekla.

Lapač snů

Má milá se vdává

a já láskou smutný

v bordelu holkám

kradu dětské sny.

Pugét

Nepřetržitě žvaním o šukání

to abys v slovech mých nezaslechla lkání

osamocení, žal i srdce mého pukání.

Neobjevená

Ještě

mě stále hřeješ

ty má tajná

sněhová vločko.

Labutě odlétají

Magore Jirousi

už andělé berou si

křídla tvá bolestně zlomená

srdce i duše čistá, nevinná

posílají tvé perutě po řeky proudu

kamsi do dálek, vstříc undergroundu.

Rok vdovy (2024)

Zdánlivě obsahově triviální drama s komorním obsazením. Skvělá Pavla Beretová v roli ženy, která se vlivem tragické události v jeden okamžik ocitá v pozici vdovy, člověka, který ztrácí svůj dosavadní největší opěrný bod, svou životní lásku. Je tudíž nucena smířit se s bolestivou ztrátou, zároveň musí obstát coby i přes těžkosti osudu stále fungující matka, dcera… Rázem si uvědomí, že žal a smutek nejsou jedinou životní zkouškou, kterou musí podstoupit. Citová letargie, kterou si po smrti otce prochází její dcera, ne zcela vřelý vztah s tchýní (v podání výtečné Zuzany Kronerové), nesnadné souznění a komunikace s příbuzenstvem, které po skonu své milované osoby různorodě ventiluje své emoce a též úřední mašinérie plynoucí k vyřízení nutností a potřebných záležitostí po zemřelém. S tím vším se musí Petra poprat a čelit tomu.

 

Krásný, i když bolestný ponor do hloubek lítostí zbědované duše a zármutkem rozervaného srdce. Niterné zobrazení duchovní cesty vedoucí k ozdravení bolavé osobnosti čelící těžkostem osudu ne vždy příznivě nakloněnou karmou. Hledání a nalézání duchovních rozměrů lidského žití, koexistence s přírodou těžce snoubící se se schopností začlenění se do mnohdy nemilosrdné a zraňující lidské společnosti.

 

Snímek režírovala v rámci celovečerního hraného filmu debutující dokumentaristka Veronika Lišková. S hereckých výkonů vyčnívají především kromě úžasné Pavly Beretové již zmíněná Zuzana Kronerová a v roli dcery mladá a začínající Julie Šoucová, což je pro zajímavost neteř Pavly Beretové a jedna z představitelek filmové „Amerikánky“. Hmm, ta „Amerikánka“ se ke mně tak nějak pořád vrací. A to je dobře.

Poznání

Hořkost slz je

nejsladší.

Sudička

Není mým právem,

hřát se ruměncem

tvých přivřených očí,

osud cestu jinačí

daroval nám štědře,

ale sudbinu nesuďme,

dokud uslzená Polárka

nespadne ti do klína.

Prchavé okamžení

Nemluvila,

pohled její mě hebce konejšil,

pak se otočila zády,

na tetováním zkrášlené rameno

odrhnul jsem její kadeře,

můj pohled se opřel o nahou šíji,

do tváře jsem jí neviděl,

ale myslím, že se uculila,

pak tiše polkla.

Blanka Jelenová - Meraki

„Ahoooj, vydala jsem knihu Meraki, kukni“. Přesně tenhle vzkaz jsem našel ke konci loňského listopadu ve své emailové schránce. S Blankou jsme v kontaktu už roky. Někdy si píšeme častěji, jindy se odmlčíme třeba i na pár měsíců. Stále ale o sobě víme. Seznámili jsme se přes naše blogy v době, kdy mě ještě múzy líbaly, co to šlo a já jsem byl schopen napsat třeba i několik básní za den. Jó, to byly časy. Její tvorba se mi moc líbila již od začátku, a tak jsem neváhal s otázkou, co jí ke psaní veršů motivovalo a inspirovalo. Její odpověď mě doslova vyrazila dech, zároveň mi ale udělala obrovskou radost. „Když mě se ty tvé básničky tak líbily, že jsem to prostě chtěla zkusit taky a ono to nějak šlo,“ No nepotěšilo by vás to? Vždyť přece není nic krásnějšího, než když vaše umělecké snažení ponoukne k vlastní tvorbě někoho dalšího! Navíc Blančiny básničky mě vyloženě okouzlily svou lehkostí a přirozeností. Pravda, ona není intelektuálka z kavárny, ani zhýralá divoženka zmítající se na vlnách vlastních běsů, ale spíše zasloužilá mamina čtyř dětí poměrně rozlišného věku a ženština, manželka do nepohody a jak ona sama o sobě říká, nevyléčená romantička. O životě, o běsech, stesku, žalu, ale i o slasti a láskyplných radostech ví své. A přesně taková je i její tvorba. Je bezprostřední, nepředstíraná, nestrojená a v tom nejlepším slova smyslu prostá a vrozená. Píše zkrátka o svých pocitech a emocích, o lidech, které ztratila a po kterých se jí stýská, o své rodině a o radostech i strastech, které se svými blízkými prožívá. Její verše jednoduše voní lidskostí a člověčinou. Možná nejsou literárně nejkvětnatější a nejpreciznější, o to víc ale pohladí po duši a zahřejí u srdéčka. Jsou to taková objetí, maminčiny polibky, lístečky se vzkazy pro milované osoby, nebo pro ty, kteří je třeba jen náhodou kdesi zahlédnou a přečtou si je. Jednoduché, nic nepřebývá, zároveň ale nic nechybí.

 

Kniha má 173 stran a spousta z básní je doprovázena ilustracemi Blančiným synem. Inu, mamina od rodiny se vším všudy.

 

Vydáno přes bookla.cz. Nebudu sem cpát odkaz ke koupi, je snadno k nalezení, případně mi napište a já pošlu…odkaz ke koupi, ne tu knihu.

Prosím,

dej klid duši

lásku srdci

tělu zdraví

mysli vesmír

vesmír splněných přání

i snů uskutečněných

a oceán nekonečný

plný vizí, tužeb a fantazií

co v poznání se promění.

Perly sviním

Občas se pocitem opájím,

když píšu, nebo mluvím,

když jsem vnímavým, citlivým, či chápavým,

když srdce s duší daruji,

když mám rád a miluji.

Občas se pocitem opájím,

že házím perly sviním.

Vlčí královna

Touha má po tobě bohyně

ta nikdy nezhyne,

i když jí vlci zubisky

roztrhají na kousíčky,

jsem jeden z nich,

ty vlčí kněžna v očích,

ve kterých zůstaneš,

dokud sladce neusneš,

ty oči mé ohnivé daruji ti, na.

V mém srdci jsi vlčí královna.

Dva paprsky

Tak nějak přebytečný

(inu nevinný pocit)

sám

čtu si básně

venku je černo

však je noc

havran mávl křídly

slůvka tečou myslí

tmou se mihotají

jen paprsky z hlav

pouličních lamp

verš za veršem snáší

na bílé stránky poselství

o smyslu a významu žití…

…jsou jak dětské kadeře

tak jemná a voní životem.

Vám poděkování pane Kryle.

Střípky tenkého ledu

Některé dny jsou jako takový ty lepítka

jiné dny jsou zas jak stránky z Bible

a ono je někdy fakt těžký tyhle dvě věci

od sebe rozeznat na sto procent

když se v tobě, jak sto čertů rve cit s rozumem.

Tetelení

Snad nikdy neprožiju svatební noc

někdy si říkám, že už je toho moc

že bez lásky naplno nedá se žít

a bez potomstva odsud odejít

možná jsem jen nicota vyhaslá

půltečka z blbý básně vyškrtlá

nebo jsem ocitl ve špatný čas

ještě na špatnějším místě zas

a přesto jsem sakra rád, že tu jsem

s duší bolavou a zlomeným srdcem.