Labutě odlétají

Magore Jirousi

už andělé berou si

křídla tvá bolestně zlomená

srdce i duše čistá, nevinná

posílají tvé perutě po řeky proudu

kamsi do dálek, vstříc undergroundu.

Rok vdovy (2024)

Zdánlivě obsahově triviální drama s komorním obsazením. Skvělá Pavla Beretová v roli ženy, která se vlivem tragické události v jeden okamžik ocitá v pozici vdovy, člověka, který ztrácí svůj dosavadní největší opěrný bod, svou životní lásku. Je tudíž nucena smířit se s bolestivou ztrátou, zároveň musí obstát coby i přes těžkosti osudu stále fungující matka, dcera… Rázem si uvědomí, že žal a smutek nejsou jedinou životní zkouškou, kterou musí podstoupit. Citová letargie, kterou si po smrti otce prochází její dcera, ne zcela vřelý vztah s tchýní (v podání výtečné Zuzany Kronerové), nesnadné souznění a komunikace s příbuzenstvem, které po skonu své milované osoby různorodě ventiluje své emoce a též úřední mašinérie plynoucí k vyřízení nutností a potřebných záležitostí po zemřelém. S tím vším se musí Petra poprat a čelit tomu.

 

Krásný, i když bolestný ponor do hloubek lítostí zbědované duše a zármutkem rozervaného srdce. Niterné zobrazení duchovní cesty vedoucí k ozdravení bolavé osobnosti čelící těžkostem osudu ne vždy příznivě nakloněnou karmou. Hledání a nalézání duchovních rozměrů lidského žití, koexistence s přírodou těžce snoubící se se schopností začlenění se do mnohdy nemilosrdné a zraňující lidské společnosti.

 

Snímek režírovala v rámci celovečerního hraného filmu debutující dokumentaristka Veronika Lišková. S hereckých výkonů vyčnívají především kromě úžasné Pavly Beretové již zmíněná Zuzana Kronerová a v roli dcery mladá a začínající Julie Šoucová, což je pro zajímavost neteř Pavly Beretové a jedna z představitelek filmové „Amerikánky“. Hmm, ta „Amerikánka“ se ke mně tak nějak pořád vrací. A to je dobře.

Poznání

Hořkost slz je

nejsladší.

Sudička

Není mým právem,

hřát se ruměncem

tvých přivřených očí,

osud cestu jinačí

daroval nám štědře,

ale sudbinu nesuďme,

dokud uslzená Polárka

nespadne ti do klína.

Prchavé okamžení

Nemluvila,

pohled její mě hebce konejšil,

pak se otočila zády,

na tetováním zkrášlené rameno

odrhnul jsem její kadeře,

můj pohled se opřel o nahou šíji,

do tváře jsem jí neviděl,

ale myslím, že se uculila,

pak tiše polkla.

Blanka Jelenová - Meraki

„Ahoooj, vydala jsem knihu Meraki, kukni“. Přesně tenhle vzkaz jsem našel ke konci loňského listopadu ve své emailové schránce. S Blankou jsme v kontaktu už roky. Někdy si píšeme častěji, jindy se odmlčíme třeba i na pár měsíců. Stále ale o sobě víme. Seznámili jsme se přes naše blogy v době, kdy mě ještě múzy líbaly, co to šlo a já jsem byl schopen napsat třeba i několik básní za den. Jó, to byly časy. Její tvorba se mi moc líbila již od začátku, a tak jsem neváhal s otázkou, co jí ke psaní veršů motivovalo a inspirovalo. Její odpověď mě doslova vyrazila dech, zároveň mi ale udělala obrovskou radost. „Když mě se ty tvé básničky tak líbily, že jsem to prostě chtěla zkusit taky a ono to nějak šlo,“ No nepotěšilo by vás to? Vždyť přece není nic krásnějšího, než když vaše umělecké snažení ponoukne k vlastní tvorbě někoho dalšího! Navíc Blančiny básničky mě vyloženě okouzlily svou lehkostí a přirozeností. Pravda, ona není intelektuálka z kavárny, ani zhýralá divoženka zmítající se na vlnách vlastních běsů, ale spíše zasloužilá mamina čtyř dětí poměrně rozlišného věku a ženština, manželka do nepohody a jak ona sama o sobě říká, nevyléčená romantička. O životě, o běsech, stesku, žalu, ale i o slasti a láskyplných radostech ví své. A přesně taková je i její tvorba. Je bezprostřední, nepředstíraná, nestrojená a v tom nejlepším slova smyslu prostá a vrozená. Píše zkrátka o svých pocitech a emocích, o lidech, které ztratila a po kterých se jí stýská, o své rodině a o radostech i strastech, které se svými blízkými prožívá. Její verše jednoduše voní lidskostí a člověčinou. Možná nejsou literárně nejkvětnatější a nejpreciznější, o to víc ale pohladí po duši a zahřejí u srdéčka. Jsou to taková objetí, maminčiny polibky, lístečky se vzkazy pro milované osoby, nebo pro ty, kteří je třeba jen náhodou kdesi zahlédnou a přečtou si je. Jednoduché, nic nepřebývá, zároveň ale nic nechybí.

 

Kniha má 173 stran a spousta z básní je doprovázena ilustracemi Blančiným synem. Inu, mamina od rodiny se vším všudy.

 

Vydáno přes bookla.cz. Nebudu sem cpát odkaz ke koupi, je snadno k nalezení, případně mi napište a já pošlu…odkaz ke koupi, ne tu knihu.

Prosím,

dej klid duši

lásku srdci

tělu zdraví

mysli vesmír

vesmír splněných přání

i snů uskutečněných

a oceán nekonečný

plný vizí, tužeb a fantazií

co v poznání se promění.

Perly sviním

Občas se pocitem opájím,

když píšu, nebo mluvím,

když jsem vnímavým, citlivým, či chápavým,

když srdce s duší daruji,

když mám rád a miluji.

Občas se pocitem opájím,

že házím perly sviním.